[Riteru & Jessie] Přesun z příběhu (Ukončeno)

//Jess, omlouvám se, ale však všici víme, že já jsem vskutku mistryně, co se týče odepisování na sh, ew.
Btw, celou dobu budu psát za RITERUA


LÚ ~ CD
Mlčky přikývl, když Jessie promluvila a se zaujatým výrazem se rozhlížel kolem. Líbilo se mu, kolik rozmanitých druhů všemožných rostlin a rostlinek tu bylo, i když on sám ani v nejmenším neznal jejich názvy. Však byl rád, když se mu podařilo poznat obyčejnou pampelišku či sedmikrásku. Ale těch barev a kytiček všeho druhu, co to bylo, ještě nikdy v takovém množství opravdu neviděl. Když se trošku vzpamatoval, konečně na Jessiina slova zareagoval lépe: ,,Jo, tohle je krása." Řekl to tichým hlasem, aby nenarušoval ten klid, co tu panoval. Po nějaké době, co oba dva mlčeli, ale opustili louku. Riteru se ještě párkrát zasněně otočil za sebe, aby se mohl ještě na malý okamžik pokochat tou krásou, ale už to nebylo ono a neviděl toho tolik, protože se pomalu, ovšem jistě začínalo stmívat. ,,Uh, souhlasím," odpověděl a rychle sebou trhl, jelikož hlas Jessie ho v tom hlubokém tichu trochu polekal. Maličko se zamračil a olízl si růžovým jazykem suchý nos. ,,Ale netuším, kde bychom mohli přespat," zamumlal tiše a přimhouřenýma očima zkoumal okolí a snažil se najít místo, kde by se přespat dalo.

// Ále v pohodě Vždyť já jsem úplně stejná
Btw, také celou dobu za JESSIE


CD
Rozhlížela se do různých koutů tohoto háje, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce, jakoby snad ony mohly ukázat to, co teď hledali. "To já taky ne" , dodala na Riteruova slova. Přešlápla z packy na packu. "Podívejme se trochu dál" , vybídla ho. Přeci jen, když budou stát na okraji hájku a jen koukat, pravděpodobně by nic nenašli. Vkročila do měkké půdy, jemné trávy a pomaličku kráčela dál mezi stromy, přičemž se stále rozhlížela okolo. Ale jakoby tu nebyla ani malá nora, kam by se oba vlezli. Poněkud sklesle se obrátila na Riteho. "Um, vidíš někde něco?" Optala se a čekala na jeho odpověď.

RITERU
CD
,,Eh, dobře," přikývl nesměle a šel pomalu za Jessie. Neustále se ovšem ohlížel za sebe, jelikož ho pronásledoval nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje. Zároveň se ale přesvědčoval, že se mu to jen zdá a v hájku je pouze on a jeho kamarádka. Zavrtěl hlavou a pohledem si měřil stromy, mezi kterými procházeli. Jakoby zapomněl na to, co má hledat. Z myšlenek ho vytrhla opět až Jessie. ,,Ehm, no, ne," odpověděl rychle a hned začal dělat, že se rozhlíží kolem a snaží se něco nalézt. Snažil se přitom opět nepotopit do svých myšlenek a dávalo mu to docela zabrat. ,,A ty?"

CD
Nikde jakoby nic nebylo. Vzdychla. Už jí docela bolely nohy a chtěla si co nejdříve lehnout. Koukla na Riterua. Mohla si povšimnou jeho chování. Lehce se nad tím pousmála. "Já nic" , odpověděla s pokleslým tónem. Rohlédla se ještě okolo. Kývla na Riteho, aby šel za ní, a rozešla se hlouběji mezi stromy. Zahlédla jeden s většími kořeny a mensí prohlubni mezi nimi. Pro dnešní noc to postačí, pomyslila si. Dnes bylo krásně a teplo, nebyly předpoklady k tomu, že by v noci přišla nějaká bouřka nebo něco podobného. Došla na ono místo a svalila se na zem. Koukla na kamaráda s úlevným úsměvem. "Může být?" Optala se ho, pokud by mu to vyloženě nevadilo. Položila hlavu na přední tlapy a vyčkávala na jeho reakci.

