Příběh smečky Kirigakure I.

Rieka Jasu
Opatrne podišla k vĺčaťu v rieke. ,,Nechaj ho tak, podliaka jedného... ešte by ťa zožral alebo ktovie čo. Nenaučili ťa že takým ako on sa neverí?" povedala pokojne. ,,Predpokladám že keď už si tu, rada by si vstúpila do svorky... tulákov tu zrejme dlho netrpia. Mimochodom, som Destiny Aqua, stačí Destiny. A tvoje meno?" pokračovala rovnakým hlasom.

Pozrla som sa vôkol seba. Táborom prelietla Maysie, a trovno ku mne. Pozrela som sa na ňu a švihla chvostom. ,,Ahoj May..." pozdravila som z povzdychu a pozrela som sa na kamarátku. ,,Nič sa nedeje, len... ˇProste nič to nie je." povedala som. Nechcem robiť. Nie nechcem povedať to čo ma ťaží. pomyslela som si ale napokon som potriasla hlavou. ,,No že, môj partner nie je vo svorke a už možno budem čakať druhý vrh." priznala som sa.

Nijak nezareaguje a bez jakéhokoliv záblesku emoce sleduje, jak ji Vlk poněkud rozhozeně opouští. Manon i přes všechnu jeho zlobu postřehla ten podivný pocit dotčení v jeho hlase - oči bohužel neviděla. Chtěla pryč. Nechtěla zpět tam, odkud přišla, ale zkrátka někam... pryč. Přesune pozornost na dalšího tvora, který se ji hnusil snad ještě víc než Vlk. Nechápala jeho slova. Byla pro ni nová a nesrozumitelná. Smečka? Tulák? Jméno? Pro ostatní to byly, tak zřejmé věci, které znali už od svého narození, avšak Manon nikdy nic takového nezažila a neslyšela. Celý svůj dosavadní život prožila ve tmě, odříznutá od vnějších vlivů a uvězněná v kovové kleci. Neměla sílu se nějak vyptávat na další věci a navíc ji tenhle tvor absolutně nezaujal. Po několika pokusech se postaví na tlapky a beze slova se rozťapká pryč. Doufající, že se za ní tvor nevydá.

Ve svém rychlém tempu jsem les opustil vcelku rychle. Nechtělo se mi tam Eldü nechávat samotnou, ale jako otec bych měl rodinu zabezpečit, ne? Mé tlapky se nyní proháněli po louce, její jméno jsem neznal a bylo mi to jedno. K čemu by mi bylo znát jej? V tom mě do čumáku praštil něčí pach. Zpomalil jsem a rozhlédl se. Bylo to vlče. Hodně malé a zubožené. Postavil jsem se před tu malou a čekal zda z ní něco vypadne. Vypadala jako by se někomu chtěla ztratit z dohledu.

Rieka Jasu →Tábor
,,Kam- to- be-žíš!" zakričala za vĺčaťom no nakoniec iba pokrútila hlavou. Keď sa jej chce ísť, nech si ide vlastnou cestou. Nerada nútim iných vlkov robiť niečo čo nechcú. Prebehlo jej mysľou a zhlboka si vzdychla. Zavetrila a do ňufáku jej udrel pach, teda vlastne pachy dva a obidva patrili vlčiciam. Tak, príležitosť dostať sa do svorky číslo tri ak sa nemýlim. Tentokrát ju už nesmiem vynechať. Pôjde to, však stačí keď k nim prídem a požiadam ich aby ma zaviedli k alfe... alebo nie? Pomyslela si no behom vyrazila preč, smerom k tomu miestu kam mierila predtým ako zašla k rieke.

