Orfeon & Arfael Virentemovic; Výchova, aneb ťulpase v rodině nestrpím!

Byl sychravý jarní den, rozhodně byste do něj neřekli, že je jarní. Procházel jsem se po Ptačí Louce, tedy tam, kde jsem to znal už od malička. Tam, kde jsem toho času potkal Tamaru, Perrina a další vlky, kteří se mi, v mých vlčecích letech vryly do paměti, jako nic jiného. Zavzpomínal jsem si na ta léta těsně před mou první smrtí. Tehdy, kdy jsem byl ještě úplně jiný, než jsem teď. Po vzhledové i povahové stránce. Ach, to byly časy.
Čenichem jsem větřil jednoho ze svých synů. Nepoznal jsem konkrétně, který z nich to je. Nicméně něco mi říkalo, že to brzo zjistím, neboť nebyl daleko.

Prochal sem se a užíval si toho že sem vypadl z doupěte. Celkem je mi přijme být sám. Koutkem oka sem něco spatřil. Rych sem se schoval za strom a nakoukl kdo tam je. Překvapilo mě když sem uviděl otce. Co tu dělá taťka ? Zaposlouchla sem se jestli něco neuslyším. Naklonil sem a poslouchal.

Klidu jsem si neužíval dlouho. Po chvíli na mě drobná hlava vykoukla zpoza stromu. Natáhl jsem k němu hlavu. ,,Arfaeli? Copak tu pohledáváš?" promluvil jsem k němu podezřívavě. Samozřejmě, slyšel jsem i jeho myšlenku, ale nějak jsem ji jakoby přešel. Nebyl jsem si jistý, zda je už dostatečně starý na to, aby se potuloval územím. Zvlášť teď, když tu hrozí nebezpečí.

Vyšel sem zpoza stromu a provinile sem svěsil uši. "Vyšel sem si ven z doupěte. Nechtěl sem tam jen tak sedět a nudit se. Chtěl sem si prohlednout svět mimo doupě. " Podival sem se na otce se smutným výrazem. "Promiň že sem někomu neřekl že jdu ven."

,,V pořádku. Já byl jako mladý úplně stejný," řekl jsem mu nakonec docela lhostejně. O svém mládí jsem radši pomlčel, neboť o mě se rodiče nestarali. A tak jsem se musel se sestřičkou a bráškem o sebe učit starat sám. Zatřepal jsem hlavou, ať tyto myšlenky aspoň vyženu z hlavy. ,,Co tě přivedlo zrovna sem, Arfaeli?" optal jsem se zvědavě.

"No chtěl sem si najít nějaké klidné místo kde bych mohl být sam a přemýšlet." Podival sem se na zem a prohrábl sem ji drápkama. "Celkem sem rád sám a vás mám rád a udělal bych cokoliv abych vám pomohl. Jenže někdy mi přídje že sem slabý." Vztekle sem hrábl do země. "Nechci být slabý chci být silný stejně jako ty."

,,Přemýšlením nikdy nezesílíš..." pravil jsem, chtěl jsem dodat jako oslovení jeho jméno, ale už jsem to dělat nemusel. Stačilo jednou, dvakrát, a dost. Přesto jsem to měl tak rád. ,,Co už umíš? Ukaž se, jen do mně," pokynul jsem mu. Spíše než pokyn, to byl rozkaz. Z úst alfy, ale zároveň vychovávajícího otce. Postavil jsem se do bojové pozice, plně respektujíc, že jde o vlče.

Pomalu sem začal obcházet otce a přitom sem se snažil přijít na nějaký plan jak ho překvapit. Musim ho nějak překvapit. Pak mě něco napadlo. Rozběhl sem se kněmu a jakmile sem byl u něj podběhl sem pod ním jakmile sem se dostal zaněj vyskočil sem mu na záda. Snad to klapne. Zakousl sem se mu do srsti na zadech.

Byl jsem po celou dobu pozorný, ale předstíral jsem přitom nepozornost. Nechtěl jsem, aby si syn myslel, že ho šetřím a to jsem ani právě tak úplně neměl v úmyslu. Už nebyl nejmladší a to je to, co jsem mu dnes chtěl dokázat. Co jsem pro to měl dělat? Jakmile na mě zaútočil zezadu, prudce jsem se otočil, ale v zajetí myšlenek jsem zjistil, že už bylo pozdě. Měl jsem ho v zádech. Vší svou silou jsem nechával svou srst zmrznout. Pouhým soustředěním. toto malý vlčík dlouho vydržet nemohl.

Pocitil sem jak se ochlazuje a jeho srt mě začala děsně chladit. Vydržel sem to chvíli ale nakonec ho musel pustit. Rychle sem mezi námi udělal dostatečnou vzdáleno ,aby na mě nemohl zaútočit a při tom sem si ani neuvědomil že se mi vznitila srts na zadech. Oheň na mé srsti plápolal a já ucítil příjemné teplo. Oheň se rozšířil po celé srsti a já si toho ani nevšiml

Syn mě zase pustil docela rychle. Nepřekvapovalo mě to a docela jsem v to doufal. Nechtěl jsem ho mrazem vážně zranit. Co jsem však zpozoral vzápětí mě velice překvapilo. ,,Arfaeli? Ty ovládáš magii?" viděl jsem jeho bojový postoj, který byl pravděpodobně spouštěčem plamenů. Můj syn hořel bez sebemenší známky bolesti. Zdálo se dokonce, že o tom ani nevěděl.

