Argdem a Minaell - dlouhé čekání

Pozorně poslouchala každé jeho slovo a přitom si dávala pozor na cestu. "Chápu tě. Pro svojí rodinu bych to též udělala, pokud by to mělo zabránit zranění mých blízkých. Bylo to od tebe...velmi milé." Zamumlala nazpátek. "Troufnu si říci, že bych tam šla pro kohokoliv, abych ho zachránila, i když teď bych toho moc nezvládla, že?" Tiše si odfrkla a zazubila se na vlčka vedle sebe. "O okolí se zatím moc nezajímám, spíše okolí a základní věci. Snažím se, prvně pochopit život. Zní to divně, že?" Zamumlala potichu a nepřítomně kývla jeho slovům a otočila se směrem kam naznačoval. Pomalu začala stoupat nahoru. "Myslím si, že si se sourozenci budeš rozumět. Ještě aby ne, jsi příjemný." Pronesla do ticha. "Moc povídám, měla bych trošku ubrat."

Kráčel vpřed a přitom jeho pravé ouško bylo nahnuté k Minaell, aby mu neuniklo snad ani jedno její slovo. Pomalu přikývl, normálně by tu svou statečnost ve skalách s malým vlčetem nesdílel, ale chtěl, aby si z toho mohla vzít nějaké poučení. Z chyb se přeci učíme, a ne jenom z těch našich. Pomyslel si a v koutku úst mu mírně zacukalo. "Když žiješ, musí mít tvůj żivot smysl. Důvod, pro který žiješ, pro který jsi ochotná zaplatit životem. A až si stanovíš cíl, držíš se ho. Tak dokážeš víc než nerozhodnutá a necílevědomá troska," řekl s přísností hlase, avšak stále jemným tónem. Kdyby byl učitel, zřejmě by měl úspěch, protože ho nejen bavilo se s mladšími dělit o zkušenosti a vysvětlovat jim zajímavosti, ale i dokázal zapůsobit, na kdekoho. To však vždycky záleželo na druhé straně, jak útok vrátí. "Ne, to je zcela správně. Ale myslím si, že není od věci vědět, kde žijeme. Já ti to povím - Na Niwatu jsou čtyři smečky. Ishimura, Kirigakure a Smečka Stříbrnèho Fénixe. Pak je tu ještě jedna smečka, která je posetá temnotou - vyhnaná smečka Zeiss. Ty žiješ v Ishimuře, jak víš. Alfami jsou tu Reel a Tenebris, kteří jsou rodiče tvé mámy, takže tvoji prarodiče," shrnul, co pokládal za nejdůležitější, ale nenamáhal se to přibarvit mladším, aby to nevyznělo tak složitě. Udělal několik delších skolů vpřed, když musel zdolat prudší kopec, přičemž sledoval malou kamarádku, aby si snad něco neudělala. "Když si to myslíš. Zahřálo mě u srdíčka," zasmál se. Tím jeho ego zase trošku stouplo vzhůru. Už byli na volné pláni u horského jezera. Zastavil se, aby se napil. Jestli si spojovala informace, tak jí jistě společně s nynější bolestí v Argdemových očích došlo, že tady se to stalo. Tady byl tlapou v říši mrtvých a teď se díval ke skalám, jako kdyby se tam najednou měla objevit trhlina a přijít smrtka. "Chceš, abych tě vzal na jedno z mých oblíbených míst?" Mávl tlapkou nad dávným incidentem a pokračoval v chůzi k další části území, zpět do dalšího lesa.

Dál, splašeně poletoval nad Sovím lesem. Neviděl ji nikde. Ztratila se? Zranila se? Bude to jen jeho vina, že nedával pozor? Musel ji najít. Jak tak kroužil, blížil se k místu kde nedávno zachránil Minora a Argdema. Doufal, že však na Minaell používat magii ještě dlouho nebude muset. Srdce mu tlouklo snad až v krku. Proletěl nad hlavami vlků co se pod ním nacházeli, ale čím rychleji poletoval, tím méně se koukal na zem a tím vlky přehlédl, což byla taková malá chybka, protože jeho svědomí, již mohlo být klidné. Tedy.. klidnější.

