Příběh smečky Ishimura II.

Tabor.

Zasmial som sa na braskovom monologu o zime. Ked sa ma opytal na magiu tak mi usmev zmyzol z tvare. Posafil som sa a spustil. "Nuz... je to trovhu na dlho a zlozite... moja magia silne zavisi od mesiaca. Aky je stav mesiaca mi vidno aj na ociach. Vidis je pomesiac tak mi oci svietia len na pol. Z toho zavisi aj moja ebergia. Ked je spln som ako keby som vypil raketove palivo a ked je nov nezobidi ma ani raketa pri hlave. Ked je nov moja magia je no. Ziadna. Ked je pol meaiac dokazem popalit veci svetom alebo rozkvytnut kvety a podobne veci ale v tieni len 10% ucinnost a na mesacnom svetle 25%. Ked je spln je to silnejsie. Tien 50% a svetlo az 80% sila plus na mesiaci mam aj schopnist vesteckych snov pripadne aj bez snenia ale to sa musim sustredit. A uprimne mesiac ubuda takze aj moja sila takze ak skusku tak ryvhlo proaim lebo ma vypme o par dni." Poviem a az mierne vycerpane (neznasam to hovorit) si lahnem do sneho a oliznem si vlocku z nosa

Tábor - Jezero Kappa (doupě) - křížem krážem území ishimurské - Hranice
Přešlápla jsem a zamračila se. "Jak já nenávidím zimu, ten sníh a zimu. Už, aby bylo jaro," už mě nebvilo myslet na to, co jsem provedla. Na to, že jsem k ničemu, nedokážu pomoc vlkům, které mám ráda, nedokážu hrdě nosit rod a ke všemu promrhám šanci se stát Deltou a tím hrdější členkou smečky, nositelku rodu a vlkem obecně. Když mi do čumáku udeří pach Diega, tak zvednu hlavu a čekám jeho příchod. Šel hned za Alfou a mě si bohužel nevšiml. "To na mě zapomněl? Viděl mě, když byl malý vlče. Mohl zapomenout na tetičku," vzdychla jsem a udělala pár kroků k němu. "Ahoj, Diego," kývla jsem k němu s kamennou tváří, protože úsměv mi na tváři vyčaroval nešel. Zvláště Diego patřil mezi vlky, kteří díky mé neschopnosti mohli zemřít. Ze slov svého synovce jsem zjistila co se děje a hrdelně jsem zavrčela. "Pokud se ten vlk dostane ke mně, tak živý už neodejde. Za to, co provedl, si nezaslouží žít," mumlala jsem si pro sebe, ale možná to někdo slyšel. Bylo mi jedno, že unesl nějaký vlčata, ale neskousla jsem to, že ohrožuje moji rodinu. To by si každý vlk měl uvědomit, že pokud bude ubližovat mé rodině, tak ho zapíšu na listinu, kde vlci nepřežijou setkání se mnou. V mysli si mi brzy objevila myšlenka Alfy Tenebris, protože si zřejmě tu moji přečetla. "Lovit? Možná později, ale teď se musím podívat do doupěte za Sanitem a Niki. Asi spí, ale mohou být vzhůru," bylo mi jedno, zda to Alfa uslyší nebo ne. Uklonila jsem se, jak bylo od Kapp požadováno a rozběhla jsem se k jezeru a rovnou do doupěte.

V doupěti bylo mrtvo, nikdo vzhůru nebyl. Pomalu jsem vešla dovnitř a viděla, že můj malý Nikolai pořád spí. Ležel na mechu a ztrádal čím dál tím více. Věděla jsem, že umírá, že dlouhý spánek mu bere život, ale nechtěla jsem si to připustit, že nesmí jak Lumi a moje dvě starší sestry, které už možná byly mrtvé. Doťapkala jsem k němu a šťouchla do něj čumákem. "Zlatíčko, kéž by ses probudil," zašeptala jsem k němu, ale žádný zázrak se nekonal. Můj synek spál dál a já si jen poraženě vzdychla. Nenáviděla jsem tuhle chorobu stejně jako Demona. Oba byli ničitelé mé milované rodiny. Pomocí magie jsem taky zjistila, že tu není Sanito a ve mně vzplála naděje. "Že by se probudil, že by se někde potuloval po Ishimuře?" napadlo mě, naposledy jsem olízla hlavu svého syna a vyběhla před doupě. Rozhodla jsem se, že svého partnera najdu, mohl být klidně ve smrtelném nebezpečí.

