Příběh smečky Ishimura II.

Ušklíbl se. ''Jsi i ve smečce déle a kdo to dotáhl dál?'' Zazubil se. Nerad se vytahoval 'já mám vyšší post, jsem lepší', ale v případě sourozenců, byť nevlastních mu to prostě nedalo. Po té situaci ve Fénixi se potřeboval uvolnit. Přestat se tvářit tak moc vážně. ''Jen tak. Jestli se budeme vídat častěji. Ať máme větší šanci se jako bratři, sic jen nevlastní poznat.'' Prohodil odpověď na jeho dotaz. Když Kalan odpověděl Diegovi na jeho dotaz, nepřekvapilo ho to. ''Tak Démon jo? Ve Fénixu měli draka. Taky sranda.'' Řekl, ale u toho se moc nezasmál. Kolem Diegovi hlavy se objevila malá bílá chlupatá kulička. ''Snuwelio.'' Zasmál se a Snuwelia dopadla na sníh pod nimi. Začala si v něm hrát a Diego to sladce pozoroval. Svou sněžnou bytůstku si hned oblíbil jak se poprvé objevila. Poté se znovu podíval na Kalana. ''No každopádně, opravdu budu rád, když se víc poznáme. A musíš poznat i Saphu, naší nevlastní mámu a partnerku taťky.'' Zazubil se a pohupoval svými ocásky.

Hranice SSF --> Tábor
Přešla jsem hranice i s Diegem a užívala si jeho přítomnost. Zarazila jsem se a ušklíbla se na něj. "Tak já, jo? Dobře no..", neubránila jsem se úsměvu, prostě byl tak roztomilý. Když jsme konečně stanuli před Alfami... No... Mými rodiči, ujal se první slova on, mluvil o drakovi, uklidňování... "Nebuď tak skromný, vyléčil jsi všechny, kteří bojovali a utrpěli zranění, přestože je neznáš. Pomohl jsi i tomu malému vlčátku," doplnila jsem Diega a usmála jsem se. Teď byl ještě roztomilejší, když koktal, neubránila jsem se dalšímu blaženému úsměvu. Teď byla řada na mně, nadechla jsem se k výčtu Diegových dobrých vlastností... Ale to už otec řekl, že přeje Diegovi šťastný život s jeho dce-se mnou. Diegovi jsem věnovala vskutku nadšený úsměv, zubila jsem se od ucha k uchu a když odešel za jiným vlkem, vrhla jsem se otci kolem krku (objala jsem ho). "Mám tě ráda tati." sdělila jsem mu a odklopýtala za matkou, která se vybavovala s kupou sněhu... Moment, to není kupa sněhu. Bylo to nějaké malé chlupaté... cosi. "Mami," oslovila jsem Tenebris, ale vůbec jsem nevěděla, co jí mám asi tak říct. Měla jsem si s ní už dávno promluvit o svém postu, o tom, zda věří, že budu dobrou Deltou, ale mohla jsem se chytit toho chlupatého pískajícího dárečku ve sněhu (Candy). "Nechceš mi vlézt na záda, abys nemusela být v tom sněhu..?" zeptala jsem se jí.

Hranice Ishimury a SSF- smerom k Lesu Omega
Destiny prešla cez hranice a tu sa na chvíľu zastavila. Zavetrila a do ňufáka sa jej dostal pomerne vzdialený pach jej dcéry, nejakého neznámeho mladého vlka a nejakého staršieho vlka ktorý bol asi príbuzný s tým mladším, no nemohla to povedať presne. Teraz sa už začala viac riadiť pachom ako stopami. Žeby si Alsafi našla priateľa? Alebo nebodaj niečo viac? Mladá dáma, toto si s tebou pekne krásne vybavím! Zmiznúť a nič nepovedať, spôsobiť množstvo stresu a utiecť do inej svorky? Nie je to trochu priveľa, hm? pomyslela si mierne nahnevane a nebola ochotná si priznať, že ju viac štve to, že trávi čas v spoločnosti nejakého neznámeho vlka ako to, že ušla. Klusala teda smerom k lesu ktorého meno nepoznala, mierne nahnevaná, mierne pohoršená a rozhodne nie v dobrej nálade čo znamenalo, že zrejme bude veľmi nepríjemná keď sa konečne dostane k svojej dcére.

