Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

SJ
,,Tak si je vypros.'' štěkla jsem po něm a nadzdvihla horní pysk, poukazujíc na svou čelist, která mu hodlala předurčit dalšího špatného výkyvu všech těch nálad. Okem jsem ho sledovala bystře, aby mi už neunikl z dohledu, nepotřebovala jsem být zase ta, která bude pod něčí vahou se kmitat a vyvlékat. Tentokrát jsem chtěla vše naopak, aby zaplatil za svou ránu, kterou mi udělil. Prostě taková maličká odplata by se hodila, možná by mě pobavila, kdo ví? Sice nejsem pomstychtivá až tak, ale tohle se mi opravdu zdálo jako dobrý nápad.
Teda, bylo by to fajn, kdybych se tak tolik neklepala. ,,Proč tě to zajímá a co ode mě potřebuješ, zbabělče?'' oplatila jsem mu s otázkou a furt jsem se za ním ohlížela jako slunečnice za sluncem. Ale čím víc jsem to dělala, tak tím více mě unavovala. Že by mě něčím otrávil? zamyslela jsem, bylo to totiž dost možné, ale pochybovala jsem. Přece jen mě mohl jenom v této tak zvané bitce kousnout jenom komár a teď asi se raduje, že jsem se cítila jako na kolotoči. Prostě nahoru a dolů, zleva a doprava, sakra kdy už to přestane tak běsnit? Z mého čumáku se vydralo pár pramínků krve, asi kvůli účinkům tohoto jedu. Ale samozřejmě já, jakožto správná bojovnice jsem tomu nijak nevěnovala pozornost, prostě jsem se snažila udržet očního kontaktu a sledování svého nepřítele v pohybu.

Tábor 
Pohled jsem upřela na Alfu Naiome a poslouchala jsem její slova. "Takže svoji jeskyni si musím obstarat. Dobře. Sice jsem chtěla si ji najít někde kde bych byla sama, ale tohle bude lepší," přemýšlím nad tím a pohledem přejíždím tábor a hledám si jeskyni. Neměla jsem magii pomocí které bych ji vystavěla. Sama bych ji nepostavila, protože by se dřív rozpadla či bych ji stavěla celý život. To jsem nechtěla a tak jsem hledala nějakou opuštěnou. "Asi využiji sílu k práci na úpravu tábora, protože moje magie není trvalá, aby vydržela," v hlavě jsem probírala všechny možnosti a pak jsem našla jednu jeskyňku ke které se nikdo neměl. "Moje!" Zavrčela jsem a vběhla do ní s liščetem v tlamě. Podle pachu tu nebyl nikdo už několik let. Sice vybavená byla jen kašmírskou ovcí jako pelechem, ale to stačilo. Spatřila jsem i nějaký náhrdelník a dýku. Lišče jsem položila na zem, dýku jsem si zastrčila do pláště, kde bylo na ní místo a náhrdelník jsem si pověsila na krk. Netušila jsem jestli je jen na parádu nebo jestli mi k něčemu bude, zda je magický. A ano byl, ochránil by mě vůči ohni, ale jen některých útoku, ale to jsem nevěděla. "Tady zůstaň! Pokud zdrhneš, tak tě najdu a zabiji!" Zavrčela jsem hrdelně na malou kuličku chlupů. "Můžeš si lehnout tam," kývla jsem k pelechu z ovce. "ale když tu budu já, tak nesmíš," sice mi nerozumnělo, ale to mi bylo jedno. Jedno bylo jasné a to, že mělo ze mě strach. Když jsem odcházela, tak jsem otočila na lišče hlavu. Samozdřejmě už leželo na ovci. Vyběhla jsem z jeskyně a zadívala se na vlka (Man'yak) a doběhla k němu. "Co třeba udělat vodní příkop? Moje magie je elektřina a ta je vodivá," povím chladně a zadívám se mu do očí. Pak začnu hrabat jako ostatní vlci, kteří dělali něco užitečného. K tomu rudému přišla jeho kamarádka modřenka. Neposlouchala jsem je, ikdyž by to bylo užitečné. Raději jsem si hleděla svého a makala jak jsem mohla. Jen jednou jsem na rudého pohlédla a to kdyz udělal plamen ohně díky kterému zem ztvrdla. "To není špatný nápad," zamumlala jsem a rozhodla jsem se, že to napodobím. Sama jsem zem udupala tlapama, zplála jsem a prošla se tam kde jsem to vykopala. Zem brzy ztvrdla jako u rudýho vlka a tak jsem spokojeně nechala plameny na sobě pohasnout a zase jsem hrabala kousek dál.