Klusala jsem na území ishimurském, abych našla svého partnera. Běžela jsem přes luky i lesy, k jezeru i k řekám a moje štěstí byla moje magie, která mi dávala větší rozsah, kde Sani není než oči. Začínala jsem být zoufalá, když jsem unaveně dobíhala k jednim hranicím smečky. V tom jsem ucítila pach svého drahého a ta naděje mě posilnila. Věřila jsem svému čumáku a taky měl pravdu. Avšak pach Sanita Uchiha směřoval za hranice smečky a já zastavila a pomalu zjišťovala co to znamená. Jako přimrzlá jsem stála u hranic a vstřebávala informace. Brzy se mi do očí začaly hrnout slzy a ač byly slepé, tak tekly plným proudem. Teď, kdy to nikdo nevidí a kdy všechno moje zklamání bylo oproti tomuhle nic. "Sanito, ty si neodešel, že ne, že ne, vrátíš se, že jo? Ty by si mě nikdy neopustil, ne? Nikdy ne beze slova, bez jediného slova na rozloučenou," šeptala jsem, ale každou vteřinou navíc jsem věděla, že to udělal. Beze slova mi zmizel z života. "Je živý či mrtvý? Nikdy už nezjistím co mu je, zda žije. Tohle je naposledy, kdy cítím jeho krásný pach, ale už nikdy neucítím jeho srst a neuslyším jeho slova. Je pryč," sklonila jsem hlavu, couvla pár kroků dozadu, hlavu zvedla k nebesům a žalostně zavyla přes celé území ishimurské. Z mého zavytí šla cítit bolest a ztráta. Nechtěla jsem cizí společnost, protože jsem nechtěla, aby někdo cizí viděl, jak jsem slabá a zlomená ze ztráty partnera, který mne opustil.

/Jelení Kaňon -> Hranice/
Zaslechl jsem vytí a v tu ránu jsem strnul. Chvíli jsem poslouchal, než vlčí nářek utichl. Ten jsem poznal. To byla Hexy... ale... co... do háje... lehce jsem sklopil hlavu. ,,Hoši, omluvte mě. Je to naléhavé... pochytám s vámi kaloně jindy," pousmál jsem se na ně přátelsky a vydal se opět nahoru, přičemž Blixe jsem teleportoval se mnou. ,,Jů, bude legranda!" zapištěl vlčecím hlasem a rozběhl se nadšeně za mnou. Běžely jsme dlouhé minuty, možná dokonce hodinu, než jsme se dostali na kraj Ishimurského území, odkud vytí šlo, no a pach taky napovídal své. Se sklopenou hlavou jsem pokračoval v běhu, neběžel jsem však příliš rychle, ať mě polochromý Blix stíhá. Docela křivě se belhal a nevypadalo to vůbec dobře, ale dle jeho zranění se s tím kromě cvičení, nedá nic dělat. Do čenichu mě uděřil vnuččin pach. Přidal jsem, jakmile mě Blix dohnal. Už jsem byl vlčici v patách.

Les Omega
Musel jsem se usmát nad jejími slovy. "No, možná proto, že je zima. třeba se jim nechce vylézat z vyhřátého brlohu. Ale je pravda, že jsou vlci, kteří milují poznávaní nových krajů. Nevím, co je lepší, jestli poznávat neustále nové anebo se zdokonalovat ve starém. Kdo ví, každé rozhodnutí má své kouzlo. No, já rád poznával nové. Koneckonců proto jsem prošel všemi smečkami." Objasnil jsem a trochu se nostalgicky vnořil do vzpomínek. Pak ale přišel Reelův syn, můj vnuk. "Zdravím." Ti dva se znali a nejspíš byli kamarádi. A já nevěděl, zda je rušit. Alespoň jsem předpokládal, že mladí vlci chtějí být raději spolu. "Zřejmě se vzdálím, aby jste si mohli popovídat spolu." Usmál jsem se na oba. Vážně jsem neměl ponětí, zda by stáli o mou přítomnost.