Angelo Amadeo Fireshadow Killer Arashi
Les Omega
,,To nebude potrebné," hlesol keď sa jeho starý otec pobral na odchod, no nemalo to žiaden efekt. A rozhodne si nechcel predstavovať čo si teraz myslí. Alsafi bola vĺča, možno kamarátka alebo niečo také, skrátka niekto s kým mohol zabiť čas keď bola Nix preč a hviezdy nežiarili na oblohe. ,,Poznávanie iných miest je skvelé. Vlk zistí mnoho nového, získa nové zručnosti, spozná všeličo," povedal mierne chladne a mierne melancholicky- taký býval jeho tón skoro vždy. No zrazu mu do ňufáka udrel cudzí pach. Bol cudzí, no napriek tomu mu niečo na ňom bolo povedomé. Páchol ako Fénix a páchol ako Alsafi. Vrhol na ňu pohľad. Kto to je? pomyslel si. Tá vlčica musí byť Alsafina príbuzná, keďže páchne podobne ako ona, uvažoval.

Les Omega
Čo si ten vlk myslí? Mám sotva dva roky, pravdepodobne menej, Angelo je dospelý... Ani radšej nechcem vedieť, vystrúhala znechutenú grimasu, a pohľadom zazerala po Amadeovi aj neznámom vlkovi. Jeho pach bol mierne podobný Angelovmu. ,,Vy ste príbuzný?" opýtala sa narovinu. Bolo jej to takpovediac jedno, no chcela niečim prerušiť ticho. V mladej vlčici sa miešali všetky možné pocity, od hnevu, strachu, nechuti, zvedavosti a neistoty. Bolo to vidieť na melancholickom pohľade, ktorý Alsafine belasé oči momentálne mali, ako aj na jej hlase, v ktorom bolo nejasne počuť vnútorné zlomenie. Niečo ju v hrudi ťažilo k zemi, kde by teraz najradšej bola. Hlboko, zakopaná pod čiernou zemou, splývajúca s bielym snehom. ,,Poznávanie je úžasné," prikývla silene, a jej hlas sa triasol. Mierne sa naježila, a urobila krok vpred. Chvost dala do vodorovnej pozície, takže opticky predlžoval chrbát. Do ňufáka jej totiž udrel známy pach. Bol veľmi silno cítiť po Striebornom Fénixovi, a páchol takmer rovnako, ako ten Alsafin. Destiny, preblesklo jej hlavou. Vycerila horné zuby, tesáky, a tlmene zavrčala. Nešla ma hľadať až sem! myslí si, že som neschopné vĺča?! prižmúrila oči. Nemohla skryť to, že sa hanbila. Hanbila sa za to, že ako zbabelec utiekla od problémov, a od svojej rodiny, keď ju najviac potrebovala na cudzie územie, a ani sa neunavovala oznámiť to niekomu. Fľakaté vĺča sa hanbilo celkom oprávnene.

Les Omega
Destiny spomalila a ráznym krokom kráčala snehom za pachom svojej dcéra až sa po chvíli ocitla zoči-voči jej a aj neznámemu samcovi, ktorý však vyzeral skôr ako nedávno dospelé mláďa. Mierne sa mračila, no jej pohľad bol prísny. ,,Alsafi," povedala iba. ,,Bolo od teba zbabelé, že si ušla po tom všetkom, bolo od teba nepríjemné a nevhodné, že si zmizla preč z územia vlastnej svorky, nikomu si nič nepovedala a nechala si tam vlastného zraneného brata. Už to nikdy viac neurobíš a vymyslím nejaký spôsob ktorým ťa potrestám," jej tón bol skôr znechutený a sklamaný, mierne nahnevaný, no rozhodne neplánovala vybuchnúť. Nie tu pred cudzími vlkmi.