Tábor → Skaly Roxynor
,,Teší ma, Ylin. Destiny." predstavila sa pokojne a prikývla. Takže očividne nie som jediná ktorá vie ako-tak čítať myšlienky. Pomyslela si. ,,Ďakujem."  povedala ešte a rozbehla sa o kúsok ďalej tak aby sa im stratila z dohľadu. Potom zavetrila a mierny vietor jej priniesol pachy, dva veľmi dominantné pachy. To musia byť alfy... nikto iný na území nemáva tak veľmi výrazný pach. možno tak vĺčatá álf, ale vĺča má trošku iný pach. Takže, za pachmi a alfami zároveň! Zneli jej myšlienky. Tryskom sa rozbehla za dvoma pachmi ktoré viedli do hôr ako si už stihla uvedomiť.

Tábor
"Mám, mám mladé... ale někd si říkám, že by bylo lepší, kdybych je neměla." Unaveně jsem se usmála. "Nevím jak se má. Furt spí a vůbec mi nepomáhá. Až vlčata trochu vyrostou, odejdu s nimi... třeba k Zrcadlovému jezeru, mám tam pěkné doupátko." Řekla jsem. Pak jsem zahlédla malého tvorečka a zasmála se jeho pisklavé řeči. "Ahoj Kudlo, já jsem Maysie..." Zasmála jsem se a pak jsem něco zahlédla nad sebou. "Nao, co to je? Vypadá to jako orel který mizí a zase se zhmotňuje..." Zeptala jsem se své patronky. To je stínový orel, May. Chce se k tobě přidat, ale neví, jak na to. Stydí se. Jen mu něco řekni, uvidíš že mu rozumíš. Odpověděla patronka a já se na něj zadívala. "Ahoj, nechceš se ke mně přidat?" Zeptám se ho a doufám, že to bylo jeho řečí. Za malou chvíli za mnou orel přiletěl a sedl si mi na rameno. "Jsem Zanzibar a jsem stínový orel. Rád bych s tebou žil, jestli ti to nevadí. Budu tvůj společník a můžu být velmi užitečný třeba jako posel. Co za to chci? Nic, jen to, abych s tebou mohl být." Řekl jeho řečí a já se usmála. "Jistěže se mnou můžeš být... budu ráda za něčí společnost..." Řekla jsem.

Tábor
Probudila jsem se. Asi jsem musela usnout. Už dlouho jsem se pořádně nevyspala ,ale tohle mi hodně pomohlo. Odklusala jsem z malé jeskyně hlouběji do tábora. Schovala jsem se pod strom ,aby jsem byla alespoň trochu ve stínu odkud se dá dobře pozorovat. Okem jsem zahlédla Maysie ,kterou jsem hodně dlouho neviděla. Pozorovala jsem jak se korunu stromu. Na ni jako vždy seděla Pea. ,,Ahoj!" Pisklavým a veselým hlasem pověděla Pea. ,,Zdravím..." Pohledem jsem sjela zase do tábora. ,,Co je nudilko. Nechtěla by jsi taky jednou zasmát?" Pea mi přistála přímo před čumákem. ,,Nemám důvod." Potichu jsem si povzdechla. ,,A vůbec. Co potřebuješ?" Pea se zasmála a řekla. „No nic. Pokouším se o nemožné. Rozesmát tě." Řekla mezi hlasitým smíchem. ,,Není to nemožné." Zakroutila jsem hlavou. ,,A co to teda je?"

