Příběh smečky Ishimura III.

Mistmane
Malá černá vlčka se zase po nějaké době probudila. Chladem i hladem.  Tiše něco zabrblala v nesouhlasu a rozevřela oči. Sama nečekala, jak se jí to povedlo, ale i tak se toho lekla. Natáhla packy v před a přetočila se na druhý bok. Lehce se otřásla, mezitím co se jí po celém těle naježili chloupky. Bubák. Jsem bubák Naprázdno otevřela tlamičku, ve které se začínali rýsovat mléčné zoubky. Tlamu ihned na to znovu zavřela. Až po nějaké době se odhodlala rozhlédnout. Vedle sebe viděla spoustu kuliček, které vypadali dosti vtipně. Dále se podívala na přerostlou kouli vedle sebe. "OLB" Zabrblala se a zarazila své drobné drápky do země a lehce se odrazila zadníma nohama. Zachechtala by se, kdyby mohla. Tento pohyb se jí líbit a tak ho nakonec i několikrát zopakovala.

Mistmane
Chvíli jsem ještě jen tak ležela a oči se mi začínaly klížit, než jsem však stihla usnout, něco se ozvalo. Takový pištivý zvuk... Myš! Napalo mě. pak mi došlo, že to myš asi nebude, prudce jsem zvedla hlavu, až se mi zamotala. Koukla jsem se na ty malé kuličky a všimla si, že bubáček už ťapká. Drkla bych do ní čumáčkem, ale kdo by jí chtěl zkazit radost? Je na to příliš roztomilá. "Kampak cupkáš, bubáčku?" oslovila jsem ji nakonec jemně. A sladce, tiše jsem se zasmála.Tak roztomilá kulička!

    Mistmane
Ucítil velkou tˇapku jak ho někde posunula ale dle pachu to byla mamka, zůstal klidný. Zas onˇufal prostředí, tentokrát to bylo trochu jiné a ucítěl novou vůni, nějakou sladkou... dále nechtěl nad tím přemýšlet a prozkoumal to jazýčkem. Ono to je teplé a teče z toho mlíko. Přicucnul se a sál do doby něž pocítil plné bříško. Chvíli si prozkoumaval okolí ale zatím nemohl pořádně zaostřit, takže viděl jen nějaký stín a kolem sebe chlupaté ovály, dle čichu poznal že to jsou sourozenci. Skoro se nic nezměnilo, byl sitý, v teplém obložení. Nic mu nebrábnilo si zas lehnout tentokrát na bok a spokojeně ležet.

Mistmane
Malá černá vlčka rozevřela svoje očka. Ležela kousek od ostatních, ale vůbec jí to nevadilo. Zaryla drápky do země a tiše zamručela. Protáhla své malé končetiny a rozhlédla se kolem sebe.  Nudila se, přestože byla vzhůru teprve chvilku. Ostatní spokojeně spali, až na otce, kterého zatím vlastně ani neviděla. Prohlédla si pořádně své sourozence a maminku, jako kdyby je už v životě neměla nikdy vidět.  Nevinně se uculila a švihla nepatrně ocásky ze strany na stranu. Zapřela se na všechny nohy, až se dokázala dostat do poloviny normální polohy. Tiše zabrblala něco nesrozumitelného a nenápadně se podívala na matku, za vidí to co vidí ona. Nakonec narovnala všechny své končetiny tak, že stále rovně a na vše momentálně hleděla z větší výšky, než kdy předtím. " Ma...mamiii..!" Zachrčela nenápadně tak, aby vzbudila jen maminku. Nenápadně okem švihla na sourozence, zda nějakého nevzbudila. Oddechla si, když všichni spokojeně spali.  Chtěla udělat krok, kdyby se jí nepodlomili packy a ona nespadla čumákem přímo na zem. Tiše vypískla strachem a stáhla uši těsně k zátylku. Tiše zakňučela a znovu se postavila na packy. Tentokrát jí to netrvalo tak dlouho jako předtím, ale byla odhodlaná už se nehnout, protože nechtěla ztratit kontrolu nad svým tělem. Ani nepostřehla, že dokázala říct své první slovo. Máma.

