Miroki a Anemon - poznávání smečky

Stříbrná louka

Seděl jsem na louce. Už bylo opět jaro. Opět, opět už po několikátý za život. Ani jednou jsem z toho jara neměl nějaký užitek. Tak jsem jen seděl a zíral na nebe kde prolítávali ptáci. Stýskalo se mi. Možná bych mohl zajít za Asukou.

Udělala velký skok a pokusila se chytnout pestrobarevného motýla. Pokaždé se zvedl dřív, než na něj stihla skočit. Po několikátém neúspěchu se na to Ane rozhodla jít trochu jinak. Přikrčila se v trávě a přimhouřila očka na svou budoucí kořist. Potichu přešlápla a nakonec vystartovala dopředu. Spokojeně se ušklíbla když pod malou packou držela už mrtvého motýla. Na jednu stranu cítila příjemné uspokojení a na tu druhou se cítila provinila. Vždyť ona toho motýlka zabila! Vzala mu život! Sundala z něj packu a smutně na něj koukla ledovýma očima. Musí to napravit. Opatrně vzala rozmáčklého motýlka do tlamičky a pokusila se najít někoho poblíž ní. Aby tomu chudákovi motýlkovi pomohli. Zanedlouho spatřila zeleno šedého vlka a rychle se k němu vydala. Když stála u ž před ním, pomaličku položila motýlka před své nožky a naléhavě na vlčíka koukla. "Omlouvám se pane, ale mohl byste nějak pomoci tomu motýlkovi?" udělala na něj vlčecí očka a roztomile zamrkala.

Přimhouřil jsem očka. Najednou přišlo nějaký vlče s motýlem. "No. On je jen omráčený. Nech ho tu chvíli a on se vzpamatuje a odletí," povím a snažím se odvést vlče pryč. Mezitím odkopnu motýla daleko do trávy a stojím před vlkem aby to neviděl. Mohl bych já vůbec mít vlastní vlčata?

"Myslíte?" udělá na vlčka opět roztomilá očka a švihne huňatým ocáskem. To jak Miroki zdemolovaného motýla odkopnul, už naštěstí neviděla. "Já jsem Anemon, jak se jmenujete vy? Taky jste ve smečce kterou vede můj tatínek?" vychrlila na něj otázky a při zmínce o svém taťkovi vypnula hruď. Sice se tím nechvástala jako její bratr, ale vždycky to u představování spomenula. Ještě byla moc malá na to, aby poznala zda je vlk tulák nebo patří do nějaké smečky. Vlastně si doteď myslela, že je tu jen jedna smečka.

"Samozřejmě," ujistil jsem vlče. Pokračoval jsem dál. "Ahoj Anemon. Já jsem Miroki a ano. Patřím do téhle smečky," povím a mile se skloním nad ní. Určitě patřila k alfě Orfeonovi. Mile jsem se usmíval. Nechtěl jsem ji děsit, začal jsem mít opravdu rád vlčata.

"Máš bezva jméno!" složila mu poklonu. "A znáš mou maminku? Ta sice smečku nevede, ale taky je moc super!" výskla a švihla vesele ocáskem. Co dodat, měla svou rodinku prostě ráda. "Pak mám ještě dva bráška. Arfaela a Azraela. Ty ale asi znát nebudeš," představila mu svou rodinu komplet. Opravdu by se divila, kdyby její brášky znal, protože Arf nebyl zrovna moc společensky založený a Az většinou chodil spolu s Ane. Jen výjimečně se delší dobu neviděli. Když nad tím tak přemýšlela, s Azem se znát Miroki klidně mohl.

"Díky! Ne tvou maminku neznám. Ani tvé brášky" řeknu když domluví a stále se usmívám. Vím že si Orfeon našel partnerku, ale neznal jsem ji ani její jméno. A ani tuto malou jsem neznal, ale bude určitě mít šťastné dětství. Na vrcholku smečky, otec Alfa. Dokonalost.

"Škoda," broukla stále vesele a potom malou tlapkou drcla do té velké zeleného vlka. "Ale teď už znáš mě," mrkla na něj přátelsky. "Ty máš vlastní vlčata?" zeptala se najednou. Byla zvědavá jako vždycky. I když se to někomu mohlo zdát neslušné, ona prostě akorát chtěla znát co nejvíc věcí. "Vypadáš na to dost staře," dodala. I když tohle nemuselo vyznít moc dobře, Ane to myslela jako kompliment. Sama už se toužila stát dospělou.