Les Omega
Hnev úplne zachvátil vlčkinu myseľ. Nemyslela už na nič iné, len na sebaľútosť. V mysli sa jej vybavovalo len to najhoršie- otec, ktorého nikdy nevidela, jej únos, zničený Aralský les, útek Mandarina, Akiova premena na draka, hádky so sestrou, a teraz ju zrejme nenávidí vlastná matka. Hlasitosť jej vrčania sa stupňovala, avšak pri matkiných slovách zrazu prestalo. Jej papuľa zostala mierne pootvorená, prekvapene zízala na matku. Chvost spustila k zemi, a mierne sa zhrbila. Podišla bližšie k nej, a jej pohľad nebol nahnevaný, skôr sklamaný a zhrozený zároveň. Pomaly zodvihla hlavu a napriamila sa, urazene zabodla pohľad do fľakatej vlčice a pozrela jej do očí. ,,Myslíš si, že ma to zaujíma? Ty si tá posledná, ktorá tu má niečo hovoriť o zbabelosti. Nedokázala si sa vtedy ani pozrieť do očí vlastným potomkom. Akio bol zranený a ty si mala stále na mysli len Mandarina. Sklamala si ma," poslednú vetu povedala zreteľne a zrozumiteľne, dôležitým hlasom, dúfala že tieto slová jej utkvejú v pamäti. Pozrela sa jej do očí, sklamaným, bolestným pohľadom, a odvrátila zrak. Chcela utiecť, no pud sebazáchovy ju držal na mieste. Bola akoby zviazaná pomyselnými reťazami. Tak zbabelá nie som, pomyslela si. Bolo jej jedno, čo s ňou matka urobí. Za svojim názorom si stála, a jej slová pre ňu znamenali veľa. Nehodlala sa podriadiť, teraz nie.

Les Omega
Z hrdla sa jej vydralo tlmené zavrčanie. Tak ja som ju sklamala? Ona ušla, spôsobila množstvo problémov a teraz si ma dovolí urážať? pomyslela si. No napriek tomu, vďaka mágii cítila, že vĺča je naštvané, ale utápa sa v sebaľútosti. Tak trochu ju ľutovala, no predsa len, blížila sa k puberte a ona to mala očakávať. ,,To isté ja môžem povedať tebe. No čo vie malé vĺča o stratách? Čo vie o odvahe a zbabelosti? Čo vie o emóciách? Nič. Myslíš si, rovnako ako každé dospievajúce vĺča, že si stredobodom vesmíru, že si jediná ktorá má problémy, že si jediná ktorá cíti a má právo cítiť sa zle. Nie si. Vidíš iba svoj pohľad na svet, nie si schopná vidieť ho z pohľadu iných, vcítiť sa do iných. Pochopiť iných. Inak by si to nikdy nevypustila z tlamy. A každopádne, pôjdeš okamžite so mnou aj keby som ťa mala odvliecť násilím alebo ťa donútiť," jej hlas bol tichý, ale napriek tomu v ňom bolo cítiť stopy po potláčanom hneve. Oči sa jej mierne nebezpečne leskli. Bolo jasné, že ešte pár slov a skutočne vybuchne.

Les Omega
,,Nevedela som, že ťa naštve niečo, o čom dobre vieš, že je prirodzené pre akékoľvek mláďa. Nedostatok empatie a nedostatočne rozvinutý mozog," povedala uštipačne. Znela už o niečo pokojnejšie ako predtým, no vo vnútri zúrila. ,,Vtipné, ako je jediný tvoj argument to, že som vĺča. Ale chápem ťa. Na tvojom mieste by som z vĺčaťa ako ja urobila rohožku do brloha. A že to si ty, nechám ťa násilím odviesť ma kamkoľvek," odpovedala jej chladne. V tomto stave jej už bolo jedno, čo s ňou urobí. Nechcela si však urobiť zlú mienku pred dvoma vlkmi, ktorý sa na to všetko zrejme pozerali. ,,Prečo si ma hľadala? Som samostatná, dokážem sa vrátiť späť sama. Nezdržala by som sa dlho," tentokrát jej tón nebol chladný ani nahnevaný, znel skôr ustarostene. Ustarostene z toho dôvodu, pretože mala starosti o tom, akú mienku o nej má rodina. A nielen tá. Nechcela, aby mali o nej Angelo, a jeho pravdepodobný príbuzná zlú mienku. ,,Už sa nedivím, prečo sa na teba Akio a ten malý netopier hnevajú," sykla ticho, takmer nepočuteľne.