Mistmane
Maličké kuličky se přisávaly ke strukům. Nechala jsem je pokojně bumbat. Otevřela jsem oči, pomalu. A najednou jsem uslyšela slovo. Máma. Pomyslela jsem si užasle a podívala se za zdrojem zvuku. Byla tam Minaell a stala na svých maličkých nožičkách. Cítila jsem nesmírnou hrdost. Dokud nespadla. Pádu jsem bohužel nezabránila, ale možná to bylo dobře, aspoň bude vědět, že čím víc se bude snažit, tím méně bolesti to pro ni bude znamenat. Sama bych si přála se už konečně zase proběhnout, tohle bylo únavné. Pohyb jsem už prostě potřebovala. Jednou ty malé vezmu na procházku, právě dlouhou procházku. Teď jsem se však na Minaell usmála. "Ty jsi ale šikulka, bubáčku," zašeptala jsem šťastně a do očí se mi chtě nechtě nahrnuly slzy hrdosti. Připadala jsem si jako nějaká citlivka! Ještě by si Minaell mohla myslet, že když uspěla, tak je mi z toho smutno. Proto jsem radši zamrkala, abych zahnala slzy a zůstal tak jen úsměv.

  Mistmane
Po dalším spánku se vzbudil, protáhl se a uviděl Minaell že stojí na nohách. Chvíliv přemýšlel zda to též zkusí. Nakonec se rozhodl že jo ale prvně se posilní mlíkem. Prvně natáhl přední packy, nebylo to až tak těžšké. Měl radost že už vidí dál něž jak ležel. Rozhodl se zkusit i zadní zvednout. To už bylo cosik těžší ale nakonec se mu to podařilo. Byl tak štastný že stojí a má lepší rozhled kolem sebe, že máchal svýma dvěma ocásky jak blázen. Chvíli jen stál, vrtěl ocásky a rozhlížel se po okolí. Pokusil se udělat první krůček ale té síly co musel použít, Jednu packu dal dopředu ale zas měl další problém že musel udržet rovnováhu. Nakonec se opřel o maminčino bříško a zkoušel další kroky. Pomalu došel až k její předním packam, nohy se mu pak roztáhly slabostí, pří pádu zaknučel ale pak zas zavrtěl ocásky že to zvládl s opřením. Přitulil se k předním packám, chvíly vydychával tu námahu a pak zas usl.

/Cava Pequeňa (doupě)/
Kap, kap, kap. Probralo mě tříštění droboučkých kapek dešťové vody z vchodu našeho doupěte na zem. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo zvednutí hlavy a slabé zamručení. Moje partnerka Richu ležela na stejném místě, jako předtím a já cítil, že na mě věk působí své vroubky, víc a víc. Cítil jsem, že už tu dlouho nevydržím. Bez ohledu na mé téměř dospělé dva syny - Anziho a Dixe, věděl jsem, že nebudu schopen se o ně nadále postarat. Již teď mě trápilo, že jsem se jim asi nevěnoval tak, jak by správný otec měl. Na druhou stranu jsem tyto věci měl tendenci ani neřešit. Potrefeně jsem se uculil a koukal jak magor před sebe, na kapání oné vody. Užíval jsem si té úžasné vůně domova. Můj život byl naplněn a já byl šťasten, vědom si toho, že už mi táhne na patnáct. Cíl však byl splněn a já tedy neměl ani nejmenší právo si stěžovat.

U doupěte ---> Za Diegem
Přikývla jsem. "Opravdu. Stejně nemám co jiného bych dělala." Hledat Kaye by nemělo smysl, mohl být kdekoliv. Pokud byl vůbec ještě naživu. Na jeho další větu jsem nevěděla co odpovědět a tak jsem jednoduše mlčela. Šla jsem za ním. Ať už mi chtěl ukázat cokoliv, příliš mě to nezajímalo, nezajímalo mě vůbec nic. Ale zdálo se, že je to pro něj důležité a já nelhala, netušila jsem, co budu dál dělat se svým životem. Možná... možná bych mohla zajít do tábora a začít doopravdy pracovat pro smečku? Dělat Kayovu práci...? Ne, to nepůjde.

