Příběh smečky Kirigakure IV.

PL - kúsok od tábora - okraj tabora

Prebudil som sa v nejakom kriku. Pamätal som sa na nejakí boj medzi mnou a nejakí vlkom odtiaľto. Postavil som sa na nohy, a pomaly vyšiel z kríkov. Obzrel som sa ci neuvidím zacha. Alebo niekoho. Ale nik tam nebol. Rozhodol som sa ze pôjdem nájsť zacha. Tak som nasial pachy. A vibral sa po jeho pachu. Je pach som prenasledoval až som si uvedomil ze som neďaleko tábora. Co mohlo byt premňa nebezpečné. Ale ajtak mi to nedalo toho vlka som chcel získať a tak som šiel. Diablo buď pripravený. Povedal som mu a podišiel napokon som pomaly a potichu došiel do kriku pri tábore. A videl odtiaľ veľa. Vlkov a aj zacha. Bolo to tam divne lebo tam bol aj ostnatý drat. Co ma prekvapilo. Začal som sa sústrediť na zacha. Zachu! Zachu! Pokiaľ ma počuješ niečo správ aby to druhý nechápali že som tu. Došiel som si pre teba. Poslal som mu myšlienku a čakal. Dúfal som že mi dá znamenie.

Za Demona

Zatímco se Tenebris věnovala svému synovi, Hiawatha se zničeně odplížil do ústraní. Styděl se, že ublížil synovi své paní. Moc se styděl.
Náhle zaslechl zašustění. Co nejtiššeji se otočil a spatřil... Demona. Kdyby byl v táboře s ostatními, neměl by šanci si ho všimnout, ale on byl na kraji, až skoro na jeho hranicích. Hned když ho spatřil, rozhodl se pro možná trochu neuváženou, ale účinnou reakci. Vznesl se nad tábor a zařval: "Demon! Je tu Demon!" Pak přiletěl těsně nad Tenebris se Zechem, protože věděl, že ten mladý vlk je to, co Demon chce.

Úsměv mě neopouštěl a po potvrzení zkoušky jsem trochu znejistila. "Je možné, abych dostala zkoušku ještě dnes?" Otázala jsem se a pečlivě jsem jí sledovala. Pak ale řekla něco, co jsem nečekala. "Komplikace?" Ale když jsem to říkala, už mířila pryč a já jsem jí následovala. Došly jsme k hnědému, až červenému vlkovi s dračími křídli. To mě trochu vyděsilo, ale pak mě napadlo, že kdybych objevila svoje křídla, třeba by se vylekal, protože moje křídla jsou rozhodně větší, než jsou ty jeho. "Třeba by ho moje křídla nějak vylekala, když jsou docela o dost větší." Ale sledovala jsem Hilary, třeba mi dá nějaké pokyny. A třeba bych se díky tomu dostala do smečky. Usměv mojí tvář už opustil a nahradilo ho vrčení na toho rudého vlka.

//Darkey. Kdo má více postav, tak se občas stane, že napíše přes jiný účet, než přes ten za kterého zrovna hráč hraje. Vlk jmenem Demon, je čistě černým vlkem a křídla nemá.
A nezapomínej na místo kde se tvá vlčice nachází, ^^