Čekal na odpověď nevlastního bratra, ale do čenichu mu dopluli dva vzdálené a dost známé pachy. Okamžitě se z Tábora rozběhl a zamířil k lesu Omega. Čím se víc blížil, tím víc pachy poznával. Byla to Alsafi a Destiny. Proběhl mezi stromy a zastavil se u hadajících se vlčic. Zaslechl už několik slov při běhu a dokázal si domyslet, že se právě hadají. "Co se to tu sakra děje? U všech draků, proč se hádate?" Zeptal se pro něj netypicky chladným tónem. Nerad viděl, když se někdo hádá a už vůbec ne, když věděl, že tyto dvě jsou matka a dcera. Dvou vlků si nějak nevšímal. Teď na ně neměl čas.

Les Omega
,,A ja som nevedela, že moja dcéra je nevyspelé, hlúpe, zbabelé mláďa!" jej hlas už nebol tichý, bol to hnev ktorý ju pohltil. Bola to dlhá doba čo vybuchla a vtedy nebola schopná poriadne ovládať svoju mágiu. Najradšej by sa na Alsafi vrhla, no tomu ešte dokázala zabrániť. Srsť sa jej mierne naježila a tlmene vrčala. Cítila, že jej mágia sa derie na povrch a už sa tomu úplne nevedela brániť. Nie, ešte chvíľu, prosím, pomyslela si, no márne. ,,Nie..." stihla ešte povedať nahlas. Jej mágia nad ňou takmer úplne prebrala kontrolu a nebola schopná ovládnuť ju. Rozpršalo sa a ona cítila ako na jej kožuch dopadajú kvapky dažďa, no do toho sa primiešaval sneh. Cítila chlad na kožuchu a potom aj na koži, no nenamáhala sa otriasť sa, nenamáhala sa urobiť nič. Ani studené snehové vločky a voda neboli schopné zničiť jej hnev. Bol ako plameň v jej vnútri ktorý nedokázala uhasiť. Zožieral ju, nútil ju siahnuť na úplné dno. Nútil ju využiť svoju mágiu. Vyvolať zmätok, ničiť. Ako silný plameň ktorý mohlo uhasiť iba unavenie, iba sila silnejšia ako hnev. A predsa bol hnev súčasťou jej mágie. Nakoniec sa to stalo. Nezabránila tomu.
Mala pocit, že to už ani nie je ona. Skoro každá emócia ktorú cítila sa dostala na povrch a prvý krát dostali formu- pripomínali drobné iskry, no ona ich nevidela. Bolo to množstvo emócii, no fyzicky nemohli ublížiť. Šírili sa vzduchom a útočili na celé okolie, zaplavovali vlkov na okolí smútkom, šťastím, hnevom... kavka Artemia ktorá bola dovtedy neďalekom krúžila na okolí a zaškriekala, no nemala to ako zastaviť. Emócie aj myšlienky sa valili z Destiny do jej okolia, no bola to iba psychická vlna, nemala ako ublížiť- vlci na okolí v podstate iba cítili chvíľkové emócie ktoré neboli ich. Destiny dopadla do snehu a sťažka dýchala. Tentokrát jej mágia skutočne siahla takmer na dno a ona nebola schopná to zastaviť. Pred jej očami sa vynárali útržky spomienok- jej vĺčatá, Tábor, prvá zima na novom území, samota, súrodenci, vražda jej rodiny... Lucas. ,,Nie... už im neublížiš..." zachripela a hnev v nej nanovo vzrástol. Tentokrát to však boli myšlienky. ,,Už nikdy neublížiš mojej rodine, ty zradca, už nikdy sa ich nedotkneš..." táto myšlienka bola poslaná, hoci neúmyselne. V hneve vytvorila aj niekoľko vodných gúľ ktoré lietali vzduchom, ale nemierila ich na nikoho, takže pri troche šťastia pravdepodobne nikoho nezasiahli.
No znova ňu prešla vlna emócii a tá sa šírila do okolia. Bola vyčerpaná a videla tmavé škvrny.
A nakoniec upadla do bezvedomia. Znova to prehnala s mágiou.