Co ? Až teprve teď sem si všiml že moje srts hoří. Plameny mě ale nepálili ale spíš příjemně hřaly. Co je to ? Podival sem se na otce. Co je to magie ? Pořád sem byl připravený jednat kdyby otec na mě otec nečekaně zautočil. Jak to zastavím ?

,,Zkus vůlí, synů," poradím mu jednoduše a mrknu na něj. ,,Zavři oči a soustřeď se na jedno jediné. Řekni tiše, ve své hlavě, aby plameny zhasly, pokud to nepůjde, zatím to nevadí, jsi ještě malý," dodal jsem nakonec vrtíc chvostem. Konečně se ve mě, vzhledem k tomuto synovi, ozval kus hrdosti.

Uposlechl sem a zavřel oči. Soustředil sem se na oheň a představil že pomalu uhasíná. Nejdříve to byl malý oheň až nakonec zbyly uhlíky které ještě dohořívaly. Otevřel sem oči a uviděl že plamen zmizel z memé srsti. "To je neuvěřitelné." Usmál sem se. "Budeme pokračovat otče ?" V tom mě něco napadlo. "Otče nevíš něco o mé magii ?"

,,Je to krásné. A učíš se to pěkně ovládat. Oheň ti pomůže pěkně při obraně. A nejenom při obraně, také v útoku, pokud svou magii budeš formovat správně," načal jsem a otočil se k synovi bokem. Svůj pohled jsem nasměroval na nejbližší strom. Nejdřív jsem se jen podíval, poté se začal soustředit na kousky ledu, které se ve vzduchu vzápětí začaly tvořit. Jednalo se o maličkaté ledové rampouchy, volně levitující vzduchem. Zavřel jsem oči, třikrát se nadechl a poté je opět otevřel. Zvedl jsem tlapu a potom s ní prudce dupnul do země. V tu chvíli vystřelily mé malé ledové jehličky proti stromu, kterému tím výrazně poškodily kůru. A nejen to. Zbytky kůry i se zbytkem kmene porostla vrstva čirého ledu. ,,Vidíš? Třeba takhle," pravil jsem. A tuto ukázku jsem bral jako pokračování tréninku. Doufal jsem, že se pokusí úkon zopakovat po mně.

zavřel sem oči a představil si místo kde pomalu vzplanu-je oheň. Nejdříve malí plamínek který se rychle rozrostl. Když sem oči otevřel uviděl že moje srst opět hoří. Otočil sem hlavu dozadu a vyděl že mi hoří i ocas. podíval sem se na kmen stromů na který můj otec poslal svou magii. Zavřel sem oči a pokusil si představit že se můj oheň pohybuje. Otevřel se oči ale nic se dělo. Pokusil se se o to znovu ale zase se nic nestalo. Proč mi to nejde ? Pokusil sem se o to znovu tentokrát sem se ale soustředil více. Všiml sem si že se oheň trochu pohnul mimo mou srst. Usmál sem se ale plamen se ihned vrátil zpátky a můj úsměv zmizel.

Koukal jsem, jak se můj syn Arfael úpěnlivě snaží. Vždy mi přišel jako nemluva a podivín, trénovat mu však šlo poměrně dobře. Hrdě jsem vypnul hruď a možná se i trošičku pousmál, byť to u mě bylo poměrně nezvyklé. ,,Nevadí. Je třeba trénovat. A jak říkám, jsi ještě mladý. Já oheň nemám rád. Ty ho však umíš ovládat a to je více, než užitečné," pronesl jsem směrem k němu. ,,Nechtěl by ses trochu projít po území? Mohl bych ti to tu trochu ukázat, není dobré přepínat své síly za každou cenu. Ne, pokud to není nezbytně nutné," dodal jsem s návrhem, že si trochu obejdeme území a čekal, jak zareaguje. Protáhl jsem se a střihl uchem, tak jak se na vlka sluší a patří.

Usmál sem se a sklonil hlavu na znamení ucty. "To moc rád." Popošel kousek dopředu ale pak mě něco napadlo. "Otče...." Uši mi poklesly. "pordáš mnou ? Vypadám slabě a ještě sem nebyl nijak k užitku. Pohrdáš mnou ? " Podival sem se na něj se strachem v očích. Jsem nejslabší z rodinny. Nejsme jako bratr nebo sestra . " Co si o mě myslíš otče?"

,,Jsi ještě mladý a hloupý," pronesl jsem chladně jemu na odpověď. Byl jsem vždy upřímný. ,,Ale ty z toho vyrosteš. Pokud ne, teprve poté tebou budu pohrdat," dodal jsem už jasněji pro něj. ,,To teď není důležité," špitl jsem následně tiše a odvrátil pohled. Chytil jsem se poté svého návrhu a rozešel se někam pryč z louky, směrem k lesu.

Sklonil sem hlavu. "Aha. Chápu." Rychle sem dohnal otce a šel vedle něj. Jsem zvědavý co všechno budu moci s mým ohněm dělat. Pokud se budu snažit možná jednou budu moci dělat to samé co otec. Podival sem se na něj. " Oteč máš jen magii ledu ,nebo můžeš ovladat i něco jiného ? "