//No jo, ale já už ten příspěvek upravit nemůžu

Území Elitních ---> Západní louka
Moje tlapky překročily hranice území a já se ocitla na louce. Zpomalila jsem do chůze. Byla jsem po dlouhém běhu zadýchaná a sotva popadala dech, dlouhé nicnedělání v doupěti nejspíš taky mojí fyzičce zrovna neprospělo. No, zkrátka by se dalo říct, že jsem se teď fyzicky cítila alespoň trochu podobně jako psychicky. To ale teď bylo jedno, nemínila jsem odpočívat, můj cíl byl najít Zhiu, co pak, na tom nezáleželo. Zhia byla moje nejlepší kamarádka a nejbližší vlk, kterého jsem teď kromě Diega měla, protože Kaye už jsem tak nějak v duchu pohřbila. byla malá šance, že ho někde popadla spavá nemoc a on spokojeně spí, živý a zdravý, ale nespoléhala jsem na to. jak jsem tak kráčela po louce, moji pozornost brzy upoutalo jedno místo, kde byla tráva výrazně zelenější a také trošku slehlá. Zamířila jsem k němu. Když jsem tu byla naposledy, nic takového tu nebylo. ne že by mě to teď zajímalo, ale pokud tu bylo něco neobvyklého, měla bych to vědět. Možná žě mě tam táhl zvyk obhlížet občas území, možná nějaký kousek mé staré zvědavosti, ze které už moc nezbývalo. Jen mlhavé vzpomínky. byla jsem velmi zvědavé vlče. Možná právě ta zvědavost způsobila, že moje vlčeství bylo velice dobrodružné. jestlipak by si mě Naiome ještě pamatovala? Nebo ostatní ze Zeiss? A ta černá vlčice, Ta Černá, jak jsem jí říkala? Ta už byla určitě dávno pod zemí... jako nejspíš i můj partner a vlče. Krutá realita mě vytrhla ze vzpomínání. Ano, a kde jsem teď? Byly to krásné časy, když jsem ještě byla malá a měla skvělou rodinu. Než přišli vyhnanci, zabili mi otce a my ostatní museli utéct do Kirigakure. Pak mě unesli... Co si to nalhávám, můj život nikdy nebyl úžasný, ani krásný. Sotva se objevilo něco pozitivního, přišlo něco jiného, co mi to sebralo. Možná bych se měla líp, kdybych sál žila ten prázdný život v Táboře Kirigakure a nikdy Kaye nepotkala. Možná bych teď nestála tady a nezírala na další mrtvé a napůl shnilé tělo... Moment! Zastavila jsem se a zahleděla se na to cosi na zemi. Mezi stébly vysoké trávy ležela vlčí kostra, částečně obalená vysušenou kůží a pár posledními chomáči srsti. Zůstala jsem na něj zírat, neschopná na cokoliv myslet. Chomáče srsti. černá, hnědá a sem tam troška tyrkysové. Ty máš dnes vážně smůlu, holka. Okomentoval to Ganez prazvláštním tónem. Smůlu? Dnes? Ne, nebylo to jen dnes. I tuhle vlčici jsem znala až moc dobře. zatnula jsem zuby a vzhlédla k nebi. "Proč mi tohle děláte, co? Co jsem vám provedla!? Vezmete mi dceru, vezmete mi nejlepší kamarádku, proč si příště nevezmete i mě?!"Hledat Zhiu už nemělo smysl. Byla jsem tu abych ji našla a promluvila si s ní, ale to už nebylo možné. Už jsem totiž Zhiu našla.

Kamenné pláně ---> Západní louka
ležel jsem na velkém kameni a hleděl kamsi do dáli. Tma dávala světu zvláštní atmosféru, která poslední dobou docela odpovídala mojí náladě. Kus dál od místa, kde jsem teď ležel, bylo pod kameny ukryté mrtvé tělo vlčice, která zemřela pod mými tesáky. Když jsem zaslechl vzdálené vytí, které se překvapivě doneslo až sem a které svolávalo členy mé smečky, dlouho jsem se rozmýšlel, jestli to má vůbec cenu. Ani jsem nevěděl, jak dlouho tu už trčím. Muselo to být dlouho. Mohl jsem se ukázat v táboře, když jsem ani nevěděl, jak žít sám se sebou? Je to tvá smečka, měl by jsi tam jít. Ozval se mi v hlavě hlas. A ještě ke všemu začínám být schizofrenik. Úžasné. Zvedl jsem se a pomalým krokem se vydal k území své smečky. Daleko jsem se ale nedostal, už kus od louky, kterou jsem právě opustil, jsem zaslechl něčí velmi zoufalý hlas.

