Anemon a Sapha - sourozenci?!

Bylo smutné, že jsem neznala území, kde jsem prožila většinu života a ani území, které dřív patřilo mému otci. A vlastně mu patřilo pořád. Nemůžu celý život strávit jen poleháváním v táboře a nicneděláním. měla bych někam vyrazit a poznávat svět, než budu příliš stará,a bych opouštěla doupě. Polehávat a koukat do zdi můžu pak. Les, kam jsem vyrazila, ležel na území původního Stříbrného fénixe. myslím, že jsem ho ještě nikdy nenavštívila. pokud ano, tak leda při cestě někam jinam, přitom tu mohlo být tolik pěkných míst, která za návštěvu stála. na lese už bylo vidět přicházející jaro, přestože byla pořád docela zima. jaro jsem měla ráda. všechno se probouzelo, rodila se mláďata, tráva byla pěkně zelená a nebylo ještě příliš horko. prostě ideální počasí na výlet do neznáma. Usmála jsem se. Neznámo. Tak tahle vlčice říká území, kde teď žije.

Všechno šlo jak mělo. Ane hrdinně balancovala na větvi a tváři se samo sebou strašně důležitě až do té doby, kdy jí jedna fialová tlapka podklouzla a ona spadla na svůj zadeček. Chvilku jsem vytřeštěně seděla, až nakonec začala fňukat. Bolelo to! A jí ještě nikdy nic nebolelo. Nikdy si nepíchla tříšku, nikdo jí nikdy nekousnul a dokonce ještě ani jednou nespadla. Bolest pro ni byla úplně nová a vůbec se jí nelíbila. Z očiček jí padaly velké křišťálové slzy a ona hlasitě popotahovala. Jasně, nebyla to taková výška, aby kvůli tomu musela dělat takové divadlo, ale pro někoho kdo pocítil bolest poprvé, to byl prostě šok.

Les byl tichý a panoval tu klid. Ptáci zpívali, tráva a jehličí pod tlapkami šustilo, kus dál někdo brečel... byla jsem si docela jistá, že poslední zvuk k typickým zvukům lesa nepatří. Co ho tedy mohlo vydávat? Určitě to nebude nic nebezpečného, nebezpečné věci nefňukají. Připadalo mi to docela jako vlk. Spíš vlče. Možná se ztratilo. Vyrazila jsem po tom podivném zvuku. čím víc sílil, tím rostla i moje jistota, že jde opravdu o vlče. A pak jsem ho uviděla. Nebo spíš ji. malá, fialovobílá vlčka seděla vedle velké větve na zadku a brečela, jako by se jí dělo kdovíjaké příkoří. Ublížil jí snad někdo? Nebyl tu žádný cizí pach. Možná že se vážně ztratila. "Ahoj, proč brečíš?"

fňukala a fňukala, i když už jí její 'zranění' vlastně ani nebolelo. Nevšimla si dokonce ani příchodu světlé vlčice, dokud na ní nepromluvila. Zvedla k ní uplakaná modrá očka a packou si utřela čumáček. "J-já, spa-spadla," přerývavě dýchala, ale jak se zdálo, už se pomalu uklidňovala. "A-a-a ono to..." chtěla vysvětlit vlčce, ale netušila jak se vlastně o co zažila jmenovalo. Neznala slovo 'bolest' ani tomu nic podobné. A tak se musela spoléhat na Saphiny dedukční schopnosti.

"...bolí." Doplnila jsem za ni a mávla ocasem. To se mi jako malé taky párkrát stalo. "Lezla jsi po té větvi, že ano?" Okolo nebylo nic jiného, po čem by mohla lézt, pokud tedy neslítla z koruny stromu, ale to jsem si nemyslela, to by si opravdu ublížila a malá vlčka vypadala v pořádku. "Nic si z toho nedělej, to se občas stane a bolet to přestane." Utěšovala jsem ji. "Kde máš vůbec rodiče? neměla bys tu být samotná." Les byl pro vlčata jejího věku nebezpečný. Kdyby potkala třeba hladovou lišku, těžko by si s ní poradila.