RITERU
CD
Poslušně si to štrádoval rovnou za Jessie. Byl přikrčený, měl našpicované uši a přimhouřené oči a doufal, že se mu konečně podaří něco zahlédnout. Ani si nevšiml toho, že Jessie už něco našla, opět ho 'vyrušil' až její hlas. Zabloudil pohledem k ní a přikývl. Užuž začínal říkat něco ve stylu 'mně je to jedno', ale nakonec se jen pousmál a zůstal mlčet. Pár sekund přemýšlel o tom, jak by mohl prolomit to ticho, co právě nastalo, tudíž se ze zdvořilosti podotkl: ,,Pokud to ovšem nebude vadit Tobě." Nemyslel si ale, že ano, tudíž k ní pomalu přišel a lehl si hned vedle ní.

CD
Koukala na Riteho. Ouška ji povyskočily nahoru, když promluvil náhle v trošku jiném stylu, než obvykle. Usmála se. "Ne, mě to bohatě stačí" , odpověděla a střihla ušima. Pohledem stále doprovázela Riteho, jak mířil k ní. Zdvihla na chvíli hlavu a udělala mu vedle sebe pěkně místo. "Ach, jsem unavená" , vzychla, přičemž si opět hlavu položila na přední tlapy. Zavřela oči, ale ještě neusínala. Byla ráda za Riteho přítomnost. Pomalu již se ztrácely mezi stromy už i ty poslední paprsky slunce a na ní již bylo znát že se brzy odebere do říše snů.

CD
Mlčky pozoroval dost zřejmě usínající Jessie a na tváři měl nepatrný úsměv, který si pořádně neuvědomoval ani on sám. Ležel, ale hlavu měl zvedlou v pozoru a všechny smysly pozorně nastražené, kdyby se cokoli stalo. Nespouštěl svou kamarádku z očí, pohled na ni ho uklidňoval. Po nějaké době od ní odvrátil zrak a zadíval se kamsi pryč do dáli, ale za chvíli opět pokračoval v pozorování té hnědé vlčky. Doufal, že v noci neusne, aby mohl být celou tu dobu 'na stráži', ovšem i on začínal pociťovat únavu, ale zatím se s ní zvládal vypořádávat.

CD
Ještě než usla si tak v duchu přehrála dnešní krásný den. Uvědomila si, že může prožít spousty a spousty dalších takhle krásných dnů, ale nemusela by, kdyby nebylo Riterua a její tělo by teď leželo někde rozložené pod skalami. Při takové představě se jí udělalo docela zle. Při té přesdstavě, že kdyby bylo všechno jinak, tak by už byla mrtvá, a kdyby bylo všechno ještě úplně jinak, nestalo by se vůbec nic z toho všecho. Riteru mohl slyšet její tichounké povzdychnutí. Mohla by pořád žít svůj dobrý život, ale nějaký háček na tom byl. Ona by možná nikdy nepoznala Riterua, možná by se jí nenaskytla taková příležitost poznat, že někdo dokáže býti tak hodný a obětavý, obětovat svůj čas života jen aby byl s ní a podal jí tlapku, které se mohla kdykoliov chytnout, vytáhnout se nad hladinu a znovu se nadechnout. To vskutku. Jenže z toho všeho jejího filozofování se jí už zamotaly všechny myšlenky a ona již zanedlouho usla. I přes tu momentální duševní nepřítomnost cítila, jak ten její strážný anděl nad ní stále bdí.

Další den se jí nedařilo probudit, ona by jen pořád spala. Dnes ji i ty šimravé první sluneční paprsky nedokázaly probudit, jako kdysi, vždy se převalila na druhý bok. Nakonec však sebrala veškerou svou vůli a 'vykodrcala' se ze skulinky mezi kořeny stromu. To už byl Riteru však vzhůru...