Sapha a Catorce
Západní louka
Smetanově bílá vlčice seděla a dívala se na tělo své kamarádky. Po čenichu jí opět stékaly slzy. Nevěděla, co udělala špatně, že si zasloužila něco takového. Nejspíš se to ani nikdy nedozví. V tuhle chvíli jí na důvodu nezáleželo. Svět pro ni postrádal smysl, nevěděla, co má dělat se svým životem. Uvažovala, že se podívá po nějaké skále a skočí dolů. Smrt alespoň nebolela a ona by se opět viděla se všemi, které kdy milovala a kteří jí byli blízcí.
Poblíž se nacházel pískově žlutý a oranžový vlk, přilákaný jejím křikem. Došel do určité vzdálenosti a pak se posadil. Jen ji tiše pozoroval. Ani jemu teď nebylo dvakrát do řeči. Trvalo několik dlouhých okamžiků, než vlčice vzhlédla a spatřila ho. Nebyl jí povědomý, stejně jako ani ona jemu. Ani jeden z nich neznal jméno toho druhého, přestože se už jednou potkali. Bylo to už dávno, vlčice tehdy byla malé vlče a ani tehdy spolu nemluvili, přesto mezi nimi panovalo zvláštní porozumění. Vlk vstal a přišel blíž, věnoval krátký pohled pozůstatkům mrtvé na zemi. "Znala jsi ji?" Zeptal se tiše. Přikývla. Ano, znala ji. Znala ji moc dobře. Vlk se posadil vedle ní. Chvíli se dívali spolu. seděli v tichu. nebylo o čem mluvit. "Neměla by tu takhle zůstat, měla bys... měli bychom ji pohřbít." Promluvil opět vlk. Až teď se na něj vlčice opravdu podívala a zběžně si ho prohlédla. Přes slzy neviděla příliš jasně. Jaký měl naprostý cizinec důvod chtít pohřbít někoho, koho nejspíš nikdy neviděl? Nic mu do toho nebylo, bylo by to jen zbytečné plýtvání energií. To jí na tom záleželo, byla to jediná věc, kterou si byla jistá, že by ji měla udělat. Možná měl ale nějaké vlastní důvody. Neptala se. Vstala. "Asi ano..." Jenže pokud by si měla vybrat, nepohřbila by Zhiu tady. Byla spousta lepších míst. Až teď si uvědomovala, že vlastně neví, které místo by si vybrala sama Zhia. Kirigakure mělo vlastní hřbitov, to ale nebylo to pravé. Alespoň podle Saphy ne. Bude to tu muset stačit. Poodstoupila o kus dál a pustila se do hrabání. nešlo to příliš dobře, litovala, že teď nemá nějakou vhodnější magii. Co věděla, její hlavní magie neměla moc hrabat díry. Vlk k ní přistoupil a odsunul ji stranou. "Když dovolíš, tohle si vezmu na starosti já." Zamračila se na něj. To ona by měla hrob vykopat. Když ale viděla, jak se pod jeho pohledem ze země zvedl oblak hlíny a drobných kamínků, ustoupila a udělala mu prostor. Ona možná neměla vhodnou magii, on ale podle všeho ano.
Zaujatě sledovala, jak se vedle jámy tvoří velká hromada. Když vlk skončil, došla k tělu a lehce se ho dotkla tlapkou, aby z něj odstranila všechno... všechno nečisté a špatné. bylo to docela zbytečné, vzhledem k vysokému stupni rozkladu, přesto cítila, že by měla něco udělat. Vlk ji opět sledoval. Ani nevěděl, proč sem přišel a promluvil na ni. Možná měl pocit, že rozumí jejímu žalu. Cítil se teď dost podobně. On tu druhou mrtvou možná neznal, přesto se za ni cítil zvláštně zodpovědný, a když ji pohřbít nemohl, doufal, že to bude moct napravit alespoň u téhle. Když ale teď pozoroval, jak vlčice dokončila, co dělala, popadla jednu z kostí mrtvé do tlamy a pokoušela se ji odtáhnout do vyhrabané díry, což se jí příliš nedařilo, popošel opět blíž. "Ukaž, tímhle ničeho nedosáhneš." Spíš by tu kost utrhla, což nespadalo zrovna do kolonky úcty k mrtvým. Mezi dvěma nádechy se proměnil do své lidské podoby a tělo si od vlčice převzal, opatrně uvolnil části, které ho držely na místě.