Náhle jej polil strach. Bál se pohnout, co kdyby zmizela. Co kdyby se při jeho pohybu vytratila jako nesplněný sen. S obavami s očích sledoval nesmělou vlčici. ,,Já- já," zakokotal se. Nevěděl co říct, pro svoje chování omluvu neměl, nevěděl, co jí má říci. ,,spal jsem." řekl nakonec. Nepřiznal to rád, avšak to, co právě zašeptal do chladného větru byla pravda. Celou tu dobu, co ostatní vesele žili své životy, on vyspával. ,,Om-omlouvám se." zašeptal do ticha, načež zahanben sklonil hlavu. Cítil se příšerně. Zatímco se ona trápila, snad jej i hledala, on někde v jeskyni holdoval spánku. Styděl se za sebe. Nepravidelný proud jeho myšlenek vyrušilo jemné lechtání na krku. Zatímco on zpytoval své svědomí, Amy se přitiskla na jeho krk. Zachvěl se. Bylo milé po takové době cítít vlčí dotek. ,,Jsem tu, neboj se." zašeptal do její bílé srsti.

AMY - Věčné pláně
Vydechla doposud zadržovaný vzduch z plic. „Celou dobu..?” pravda, i ona věčně spala, snad však ne tak dlouho, jako on. Zavřela oči, nechávala slané slzy stékat po tvářích, neustávaly. Přes to je tu něco, co jí tíží, něco, co by mu zřejmě měla říct. Ale jak začít? Upřímně a hluboce se mu podívala do očí. Zachvěla se. Z části ze zimy, z části ze strachu. Bála se jeho reakce, co však věděla, že ten odchod bude ještě složitější. Bylo by poněkud strašlivé mu o tom rovnou neříct. „Nebudeš tu věčně...” začala, přičemž se slzy smutku opět protrhly a kutálely se v srsti, jako skleněné kuličky z roztržené kapsy na zem. „..nikdo z nás...” stáhla uši k hlavě. „...a dřív, než si myslíš, tu pro mně už taky nebudeš, stejně, jako já tu brzy nebudu pro tebe...” bála se jeho reakce, ale musela to udělat. Třebaže jej seřve. Ta věta by pro někoho vyzněla jako že se chce zabít a ona si to uvědomila. „Howe já...já...” nedokázala to. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Neotvírala je. „Odcházím, Howe...” bolelo jí ta slova říkat, jako by byly meče a ona jimi byla probodena. Obzvláště jeho jméno. Jedno magické slovo, které patřilo jen a jen jednomu vlkovi, který ji vždy vykouzlil úsměv na tváři, ztratí ho. Navždy. Nebude to brzký příchod na Niwat, jestli vůbec bude.. Přesto pocit, že bude opět bez něj a na dlouhou dobu, ji sžírala.

Les Omega
,,Obe je dôležité. Poznávať nové, a zdokonaľovať sa v starom," zopakovala jeho vetu tichým hlasom. ,,To je možné. Je vážne zima," dodala, a otriasla svoj kožuch od snehu, v ktorom sa hrala. ,,V každej svorke? Aj v Zeiss?" opýtala sa ho. Potom si všimla, že sa od nich vlk vzdialil. ,,To je v poriadku," usmiala sa milo. Čo tu vlastne robí Angelo? pomyslela si.

Hranice
Znovu jsem sklonila hlavu a slzy mi už tekly proudem, když jsem si uvědomovala, že už nikdy nebude se mnou a že to nejspíše udělal dobrovolně. Dobrovolně odešel od své partnerky a sice už dospělých vlčat, ale pořád jeho vlčat. "Miluji svoji rodinu nade všechno a mám ji velkou, ale to nejmilovanější nemám. Nemám partnera," zakňučela jsem a ani jsem nepřemýšlela nad tím, jak to asi řeknu mému synkovi Dawanovi. Teď jsem se musela srovnat s tím já a to co nejdříve. Hned po rodině byla na seznamu mých preferovaných věcí smečka a žádný cizí vlk mě nesměl vidět takhle zlomenou. Takové ponížení bych nesnesla, já hrdá Kappa ishimurská a nositelka rodu "de Mal". Cukla jsem, když jsem ucítila dva pachy vlků, protože jsem se zalekla toho, že by mě někdo teď spatřil. Ten jedn patřil Dinovi a ten druhý byl pro mne neznámý. A netrvalo dlouho a já popoběhla dědovi naproti. Slzy mi stékaly a já bez rozmyslu a bez pozdravu doběhla až k němu, zastavila se, objala ho a hlavu jsem si schovala do jeho zelené srsti. Moc dobře jsem vzpomínala na to, jak Richu mluvila o Dinovi, jako o vlku se zelenou srstí. "Ach Dino," zakňučela jsem a připadala si jako malé vlče. To mi teď nevadilo, ale za to přítomnost druhého vlka ano. Máchnutím packy jsem postavila zeď takovou, aby vlkovi zakryla výhled. "Kdo je to? Nechci teď nikoho cizího vidět," ",tedy být v jeho společnosti," domyslela jsem si i když to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěla, aby mě viděl v tomto stavu. Pevněji jsem objala svého dědu a znovu zakňučela.