Nenápadně a opravdu tiše si povzdechl. A když k ní byl zády, nemohla si toho všimnou. Poznal už v hlase, že by se nejraději vytratila. Prostě to poznal. Znal ji. Jednoduše vyšplhal pár velkých balvanů, které vedli do jejich doupěte. Pousmál se. Minaell a Zante už stáli na tlapkách a Eveline vypadala unaveně. Za chvíli ji vystřídá v hlídání, aby si mohla odpočinout. Otočil se na Saphu. ''Eveline jistě znáš..'' Začal pomalu a poté uhnul trošku na stranu a bylo nádherně vidět na dvě spící vlčata a dvě vlčata, jenž jsou na nohou. ''Chtěl jsem ti je jen představit.. Ta jediná bílá a s křídly je nejstarší Isla, jediný sameček je tady Zante, potom tu máme Minaell, to je ta z jasně modrýma očima a nejmladší je Charza. Z černou srstí ta nejsvětlejší.'' Potichu představil své potomky a celkem se bál vlastně její reakce. O jediné vlastní vlče přišla a on ji představoval vlastní. Tiše doufal, že ji to aspoň trošku zvedne náladu. Bál se o její stav, jenže zlomené srdce a pocit samoty není něco co vyléčí magie. Proto se musel snažit ze všech sil. Chtěl ji rozveselit. No bál se reakce a o to, že až mu odejde z dohledu něco se ji stane. Kde je otec, když je ho nejvíc třeba? Pomyslel si celkem zklamaně. Nikdy  by od něj nečekal, že bez jediného slova zmizel.

Znuděně se podívala na svou sestru. ''Nepodnikneme něco? Nudím se.'' Odfrkla si a několikrát švihla ocasem. Líně si protáhla tlapy, tělo a nakonec křídla. Podívala se na zamračené nebe a následně opět na Tessu. ''Pojď to tu prozkoumat.'' Navrhla zjednodušeně. Nechtělo se ji vymýšlet nic složitého. Od toho tu ona nebyla. Na složitější věci tu byla Comtessa. Alespoň tak to měla už dlouho zavedené v hlavě.

Hranice- Do vzduchu
Nudila sa. Vyslovene. A tak sa jej po návrhu sestry zaiskrilo v očiach. Veselo mávla chvostom. a vstala. Jej znaky prebleskli z oranžovo-červenej na žltú. ,,To znie ako dobrý nápad," súhlasila veselým tónom. Potom sa však na chvíľu zarazila. Žltá sa na chvíľu zmiešala s fialovou čo malo za následok nerovnomernú fialovo-žltú farbu. Musím vymyslieť nejaký plán toho čo by sme mohli robiť. Nesmieme sa tu stratiť, keď to tu nepoznáme. Navyše je tu kdesi aj teta Destiny. Teraz však nie je vhodný čas na jej hľadanie. Musíme sa tu poobzerať a zistiť či sú tu svorky, kde sú, či sa tu dá niečo loviť, niekde prespať a tak. No z toho by bola skvelá hra! Skúmanie nových území! pomyslela si. ,,Poď, preskúmame to tu," povedala a mávnutím krídel- možno trochu priveľkých k pomeru jej tela, no o to lepších na plachtenie- sa dostala do vzduchu.

Znovu se protáhla a vylétla vysoko nad stromy, za svou starší sestrou. Ani nevěděla co chce podniknout. Prostě chtěla něco podniknout. Nudila se a tak jen líně v letu následovala svou sestru. ''Kde začneme?'' Zahulákala na sestru, aby ji slyšela. Několikrát švihla ve vzduchu ocasem. Nechtělo se ji a tak se zasoustředila na magii a spatřila vzdušné proudy. Zařadila se do tech nejlepších, aby mohla křídly mávat co nejméně.

Nad hranicami- Smerom k rieke Wolf
Bola šťastná, že je znova vo vzduchu. Milovala lietanie. V lete zľahka urobila otočku a potom rozprestrela krídla aby mohla plachtiť rovnako ako jej sestra. Vedela, že čo sa týka vzduchu, je jeho paňou Kleeia. Ona svoju mágiu nikdy nejako nemusela, no aspoň ju mohla občas využiť keď nemali vodu. ,,Myslím, že by sme mali zamieriť k vode!" zakričala smerom k sestre aby ju bolo vo vetre počuť. Potom na chvíľu akoby zastala vo vzduchu- urobila otočku a mávaním krídel sa pár sekúnd udržiavala vo vzduchu kým pohľadom nenašla Kleeiu. Mávaním krídel zaletela k nej a zľahka do nej ťukla labou. ,,Chyť ma!" vyhŕkla, v hlase sa jej dal rozoznať smiech. Rýchlo sa otočila a letela preč, mierne klesajúc aby mohla sledovať krajinu- len tak pre istotu.

