Aysu & Minor - Jak tohle dopadne?

Hřálo mě u srdce, že si vzala vlčice má slova k srdci. Bohužel to za chvilku vyprchalo, protože stará zmámá brumla byla zase zpět, jen neměla kousavé poznámky. “To že se otočíš ode mě neznamená, že zmizím,”poznamenal jsem a zvedl ze sedu. Protáhl jsem se a oklepal. Dneska se ten den táhnul a tyhle nudné debaty mě poměrně hodně unavovaly. Přešel jsem k černo-bílé co nejlbíž a sedl si asi metr od ní. Nechtěl se mi na ni mluvit na dálku a taky jsem doufal, že ji moje přítomnost trochu probere. “Nezmizím, ani neuteču. Nejsem zbabělec abych utíkal před špatnými náladami vlčic, které pořádně nevědí co chtějí. Nechceš tu se mnou být? Odejdi ty,”řekl jsem po chvíli a trochu jsem švihl ocasem.

Ok, klid. Žádný slaboduchý výlevy, na to rychle zapomeň.  Pořád jsem zírala jinam a snažila jsem se  dodat svému obličeji jeho typický výraz.  Trvalo to na můj vkus docela dlouho, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Byla jsem ráda, že tohle bral jen jako jeden z mnoha projevů mojí arogance a dál to nezkoumal, protože kdyby se rozhodl mě obejít, viděl by, jak sama se sebou zápasím. Naštěstí to bylo zase pryč. Aspoň pro zatím. "Takže o tohle ti jde?  Tohle si teď snažíš dokázat?!" zareagovala jsem na jeho poslední větu.  Bohužel jsem nezněla až tak arogantně, jak bych si přála.

Nad její útočnou poznámkou jsem se musel uchechtnout. "Ne, to fakt ne,"brouknul jsem. "Já si tu rozhodně nic nedokazuju na rozdíl od někoho,"dodal jsem a sklopil uši. Žádná z těch poznámek, co jsem vypustil z tlamy nezněla a ani neměla znít kousavě, takže je jen na vlčici, jak jakým způsobem si má slova přebere. Nevěděl jsem úplně, jak o té vlčici přemýšlet. Většinu vlků jsem prokoukl hned po několika momentech, ale s ní jsem si moc nevěděl rady. Tak nějak jsem tušil, že tohle nepříjemné a arogantní chování není její pravá povaha, ale už jsem se pokusil ji trochu nakopnout správným směrem. To, že si nevzala moje slova k srdci byla čistě její blbost.

Eh. Jasně. Můj život je vážně super a všem dokazuju, jak moc super je. Pobaveně jsem se ušklíbla a několikrát zavrtěla hlavou. Co mi připadalo směšné? Nejspíš celá tahle situace. "Jo, přesně o tohle mi jde. Dík, žes mi to objasnil", odvětila jsem ironicky. O co mi šlo ve skutečnosti? Kéž bych to věděla. Kéž bych měla nějaký cíl, přání nebo prostě něco, co by dodalo mému životu smysl. Ale jak bych to mohla najít?

"Jsem rád, že jsem mohl pomoct," řekl jsem a zastříhal ušima. Pohlédl jsem směrem pryč, nakonec se mi tu s touhle protivou nechtělo zůstávat. Tak nějak se ve mě ale ozvala trocha té hrdosti, a tak jsem se nemohl prostě otočit se staženým ocasem a jít. Dáma měla štěstí, že se nepokoušela o nic víc, protože to bych neváhal se bránit. Nebyl jsem rváč ale po hlavě bych si šlapat nenechal.

připomínám si pro sebe

Uznávám, že jsem neschopná něco vymyslet. Takže. Dvě možnosti:
a) pošlu ji pryč a ukončíme to
b) pošlu ji pryč a SH přesuneme do současnosti

//Vzhledem k tomu, že by mohla být možnost b) zajímavá, jsem pro ní jestli se ti už ale nechce, klidně můžeme ukončit

Aysu
Znovu jsem se ušklíbla. Na tohle vážně nemám nervy. Vykašlala jsem se na nějakou hrdost a bez jediného slova jsem se otočila a odešla.

Současnosti - území Zeiss

Procházela jsem se poblíž tábora Zeiss. Mnoho se změnilo. Trénink s Naiome byl obtížný ale zároveň uspokojující a přinášel výsledky. Svůj volný čas jsem už netrávila spánkem a zíráním do prázdna. Chvíle nicnedělání nahradily dlouhé procházky které mi pomáhaly trénovat výdrž. Také jsem se už netvářila tak chladně, můj výraz byl neutrální. I když jsem věděla, že jako učednice temné alfy jsem v naprostém bezpečí, vždy jsem si počínala obezřetně a příliš se od tábora nevzdalovala.  Sice nás učedníky většina Zeissáků ignoruje, ale jeden nikdy neví.