Les Omega
,,Tak už to vieš," otočila sa jej chrbtom ako urazené mláďa, no to, čo sa stalo nikdy nečakala. Jej vlastná matka zrejme neovládla svoje emócie, čo malo za následok katastrofálnu magickú spúšť- vzduchom lietali vodné gule, ktorým sa Alsafi našťastie úspešne vyhýbala, neustále sa menilo počasie a zároveň emócie vlkov- každú chvíľu sa cítili inak. Tieto emočné návaly vĺča nezvládalo dobre. V hlave jej zaznela myšlienka. Striasla sa. ,,Čo som ti urobila? Tvojej rodiny som sa ani nedotkla," zamračila sa, netušiac, že myšlienka nebola smerovaná jej, odoslala sa totiž všetkým vlkom naokolo, a bol to čisto vedľajší účinok Destininej mágie, súvisiaci s emočným rozpoložením. Opatrne cúvla, a zdesene to všetko sledovala. telo jej matky však čoskoro dopadlo do snehu, a zrejme upadla do bezvedomia. Alsafi k nej pribehla, a všimla si Diega. ,,Diego..." ukázala na matku. Vedela, že má liečivú mágiu ktorá mohla pomôcť. Ohrozila mňa a všetkých naokolo. Je to emočne labilná vlčica, vycerila zuby.

Odpovědi se mu nedostalo. Najednou začal chaos, který způsobovala Destiny, zřejmě nevědomky. Úspěšně se výhybal všem těm jiskrám a vodním koulím. Když upadla do bezvědomí, přiběhl k ní. "Destiny." Zašeptal. Ještě nemohl pořádně léčit a dodávat energii, když to před poměrně krátkou dobou udělal s Akiem a Allweenou. Přemýšlel co udělat. Nakonec ji vytáhl na záda a srovnal si ji tak, aby mu nespadla. Podíval se bez jakýkoliv emocí na Alsafi. "A ty Alsafi Nashiro Aquo, pojď taky a nemíním se opakovat." Řekl Alsafi a vydal se do Tábora.
Tam vešel do nějaké prázdné jeskyně a Destiny tam pomalu položil. Lehl si k ní a sklonil k ní hlavu. Začal ji pomalu dodávat energii, ale v mnohem menším množství, než tomu, bylo u Akia či Allweeny. Musel hlavně i on sám opatrně, jinak by se mohlo stát, že by ublížil nejen ji, ale i sobě.

LES OMEGA -> TÁBOR
Mlčky prikývla. Nepáčil sa jej spôsob, akým sa s ňou Diego rozprával, no chápala, že tu sa s ňou maznať nikto nebude. Koniec koncov, aj ona bola dôvod, prečo Destiny padla v bezvedomí na zem. Aj tak si za to celé môže sama, na tvári jej ostal výraz urazeného spratka, ktorému práve niekto poranil ego. Súcit ani empatia jej nič nehovorila. Sakra, kedy som sa stala tak chladnou a sebeckou? Odkedy hreším? Odkedy som prestala vidieť v mojej matke vzor? Odkedy nerešpektujem vyššie postavených vlkov? kládla si v mysli otázky. Tentokrát bol jej výraz zamyslený, a veľmi sa z neho nedali vycítiť emócie, ktoré práve prežívala. Na ľútosť bolo neskoro. Na to mala myslieť predtým, a teraz by sa necítila tak hlúpo. Prišli do Tábora. Alsafi sa posadila pred jaskyňu, a ticho sledovala Diega, ktorý svojou liečivou mágiou dodával Delte Strieborného Fénixa energiu. Pohľadom "bežala" z Diega na Destiny. Čo si o mne pomyslí Angelo a ten druhý vlk? Som stratený prípad. Stratená, hlúpa, beznádejná. A za to všetko si môžem sama. Ale ani tá fľakatá v tom nie je nevinne, jej výraz sa ustálil v melancholický, a zamyslený. Bola duchom neprítomná. Snáď akoby jej duša bola niekde úplne inde, ako jej telo. Oči mala otvorené, no mysľou bola niekde úplne inde. Celkom prestala vnímať, jej pohľad zastal na jednom jedinom bode, z ktorého sa nepohol. Myslela na dážď. Tá predstava ju celkom upokojovala, no z mysle jej neschádzali matkine slová, ktoré ju stále bodali ako tá najostrejšia dýka. Mohla sa tváriť chladno a nezaujato, no stále ju to všetko trápilo. Zaslúžene.