SJ
,,A já nejsem typ, co se nebude klanět narcisům.'' prskla jsem po něm, přece jen jsem se nehodlala opět špinit nějakým hlupákem, který jen tak přijde a začne vyřvávat několik takových blbých keců v jeho rozřezané hubě. Stáhla jsem hlavu blíže k předním tlapkám, začínalo mi být čím dál více zle a už jsem ho ani nechtěla pozorovat. Chtěla jsem si jenom lehnout a vyspat se na to, teda počkat, co jsem to plácala? Vždyť musím bojovat! Musím si za svým míněním stát! Sakra, musím se vzchopit. Přitiskla jsem uši k zátylku a co za chvilku se mi z hrdla vydalo dalšího bouřlivého zavrčení proti němu.
A znovu jsem se objevila na zemi, tentokrát jsem jenom viděla trávu než jeho oranžově hřívu míšenou s průjmem zajíce, bylo mi to už vlastně pohodlnější než sezení na zemi a koukání na se na něj, jak se tak kochá svým výhledem na to, co si zamořil. Zkřivila jsem výraz a přivřela oko. ,,Tak si kuchej, kuch, kuch! Ale k čemu ti pak bude něco bez života? K tomu, aby sis užil svoooje.. tentononc fetiš?'' začala jsem agresivně jako bych vyhazovala všechna ta slova z okna. Asi ser mi už zauzlil jazyk z těch všech slabin, které jsem cítila po těle, ono se tomu nějak i říkalo, ale už jsem si ani nevzpomněla na to slovo.

Její poznámku o jeho narcismu ignoroval. Proč by se měl zaobírat žvásty nějaké hlupačky? Chtěl mít tento konflikt rychle za sebou, aby si mohl jít zase po svých. Nadzdvihl jedno obočí, když začala mluvit... spíš mumlat, nějaké nesmysly. Nikdy popravdě neviděl tento jed působit, a tak nevěděl, co přesně má za účinky. Možná na každého vlka jiné? "Nejsi mi platná ani jako živá." zavrčel hrubě a zaryl ji drápy hlouběji do měkkého masa na břiše. Cítil její pulzující srdce a teplou krev na své tlapě. "Jestli nekápneš božskou, tak buď vypadneš nebo chcípneš." zavrčel naposledy a nekompromisně. V očích se mu blýsklo tím způsobem, že tohle je poslední varování. Neměl problém ji víc než ublížit, navíc - komu by vůbec chyběla? Zlomyslně se zašklebil.

''Ale od teď to určitě budu používat.'' Zasmála jsem se a hrabala. Naše díry, jenž měli tvořit příkop se spojili a tím jsme začali hrabat na další straně. Man'yakův tygr, začal hlínu dávat pryč z příkopu. Zatím co jsme se pustili do dalšího hrabání jsem poslouchala jeho slova. ''Máš pravdu. Moje největší touha, je aby se má vlčata jmenovala jako ty.'' Ironicky jsem se zasmála a poté jsem poslouchala jeho příběh. Tak zaujatě, že jsem na chvíli přestala hrabat a jenom ho sledovala. Když to dopověděl tak jsem se vrátila do práce. ''Tak Kanibal.'' Zasmála jsem se a pokračovala v hrabání. Brzy se objevila další díra, kterou jsem začala rozšiřovat a posouvat.
Za chvíli k nám přišla vlčice. Změřila jsem si ji zdravým okem, od hlavy až po ocas a pak se ji nijak nevěnovala, ale když pověděla svůj nápad, tak jsem se rozhodla říct ten svůj. ''Mě napadlo, že jestli tu je nějaký vlk s magii, co může vyvolat na dobu neurčitou něco ostrého a nějaký s iluzemi, tak jakoby tu nic nebylo. Vetřelec tam nevědomky spadne a nepříjemně si ublíží.'' Pověděla jsem svůj nápad, ale voda s elektrickým proudem, taky nebyl špatný nápad.