Pokývala hlavou že strany na stranu na náznak souhlasu. Líbilo se jí tu, byl tu klid a navíc ty byla společně s někým s kým se dobře povídalo. Nasadila pomalejší tempo. ''Jsem ráda, že si mi to objasnil. Jsem zase o něco chytřejší, Hehe.'' Stále se nepřestávala usmívat jak měsíček na hnoji. ''A nemyslím si to, já to vím a já mám vždy pravdu!'' Hrdě vypjala hruď a tiše se zachechtala když pronesla slova, které v podstatě říkají její otec. Když si na něj vzpomněla, lehce zpanikařila, ale nedala to na sobě znát. Určitě pochopí, že se malá Vlčka chtěla projít. Sama. Nadále se však zase začala věnovat svému společníkovi vedle sebe. Střihla uchem a lehce přikývla. ''Ráda tam půjdu.''

Otevřel tlamu, aby něco řekl, ale pak ji zase s připitomělým výrazem zavřel, jako by mu právě někdo ukradl rybu z tlamy. Pak se mu však po tváři roztáhl široký úsměv, který vlastně ani neměl spouštěč, takže vypadal poněkud... Zvláštně. Argdemova řeč naštěstí tak divně nepůsobila. "No vidíš, jestli budeš takhle i nadále sbírat zkušenosti, tak budeš mít tu nejchytřejší kebuli ve smečce," zachichotal se. Možná ne až nad těmi slovy, ale spíš nad jedním konkrétním slovem. Kebule! Tak vtipné! A stejně věděl, že ta slova byla přibarvená. On byl přeci o krok napřed před vším, ne? To ego. Argdem v rozprávění se s vlčetem snad úplně zapoměl na Diega, který létal někde v okolí. Kvůli nepravidelnému větru ho nemohl však Žíhaný ani Minaell cítit, jen vidět jeho obrys. Ta mladá vlčka měla zajímavé argumenty. "Tudyy, tudyy," zavelel klidně a přátelsky. Vzpoměl si, že přesně tohle říkal i Minorovi. Už opět nebyli viděl ze vzduchu, kdyby je někdo nechtěl přímo sledovat. Však o Žíhanou srst míchanou s bílou šlo narazit i mezi stromy celkem rychle, však jen v případě, že by se vlčí oči soustředil, přímo na dané místo. Cesta opět začala klesat a zandlouho byli u čirého potoka. "Tak, to je ono. Už si někdy ochutnala rybu nebo si ji sama ulovila?" Podíval se po ní zvědavě barevnýma očima. Sám překonal čistý potok dvěmi velkými skoky a ocasem naznačil Minaell, aby zůstala na straně, na které je. Proud tu nebyl sice zrovna silný, ale vlče by mohl unést a nechtěl, aby se Diegovýmu potomku něco stalo, obvzlášť, když měl dělat chůvičku. Přikrčil se na břehu, div že se jeho přesní tlapy nedotýkaly vody, jak velká Žíhaná postava seděla pod holým dubem s oponou z křoví.

//Fajn. Nebaví mě lítat sem a tam a být ignorovaná x'DDD

Letěl směrem k Táboru, ale to už i sletěl mnohem blíže k zemi. Na kraji lesa zachytil konečně hledaný pach. Ještě s někým. Během se vydal po pachu. Bohužel vítr to rozfoukával ten pach do všech stran. Proto opětovně vzletěl a tentokrát pozorně sledovat zemi pod sebou. Spatřil černou kuličku s dvěma ocásky, vedle žihaného kožichu. Lehce se mu ulevilo, že je se známým a spolehlivým vlkem, však stále tu bylo to, proč nic neoznámila.. Přeletěl je a přistál před nimi. Teď už ho nemohli přehlédnout. Jen se na ně podíval. Zamračeně? Ne. Šťastně? Taky ne. V očích ještě měl strach z toho, kde mu zmizla dcera s lehkým náznakem úlevy. Jedno bylo jasné. Chtěl něco vysvětlit..

"Samozřejmě že budu." Souhlasila s jeho slovy a ušklíbla se. Teď ještě aby to byla pravda, že?  "Už jduu..." Zamumlala potichu. Cesta pro ní bla celkem námaha, přeci jen nikdy daleko takto nebyla. Nakonec si však oddechla, když se zastavili u potoka. "Líbí se mi tu, nedivím se, že je to tvé oblíbené místo. A ne, nikdy jsem rybu neměla, nejspíš." Odfrkla si, protože si upřímně nepamatovala co jí. Stačilo, že věděla, že je to maso.  Stále pozorovala vlčka na druhé straně břehu až si málem nevšimla otce, který přistál těsně před nimi. Instinktivně stáhla uši dozadu a oba ocasy strčila mezi nohy. "Tak to abych pomalu odešla, že?" Nevinně se zazubila, stále držejíc svoje momentální postavení. Přesto se nenápadně začala rozhlížet kolem a pomalu couvat, doufajíc že s nikdo nevšimne jejího chabého pokusu o útěk.