Vlčice před ním uskočila. jeho proměna ji překvapila, skoro až vyděsila, jak soudil podle jejího pohledu. Tvora, ve kterého se změnil, už jednou zahlédla, i když tenhle byl trošku jiný. nevypadal zas tak nebezpečně... Pozvedl obočí, jeho hlas byla perfektní vlčtina, ne jako u toho předchozího, kterému nerozuměla ani slovo. "Tohle je jen část mojí magie, nemusíš se bát. Je to člověk, jejich ruce jsou docela šikovná věc, lepší než tlapky." Sledovala, jak přemístil Zhiu do jámy, pak se změnil zpět do vlčí podoby a zahleděl se na ni. Čekal. Přeběhla k hromadě a začala hlínu hrabat zpět na místo, kde původně ležela. Po chvilce se k ní přidal. Brzy se oba dívali na čerstvý hrob. Časem ho zaroste tráva, nebyl to ani nijak výrazný hrbolek, oproti okolí. Nikdo se nikdy nedoví, že je tu někdo pohřbený. Někdo? Jedna z nejlepších vlčic, dobrá kamarádka, milovaná dcera... Vlk jako by jí četl myšlenky. "Byla to tvoje kamarádka... myslíš, že by bylo dobré vyrobit jí náhrobek?" Náhrobek. Náhrobek byl to správné. Přikývla. "Náhrobek by byl dobrý." Rozhlédla se okolo. Kdyby tu byl nějaký velký kámen... Vlk sledoval její pohled. Ne, kámen tu nebyl. Ani nic jiného, co by mohli použít. "Budeme muset něco vyrobit. Něco trvanlivějšího, než dřevo." Sledovala, jak z okolní trávy zvedl velký oblak prachu a zformoval ho na hrobě v čtvercovou desku. Tlačil kamínky, prach a písek s sobě, až se z nich stal docela pevný materiál. Pískovec, tak tomu říkali lidé. Pískovec se časem pod náporem deště a větru odrolí, ale bude to trvat dlouho. otočil se na vlčici. "Jak se jmenovala? měla nějakého partnera... vlčata?" Vlčice mu věnovala zvědavý pohled. "Zhia de Mal. Pokud vím, tak ne, ani jedno. Měla dvě vlastní sestřičky... a pak asi i nějaké nevlastní... nejsem si jistá." De Mal. To jméno bylo vlkovi povědomé. I od měl přítele, který nosil stejné. Dokázal si až moc živě představit, že by tu teď místo té vlčice ležel v hrobě on. Na podobné věci ale nechtěl myslet. Místo toho se soustředil a zvedal z pískovcového bloku kamínky, až se na něm utvořila krátká sbírka znaků. Vlčice si je prohlédla. "Co to je?" Zeptala se. "Lidské písmo. Vlci žádné nemají, neumím toho moc, pochytil jsem jen něco málo, stojí tam: Zhia de Mal, Milovaná dcera, sestra a přítelkyně." Odpověděl jí. Byla škoda, že vlci písmo neměli, ale takhle zůstane zaznamenáno, kdo tu leží. Nakonec on možná nebyl jediný, kdo uměl něco málo z lidštiny. Dostal ale ještě jeden nápad. "Asi nemáš magii ohně, že?" On by možná něco zmohl, ale nebylo by to úplně to, co chtěl a navíc by mohl zničit nápis. "Ne." Odpověděla. Sledoval, jak k náhrobku přistoupila a dotkla se ho tlapkou, stejně jako předtím těla. Co udělala, bylo působivé. netušil, co má za magii, přesto uchváceně sledoval, jak se pískovec proměnil v kříšťálovou hmotu v lehce mléčném odstínu. Skoro jako by mu četla myšlenky.
Věnovala mu lehký úsměv. na její tváři možná byly pořád vidět stopy slz a úsměv to byl poněkud smutný, přesto to však úsměv byl. Oplatil jí ho. "Jsem Catorce Jilah. Nebo Valeg Rudohřbet, můžeš si vybrat." Představil se. "Sapha Astral Luce di Bontá Bloodmoon Virentem. To je poprvé, co jsem potkala někoho se dvěma jmény." Odpověděla. "Tvoje je zase pěkně dlouhé." Postavil se. Už byl čas se rozloučit. "Hodně štěstí v budoucnu. Nějaké by ti neuškodilo." Popřál jí. "Tobě také." odpověděla. bez dalších slov se otočili a každý se rozběhl jiným směrem, pryč od nového hrobu s křišťálovým náhrobkem. A tak se cesty vlků, které se na krátkou dobu díky zvláštním událostem spojily, opět rozešly.