Sledoval jsem jak mladá vlčice odchází a nezastavoval ji. Ať tedy dělá, co uzná za vhodné.

Aysu
Z myšlenek mě vytrhl povědomý hlas. Otočila jsem se a spatřila jsem toho vlka, který mě před nedávnem otravoval.Zvědavě naklonila hlavu na stranu. Chvíli jsem si ho prohlížela. Evidentně nebyl překvapený, že mě vidí, ale o mně se to rozhodně říct nedalo. Co ten tady dělá? Ani ve snu by mě nenapadlo, že ho tu někdy potkám. Vždyť to byl takový vlezlý přátelský sviťák. Nevypadalo to, že se sem jen zatoulal, to by se choval jinak. Ale proč se někdo takový přidává zrovna do Zeiss? I když jsem si to nechtěla přiznat, tohle mě celkem zaujalo. Rozhodla jsem se tedy "nenápadně" zjistit, proč se rozhodl pro tuto smečku. "Co ty tu chceš?" zeptala jsem se typickým otráveným tonem, na který už byl nejspíš zvyklý. Nejspíš jsem to ani jinak neuměla. Zamračila jsem se. Částečně protože to pro mě bylo přirozené a částečně z toho důvodu, abych skryla svůj zájem o jeho osobu.

Vlčice si mě pochopitelně všimla. Přešel jsem k ní o něco blíž, ale stejně jsem byl docela daleko. Nemuseli jsme už na sebe ale křičet. Švihnul jsem ocasem a přešlápl z nohy na nohu. “Já tu chci hlavně pořádnou smečku,” poznamenal jsem bez větší emocionální reakce. Potom jsem se ušklíbl. “To by jsi ale zrovna ty mohla tušit. Nepředpokládám, že by ses do Zeiss přidala jen proto, že se ti líbí jejich území,” dodal jsem a pozvedl hlavu.

Zůstala jsem stát na místě. Měla jsem ráda svůj osobní prostor. Cítila jsem se pak mnohem bezpečněji. Pokud hledáš silnou smečku, pak jsi tu správně. Ale stejně mi sem nesedíš, napadlo mě, ale nic jsem neřekla. Na další větu jsem však reagovala s sebevědomým úsměvem. Ještě před několika týdny bych se takto usmála jen těžko. "Naiome si mě vybrala. A taková nabídka se neodmítá", prohlásila jsem.

Její odpověď mě trochu překvapila, ale nakonec jsem stejně uznal, že se to dalo čekat. A taky jsem chápal její vykolejení z toho, že mě tu vidí. Sám bych se ještě tak před měsícem divil. Nebo ne? Když že jsem tu paměť ztratil? Nad jejím sebevědomým úsměvem jsem se ušklíbl. "Asi se jí moc nedivím, málokdo se podívá na tvůj otrávenej obličej a nepomyslí si, že si ze Zeiss," řekl jsem a švihl ocasem. "Přesto bych řekl, že s Argdemem pro tebe bude hodně těžké soupeřit," pozvedl jsem obočí (?) a nadhodil jsem teď já sebevědomý úsměv. Tentokrát jsem už věděl o Aysu, kdo byla a jak se všechno mělo.

Poznámka o mém otráveném obličeji mě vůbec nevyvedla z míry. O té druhé se to však říct nedalo. Úsměv vystřídal pohrdavý úšklebek a v očích se mi nenávistně zablýsklo. Pokud se mě tímhle snažil vytočit, tak se mu to povedlo. Nelíbilo se mi, že jsem spojovaná a porovnávaná s Argdemem i tady v Zeiss. Nepoužívala jsem ani rod, protože jsem nechtěla, aby do toho někdo šťoural. Co vůbec čekám od někoho tak vlezlého? Musel si toho o všech dost zjistit. Jenom ať zkusí před někým ceknout. "Argdem si o sobě moc myslí. Myslí si, že je jediný, kdo trénoval. Ale to se šeredně plete", odpověděla jsem a snažila jsem se znít klidně.