Zaujatě se na vlčku koukla. "Bolí..." zopakovala po ní, snad aby se slovíčko naučila používat. Už teď ho neměla ráda. "Ano, lezla a dávala pozor na smečku," řekla a hrdě vypjala hruď. Po pláči snad krom lesklých oček už nebyly ani stopy. Stoupla si na nožky a oklepala se, takže se z ní stala opravdová koule chlupů. "Už to... nebolí," zkonstatovala po chvíli. Nad její otázkou ohledně rodičů se musela zamyslet. "Nooo, tatínek se asi stará o smečku, tak jako vždycky. A mamka je asi s brášky," pokrčila rameny. "A ty jsi kdo? Mamka říkala, že si máme na cizí vlky dát pozor," švihla ocáskem a přešla blíž ke světlé vlčici, aby si ji mohla prohlédnout. Prostě opak toho, co jí mamka řekla, aby dělala.

Netušila jsem, jak tady mohla dávat pozor na smečku široko daleko tu kromě nás nikdo nebyl. Rozmlouvat jí to však nebudu. "No vidíš. A příště si už budeš pamatovat, že větev může klouzat a že si musíš dávat pozor." Usmála jsem se na ni. "To musí být tatínek důležitý vl..." Tak moment. Určitě byla místní, tím pádem musela mít rodiče tady. Fialový a bílý kožíšek, otec, který se hodně stará o smečku, teď jsem si všimla, že má i podobný pach. "Nejmenuje se tvůj táta náhodou Orfeon? A maminka je taková černá vlčice, Půlnoc?" Zeptala jsem se pomalu. "Já jsem Sapha."

"To jo, pořádně to bolelo... zlá větev!"  vyštěkla a ublíženě se na ten kus stromu podívala. "Jo jo, to jsou oni. Znáš je?" rychle kývala hlavičkou nahoru a dolu až jí skoro vypadl jazýček z tlamičky. "Já jsem Anemon," zazubila se na ni a poté začala vrtět ocáskem. "ÚÚÚ už znám tolik vlků!!" vypískla radostně a poskočila si. Noo... buďme upřímní, neznala jich zase tolik, ale ještě před nedávnem její svět obsahovala jen její maminka s tatínek a bratři.

Můj úsměv se ještě rozšířil. "Jasně. Orfeon je taky můj otec a i s Půlnocí už jsem se potkala." To znamenalo, že jsem narazila na svou mladší sestřičku. Zvláštní náhoda, jeden si vyrazí na procházku a hned potká rodinného příslušníka. "Ale rodiče mají pravdu, měla by sis dávat na cizí vlky pozor." Vzpomněla jsem si na vlastní mládí. Já si pozor nedala a málem ze mě byla členka Zeiss. "No, těší mě, Anemon." Roztomilé jméno. Opravdu k ní sedělo, ačkoli jsem nevěděla, jestli něco znamená, nebo ne. Tahle malá vlčka se mi líbila. Vždycky jsem si přála mladší sestřičku a teď ji mám.

"Vážně! My jsme sestry?!" vyhrkla nadšeně Ane a začala tím chundelatým ocáskem mávat ještě o něco víc. "A jak je to možný?! Maminka ani tatínek nic neříkali," zeptala se a naklonila fialovo bílou hlavičku na stranu. Hned na to se však přihnala k noze světlé vlčky a objala její tlapku těma svýma. Otřela si o ni tvář a spokojeně přivřela očka. "Mám tě tak ráááda! Jsi super," nešetřila Saphu komplimenty. Sice svou sestru neznala, ale už teď ji zbožňovala. Má sestru!!

"Jo, jsme sestry." Potvrdila jsem vesele. "Zkus se zeptat přímo. Možná že na to táta zapomněl, moc se nevídáme." Náš vztah se možná urovnal, ale Orfeon měl i tak až příliš práce. a teď i novou rodinu. Možná bych se cítila odstrčená, ale nebylo to tak, já už měla taky vlastní rodinu. Partnera, syna, vnoučata. Mám vnoučata a moje nejmladší sestřička je mladší než oni! tak to bylo vážně divné. její reakce mě překvapila. Řeknu, že jsme sestry a ona mě najednou úplně zbožňuje. proč nemůže být i hledání kamarádů tak snadné. Položila jsem jí vlastní tlapku na záda a taky ji tak obejmula. Byla proti mě maličká. A mladá. Moje malá sestřička. Na tu myšlenku si budu muset ještě zvyknout.