Rozhodně nepochyboval, že by Mina nebyla schopná si najít informace a naučit se spoustu věcí, proto vypadalo její rozhodnutí sebejistě, a to se mu líbilo. Připomínalo mu to jeho samého v době, kdy byl vlče. Nedíval se za sebe, jestli jde Minaell také, protože to byla spíš jedna z dalších zkoušek. A ne, že by ho nezajímala - právě naopak - sice ji nesledoval očima, ale sledoval ji sluchem - a ťapkání se nevzdalovalo. Usmál se, když došli k čorému potoku, který měl tak rád. Tady přece ulovil s Míňou rybu! A teď to hodlal zopakovat s dceřičkou Gammy. Přeskočil vodní proud a dřepl si u vody a číhal. "Tak ji brzy ochutnáš. Věřím, že ti bude chutnat, je to mé oblíbené maso. Když na to budeš mít trpělivost, tak se to i naučíš," usmál se na ni, ale nespouštěl oči z hladiny. Snad ani nedýchal, když ve vodě zaznamenal pohyb a rozhodně se nehýbal. Jen svůj cíl sledoval barevnýma očima a následně po něm skočil. Ale ryba - frrrrnk! A byla pryč. Argdem pobouřeně frkl. Stál uprostřed potoka v proudu, a i když byla voda ledová, bylo to příjemné. A zůstal tam stát, i když uviděl stín přelítající přes ně a pak velkou postavu Diega. "Diego! Jsem rád, že jsi tu. Gratuluji ti k rodině, seznámil jsem se tady s Minaell. Hledáš ji dlouho?" Střihl k vlčeti ouškem a jinak upíral veselý pohled na modrobílého vlka. Věděl, že tohle klidně mohl být průšvih, ale věřil v dobrosrdečnost toho vlka. Navíc, tohohle se až tak stejně netýkal, protože on z doupěte neutekl. A teď dával pozor na Minu.

Stále čekal na vysvětlení. Minaell vypadala, že chce od problémů utéct. Poté se podíval na Arga v jezeře. Nakonec si povzdychnul. "Díky, Argu.. Jen jsem stihl prohledat celý les." Pověděl k žihanému vlkovi na jeho dotaz. Znovu pohlédl na malou dcerku. "Příště laskavě nahlas kde míříš, mladá dámo." Zamračil se na dcerku, ale hned na to se úlevně usmál a přišel k ní blíž, přičemž ji tlapou ruzcuchal srst mezi malými růžky. "Kdyby se ti něco stalo, nevím co bych si počal." Zašeptal k ní a poté opět pohlédl na Arga. "Takže, teď ti ji můžu svěřit na starost?" Pozvedl obočí. "A jestli se ji něco stane, počítej z následky, kamaráde." Zavtipkoval a roztáhl kouzelná zlatá křídla chystajíc se teď už s klidem na srdci nechat je samotné. Však ještě čekal na odpověď. "Mimochodem, v létě bývá voda teplejší, než těsně před zimou." Zachechtal se.

(/Kdo uhádne odkuď je to zašeptání k Míně, dostane muffin )

Omluvně se na svého otce podívala. Vážně doufala to, že se vrátí dříve než se vzbudí. Oddechla si, když nebyl nějak znatelně naštvaný. "Příště se to nestane, tati. Slibuji."  Sklopila poraženě hlavu k zemi a následně se nevinně usmála na tvého otce. Čekala horší reakci, protože ona by se zachovala určitě hůře. "Nejsme tu kvůli vodě, to nikoli." Zamumlala nazpátek a uculila se. Ocas i ouška dala zase zpět na svojí normální pozici. Byla ráda, že tu může zůstat, i když z cesty už byla značně unavená. Tato malá přestávka jí však dodala část energie.