CD
Mohla brzy zahlédnout siluetu vlka, blížícího se odněkud zpoza stromů zpět k ní. Přivedla Riteho pohledem a úsměvem a protáhla si s menším křupnutím tělo. "Dobré ráno" , narovnala se a pohodila trošku ocasem. Cítila se odpočatě, a i přes spánek na tvrdé zemi a kořenech, se cítila také uvolněně. Cítila také větší energii, co jí proudila v krvi. Riteru chtěl sehnat něco k snědku. Viděla na něm zase krapet provinění. Konejšivě na něho pohlédla. "Ále, to nevadí. Nemusel jsi nikam chodit, ale jak bys mi teď určitě odvětil; To by snad udělal každý" , pousmála se. Přišla blíž k němu. "Jak dorazíme do Tábora, tam se určitě najde něco k snědku. Nuže, můžeme pokračovat v naší cestě?" Optala se poklidně a nakročila už směrem do Údolí mlh. Sice nikam nespěchala, ale stále byla tam v nitru nedočkavá, zda opět všechny uvidí, všechny své přátele.

Přikývla na jeho slova. Potěšilo ji, když se Riteru odhodlaně vydal k Táboru. Usmála se. Vždy měla ráda, když dokázal někdo soucítit a vyjít druhému vstříc. Zvláště teď ji to od Riteho moc těšilo. Nikdy by už nepochybovala, že Rite je přítel. Kdo jiný by tu byl místo něho? Kdo jiný by jí obětoval čas a péči, aby se o ni postaral? Byla vůbec ráda za všechno, co se stalo po tom dějství v Měsíčních vrších. Ale teď... už nebyl důvod nad tím vším přemýšlet. Rozběhla se nadšeně za Riteruem. Její běh byl sice docela pomalý a kolísavý, ale nebylo se čemu divit. Stále ještě neměla veškerou tu potřebnou sílu, ale to ji však neomezovalo, aby mohla s úsměvem a větrem v srsti následovat Riteho jako ocásek, bořit tlapky během do zeminy a mizet a znovu se objevovat v mlze. Dvě vlčí siluety probíhaly napříč Údolím mlh plným směrem do Tábora, na jehož okraji se brzy ocitli.

Pobíhala za ním nadšeně, dokud již nebylo vidno okraj Tábora. Náhle ztratila z viditelného spektra Riteho, tak se zastavila, a to přímo v jejich cíli. V tu se však objevil po jejím boku. Mohla očekávat, že tohle přesně udělá. Zasmála se. "Ah, docela mě to vyčerpalo" , vydechovala s menším funěním a také s úsměvem. Bylo ji samotné divné, že ihned po tom, co nabere nějaký kousek síly a energie, tak ji hned zase ztratí. Ale to nebyla podstatná věc. Tam v jejím nitru to stále hřálo. A až teď se rozhlédla po svém domově, zalitém třpytivými slunečními paprsky. Až se jí zatajil dech. Ty pocity byly... smíšené. "Riteru, je to... jakobych tu byla poprvé. Jakobych prožívala to stejné, jako když jsem sem poprvé vkročila. Je to krása..." , dořekla a koukla na Riteho a zpět na Tábor, co se jim rozprostíral pod tlapama. Chvíli se rozhlížela a nestíhala pobírat veškeré ty pocity. S tímto místem se jí vázalo mnoho vzpomínek, emocí, a také přátel ostatních vlků. A tahle se sem vracet po dlouhé době je... je zvláštní. Koukla ještě pobízivě s úsměvem na Riteho a pomalu začala scházet z mírného kopečku, na kterém teď stáli, dolů do středu Tábora.

"Jo, jsem v pohodě" , odvětila s posledním těžkým výdechem a mírným úsměvem, který naznačoval, že to tak opravdu je, aby si Rite zase nedělal starosti. Kladla jednu tlapku za druhou mírným kopečkem dolů. V očích se jí leskly malé jiskřičky šťastnosti. Ale cítila se jaksi... zvláštně. Připadala si, jakoby nikdy v jejím těle tolik emocí neproudilo, jako právě teď. Ouška se jí pohla směrem k Riteruovi, aby zachytila jeho slova. Zastavila se již na rovince v Táboře a rozhlédla se okolo. "Myslím, že... vidím..." , v dáli se jí pod zrakem rýsovaly siluety bílých, i jinak zbarvených vlčic i vlků...