"Proč ne?! Musíš jít se mnou za maminkou a mými... našimi brášky! Jsou fakt super, Az je bourák a Arf sice moc nemluví, ale taky je bezva," vyslepičila jí a odtáhla se od její nožky. "Kolik ti je? Máš vlčata? A máš vlka?" začala Ane s výslechem a zaujatě natočila hlavičku. Očka jí radostně jiskřila a ocásek nekontrolovatelně vrtěl. Nemohla tomu uvěřit! Ona má se sestru! Sestřičku! "A umíš kouzlit?" dodala po chvíli a se zájmem nastražila ouška.

"Protože on vede smečku a já mám vlastní zájmy. Prostě není čas." Byl by, já čas měla, nedělala jsem vůbec nic. To ale Anemon říkat radši nebudu. "Ale bráchy poznám ráda, nikdy jsem žádného bráchu neměla. jen tři sestry. Všechny starší. Sice jen o pár minut, ale stejně." No jo, možná by chtěla potkat i ostatní sestry. Kde jim tak mohl být konec? Žily ještě? Neviděla jsem je snad celé věky. Pak začal příliv otzek ze strany té maličké. Odpovídala jsem trpělivě: "Hodně, nejméně šestkrát, ale spíš desetkrát víc, než tobě." Ani nevím, kolik jí je. Nejspíš tak rok. Plus mínus. "Mám jedno vlče. Už dospělé. A ano, mám vlka." Plácla jsem sebou na zem vedle ní. "Co myslíš, umím?" zeptala jsem se škádlivě.

"Aháá, to je škoda," kývla hlavičkou a opravdu se zatvářila smutně. Vždyť rodina by měla být spolu! A oni mezitím byli roztroušení všude možně. Poslouchala její odpovědi a u věku si nedokázal její stáří představit. "Páni... musíš být opravdu stará!" vyhrkla potom a vykulila modrá očka. Sice to neznělo zrovna dvakrát lichotivě, ale Ale to myslela zrovna v tom dobrém smyslu. "Jak se jmenuje tvoje vlče? Poznám ho někdy?" ptala se dál a snažila si představit malou vlčecí kopii tady Saph. Když se Anemonina sestra svalila k zemi, udělala to samé, akorát se místo na zem svalila na její hrudník. Položila si hlavičku do její srsti a odfrkla si. Ach ta práce. "Určitě jo! Jsi přece moje sestra, tak musíš umět kouzlit," odůvodnila a zadívala se na ní. Pořád tomu prostě nedokázala uvěřit.

Pokud by mi něco podobného řekl jiný vlk, dost možná by schytal jednu po čumáku, ale od Ane to znělo roztomile a mě ani nenapadlo se třeba urazit. Vždyť je vlče, pochopí až časem, co by měla a neměla říkat ostatním. "Jmenuje se Diego a potkáte se určitě. I on má ale obvykle hodně práce. je léčitel smečky." Looren jsem nechtěla ani zmiňovat. bylo by těžké vysvětlit té malé, co ej to smrt a ani pro mě to pořád nebylo příjemné téma. Na smrti Loo toho bylo tolik špatně. "No vidíš, ani se nemusíš ptát a víš to." Zasmála jsem se vesele. "Všichni vlci umí kouzlit, řekla bych. Nebo se to dřív nebo později naučí. Já bych ti třeba mohla změnit dočasně barvu kožichu na čistě bílý. pak umím vytvořit ve vzduchu neviditelnou stěnu a pár dalších věciček." Moje magie nebyla něco, co by malé vlče mohlo označit za suprové, ale pokud bude chtít, najde se i něco, co bych jí mohla předvést. A pak tu byla i moje druhá magie, voda.

"A je tak hezký jako ty?" zeptala se na podrobnosti ohledně jejího syna. Opravdu byla v jejích očičkách Sapha krásná. Samozřejmě tomu taky přispívalo to, že za celý svůj život viděla vlčice asi tři, ale i tak by ji určitě považovala za hezkou. "Mám taky magii?!" nastražila zvědavě ouška a převalila se na bok. Což mohlo být vlčce pod ní nepříjemné, ale zase tolik nevážila. "Ukaaaaž," protáhla se zaujetím. Vlastně před ní někdo kouzlil jen jednou. A to ten podivní zelený vlk, který byl ale i tak super. Vlastně všichni, které doteď potkala, byli super.