SJ
Uchechtla jsem se nad jeho poznámkou. ,,Divil by ses, co dokážu.'' odpověděla jsem mu jednoznačně naštvaně. Nefňukala jsem, když mi ryl jeho drápy do břicha, prostě jsem držela bolest v sobě. A pokud už možno jsem jenom pár fňukala nad tím, ale určitě jsem si nepřipustila nějaký vřískot. Vyzdvihla jsem zadní tlapu a už bych ho rovnou kopla někam do intimních míst, ale neudělala jsem to. Cítila jsem se již dost unavená, znemožněná a podceněná, že jsem si nechtěla čest ještě více pošpinit. Položila jsem tlapu na zem a hluboce jsem vydechovala, až ten teplý vzduch mého dechu mu mohl vát po čumákem.
,,Rhaerin, jenom Rhaerin.'' řekla jsem mu své jméno s tím podrážděným zavrčením. ,,A pokud by jsi mě pustil, tak bych ti vysvětlila, proč tu jsem.''' ještě jsem do toho přidala s dalším výdechem. Cítila jsem, jak se mi valily pramínky krve z nozder rovnou po tlamě. Nebylo to obzvláště nijak příjemné, vlastně nic na tom příjemné nebylo a pokud už ano, tak mě musel praštit do hlavy docela dost dobře. Zabouchala jsem ocasem o zem, potřebovala jsem vzduch, hodně vzduchu, i když kolem mě bylo vzduchu hodně, ale já to myslela samozřejmě obrazně, aneb prostor je pro mě docela důležitým.

"Co ta ironie? Stejně vim, že jenom žárlíš, že se tak nejmenuješ sama. Ale jestli tě to uklidní, neboj, to každej," prohlásil, jakoby jí právě svými slovy osvobodil od dlouhých nocí sebelitování a proklínání rodičů, že také nemá tak úchvatné jméno. "Jo, kanibal," potvrdil jí, aniž by zdvihl oči od práce. Chuť vlčího masa miloval, anine kvůli chuti samotné, ale kvůli tomu okamžiku, cítil se tak mocný. Predátor žere kořist, ale když žere predátor predátora? Připadal si, že se tak dostává nad vlastní druh a utváří zcela nový, dominantní. "Pak jsem se dostal sem, Naiome mě adoptovala, vychovala... a teď jsem nevlastním synáčkem Alfy," odfrkl si. Byl vlčici velmi vděčný. Bež Naiome by totiž byl nikdo.
Nějakou dobu pracoval beze slov. Kupodivu to ubíhalo celkem rychle, i když to byla práce nudná, jednotvárná. Stále jen hrabat a hrabat. Proto byl rád, že mohl sem tam prohodit s někým pár slov a zabavit tak svou mysl. "Neni to špatnej nápad. Iluze tu, tušim, někdo ovládá... jak to funguje si nejsem jistej. A ostrý věcičky umí vykouzlit Gwen, taková barevná vlčice se skelnejma očima. I když ty její krstaly nejsou moc velký, jsou špičatý a už tak zaopatřila Průsmyk."