/Hranice/
,,Hex..." hlesl jsem tiše, jakmile jsem už byl zabořen do srsti jisté hnědé vlčky, mé vnučky. Poté jsem už jen mlčel a nechal ji, ať se tulí. Její myšlenky se mísily s emocemi, které nyní dokonale vyplouvaly napovrch a nebýt toho, tak ani nepoznám, jak na tom je. Byl jsem tiše a nechal ji, ať se uklidní. Zajímalo by mě, co se jí stalo... ale teď není vhodná doba, se na to vyptávat... Raději počkám, až mi to bude chtít povědět sama... pomyslel jsem si a ani si neuvědomoval, že jsem někde cestou ztratil Blixe. Nebyl daleko, stále jsem ho tu cítil, ale slaběji a slaběji.

Tábor
Zatímco jsem čekala na reakci té malé chlupaté koule a matky, všimla jsem si odcházejícího Diega. Ale no ták. Pomyslela jsem si, pranic se mi nelíbilo, že Diego zase někam běžel, takhle si neodpočine. Zatímco jsem zvažovala to, zda za ním nedojdu, zírala jsem na chlupáčka. "Já... ještě se vrátím..!" sdělila jsem krátce a chystala se vyběhnout z tábora, ale to už se Diego vracel s flekatou vlčicí na zádech a flekatým vlčetem v závěsu. Došli k nějaké jeskyni, okamžitě jsem se k nim vydala, přeskočila vlče a vpadla do jeskyně, kde spražila Diega vyčítavým pohledem. "Diego, už zase léčíš?" zeptala jsem se klidně, ale pranic se mi to nelíbilo. "Ona se zotaví, vypadá to jen jako vysílení, Diego. Musíš si odpočinout, já na ni klidně dohlédnu.", pokračovala jsem. Pod Destiny jsem vyvolala ze země černou hmotu a zvedla ji, aby byla Destiny jako na matraci. Hmota teď měla konzistenci asi jako měkčí modelína s celistvým povrchem, takže se do ní nedá ponořit. Držela nějakou chvíli jsem ji držela, ale to bylo moc vysilující, tak jsem kolem té "matrace" obestavěla jakousi "misku", kterou jsem nechala zatvrdnout, takže to bylo něco jako amatérský pelech. Vydechla jsem úlevou, avšak jsem zůstala ostražitá, kdyby se mi náhodou chtěl celý "pelíšek" zhroutit, abych byla připravená ho podepřít. "Co přesně se jí stalo?" položila jsem otázku mířenou jak na Diega, tak na to vlče u vchodu (Alsafi).

Tábor
,,Vtedy, keď bol v Striebornom Fénixovi ten drak, stalo sa mnoho vecí. Táto vlčica je moja mama, Destiny. Zrejme to nezvládla, a tak trocha sa zrútila. Ja som medzitým utiekla sem, a ona ma išla hľadať. Nahnevala sa sa, pohádali sme sa, a jej mágia sa vymkla z kontroly a ju to vyčerpalo," odpovedala ticho. ,,Vyzerá to tak, že upadla do bezvedomia," dodala po chvíli. Za to všetko niesla pocit viny a dúfala, že to jedného dňa napraví. Tá vlčica však mala podobný pach ako Angelo. Bol natoľko identický, že bol cítiť takmer rovnako. Žeby boli príbuzný? Páni, ten vlk má príbuzných na každom kroku. Vyzerá rovnako stará ako on, možno sú súrodenci. Spomínal, že má sestru Eveline. Ešte sa na to niekedy spýtam, no teraz na to nie je vhodný čas, pomyslela si.