ZJ-Tábor
Zvedla jsem pohled a koukla se Darky do očí. Připadalo mi, že to trvá moc dlouho. To hrobové ticho a tak. Otevřela jsem tlamku, ale nevyšel ze mě ani hlásek, tak jsem ji opět zavřela. Promýšlel a jsem si každý slovo, ale spíše mi připadalo, že každou chvilkou uteču. Nechtěla jsem. Jako kdybych utíkali před problémem, ale bylo teď toho moc. "Darkness promiň. Mám tě ráda a...jsi skvělá kamarádka, ale..."Zmkla jsem a otočila jsem hlavu a zahleděla se na krajinu. "Co to s tebou sa*ra je?! Hilary! Vzpamatuj se!" Zakřičela jsem v mysli doopravdy už naštvaná sama na sebe. Naposledy jsem se koukla na bílou vlčici kterou jsem měla ráda a moc jsem si ji vážila jako bety. "Snad se brzy zase uvidíme. A ne že tě uvidím kdoví kdy." Nakonci slov jsem se trochu usmála, ale pak jsem se rozběhla pryč. Upadlo mi při běhu pár slz. Mrzelo mě, že jsem utekla před kamarádkou, ale musela jsem. Doběhla jsem do tábora. Zastavila jsem se. Packou jsem si otřela slzy a zatřepala jsem hlavou. Uviděla jsem Maysie, Yllin a Lyru. Kýval jsem k nim hlavou na pozdrav. Na mým obličeji se objevil klidný úsměv. Klidně jsem si sedla a máchla ocasem.

Tábor
V klidu jsem přemýšlela nad životem a sledovala okolí. Nedělo se nic nenormálního což mi na jednu stranu vyhovovalo, ale na druhou vadilo. Nějaký rozptýlení by neuškodilo. Máchla jsem ocasem a přemýšlela jsem ke jsou moji přátelé a jak se májí. "Kde je asi Rita? Nebo kde je taková Rose? Dlouho jsem ji neviděla...A co třeba Raven a nebo Brand?" Napadali mě jména vlků, které jsem dlouho neviděla. V tom jsem spatřila hnědýho vlka s modro-zelenými znaky. Byla to skvělá kamarádka se kterou jsem si hned sedla a hned jsme se skamarádily. Zavrtěla jsem ocasem a vstala jsem. "Ahoj Crystal." Pozdravila jsem a Pokývla jsem hlavou. "Jak jde život? Jak se mají vlčata? Jak nad tím přemýšlím..., tak musejí být už velká, ne?" Asi jsem ji položila moc otázek, ale byla jsem zvědavá a Crystal byla moje skvělá kamarádka.

Doupě
Probudila se, možná to bylo silné kručení v břiše co ji probudilo z tak hlubokého spánku, nebo náhlá změna počtu vlků v doupěti. První jenom střihla ouškama a nakonec zvedla hlavičku z chladné země. Divná tma začala mizet až ve chvíli, kdy se její oči začaly odlepovat od sebe a z malé štěrbiny náhle byl zcela nový svět. Zamžourala kolem sebe, vše bylo podivně rozmazané ale zároveň hýřilo tolika barvami, byli tak krásné až ji na tváři vykouzlily úsměv. Byly tam odstíny červené, modré a bůh ví čeho všeho ještě. Nadšeně a poměrně neohrabaně se rohlížela všude kolem, jedno očko ji už teď ujíždělo trochu stranou, tudíž její výhled nebyl tak dokonalý jako ten ostatních, ale ji se zdál perfektní. Zvedla jednu tlapku do vzduchu a plácla s ní o zem, poté nadšeně kníkla a švihla ocáskem.

Tábor
Usmála jsem se a zavrtěla jsem opět ocasem. "Je pravda, že se vcelku nic neděje. Začíná být podezdřelý klid, ale proč ne?" Pověděla jsem s klidným úsměvem. "Naposledy před rokem bylo sucho. Je však moc dobře, že je klid. Je to moc dobře." Prolítne mi hlavou. "Takže budeš babičkou? To gratuluji a taky především gratuluji Hexy a jejímu partnerovi. Snad ji jednou poznám nebo někoho z tvých dětí. Znám jenom Zhiu. A když si vzpomenu na naše první setkání." Zavzpomínám na tu noc kdy jsem myslela, že se propadnu hanbou do země. Když mi podala tu samou otázku, tak jsem se pozastavila. "Myslím, že to bude lepší. Snad." Pověděla jsem, protože ještě před chvílí jsem ještě utíkala před skvělou kamarádkou.