Diego byl překvapen, že Alfa Reel celkem odhadl co chtěl, aby Eveline řekla. Nakonec děkovně přikývnul. "Děkuji vám." Pověděl upřímně. Byl rád, že mu bylo přáno a byl s vlčicí, kterou miloval od první chvíle. Pootočil se po Táboře a spatřil toho Kalana. V Kirigakure neměl možnost si s ním pořádně popovídat. Udělal pár kroků k němu. "Máš být můj starší brácha, ale vypadaš mladší Kalane." Zavtipkoval a švihl oběma svými ocasy. Diego byl mohutný a větší o kousek, než ostatní, jako následky krve démona, ale v ničem mu to nepřekáželo.

Cesta k TáboruZ - Územie Ishimury - Tábor - Tábor Zeiss
Naiome sa v strede cesty zastavila. Ako zhrraka držala povinnosť učiteľa, Naiome držala povinnosť matky. Bezomňa sa to Cäelle nikdy nedozvie. - pomyslela si Naiome. Vzdychla. Okolo nej sa začala tvoriť čierna para. Pohltila ju a preniesla sa až na územie Ishimura, za jej dcérou. Objavila sa v hustých kríkov, ktoré lemovali tábor. Azurový pohľad zamerala na Cäelle. Neboli od seba príliš ďaleko. Však musela sa ponáhľať. Cäelle,
tvôj otec je mŕtvy. - poslala svojej dcére myšlienku. Jej hlas by určite spoznala. Privrela oči a znova ju čierna para pohltila. Zmizla z územia ako nič. Nezanechala ani príliš silný pach...Objavila sa za táborom Zeiss. Pomaly k nemu kráčala...

Tábor
Seděla jsem a nespouštěla oči z neznámého. Mlčel už nějakou chvíli, ale jeho jméno mě skutečně zajímalo, takže jsem trpělivě čekala. Nevadilo mi to, stejně jsem momentálně neměla nic lepšího na práci. Hlavou se mi mezitím honily různé myšlenky, avšak povědomý pach mě rychle vrátil zpět do reality. V hlavě jsem uslyšela onu smutnou zprávu. Instinktivně jsem se otočila za zdrojem pachu a doufala, že uvidím Naiome, ale spatřila jsem jen černou páru. Sledovala jsem ji s tupým výrazem, dokud se úplně rozplynula. Očekávala bych, že Williamovu smrt přijmu s bezbolestnou lhostejností, ale k mému překvapení se tak nestalo. Posmutněla jsem. Neměli jsme spolu téměř žádný vztah, nepostaral se o naši rodinu a byl otrávený a cynický. Tak proč mi to není jedno?! Pomalu jsem polkla knedlík, který jsem měla v krku a vydechla jsem. Pak jsem se opět otočila na vlka a pousmála jsem se. Snad jsem chtěla jemu i sobě namluvit, že je všechno v pořádku. Nechtěla jsem, aby se ptal.

Les Omega
Robili sa akoby nič. proste riešili svoje veci a mne absolútne nevadilo, tak či tak som nemal náladu na nejaký rozhovor. Rozbehol som sa preč. Dobehol som do LNS. Tam som si ľahol pod jeden strom a zadriemal som.

Tenebris střihla uchem. "Pokud bys měl zájem, klidně se jdi podívat i do ostatních smeček, jen Zeiss nedoporučuji." Řekla. "Avšak do ničeho Tě nenutím. Jestli ses tedy rozhodl zůstat v Ishimuře... Chtěl bys zkoušku pro přijetí do smečky?' Zeptala se pak svého adoptivního syna upřímně. Nemělo cenu to dál skrývat, Ra's už byl dospělý a beze zkoušky tu nemohl dále zůstat. "Dobrá, tak tedy schopnost." Přikývla na jeho další větu.

Tábor
Kalan

Stal som s Kurikom pri alfe, a počul ako mu dáva úlohu.  Obzeral som sa okolo seba, ale moj pohlad nakoniec skoncil na lebke, na ktorej som mal viložené predné laby. V tom ma virušil už známi hlas. Hlas mojho nevlastného brata. ,,No vidíš to Diego a predsa som odteba starší. Vzhlad nič neznamená, roky znamenajú veľa." Povedal som mu a zasmial som sa. A laby z tej lebky dal dole.

