[Spirit & Jessie] Nebe nám padá na hlavu

Místo: Velký vlčí hřbiov
Čas a počasí: Brzké ráno. Slunce už dávno vyšlo, ale vzduch je stále chladivý. Bezvětří. Ptáci jsou podivně zticha.

----

Spirit bloumala okolo náhrobků. Hřbitov byl od území Elitních jen nedaleko a ona se rozhodla, že potřebuje nějaký prostor přemýšlet. Necítila se dobře. Čtením jmen na náhrobcích jen prohlubovala svůj zármutek. Hodně přemýšlela. Vždycky to tak dělala, ale teď se zdálo, že snad nic jiného dělat nejde. Nikdy si nepřála víc, aby se její myšlenky zastavily stejně jako čas tohoto podivuhodného rána. Stromy byly tiše a nebylo slyšet jediného ptáka, jediné zašustění.
Stará vlčice stáhla uši podél krku. Nebyla to známka agrese - jak by jen mohla -, cítila se zvláštně bezpečněji, asi jako když si člověk ovine ruce podél těla. Nejradši by se schovala do klubíčka, zároveň si uvědomovala, že musí čelit svým pocitům. A realitě. A taky sama sobě. To byl její úděl, úděl Elitního. Musela se popasovat se světem, ale hlavně sama se sebou.
Uvědomila si, že má všechny svaly křečovitě zatnuté a pokusila se je uvolnit. Přivřela oči a snažila se soustředit na svůj dech.
A tak tam jen stála. Prošedivělá vlčice na pohřebišti, kam ještě dlouho neulehne.

Když jsem si byla jistá, že ve smečce nepanuje žádný nepokoj, mohla jsem ji na chvíli opustit. Klidným krokem jsem kráčela napříč územím, za každým mým krokem jakoby zůstával kousek nostalgie. Vše ubíhalo tak rychle, vše se měnilo, možná jsem měla někdy ten nepříjemný pocit, že ani nestíhám žít. Při pohledu na všechna ta místa okolo sebe, dokázala jsem si je vybavit ve všech ročních obdobích, ve všech letech. Už to bylo tak dlouho, co jsem přišla na Niwat. Jako sotva dospělá vlčka jsem dokázala najít toto místo, které mi dokázalo poskytnout nový domov. Předtím jsem ani netušila co všechno by se tu mohla dít, co všechno bych tu mohla zažít. A že toho bylo opravdu hodně. Tolik tváří, co jsem potkala, tolik vlků, jež se stali mými známými, mými přáteli, mou rodinou. Cítila jsem, jak je Niwat zavázaný k mému srdci. Ani jsem nikdy nepomýšlela, že bych tu zůstala tak dlouho. Že bych tu zestárla... Ano, už tomu opravdu bylo tak. Všechny ty roky byly za mnou, uplynuly jako voda. Některé jsem dokázala naplno přožít, jiné prospat. Ale tak už tomu bylo a já to nemohla změnit. Mohla jsem jen kráčet dál. No a dokonce jsem se stala Alfou smečky, která byla mým domovem, kterou jsem měla tak ráda. A co víc, dokázala jsem s Orfeonem spojit síly a stvořit smečku novou. A teď to celé bylo opravdu moje. Stále jsem tomu nemohla věřit. Možná to chvílemi bylo jako příliš krásný sen, ale ty špatné momenty mě vždy utvrzovaly v to, že tohle se opravdu děje. Kráčela jsem dál a ušla jsem poměrně velký kus cesty. Dostala jsem se až na sever, blíž k hranicím území Elitních vlků. Dorazila jsem na zvláštní místo. Byl to snad onen Niwatský hřibov? Až teď jsem si uvědomila, že jsem tu vlastně nikdy nebyla. Ale posadila jsem se tu a naslouchala tichému šumění přírody, v naději najít zase v sobě malé místo na odpočinek a pročistit si hlavu. Někoho jsem však zahlédla.

Spirit natočila uši za sebe a hned, jak si byla stoprocentně jistá, že má společnost, promluvila, aniž by se musela ohlédnout: "Zdravím," prohodila a mávla ocasem. Trochu se posunula, aby na příchozí viděla, a sama pro sebe se pousmála. "...Jessie," dodala oslovení. Chvilku mlčela a užívala si toho pocitu, že působí tak... staře. Jako Elitní vlk. Co na to říct, možná jí to trochu zvyšovalo ego. Nic na sobě nechala znát a pomalu si vlčici prohlížela od hlavy až k patě. Nepotřebovala se na nic ptát, ale cítila, že je to slušnost. A ačkoli moc dobře věděla o dění na Niwatu, rozhodla se, že jiná perspektiva - shodou okolností z úst samotné alfy - bude velmi přínosná. "Jak se daří Elloris? Jste hodně zaneprázdněna, předpokládám?" prohodila zdvořile a na chvíli se její pohled oddělil od reality a proklouzl kamsi do prázdna. Tiše si povzdechla. Nechtěla slyšet špatné zprávy. Doufala, že si dá Zeiss alespoň na nějakou dobu pokoj. Jen při pomyšlení na Zeiss se v ní zvedla jakási vlna opovržení, nesmíření s osudem - okamžitě si uvědomila, že nepřijmout realitu by byla hloupost a sama sebe uklidnila. Nechávala všechny své emoce pod povrchem a po celou tu dobu nehnula ani brvou.