Západní louka ---> Území SSF
Rozběhl jsem se směrem, kterým jsem měl namířeno původně. Neviděl jsem smysl v tom, že bych pokračoval v konverzaci s tou vlčicí. Bude lepší, když už se nikdy nepotkáme, vzpomínky na smutné události nebylo dobré připomínat. Překvapivě už jsem si ale nepřipadal tak jako předtím. Jistě, možná jsem zabil jiného vlka, a to jsem nemínil zlehčovat, ale vlci umírali, život už byl takový. A byl příliš krátký, než abychm se příliš zabývali těmi, co jsou již mrtví.

Tenebris se dál věnovala Zechovi a pomalu přestávala vnímat cokoliv jiného než jeho a sebe. Zpátky do reality ji přivedl až Hiawathův křik. "Demon? KDE?!" Zeptala se a snažila se najít v podrostu černou srst, ale nikde ji nemohla zahlédnout. Postavila se. Támhle, za keřem. Ledově modrý drak kývl k jednomu z keřů lemujících okraj tábora. Takže on stále nedal pokoj? Nu, nevadí, porazili jsme ho jednou, porazíme ho podruhé. Pomyslela si, přesto se ale postavila, čelem ke keři, kde se schovával Demon, připravena bránit svého syna. "Vylez, Demone. Víme, že jsi tam, tak nebuď srab a vylez." Poslala vlkovi myšlenku a zavrčela. Po Zechově výkřiku se však prudce otočila zády ke keři. Chvíli informaci, která jí byla sdělena, zpracovávala, pak vytřeštila oči. Snad poprvé za dobu, co byla matkou, absolutně netušila, co dělat. A tak se k Zechovi jen roztřeseně přitiskla. "Uklidni se, Zechu... za chvíli zase uvidíš, vím to." Řekla a snažila se věřit, že to, co říká, je pravda.

Tábor
V Tábore to začalo byť rušno, pravdepodobne k vôli príchodu Demona, ktorý tu už šarapatu raz urobil. Vlci zo svorky sa približovali k huštiu, kde sa schovával. Ja ako člen svorky s povinnosťou brániť môj domov som urobil to isté. Len som sa priblížil bližšie a posadil sa. Čakal som, čo sa bude diať ďalej. Nedovolil by som, aby sa tu opäť niečo stalo. Sedel som vzpriamene s vypätou hruďou, tak, ako by som čakal na nejaký rozsudok.

Západní louka ---> Území Ishimury
Byl čas tuhle louku opustit. Catorce už někam zmizel, jenže já nevěděla, kam bych měla jít. netušila jsem, co budu dělat dál, nebylo tu nic. Možná bych se mohla prostě vrátit do doupěte a prospat zbytek tohohle mizerného života. Nebo bych mohla jít do Zeiss a někoho tam chvíli provokovat... vyrazila jsem zpět k území své smečky a domů do doupěte. zastavím se tam a pak se rozhodnu. Nakonec ono na tom nezáleželo, dceru ani kamarádku mi nic nevrátí, partnera nejspíš taky ne.

Tabor

Ani som sa nenazdal, a moje krytie bolo prezradené. Zavrčal som sám pre seba. Tak aby to druhy nepočuli. Ja vileziem vždy Tenebris Poslal som jej myšlienku zo smiechom. Chcel som sa obzrieť ale už bola kúsok odomna Hilary a ešte nejaká vlčica (Darkey). A veru privetivo nevyzerala ani jedna. Ale to mňa nezaujímalo. Viac ma zaujalo to čo vykrikoval Zach. Zaryl som drápy do zeme, aby som sa čo najdlhšie udržal kludný. A nevibochol tam. Musel som zahrať divadielko aby som ich aspoň na chvilu obelhal. A riešil svoj praví zámer. Čo bol Zach. ,,Len si niečo riešim. A ja neubližujem, ani nepacham zlo pokial to nieje potrebné pre moje dobro. a moju vec. A Kirigakure som nedosieľ škodyiť." Povedal som jej do oči a obzrel sa po tabore. A nakoniec pozeral na Zacha.

"Výborně" Ušklíbla se Tenebris směrem k Demonovi, který byl teď z poloviny obklíčen Hilary, nějakou neznámou vlčicí s pachem vetřelce, očividně budoucí Kappou, a jedním vlkem, kterého, pokud si Tenebris dobře pamatovala, oslovovali Cav. "Hádám všichni víte, co je Demon zač. A kdybyste nevěděli - to, že říká, že tu nehodlá škodit, ještě neznamená, že tu opravdu škodit nebude. Není to dobrý vlk. Je to lhář, tyran, vyhnanec." Rozeslala jen tak preventivně myšlenku všem v táboře a jeho okolí kromě Demona. Pak se zaměřila na Hilary. "Hilary...?" Oslovila ji tiše. "Máme se Zechem odejít?
Když zůstaneme, Demon pravděpodobně zapálí tábor, udělá cokoliv, aby Zecha získal. Když odejdeme, táboru se nic nestane. Měli bychom odejít. Kirigakure si nezaslouží být obětí Demonových útoků kvůli Ishimirskému vlčeti." Řekla v myšlenkách.