Stále jsem se usmíval. Už jsem se chtěl zastavit a posadit se. Najednou mým srdcem projel šíp. Zíral jsem před sebe a s pootevřenou tlamou se pomalu otáčel na Anemon. "Ne Ane. Mám jen nevlastní. Jsem sám," řeknu a hlavou se mi prohání různé myšlenky. Snažil jsem se je rozptýlit a tak jsem se na Anemoninu další otázku pouze usmál a sledoval ji.

"Ale notááák, takový fešák..."  mrkla na něj spiklenecky. Jeden by řekl, že už snad ví, jak se doopravdy vlčata dělají. Jenomže to nevěděla. Byla si ale jistá, že na to musejí být dva. Maminka a tatínek. "Určitě budeš mít vlčata dřív než vyrostu!" utěšovala ho, protože jí neušlo jak ho její otázka dostala. Sice se to snažil skrýt, ale to víte, vlčata... "A vsadím se... že mě nechytneeeš!" vypískla a rozběhla se kamsi po louce.

Trochu pozvednu koutky. Jak jsem ji poslouchal a koukal na ni, trochu se mi zvedla nálada, navíc to mé myšlenky odvedlo pryč od Rias. "Ale jdi. To bych si musel rychle někoho najít," řeknu už konečně zase s úsměvem. Jenže ta malá začala utíkat. Odvedla moji pozornost ještě víc na sebe. Nejspíš tu nebylo nic nebezpečného, ale nikdy nevíš. Navíc u vlčete Alfy bych to asi schytal, že jsem ji nechal. Co tu vůbec dělala bez rodiny, tak sama. Nechal jsem to být a trochu opožděně se za ní rozběhl. Nebyl jsem starý, ale už jsem rozhodně nebyl mladý. I tak mi ale běh nedělal problém. Běžel jsem tak abych stále na Ane viděl, byla rychlá, to se muselo uznat.

Se smíchem utíkala směrem od zeleného vlka. Byla přecejen vlče a milovala hry. A nemusela přitom snad ani vyhrávat. Stejně to vyhrávání tak nějak náleželo jejímu staršímu bratrovi. Ale ona se na něj za to nijak nezlobila. Vlastně mu ty výhry přála. Když už jí docházel dech a malý růžový jazýček jí visel z tlamičky, zastavila a svalila se na zem. Počkala až k ní dospělák doběhne a potom se opět energicky vyhoupla na nožky. "Hele a umíš kouzlit?! Potkala jsem jednoho fialového vlka a ten vyčaroval růže a... borůvky?" Ane si nebyla jistá jménem těch lahodných bobulí, ale doufala že se trefila a Miroki pochopí co tím myslela.

Doběhl jsem k Ane. Chvíli ležela unavená na zemi a pak opět energicky vstala. "Ne. Kouzlit neumím. Ale líbilo by se mi to," řeknu s úsměvem a pozoruji ji. Byla vážně sladká. Jak svou velikostí, tak hravostí, zájmem a vzhledem. Ale to asi každé vlče.

"Škodaaa," protáhla a sedla si do trávy. Ne zrovna moc elegantně, prostě rozhodila nožky do všech stran a modrá očka upřela na Mirokiho. "Jó, to mě by se to taky líbilo. Ale třeba zjistím, že umím kouzlit až vyrostu!" vyhrkla po chvíli. Vlastně už se jí pár podivných věcí stalo. Když totiž párkát zpívala, většinou kolem ní vyrostlo pár květinek. Ale prozatím tomu nedávala moc na významu. Vždyť její bráška to uměl taky! Určitě se to stávalo všem vlkům.

Zasměju se. Anemon rozhodila nožky a tak si sedla. Doufal jsem že už za ní nebudu muset běhat. Znovu jsem si sedl. Měla už sen do budoucna. Mě taky napadlo, že bych teď mohl využít svoji magii. Vzal jsem jednu kouřovou lahvičku. Chvíli jsem si ji prohlížel a zjistil jsem, že z ní vyprchal všechen účinek. Otevřel jsem špunt a z lahvičky se najednou kolem nás vytvořila jakási kouřová mlha. Lahvičku jsem uklidil zpět.