Nira a Traure - Tahle SH snad neumře :'))

Uvodní Post
Šel jsem územím smečky, a jen pozoroval svoje okolí. Neznal jsem to tu, a vždy když jsem se šel projít jsem se jen zamýšlel, a tak i když jsem tu chodil dostkrát, nikdy jsem si nic nezapamatoval. Nemohl jsem si nevšimnout vlčice v dáli. Byla to vlčice kterou jsem znal, potkal jsem jí u hranic, ještě když jsem nebyl členem téhle smečky. Doufal jsem že si mě ta vlčice nevšimne, neměl jsem na to náladu, nikdy jsem neměl náladu na to se potkávat s vlkama s týhle smečky, obvzlášť né teď když jsem byl omega.

Ležela jsem a pohrávala si ze stíny, jak u mě bylo zvykem. Ani jsem se nemusela otáčet a všimla jsem si toho psa. Nechápala jsem jak po tom všem ho mohli přijat do smečky, ale teď byl opět Omegou. I když jen na dočasnou dobu, omegou prostě byl. Temně jsem se ušklíbla, ale když jsem se na něj podívala, můj výraz byl klidný a chladný. ''Ale copak, hafane? Co ty povadlé pysky?'' Začala jsem sladkým hláskem, však kdo byl nějakou dobu ve smečce poznal, kolik zkaženosti se v něm nachází.

Pro moje neštěstí si mě ta vlčice všimla. Podíval jsem jsem na ní, a tak na oko jsem jen tak sklonil hlavu, místo uklonění. "No super,... Zase ty..." povzdychl jsem si. "Ale to víš, může mě zabít kdo mě potká a tak!" řekl jsem ještě víc sarkastickým slaďoušským hlasem, než vlčice sama. pak jsem jen trošku odšoupl od vlčice dál. Koukal jsem vlčici do očí, což bych asi neměl jako omega, ale nemyslím si, že to jak se k ní budu chovat jakkoliv ovlivní to jak se ke mě bude chovat, jen si vyslechnu nějakou přednášku, nesnášet mě bude stejně, může mi bejt jedno jestli o něco víc nebo míň. Bude mě nesnášet jen protože jsem pes, to jim tu stačí.

Zasmála jsem se. Ta ironická nadšenost z toho, že mě vidí! ''To víš. Máš být poslušný pejsek.'' Neodolala jsem poznámce, opět na jeho rasu. Nejsem rasista, a psi mi nevadí, holt za tu dobu co jsem v Zeiss, jsem jednoduše se naučila spoléhat jen na sebe a za tu dobu jsem se dost změnila. Švihla jsem ocasem a naklonila hlavu na stranu. ''Hele, pejsánku, nechceš si hrát?'' Cvakla jsem tesáky a ocasem tentokrát mávala ve vzduchu jako nadšená kočka, jenž dostala misku lahodného masa a v očích mi blýskla krvechtivost. Dokud byl zase na chvíli Omegou, proč toho nevyužít!

"Hmm" zabručil jsem, a sarkasticky se zaculil. Bylo mi nepřijemný, bejt takhle u toho vlka, teda vlčice. Bylo mi nepříjemný bejt v přítomnosti někoho, kdo je nebezpečnej, přirozeně. Nervózně jsem šoupal tlapama a už už, jsem chtěl idejít, když v tom zase vlčice promluvila. Stáhnul jsem uši a čapl si zpátky na zem. Prohodil jsem otrávenej, ale i vyděšenej výraz, který jsem se právě onou otráveností snažil zakrýt. "Heh... Jako kdybych měl na výběr..." zamumlal jsem nervózně a koukal do země.

Seskočila jsem se skály a ladně jsem dokráčela k Trauremu. Ušklíbla jsem se. Skočila jsem na něj a srazila ho k zemi. "Ale no ták! Trošku nadšení!" Zavrněla jsem sladce a na Traureho si lehla. V očích jsem mu viděla, že má strach, ale snad si nemyslel, že to schová za to, že se bude tvářit tak otráveně.

Když vlčice seskočila ze skály, začal jsem se rychle zvedat a zároveň šoupat dál od ní, nebylo to ale nic platné, jelikož ještě než jsem se stihl zvednout, mě vlčice srazila k zemi. Potichoučku jsem zaskyčel, takže to bylo slyšet jen jako takové písknutí. Nebyloto že by mě bolelo, to že na mě ta mmnohem větší vlčice leží, ano bylo to nepříjemné, mít tlapy složené u těla a ten tlak, ale vypískl jsem čistě kvuli tomu že jsem to nečekal. "běž se zahrabat, jo?" zabrbral jsem potichu, a koukal se všude jinde jen né na vlčici.