SSL ---> Magicae ---> Pryč
Následovala jsem Diega k doupěti a zůstala stát ve vchodu. Kývla jsem Eveline na pozdrav. malé chlupaté kuličky byly moc pěkné a měly se čile k světu. Měla jsem vnoučata! technicky sice jen nevlastní, ale to bylo přece fuk. Vždyť Diego by klidně mohl být i vlastní, Kay měl v rodině zeleného vlka, já zase bílého a hned dva s červenou v kožichu. Ale i kdyby byl třeba žlutý s modrými puntíky, Diego byl náš syn. Usmála jsem se na drobečky. na okamžik se mi podařilo docela zapomenout na vlastní problémy. měla jsem rodinu, mohla bych být babička, mohla bych pomáhat s hlídáním... jenže čím déle jsem se dívala na tuhle šťastnou rodinku, tím víc jsem si uvědomovala jednu věc. Neměla jsem s vlčaty žádné zkušenosti. To jediné, o které jsem se měla starat a které záleželo opravdu jen na mě umřelo. Co kdybych na tahle někdy dohlížela a něco se jim stalo? Diego by mi to neodpustil, určitě ne... a Eveline taky ne... Ne, nikdy nebudu opravdovou babičkou těchto vlčat. Když jsem se na ně dívala, bylo to, jako by se mi osud vysmíval do očí. Podívej, tohle je rodina. takovou ty nikdy mít nebudeš, tvoje jediné vlče umřelo a je to jen tvoje vina. A tahle rodina? Ta by mohla být tvoje. Oni by ti vlčata na hlídání dali, ale ty si sama nevěříš, že by jsi je uhlídat zvládla. A to byla vlastně pravda. Už jsme se neusmívala, přitiskla jsme uši k hlavě, vycouvala z doupěte a rozběhla se pryč. Vlčatům bude líp, když mě nikdy nepoznají. Vždyť stejně nosím všem okolo sebe smůlu. Diegovi a jeho rodině bude líp, když já budu co nejdál.

Mistmane
Malá vlčka ani nevěděla jak usnula. Tiše si zívla a protáhla se. Podívala se ke vchodu u kterého uviděla svého otce a nemotorně se postavila na nohy. Neviděla odbíhající vlčici. "Tati..." Vydechla přebytečný vzduch a podívala se na otce. Stále pevně na zemi a drápy měla zaryté do země. Ten pohled z vrchu se jí líbil, cítila se přitom jako něco více. Střihla uchem a nenápadně se podívala na spolubydlící vedle sebe. Chtě nechtě se stejně sama pro sebe usmála a nakonec svůj pohled zase stočila na otce.  "Chci jít ven." Pronesla odhodlaně a nevinně zamrkala.

/Cava Pequeňa - doupě/
Když jsem se konečně rozkoukal po vlastním doupěti, v dáli uviděl svůj zvěřinec, včetně patrona, odpočívat, tak samo moje dvě téměř dospělá vlčátka, tiše jsem si pozvdechl a plazením se přesunul trochu blíže k partnerce. Tlapou jsem si k sobě neohrabaně přitáhl dřevěnou misku a pomocí magie do ní vstříkl slabý proud vody. Napil jsem se. Cítil jsem se jako v posledním tažení, ale už jsem si to nepřiznával, byť jsem byl smířen s nejhorším. Mé myšlenky zaplavily vzpomínky na nádherný život prožitý zde.

Před doupětem ---> Směr Kirigakure ---> Tábor
Oplatila jsem Aragornovi pohled a poslouchala, co říká. při jeho posledních slovech jsem se ale zamračila a jakmile vyrazil, rozběhla jsem se za ním. "Tak na to zapomeň, vím, jak jsi se vrátil minule, tentokrát jdu s tebou." zamumlala jsem si pro sebe, tak aby mě neslyšel. Jeho problémy byly i moje problémy a když si myslel, že nezvládne být Kirigakurský hraničářem a zároveň se starat o rodinu v Ishimuře, chtěla jsem mu jako správná družka pomoct. Dostala jsem se do tábora krátce po něm a zastavila se po jeho boku.