Ještě chvíli dodával po troškách energii, než nakonec přišla jeho partnerka. Postavil se od Destiny a podíval se na svou milovanou. "Nemusíš se tolik bát, Eveline." Zazubil se na ni nevině. Když kolem Destiny udělala jakýsi pepech ze své magie, přišel k černé vlčici blíže. Olízl ji na čumáčku. "Jsi úžasná." Pověděl upřímně. Potom se podíval na Alsafi. "Ach. Co mi je do toho, já vím. Ale Destiny je na vás sama. Snaží se, aby jste se měli dobře. Hádkami a vyčítáním ji to opravdu neulehčujete." Pověděl malé černo-bílé dvoucasé vlčce. Ne nějak vyčítavě. Ne nějak naštvaně. Spíše starostlivě. "Když vlk dosáhne ze svou magií až na úplné dno, může ho to zabít. Destiny v tom lese mohla dnes umřít, stejně jako Akio u vás v lese." Dokončil svou mluvu a věnoval pohled Destiny. "Je to hodná vlčice. Měli by jste si ji začít vážit." Zašeptal tiše. Potom se podíval na Eveline. Na svá vlastní vlčata se těšil a byl opravdu rád, že na ně budou dva.

Věčné pláně

Smutně přikývl. Za tu skutečnost, že velkou část svého života prospal, se opravdu styděl. Bohužel, teď již bylo moc pozdě, aby tuto chybu napravil. S hlavou zabořenou v bílé srsti, poslouchal její roztřesený hlásek. Nechápal význam jejích slov. Proč mluvila o smrti ?? Mluví vůbec o smrti... Byl zmatený a vystrašený zároveň. Pochopil, že nebudou následovat dobré zprávy. Jeho duše se třásla v objetí trýznivého smutku. Nechtěl předbíhat, avšak její slova zněla jako kdyby chtěla svůj život ukončit. Naprázdno polkl, očekávajíc další znepokojující slova. ,,Amy, proč říkáš takové věci ??" vymanil svou hlavu z její sněhové srsti a jeho červené oči se vpily do těch jejích. Smutek, který se dosud blýskal v jeho očích vystřídal soucit. ,,Takhle nemluv."pokáral jí tiše. ,,Tímhle se nesmíš řídit, tvůj život bude šedý a jednotvárný, pokud se smrtí budeš trápit." soucitně se pousmál. Doufal, že svými slovy Amy vrátí její chuť do života. Lámalo mu srdce, vidět jí takhle. Tiše žadonil, aby se do jejích očí vrátila ta jiskra, která tam vždy byla. V rohu, v koutku jejího oka, ta ohnivá jiskra, kterou na ní měl rád. Její slova zvěstovala přesný opak. Tichý hlásek dolehl k jeho ouškám a on strhnul v překvapené grimase. Odtáhl se.

Amy - Věčné pláně
Vyložil si to přesně tím druhým způsobem. Jen zavrtěla hlavou a vzdychla. „Kdybych..se chtěla zabít, udělám to rovnou a nikomu nic neřeknu. Leda bych napsala dopis, kde by všechno bylo vysvětleno.” Nad posledním souvětím se jen zašklebila. Jasně že neumí psát, byl to marný pokus o vtip ve vážné situaci. „Nedávno jsem mluvila s otcem a až do této doby si jeho slova nechávala proležet v hlavě. Jsem rozhodnutá odejít z tohoto území, najít smečku, z ní pochází mé geny. Dino de Mal není můj pravý děda a já jsem pevně rozhodnutá ho najít, víš.. Když umřela máma, nijak jsem se nemohla dozvědět, kdo je mou druhou rodinou, tou, za oceánem z její strany. Když mi to ale Kay řekl, svitla mi v očích naděje, že bych si mohla alespoň s nimi vytvořit dobrý vztah. A já to chci risknout. Nechat bolestnou minulost tady a jít dál. Přestože mi tu pár jedinců bude chybět..” nyní mluvila odhodlaněji. Ačkoliv v jejím nitru to bylo poněkud jiné. Když se tu objevil, odchod se pro ní stal složitějším. Byl jejím snad jediným přítelem, a co víc, milovala ho. Víc, než kamaráda. A teď, když před ní stálo rozhodnutí odejít, nebo zůstat tu a s ním, jak si mohla být jistá, že když tu zůstane, opět oba, či jen on nepodlehnou hrozivé spánkové epidemii? Své rozhodnutí neuspěchala, nen to krátká doba, co s otcem mluvila. Nikomu chybět nebude, možná kromě Howeho a rodiny. Nikoho jiného zde přeci nemá.