Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta:
,, Lhát ti moc nejde. Přizněj se, že si na mě zapomněla." Usklibnu se na zpatek a sleduji ji jak letí: ,, Jaké to je mít křídla? " Zeptam se po chvíli zvědavě a mám chuť si jí osedlat, dokud mě unese: ,, Dají se nějak získat křídla? Jestli jo, tak je chci! " Přemýšlím a ucitim váhu na zádech: ,, Aaa!" Vykřiknu leknutim, jak jsem nečekal, že na mě skočí, tak sebou cuknu dopředu a přední tlapy mi sjedou dolů ze svahu: ,, Sakra! Sakra! Sakra! " Nadávám a pokouším zacouvat zpátky, ale podkluzuji mi i zadní tlapy. Takže kloužu pomalu ze svahu a tiše se modlím, abych nespadl.

Cesta
Překvapeně zamrkám. "Vždyť nekecám, Hatoo." Zakňučím, ale zasměji se. Najednou po něm skočí malá bílofialová vlčka. "Hato, ne!" Křiknu, když klouže. Přiletím okamžitě k němu a zachytím ho a dopomůžu mu opět nahoru. "Musíte v tomhle terénu dávat pozor." Zamračím se. Nesnesla bych pohled na zraněné vlčata, zvlášť ne na dceru Alfy a na Hata, kterého jsem se rozhodla hlídat, protože vypadal že nikoho neměl.

Cesta:
,, Tebe si nejde s nikým splést." Řeknu a protocim očima. Nad jeho další větou jsem se zarazila a chvíli na něj překvapeně se dívala: ,, On by.." Překvapený výraz se změnil v naštvaný: ,, Tak si mám políbit hýždě a jít si po svých? To si tím chtěl říct?! " Bylo mi jasné, že tohle tím myslel: ,, Víš ty co? Já si dokážu poradit sama a vychovat vlcata." Řeknu odhodlaně a naštvaně zaborim pohled do země. Od té chvíle mlcim a naše slova se mi rozlezi v hlavě: ,, Jestli chce tak ať si jde." Pořád si opakuji, ale uvnitř se začnu cítit zoufale. Měla jsem ho ráda, ale to co řekl mě uvnitř ranilo. Podivam se na něj: ,, Myslis to vážně, že bys mě opustil?" Zeptam se ho polohlasne a stahnu uši k zátylku. Po delší odmlce zase promluvím: ,, Já tě nechci opustit, ale když na mě stahnes tlapu, nebo řekneš křivé slovo, tak odejdu. Platí?" Domluvim se s ním a vidím, jak se k nám vrací Xyrli: ,, Teď ne. " Po myslím si a vyslechnu ho: ,, Xyrli, Akio je hodný vlk, ale teď je podrážděný z cesty a ještě k tomu má špatné zkušenosti se samci." Omlouvam Akia, i když teď bych ho ráda v tom vymachala a radši šla s Xyrlim: ,, Tohle je naposledy, kdy tě omlouvam." Po myslím si a trochu si povzdychnu.

CESTA
Poslouchám ty dva a cítím jak to mezi nimi vře... no..Však se mění cenu divit...ten vlk by se opravdu měl naučit,  jak se chovat k ostatním.... Budiž...u ostatních vlků se to dá ještě jakš takš pochopit...ale u své partnerky a budoucí matky jejich vlčat ? To jí snad nevěří?  To si myslí  že mu zahne s prvním vlkem za zády  nebo co ? On se k tobě chová takhle... zbytečně žárli a je hnusnej.... Asi ho musíš mít hodně ráda když jsi schopna to tolerovat... Promiň...ale neodejdu... tohle chování si nenechám líbit...už ne... Vztekle prohodim směrem k nim.... Je mi to jedno.... nezná mě a takhle se ke mě chovat nebude, ať se mu to líbí nebo ne... Pomyslím si a v mém výraze lze poznat že začínám být podrážděný a v tuto chvíli jdou veškeré ostatní pocity a emoce stranou...Vadí ti, že se semnou baví ? Nevzpomínám si že by sibyl s ní když jsem si potkal...Jak to? Měl jsi něco důležitějšího na práci? Naštvaně k němu prohodim, zamračím se a začnu svihat ocasem ze strany na stranu...Promiň Asuko....prožene se mi hlavou a čekám  co bude dál...[/b]

Cesta
Viděl, že k nim zase kráčí. "Asu, ty víš, jaký jsem." Zamručel a švihl ocasem. "Já bych tě neopustil nikdy. Nikdy bych to neměl zapotřebí, ale jestli nedokážeš snést mou povahu..." Řekl a koukl se na Xyrliasse. "No dovol. Co ty se vůbec s*reš do našeho osobního života!?" Zavrčel. A švihl ocasem. "Jestli nevidíš tuhle situaci mezi smečkami? Že se stěhujeme? Tak jsi obyčejný tulák, když nevíš, že jsem ellorijskou Gammou, který se musí starat o pomalejší členy smečky." Procedil mezi zuby a švihl opět ocasem.