SJ---Hory Starých bizonů---Tábor Kirigakure
Asi osud tomu přál, aby se ze skály uvolnil kámen a spadl přímo do jezera, vod a postříkaná vlka, který doposuď spal v těsné blízkosti tohoto jezera. Zbudil se vlk a plný energie vstal z dlouhého spánku. Rozhlížejíc se kolem sebe poznal, že jeho pán, vůdce, zde není. Avšak dlouho mu netrvalo domyslet si, kde by tak mohl být. A tak se vlk vydal svému vůdci na pomoc. Území znal dobře a věděl přesně kudy jít. Však nešel nejkratší cestou. Jeho trasa vedla přes nebezpečné hory, kam žádný vlk nechodí, neboť se obává indiánů a jiných šelem. Náš vlk strach neměl, měl schopnosti, tak jedinečné, že nejenže přežil cestu přes hory, ale vrátil se od nich doprovázen dvěma statnýma pumama. Nyní to vzal nejkratší cestou tam, kde se správně domníval, že je jeho vládce  Nešel rychle, neboť nechtěl plýtvat síly. Cesta mu tedy chvíli trvala, ale nenarazil ani na jednoho vlka obývajícího území Téhleté smečky. Zastavil se vlk těsně před táborem a Skoumal situaci, za ním stálý dvě pumy, pořád pod vlivem vlakových schopností. Cenili zuby a žalostně vrněli, né však nahlas, aby je náhodou někdo slyšeti nemoh. Vlk se taky přidal do zlostného vrčení, protože zjistil, že situace je neblaha. Nezasáhnul ještě však, chtěl využit moment překvapení

Tábor
Seděla jsem a sledovala dění v táboře. Na tváři jsem měla snad ten nejzaujatější výraz za poslední rok, i když ostatním to tak nejspíš nepřipadalo. Neměla jsem páru, o co přesně šlo, ale nějak mi docvaklo, že tu jde o to vlče. To, jak se o něj matka starala bylo zajímavé. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem mu nezáviděla. Záviděla jsem mu a přitom ho zároveň litovala i nenáviděla. Můj otec dal přednost tomuhle hysterickému vlčeti přede mnou! "Tak jseš vlk nebo hysterická upištěná myš?" poslala jsem Zachovi myšlenku a pobaveně se ušklíbla. Jiní by tohle chování dokázali v téhle situaci pochopit, ale já jsem neuměla jednat s ostatními ani se do nich vcítit. Na to jsem byla až moc dlouho sama.

Předtím:
Stála jsem ještě chvíli na vyvýšeném vrcholku tyčícím se nad Táborem a odhodlaně pod svitem majestátného Měsíce jsem sledovala, jak mě mí vlci příjmají jako novou Alfu. Ohlasy byly vskutku velmi pozitivní, a já byla neskutečně ráda, že jsem do tohoto postavení byla svými smeččany tak mile uvítaná a za mnohých podpor s respektem uznaná novou vůdkyní Kirigakure. Kývla jsem s vděčným a děkovným úsměvem na Mauru. Byl to den v mém životě, kdy jsem si uvědomila veškerý ten čas a sílu vynaloženou do mého žití, všechny ty cesty, i když mě sváděly do zrádných propastí, tak mě nakonec zase mohly dovést za hvězdami, jež mě povznesly nyní až k nebesům. To, kým jsem se právě teď stala, a jak se můj život změnil. Nebo zůstal docela stejný? Mohla jsem už jen pozorovat záři hvězd, která svítila smečce Kirigakure na cestu do budoucnosti. V mém nitru se mísilo neskutečně mnoho pocitů, ale to nejsilnější, co jsem cítila, bylo mé srdce silně bít. Pozdvihla jsem hlavu k Měsíci a hlasitě zavyla, na znamení počátku další éry smečky. A věděla jsem, že ať už se stane cokoliv, v nás všech je síla a tahle smečka nikdy nezanikne, půjde statečně dál a bude překonávat čas a psát dějiny. A i kdyby zůstala jen v srdci toho posledního vlka, vznese se k nebesům s veškerou ctí, která jí právem patří.