Minor - tréninik

Pampeliškový palouk
8/10 trénink síly
Pomalu jsem běžel skrz palouk a tlapkami dopadal na hlínu, kterou jsem lehce rozhrabával drápy a dělal do ní stopy. Možná to nebylo zrovna nejchytřejší, jelikož mě mohl každý idiot rychle vystopovat, ale nějak jsem to neřešil. Zastavil jsem se přesně veprostřed palouku a sklonil hlavu, abych se mohl pořádně vydýchat. Neměl jsem nejlepší vytrvalost. Stačilo mi uběhnout několik metrů a začínalo se mi špatně dýchat. Tuhle vlastnost jsem také plánoval v co nejbližší době změnit. Hned potom, co jsem zase popadl dech, jsem se narovnal a zrak mi padl na kupu velkých větví. Nebyl bych to tak úplně já, aby mi hned nedošlo, že by se s tímhle materiálem dobře cvičilo. Přešel jsem tedy ke kupě a vybral si tu největší větev, která byla stejně velká jako já a dokonce i podobně těžká. Uchopil jsem její nejtenčí konec do zubu a začal tahat směrem k lesu. Větev dělala do země docela rýhy, ale to mě netrápilo. Napínal nožky, břicho, záda a dokonce i krk a čelist, jelikož větev podkluzovala a já ji musel držet opravdu v pevném stisku. Dost strhaný jsem se dobelhal s větví v tlamě až k začátku lesa, kde jsem ji pustila na zem. Musel jsem si na chvilku sednout a rozdýchat to. Asi bych měl tu vytrvalost opravdu cvičit.

les Niwatských srn
9/10 trénink síly
Procházel jsem se po lese a hledal nějakou větev, do které bych se mohl zahryznout. Na nějakou dobu jsem opět zaspal, takže i mé svaly trochu ochably. Chtělo jim opět ukázat, jak se věci mají. Musel jsem přeskočit ár suchách větví, než jsem našel konečně nějakou přirostlou ještě ke stromu dostatečně nízko na to, abych nemusel skákat.Což bych stejně asi neudělal, radši bych se pak poohlédl po nějakých kamenech nebo tak. Jenomže to jsem teď řešit nemusel protože jsem dobrou větev našel. Opřel jsem se předníma packama o kmen stromu a chytil větev do tlamy, kde jsem ji pěkně pevně secvakl zuby. Spokojeně jsem zamručel, když se má ostrá zubiska zaryla do kůry a dřeva. Začal jsem zuřivě trhat hlavou sem a tam. Dokonce jsem se pokusil co nejvíc odcouvat. Nejednou jsem musel větev pustit a zase ji secvaknout, protože mi ostré tesáky po kůře sklouzávaly. Těšily mě ale rýhy, co tu po nich zbyly. Alespoň trochu jsem tenhle les svou přítomností poznamenal. Když už mi ve svalech na krku a na zádech škubalo, upustil jsem od urputného cvičení a spokojeně vydechl. Tyhle cvičení mi vždycky zvedla náladu, protože jsem se zase o něco zlepšil. A tom život je, ne? O zlepšování.

j. Kappa
10/10 trénink síly
Běžel jsem kolem jezera. Hlavou se míhaly nápady, že bych pro dnešek nemusel tahat těžké věci, ale že bych radši zkusil svou vytrvalost nebo rychlost. Jenomže jsem zakopl o dva velké kameny, které vypadaly naprosto ideálně pro mé cvičení. Zastavil jsem se proto a chvíli jen stál v měkké půdě a ty šutry pozoroval. Nakonec jsem předními tlapami kámen uchytil a ostrými drápy do něj udělala několik rýh. Musel jsem uši přitisknou ke krku, jaký to byl nepříjemný zvuk. Kámeny se sice neválely v blátě, jako ty předchozí, ale za to byly tak třikrát větší. Zatnul jsem zuby a s uspokojením sledoval, jak se kámen pod mou silou hýbe. Stále jsem si říkal, že ještě kousek. Ještě kousíček a bude to ideální. Jenomže to jsem si říkal asi moc dlouho. Svaly mi začaly vypovídat službu už u prvního kamenu. Když jsem zacítil škubání v pacce, dal jsem si krátký oddech a přešel k druhému kusu kamene. Byl o něco menší než kámen, který jsem tahal před chvílí, ale přesto byl stále dost velký a těžký. Chvilku jsem se odhodlával, ale nakonec jsem opět položil tlapky na jeho hladký a trochu kluzký povrch. V půlce cesty se mi začaly tlapy klepat a záda mě neskutečně bolela. Já však vytrval a z posledních sil kámen dovlekl až vedle prvního kamene. Nedokázal jsem se ani odebrat na vhodnější místo k odpočinku... prostě jsem se na místě svalil a vyčerpaně zavřel oči.

ze SH Argdema a Minora
trénink rychlosti 7/10


Poklidně jsem se procházel lesem. Poslední dobou se dělo docela dost věcí a můj mozek potřeboval voraz. Švihnul jsem ocasem a nastražil uši. Zaslechl jsem šustění kousek vedle mě, takže jsem tam přirozeně natočil i svou hlavu. Když jsem ke keři udělal pár kroků, vyběhl z ní zajíc. A musel jsem uznat, že byl docela velký. Buď větší svačina nebo menší oběd. Nečekal jsem moc dlouho, než jsem vystřelil za ním. Nožky se mi zabořovaly do země a jí cítil vítr v srsti. Bylo to příjemné. Běžel jsem na můj vkus docela rychle, i když s výdrží to nebylo zrovna nejlepší, po pár minutách mi začal vypovídat dech i nožky. Přidal jsem proto ještě víc. Musel jsem běžet co nejrychleji, abych zajíce dohnal dřív než mi dojdou síly. Nožky se mi napínaly a svaly dělaly svou práci. Už jen pár rychlým skoků a byl jsem těsně za zajícem. A když jsem dělal ten poslední, co mě dělil od masíčka, v očích mi zableskly vítězné plamínky. Když jsem v zubech držel uloveného zajíce, věděl jsem že se mí snaha vyplatila.