Dobrá otázka: "To bys musela posoudit sama. Já myslím, že je to jeden z nejhezčích vlků na světě, ale můj úsudek není tak docela objektivní." Nejhezčí byl samozřejmě Kay, vždyť to byl taky můj partner, ale i Diego byl rozhodně vlk, po kterém by toužila každá vlčice. Hodný, zodpovědný, krásný... "Možná ale máme krásu v rodině." Z Anemon jednou vyroste nádherná vlčice. Určitě. "Máš magii, jen ji ještě musíš objevit. Tvá magie může být jakákoli, to je na tom to nejlepší." Objevovat magii bylo... no, magické. "Dobře, co bys chtěla vidět?"

Diego + Azrael
Dva vlci o kterém se čistou náhodou dvě vlčice baví se jen čistou náhodou blíží k místu kde obě vlčice jsou. Kdo ví, jak to je. To budou ta kouzla osudových setkání, že jo!
Mladý Virentem si to šel po pachu své sestry, sledoval ho dlouho, než našel tu správnou cestu k lesu, kde se nacházela. V tomhle lesu ještě nebyly. Teda, aspoň on ne. Když si tak cestou i pobroukával tak v místě kde by měli být otisky jeho malinkatých tlapek, rostli malé krásné sedmikrásky-kouzlo jeho magie a i když už věděl, že zpěvem roste příroda- nikdy si nevšimnul, že za jeho ocasem rostou květiny, když si broukal. Najednou narazil na silný závan jejího pachu. Přestal si broukat a vyběhl za ním. ''Ane!'' Vypískl nadšeně, když ji viděl a lehce podezřívavě si prohlédl albínskou vlčici, která ji měla ve svém obětí. ''Víš co říkala mamka, že jo?'' Zamračil se na ni a poté si uvědomil. ''Ah, že to říkám já! Neuvěříš koho jsem v noci potkal!'' Pokračoval jakoby tam ta velká vlčice nebyla.
Zato polodémon nepotřeboval třídit pachy. Okamžitě poznal pach své milované vlčice, která se o něj starala co mu paměť dovolovala si pamatovat. Vždy, když cítil její pach mu to nedalo a musel se k ní vydat. Rád ji vydal co nejpravidelněji to šlo. Když k ní došel viděl, že má u sebe dvě vlčata. Ani si nevšiml, že by byla opět březí a že ji viděl poměrně nedávno. Tak nadtím jenom zavrtěl hlavou a přišel k nim blíž se svým typicky úžasně milým úsměvem. ''Ahoj, mami. A vlčata, která vidím poprvé v životě.'' Pozdravil je všechny, netušíc, že právě přítomná vlčata jsou jeho o dost mladší tetička se strýčkem.

"Když to říkáš..." řekla Ane zamyšleně a v myšlenkách si představovala velkého bílého vlka. Samozřejmě plného svalů. "Možná," mrkla na ní spiklenecky a na další otázku odpověděla až po minutě. "Já nevím! To nejlepší co umíš!" vyhrkla poté a zaměřila svůj zrak tam, odkud vycházela dobře známý hlas. "Azi!" zvolala jeho jména a obrátila k němu hlavičku. Avšak se nijak nepokoušela stoupnout na vlastní nožky nebo tak něco. Líbilo se jí tady takhle ležet v obětí se Saph. "Jo, vím co říkala, ale tady naše sestra přeci neni cizí," zakoulela očima, snad jako by to byla nad slunce jasné. "Koho jsi potkal?" nastražila zvědavě ouška a otočila se za dalším novým hlasem. Tentokrát naprosto neznámým. Avšak jeho první slova ho představili dokonale. Podepřela si hlavičku packou a mrkla na něj. "Nazdar Diego, tady teta," zazubila se a prohlídla si ho. Takhle is ho tedy rozhodně nepředstavovala! Ale i tak musela uznat, že vypadal docela k světu. Jo. Asi tu krásu měli v rodině.