Aysu má poznámka očividně dost naštvala. Nebyl jsem si jistý, jestli tohle byl můj závěr. Prostě jsem tu předešlou větu řekl a nepřemýšlel moc co způsobí v hlavičce této šedivé vlčky. A taky mi to bylo jedno. Na můj vkus jsem se jejich rodinou zabýval až moc. "Souhlasím," odpověděl jsem taktéž klidně. Myslel jsem si o něm něco velmi podobného. "I my trénujeme," dodal jsem a pohnul ocasem. "Myslím, že bych ho porazil levou zadní. Zpřelámal bych mu ty jeho pruhovaný nožičky," ušklíbl jsem se zlomyslně. Jo, ten vlk mě dost naštval. Popravdě jsem k němu už takovej vztek necítil, ale stejně jsem mu to chtěl dát sežrat. Za to jak mi lhal. Já si od nikoho nic nalhávat nenechám!

Úšklebek se zase vytratil, ale nenávist v očích nezmizela. Štvalo mě, že se Argdem do všeho pletl, jakoby si myslel, že umí všechno nejlíp. Kdyby se nám se Saurou onehdy nepletl do cesty, mohli jsme Naiomin úkol splnit mnohem rychleji a efektivněji. Byla jsem přesvědčená, že to bude jeho ego, které ho jednoho krásného dne sprovodí ze světa. Vlk mluvil o Argdemovi docela hezky, takže mě docela zaskočila tahle náhlá změna. Vypadalo to, že se v jeho životě poslední dobou odehrálo mnoho zásadních změn, které mi byly docela sympatické. Ale ale. Vypadá to, že poznal, že můj bratříček je ve skutečnosti sebestředný podrazák. "Copak ti udělal, že bys mu nejraději zpřelámal kosti?" zeptala jsem se. Možností bylo spousta, takže mě zajímalo, která to je tentokrát.

Nad její otázkou mi v očích zase vzplály paprsky vzteku. Jo, vždycky, když jsem to někomu říkal, naštval jsem se znova. Neměl jsem důvod to před někým tajit, protože v tom příběhu figuroval stejně hlavě Argdem. Nadechl jsem se a vydechl. "No... je to dlouhý, takže to zkrátím," začal jsem a střihla ušima. "Mám pocit, že to byl ten den, kdy jsem skoro chcípl," odmlčel jsem a zavzpomínal. "Donutil mě mu slíbit, že se k Zeiss nikdy nepřidám, protože jsou tam zlí vlci. Pořád si hrál na hodného svědomitého vlčka co chce kráčet ve stopách svého papínka," pokoušel jsem se být nad věcí, i když to zrovna nešlo. On by to z Argdemovi strany nemusel být takový podraz, kdybych jen nějaký čas předtím nestratil paměť a většina vzpomínek tady na Niwatu nebyla s ním. "No a pak jsem se jednoho krásného dne dozvěděl, že Argdem podrazil všechny koho znal a šel si sobecky pryč," prskl jsem. Asi bych mu to tak nezazlíval, kdyby se byl alespoň zmínil. Vždyť já jsem nakonec taky odešel.

Všimla jsem si, že ho dokáže rozzuřit už jen vzpomínka na tu událost. Nedivila jsem se mu. Celou dobu co mluvil, jsem ho pozorně poslouchala a nepřerušovala jsem jeho monolog. Jo tohle je mu podobný. Nechápu, jak mu mohl vůbec věřit a něco mu slibovat. "Typickej Argdem. Nic jinýho bych od něj nečekala. Přesně takhle to dopadá, když otec příliš lpí na svým jediným synovi a chová se k němu jakoby byl nejlepší a nejdůležitější pod sluncem, řekla jsem klidně. Sama jsem nechápala, jak můžu být tak klidná. Možná to bylo tím, že jsem se setkala s někým, kdo se nad Argdemem nerozplýval a pochopil, co je ten zmetek zač.

Vypadalo to, že Aysu má na Argdema stejný názor. To mě těšilo. Dost těšilo. "Heh, bylo by vtipný vidět ho jako omegu," řekl jsem zamyšleně a usmál se nad představou Argdema, který se nemůže bránit a vlků, okusujících mu jeho ocásek, ouška a nožičky. Potom jsem se ale zarazil a zamračil se. "A hele, už je zase středem pozornosti," poznamenal jsem hořce a nakrčil čumák. Ani tu nebyl a přesto byl hlavním tématem on. Štvalo mě to. Vlastně vůbec nebyl tak úžasný, ani strašlivý, aby si tuhle pozornost zasloužil. Když se to vzalo kolem a kolem, kromě své srsti vůbec nebyl ničím výjimečný. Naprosto normální.