Když mu odpovědel musel se uchechtnout. Neodolal touze si do staršího nevlastního bratra rýpnout. "Jsi starší a hloupější." Pověděl vtipným tónem. Pokud skutečně není hloupej, mohl poznat, že tohle byl fakt vtip. Přeměřil si po očku i toho Kurika, pokud se neplete. Nechápal jak může být Kalan na samce. Otřepal se, až se mu na malý moment zježila srst. "Zůstávate už tady se svým ehm.. Kamarádem?" Zeptal se a to slovo kamarád, řekl tak naoko nejistě. Diego by si neuměl představit, že by byl z někým jiným, než s Eveline. A vlastně si to ani nechtěl představovat. Potom jeho pohled sklouzl dolů. "K čemu je ta lebka?" Zeptal se a pozvedl obočí, přičemž jeho pohled se vrátil na Kalana.

Tábor 
,, A nemůžu být beze smečky!! Nechci se nikomu podřizova!!!" Zavrčím, byl jsem naštvaný, ale proč? Chtěl jsem aby ze mě měli strach a by se mě báli.  A to ve smečce, kde jse musím podřídit vyšším postům nešlo. Vrčel jsem. Byla mi zima. Odporná zima. Sklonil jsem hlavu dolů. V táboře bylo hodně vlků.  Hodně vlků, kterým jsem mohl rozkazat cokoliv.  Napadlai mě kruté myšlenky.

Tabor - les - tabor

Ppcuvam Reela a ked si ma konecne uz znovu vsimne povie ze mam ulovit kralika. "Nuz skuim to." Usmejem sa a le v duchu tu malu chlpatu gulvocku uprimne lutujem. Rozbehnem sa smerom do lesa a zacnwm cuchat. Pp asi 5 minutach zachytim pach zajaca a vydam sa tym smetom. Je na druhej strane krikov a tak sa nanho zacnem sustredit este stale svietiacimi ocami a uspim ho tvrdym spankom nech nic neciti vytrmolim sa z krovia uklonim sa na znak ucty a a aj trochu ako nie velmi podstatnu omluvu a zajaca zahryznem. Zoberem ho do ust a citim jeho krv z coho mi nie je najlepsie ale ulohu splnit chcem. Vydam sa na zad k taboru kde vyhladam Reela a polozim kralika pred neho a uz s neutralnym vyrazom si sadnem pred neho.

JK
Trochu se zamračil, když modrého vlka přirovnal k psovi. Snažil se ovšem své zaražení nedávat moc najevo, už dávno věděl jaký názor vlci zde na bývalé mazly mají. A tak spolkl svoji důstojnost a dělal že se ho to ani trochu nedotklo. Málem sletěl, když stejně jako ostatní zaslechl cizí vytí, ihned mu došlo že nejde o nic dobrého. A koneckonců, vždycky když slyšel někoho výt, šlo o něco hrozného. Koukl na Zelenáče když se náhle omluvil a zmizel v lese. ,,Uh..." S otevřenou tlamou čuměl na siluety vlků mizející mezi stromy a až po pár minutách ticha se otočil k Taeronovi. ,,Tákže, máme dvě možnosti." Trochu se pousmál a pokusil se najít nějakou rovnováhu na nerovném povrchu. ,,Jít lovit kaloně, nebo běžet za nimi a zaútočit v nečekané chvíli." Navhl a přitom nadzvedl obočí, samozřejmě by úplně nejraději šel rovnou do tábora a měl alespoň zkoušku už hotovou, ale co by zmohl s vlkovou mladou myslí? Neměl nic moc co mu jinak nabídnout za tu "laskavost".

Tábor

,,No to by som veru nepovedal že som hlúpi. Som tu na svete dlhšie." Dopovedal som a zazrel som naňho. Aj keď som vedel že je to sranda verí nemal som takúto srandu moc rád. Ale nakoniec som sa aj ja zasmial. Pozoroval som každý jeho pohyb. ,,Áno už sme tu došli a zostávame tu, prečo sa pitas." Spital som sa ho ale všimol som si ako pozerá na lebku. ,,Mám to ako trofej,
lebo toho trojmetroveho demobickeho jelena než sme zabili to trvalo toto z neho zostalo. Však pozri tá lebka je skoro ako cele moje telo. A popripade ju dám ockovi." Poviem mu ešte a usmejem sa