Donutil sám sebe k přátelskému úsměvu, avšak v potoce dál setrvaval, jakoby si myl nohy. Jeho srst byla zvyklá rychle schnout a chlad nevnímal. Nenápadně mu zacukalo v koutcích úst, když démoňák sděloval čas, který do hledání dcerky vynaložil. Neznělo to jako pár minut, ale musel vzít v potazu, že les byl velký a pachy ze vzduchu moc cítit nejsou, pokud není bezvětří, ale Diego měl něco, co on ne - měl křídla. Arg se vždycky řídil jen instinkty a svým založením, smysly. A někdy to bylo i účinější, než kdyby mohl létat. Jedním skokem vylezl z potoka na břeh, kde byli i oni dva. Nechal Diega kárat svou dcerku, protože to od ní asi nebylo správné. Ale Argdem byl rád, že tu byla - bylo příjemné trávit čas s někým, komu může předat něco ze svého vědění, když ještě nedávno byl sám vlčetem. Ačkoli vypadal mladě, před vyšími vlky ze smečky se choval ukázkově, většinou. Na otázku směřovanou k němu kývl. "Nemusíš se bát, dám na ni pozor," zatvářil se tak vážně, jak byla vážná i jeho slova. Už měl s tímto nějaké zkušenosti, i když vlče ještě nehlídal. Vždyť to měl slíbené už dávno! Diegův vtip přijal s úsměvem, protože si všiml toho zavtipkování. Však věděl, že to bylo myšleno doopravdy. "Máme večer přijít k vašemu úkrytu?" Položil otázku. Bylo teprve ráno, tak měl celý den na to být s Minaell, pokud Diego dovolí. Nevypadalo to, že by Diegovi zmizení její dcerky víc vadilo, ale to byl nejspíš jen dojem. "Ryby také ubívají, ale tohle je mé oblíbené místo a ryby tu bívají. Chtěl jsem Minu nechat okusil rybí maso," řekl labužnicky nad myšlenkou na čerstvého lososa, už ne tak vážně, vždyť se hravě zazubil. Červeným očkem hodil po Mině, jestli to třeba nevzdala a nechtěla jít domu, ale nevypadalo to tak.

DIEGO
Kývl k slovům obou přítomných. "Tak Argu. Postarej se o ni." Usmál se na vlčka a poté se polodémon podíval na svou dceru a střehl ouškem. Těsně, než se na ni podíval, se podíval i na slunce. Bylo stále celkem brzo ráno. "Až zapadne slunce, budeš už v doupěti." Přikázal dceři. Roztáhl křídla, kývnutím hlavou se rozloučil a letěl, drak ví kam.

//Abych vás nezdržovala, když tu nebudu, ať můžete hrát ^^

Byla vážně ráda, že tu mohla zůstat a nemusela jít domů, zatím. Nadšeně mávala ocasem ze strany na stranu a tikala pohledem mezi vlky. Horlivě přikyvovala na všechny jejich slova. Teď by dokonce odkývala i svojí smrt, jelikož byla duchem mimo.  "Slibuju, před západem slunce budu doma." Malá vlčka neví, zda jí otec slyšet, z důvodu toho, že v blízké době odletěl. Nadšeně se podívala na společníka a doufala, že nadšení nezažívá jen ona. I když ona sama byla velmi hyperaktivní, takže by se nedivila, kdyby to tak necítil též. Avšak nevypadalo by, že by mu to nějak vadilo.

Rozloučení už netrvalo dlouho. Navíc, Argovi už byla Minaell svěřena oficiálně, takže už nebylo, co ztratit. Kromě ní, že jo... Musel na ni dávat pozor, i když nevěřil, že by se ten starý dobrák Diego dokázal zlobit kvůli tomu, že by..? Třeba přišla o něco později do doupěte. Nehodlal to však pokoušet, všechno má své meze. Usmál se a díval se za Ishimurským léčitelem, jak pomocí svých magických křídel mizí. Pak se otočil na vlče. "Máme před sebou celý den. Svěř se mi se vším, co bys ráda věděla nebo se chtěla naučit, ale teď," usmál se na ni lišácky, "jsem ti slíbil rybu, není to tak?" Pokýval hlavou a udělal pár cvalových kroků a pak se odrazil od zasních, čímž plachtivě přeletěl čirý potok. Na jeho druhém břehu se usadil tak, jako předtím. Teď to ještě chtělo nějakou tu rybu.

//Konec