SJ
Naštěstí jsem si mohla oddechnout, už jsem nepotřebovala mít zaryt jakýkoliv jeho dráp na břichu a přitom se jenom modlit ke starým bohům, jak dlouho ještě budu potřebovat trpět. I tak jsem přes jeho gesto nijak neodporovala, vlastně jsem si toho nějak vážila. Aspoň přece jen má čistější uši než-li já. Avšak jsem furt ležela na tom stejném místě, zahalena krvavými stopami po tváři nad svým zbytečným bojem. Nehodlala jsem se nikam přesunovat nebo utíkat, prostě jsem ho jenom intenzivně sledovala svým jediným okem. ,,Příště mi můžeš dát šanci.'' převalila jsem se na bok s dalším vydechnutím, jako bych si právě odmakala nějakou těžkou práci v hnoji.
,,Chtěla jsem jenom někam patřit, někam kde mohu zapadnout, odkud bych se už nemohla hnout a jenom sloužit těm, ve kterých bych viděla vůdce, v tom vidím nějakou myšlenku.'' řekla jsem mu s odfrknutím, pravděpodobně by to nepochopil a jak by vůbec mohl? Určitě jenom za touto zdí jenom hnil a nehnul se s tím zadkem nikam extrémně daleko, asi pro to má takovou figuru, jakou už jsem poznala na živo. ,,Cítila jsem, že tu něco na tomto místě muselo pro mě být.'' dodala jsem a otřela jsem si tlapou čumák. Jed již pomalu přestával účinkovat, ale stále jsem cítila silnou bolest, ale snažila jsem se to co nejlépe zamaskovat kamennou tváří.

SJ
Prohlédla jsem si ho ještě jednou tím s intenzivním výhled velice nepříznivého až znepokojujícího pohledu, a pak jsem se ohlédla někam mimo, spíše k tomuto jezeru, které v odrazu splynulo se samotným nebem, i když bylo zdobena několika jinými barvami listů. Položila jsem znaveně hlavu na jednu z předních tlap a zamyslela jsem se nad jeho otázkou. ,,Proč bych jinak se rozhodla zajít tímto směrem?'' řekla jsem a oblízla jsem si tlamu od krve, po té jsem si zívla. ,,Asi každý, kdo k vám vkročil tak hned utíkal odtud pryč, smůla že nejsem jako oni.'' podotkla jsem. Necítila jsem vůči nim strach nebo obavu, cítila jsem jenom něco, do čeho bych chtěla položit svůj život. ,,Ráda bych sloužila těm nejvyšším, kteří to zde vedou, bylo by mi jedno čím bych podle nich byla nebo kým bych byla podle nich byla, chci jenom za ně žít, bojovat, chránit, lovit.'' upřesnila jsem mu. ,,Ale to by posoudil sám vůdce, jestli bych se zasloužila místo mezi vámi.'' usoudila jsem a už raději pomlčela. Ve svém osudu jsem totiž neviděla žádného ranního světla, jenom tmu, která houstne každým dnem.

"Ha, věděl jsem to," odfrkl si zrovna ve chvíli, kdy bylo v příkopu tolik hlíny, že musel vylézt a opět jí udusat po straně. "Kdyby ale měli všichni tak skvělý jména, už by nebyly tak skvělý," podotkl, skoro jakoby jí chtěl utěšit, že i když se nejmenuje tak totálně nádherně a úžasně, její ošklivé jméno je pouze součástí celku a je potřebné, aby v jeho kontrastu jméno Man'yak vyniklo. Jen abychom si to však ujasnili, rudý vlk si uvědomoval, že tahle konverzace byla totálně o ho*ně, i když v ní pokračoval. Jakmile byla hlína udusaná, přikrčil se a vychrlil sloup plamene. Opět se kolem nich až nepříjemně ohřál vzduch a půda po pár minutách ztvrdla. Třikrát hurá pro magii ohně.
"Hej, to neni pravda. Já jsem přátelskem mazel, všechny beru jako svojí rodinu. Mamča, taťka, ségra, brácha..." Uchechtl se, když skočil do příkopu hned vedle Niry a štouchl do ní tlapou. "...babi," kmitl ve vzduchu provokativně špičkou tenkého, hadího jazyka a šterbinovité, neustále přrblikávající oči nabrali na pár sekund zelenou barvu, než zas zčervenaly, jakmile začal hrabat. "Doupat je tu dost, myslím. Většina vlků svoje ani nemá, takže podle mě to nebude zas tak těžký," prohodil jejím směrem. Po několika desítkách minut přestal v práci a vykoukl z příkopu. Už byli téměr u konce, což ho potěšilo. Měl ještě sil dost, ale cesta na území Svitu si taktéž vybrala svou daň.