Ta kousavá poznámka! Zavrčela jsem mu před obličejem a cvakla přímo před čumákem tesáky. ''Očividně do hrobu nějak spěcháš.'' Procedila jsem mezi zuby a postavila se, přičemž jsem však mu přitiskla tlapu na hruď a zarývala jsem drápy, každou chvíli hlouběji, však ne tak, abych mu po chvíli nerozdrtila hrudní koš. Švihla jsem dominantně ocasem a začala jsem si ho krvechtivě prohlížet. Když však se snažil pořád koukat jinam, než na mě, máchla jsem volnou tlapou směrem k jeho levému oku. Pokud tomu nestihne uhnout, asi bude mít minimálně tři drápance přes levé oko. ''Když s tebou někdo mluví, měl by ses koukat na něj!'' Zavrčela jsem.

Na její poznámku jsem jen potichu zavrčel. Hned jak se zvedl jsem se pokusil vykroutit, ale stuhnul jsem hned co mi vlčice zaryla drávy do hrudi. Dost mi na hruď tlačila a tak jsem poměrně sípavě dýchal. Jakmile jsem viděl, že se napřáhla, pokysil jsem se vykroutit a tak uhnout, ale to se mi nepovedlo. Oko jsem měl zavřené a po tváři mi stékala krev. Nebyl jsem si jistej, jestli mi poškodila i oko samotné a tak jsem nevěděl hestli ještě vůbec uvidim. Díval jsem se na vlčici s naštvaným výrazem, kterým jsem maskoval to, že by muj výraz ve dkutečnosti vypadal že chci breček. Snažil jsem se packou vlčici sestrčit, ale při její velikosti to s ní nemohlo hnout.

Ani slovo, jen se snažil schovat bolestný výraz. Zda oslepne, záleží na tom jak se aspoň dokázal vyhnout, ráně, však jizvy mu tam po mých drápech zůstanou a že nejsou zrovna dvakrát malé. Tlapu jsem mu přiložila pod krk a následně ho chytla z tlamu. ''Copak si nechceš povídat? Na co tedy tu tlamu máš, hm?'' Zavrněla jsem přeslazeně a další rána mohutnou tlapou přiletěla z pravé strany, směrem k jeho čumáku. Všimla jsem si pod levým okem, osaměle kapky krve, sklonila jsem se o olízla ji z jeho tváře. Zrak mi spočinul na jeho uchu. ''Pokud hodláš i na dále ignorovat má slova, i uši ti jsou k ničemu, viď?'' Skoro až krvelačně jsem si olízla pysky a tesáky.

Když ke mě vlčice promluvila, dál jsem mlčel. Co čeká že udělám, nebo řeknu?? pomyslel jsem si pohrdavě a nadzvedl čumák. Ne dlouho po tom se vlčice zase napřahávala, tentokrá se mi povedlo uhnout, a tak jsem skončil jen s malím drápancem na spodní čelisti. Jakmile se vlčice sklonila, nevěděl jsem co chce dělat. To mi uhrizne čumák? pomyslel jsem si. Jakmile mě ale olízla tvář hlavu jsem jí odstrčil a zaštěkl. "Co to s váma je?! Je to odporný!" Co s tou krví maj? Diť je to nechutný!? Co když mám nějakou nemoc nebo něco! při jejím komentáři jsem zklopil uši co nejvíc to šlo. "OOh!
Takže se chceš zbavit i toho čeho se nezbavili doma? Uvědomuješ si že když mi urveš uši, tak až zase budu kappa, budu k ničemu při lovu?! " zavrčel jsem naštvaně.

Zasmála jsem se, když mě odstrčil, však nesundal ze mě. Zaslechla jsem jeho myšlenku. ''To víš, sladká. Musel bys vyzkoušet, abys pochopil.'' Uculila jsem se. Svou tlapou jsem jeho obličej přitiskla k zemi a prohlížela jsem si jeho levé ucho. ''Kdybych chtěla, zbavila bych tě toho nejcennějšího co máš.'' Ušklíbla jsem se. ''Máš ještě jedno oko a máš čenich. A užitečný budeš vždy...'' Odmlčela jsem se 'dramaticky', ''... jako kousací hračka.'' Opět jsem si olízla tesáky. ''Až se někdy na post Kappy vrátíš, možná si už uvědomíš, že porušovat zákony, je to nejhorší co zde můžeš dělat. Do té doby, budeš vždy Omegou a vždy si s tebou někdo z nás pohraje. Poprvé to byl Naiomin učeň, teď já. Kdo příště?'' Uchechtla jsem se. ''Třeba takový Man'yak, leda se tě dotkne a už by se ti škvařila kůže.'' Říkala jsem temným hlasem, jenž by mohl ty se slabší povahou děsit.

"Krev jsem chutnal..." odfrkl jsem. "Neni sladká, chutná spíš jako kdybych olízl kovovou tyč!" odsekl jsem těsně před tím než mě ta vlčice přitlačila k zemi. Opět jsem se pokusl vyvrtět, ale marně. "A co si myslíš že je to nejcenější co mám, huh?" zeptal jsem se provokativně. "To jsem zjistil dávno před tím než jsem sem přišel...." zamumlal jsem potichu. "Oo ja nevim,
další zdejší psychopat? A já myslel že vlci jsou tyhle noblesní stvoření, moudrý, ukázalo se že sou to jen nafoukanci co si spravují ego tím že ubližujou slabšim, ještě takovejm, který se ani zákoně nemůžou bránit!" odsekl jsem. Věděl jsem že nikdo z nch to nepřizná, jejich narcismus to nedokáže.

''Očividně ne v té správné atmosféře.'' Opětovně jsem se zaculila a byla jsem dosti překvapená, že nevěděl co je pro něj to nejcennější. Však tohle jsem dost dobře zakryla temným zasmátím. ''Pokud ti není nejcennější život, tak potom už nic.'' Odsekla jsem chladným hlasem nakonec. ''Ale, ale. Tady se chová pouze ke všem tak, jak si zaslouží.'' Opět temný smích a ten zakončil, to, že jsem chytla mezi zuby jeho pravé ucho a kus rychlím škubnutím odtrhla. Kus ucha jsem vyplivla vedle Traureho a opět si ho zlomyslně prohlížela.

"Oh, a prosím co je správná atmosféra?" zeptal jsem se lehce povíšeně. "Umírat se mi nechce, to vís, ale lepší než smrt to tu nebude..." řekl jsem pomětně klidně, ale bylo zřejmé že strach jsem měl. Smrti jsem se bál, vždycky jsem se jí bál. "Oh a jak jsem si zasložil toto?
" řekl jsem rozrušeně. To nemyslí vážně? Tak jak si zaslouží? Polovina vlků tady by zasložila smrt, být ve velení...... nedokončil jsem myšlenku. Myslel jsem itce, ovšemže, ale uvědomil jsem si že vlčice moje myšlenky slyší. Jakmile mi ukousla i ten kus pravého ucha co mi zbyl, na chvíli my stuhly svaly a cukl jsem sebou. Zatnul jsem zuby a panenky se my zůžili. Vzpoměl jsem si na otce.... Vzpoměl jsem si na to když mi utrhl ocas. Kdyby se to nestalo, kdyby mi ten ocas neutrhl,
nic z tohohle by se nestalo... Byl bych doma,... Leadra by žila. Nezabil bych Leadru, vládl bych tlupě. Nebyl bych tu.
Nic z tohohle by se nestalo. Byl bych-.. byl bych normální tohle,... Tohle... měl jsem zpanikařené myšlenky. koukal jsem se prázdně do dály. Byl jsem jako v tranzu, v šoku. Po tváři mi stékali slzy. "Možná-, Možná máš pravdu." řekl jsem roztřeseným hlase a zoufale se usmál. "Možná si zasloužim smrt..." pokračoval hsem a pak se na vlčici podíval. "Třeba by to bylo jednidužší."

Uchechtla jsem se, když mi to znělo jako prosba o smrt. Následně jsem se zasmála a víc jej přidusila k zemi. ''K čemu nám asi tak bude mrtvá hráčka?'' Procedila jsem mezi tesáky a drápami sjela lehce po krku, však mnohem silněji po hrudi. Tudíž se nebudu divit, když i tam mu zůstanou jizvy po mých drápech, stejně tak u oka a odtrhnutý kousek ucha už mu taky přeci jen doroste. Konečně jsem z něj slezla. ''Tak zase příště, hm?'' Zaculila jsem se a řekla sladce, když v tom jsem zmizela se stíny...

//Pokud konec ještě nechceš, můžu to pak udělat jinak, ale pokud ho chceš ještě šikanovat, pro mě za mě...