Tábor

V tábore sa diali všelijaké veci, vlci prichádzali. Ale keď alfa povedala aby sa začal opevnovať tábor, obzrel som sa okolo seba a rozmíšlal aké pasce dať. A aj som sa pozeral kde by som mal jaskynu. Najprv som sa poobzeral po jaskzniach ktoré boli volne, cestou knim moje reťaze rachotali. Keď som dorazil k jednej z volních jaskýň vošiel som dnu, a reťazami som ju trochu obúchal a upravil. to som spravil aj z vonku. Keď už bola jaskyna, tak som išiel na okraj tábora a začal brúsiť s reťazami kamene. Lietali z toho iskri, ale vedel som že ich to ostrí. Nachvílu som sa otriasol, až reťaze mi zahrali svoju hudbu a pokračoval som v odrení kamenov.

Tábor 
Když mi vlk odpověděl, tak jsem se na něj podívala. "Ne každý je nadaný pro tolik magií," ušklíbnu se na rudého vlka. "Máš pravdu, ten nápad je můj," "a to se všemi odměny..." uchechtla jsem se v duchu a ještě se pochválila za ten nápad. V duchu jsem děkovala matce, že mi řekla o vodivosti. A popravdě matce jsem často neděkovala v duchu a to ani otcovi. Každý měl své plusy i mínusy. Queen mě nějaký věci naučila, ale můj názor na výchovu se neshodoval s jejím. Za to  Acio by byl skvělý otec, ale odešel od svých vlčat a radši se usídlil v Kirigakure. Kvůli jedné osobě a to Yllin. Ne, že bych ji nenáviděla, ale nevím jestli se do ni otec doopravdy zamiloval nebo v tom viděl výhody. Přece díky Yllin může se stát dokonce i jednou Alfa. To by Kirigakure měla skvělého Alfu. "Až to dohrabeme, tak se snad někdo najde," upřímně jsem vlky v Zeiss neznala a tak ani jejich magie. Jen jsem doufala, že se tu někdo takový objeví. Napřed samotný příkop a pak až voda. "To je vcelku dobrý nápad, Modřenko," kývla jsem k té modré vlčici. Její jméno jsem neznala stejně jak ona snad neznala mé. Rozhovor mezi Modřenkou a Rudýskem jsem neposlouchala, ale stejně bych byla radši, kdyby nemluvili a radši makali. I já jsem dávala do práce všechnu sílu a energii co jsem v těle měla. Hrabala jsem spolu s rudým vlkem a modrou vlčicí. Když jsem vyhrabala pořádný kus, tak jsem to místo tlapami udupala a celá vzplála. Hořela jsem, ale plameny mi neubližovaly. Čekala jsem až země ztvrdne jako to dělal Rudýsek. Oddychla jsem si, protože mě to unavovalo, ale stejně jsem pracovala tedy hrabala jak jsem mohla. "Bych se měla taky kouknout po území," přemýšlela jsem nahlas, ale v práci nepolevovala. Byla jsem ráda, že příkop bude brzy vykopán. Taky nebyla jsem slabá vlčice, Rudýsek vypadal taky na silného vlka a Modřenka nebyla taky nejslabší. "Ty krystalky nejsou nejhorší, ale musíme sehnat tu Gwen. Snad tu někde v táboře je," řekla jsem a v duchu jsem se usmívala. Na povrch zůstávala chladná maska, ale byla jsem šťastná jak práce krásně jde od packy. Tábor sílil a já jsem z toho měla radost.