CESTA

,,Budeš-li pochybovat, tvé pochyby se stanou skutečností. Tvoje vlastní hlava dělá s tvým životem hrozně moc," zamručel jsem, načež jsem  povzdychl. Že já s tím začínal.
,,Je to přídomek, který mi dava tvá prababička. Není to... úplně lichotivý přídomek. Ještě před tím, než se mi narodily vlčata z prvního vrhu, jsem musel odejít, byl jsem nemocný. A tohle byl trest za to, že jsem se nepostaral o svou rodinu. Připravila mne i o oko," skvěle, rod Bloodmoon to vede. Jeho dalši otázka mi vykouzlila úsměv na tváři.
,,První, co musíš udělat, je přestat se ptát, jak se jím staneš," na svá slova jsem navázal v myšlence, kterou jsem Azraelovi zaslal, a magii musíš cvičit, cvičit a cvičit.
Úsměv se mi změnil ve smutný, když jsem si vzpomněl na Insieme. ,,Není to hezký příběh."

// to [/b] na konci nemělo být

Cesta
Pokýval hlavičkou. "Asi máš pravdu." Souhlasil a poté opět jen poslouchal co povídá a chvíli mlčel. "A byla prababička nějak zlá, když ti ublížila?" Takhle to, alespoň pochopil a následně se po zadíval na jizvu, jenž se vezla přes oko. Poté se uculil. "Jojo, dobře." Řekl jak ohledně otázek na vůdcovství a jeho myšlenku. "A povíš mi ho?" Zvedl hlásek ve zvědavosti.

Cesta
Hm..ona ví jaký je... jestli je pořád takový tak ji upřímně lituju.. Prožene se mi hlavou... Ale to už podle všeho Akio zuřil. Zdálo se že se mi povedlo přesně to o co jsem usiloval.... Chtěl jsem ho vyvést z míry a to se mi nejspíše dle jeho chování povedlo. Jen se na něho s nechutí podívám a jen nevěřícně zavrtim hlavou ...Uklidni se... nikdo nato tvoje divadlo není zvědavý... laxně k němu prohodim a na chvíli se zamyslím nad tím, co právě pronesl... Hmm.. starat se o pomalejší členy ? Nebo jsi vzadu s pomalejšími z jiného důvodu...? Prohodím k němu rýpavě... a pozoruji ho... Tak schválně...chci vidět co udělá jeho ego teď Pomyslím si a čekám co bude dál....

Varox
Cesta
Šel sem s Marsie na hřbetě a sledoval vlka kolem sebe. Jistými kroky jsme pomalu kráčel mezi zlomky kamenů, které byly místy ostre až bolelo mezi polstarky. Marsie byla lehká jak pirko. Skoro jsem až nevěděl že ji nesu. Její myšlenky jsem slyšel a přemýšlel co tě nutí být na ty vlky tak hodná? Oni to to nevrátí, akorát utržis dalsi rány a nedejbože tě někdo příště nepřipravi jen o kus masa ale klidně i o zivot promluvil jsem k ní v duchu a klidně šel dal. Vrátil ti někdy někdo z vlku tu tvou obětavost? zeptám se jí a očima pohlédnu nahoru na ni.

Cesta
Ležela jsem na hřbetě Varoxe a každým krokem jsem se snažila získat sílu na to se zvednout a fungovat. Ale nebylo to tak snadné jak by se mi líbilo. Sotva jsem přitáhla své nohy k tělu a nebo zasvihala ocasem. Když jsem zaslechla v duchu myšlenky Varoxe, stáhla jsem usi a navzdory tomu že mi pod kůži tě vlcice bylo strašně, teď jsem se do ní zavrtala abych skryla svůj stud ze záporné odpovědi na jeho otázku. ne spitnu v duchu a smutné sleduji kaminky co Varox míjí při chůzi. směla... směla bych prosím zkusit jít sama? zeptám se v duchu velice opatrně a sleduji dal kamennity prikry sraz podél naší cesty

Cesta:
Věděla jsem jaký je, ale jeho občasné majetnické výstřelky byly dost náročné na snesení: ,, Akio, Akio." Zavrtim v duchu hlavou a snažím se být v klidu. Uklidnuji se hlavně tím, že je jinak úžasný partner, kterého bych nevyměnila za nikoho. Ale jeho nedokončené věty měly dvojí význam a bylo těžké poznat, z která z těch variant je ta správná: ,, Akio.. Tohle zní, jako bys mě chtěl odehnat tak, abych odešla já od tebe." Upozornim ho na to, jak jeho větu chápu: ,, Teď dostal kuráž se prosazovat? " Po myslím si a obratim se na něj: ,, Xyrli, Akio se tak to normálně nechová. Je zdvořilý a milý vlk." Snažím se Xyrlimu vysvětlit s klidem, který přešel po jeho dalších slovech: ,, Jak vlcata." Protocim očima, protože jejich spor mi přijde jako banalita: ,, Chlapi, jestli se tu porvete, tak vás oba povesim na kámen za kůži. " Varuji je a tím se je snažím rozptýlit, aby se tu opravdu neprali. Vždyť mohl jeden z nich spadnou, nebo co hůř, by se do jejich hádky přidali Zeissaci. To by už bylo úplně v háji: ,, I když pocit, že o mě někdo soupeří není úplně špatný." Přijde mi na mysl a samotnou mě to překvapí, že něco takového mě vůbec napadlo. Rychle onu myšlenku hodim za hlavu a sleduji Akia s Xyrlim, jestli Xyrli dostane rozum, nebo se nechá kousnout od Akia.


Cesta:
,, Si myslis, že by ses mě tím zbavila? Já bych se za tebou plazil a otravoval dál." Řeknu s usklebkem a stále se držím svého cíle si jí naklonit na svou stranu: ,, Pokud to znamená dostat omluvu tak ano! Naprosto jsem zešílel!" Řeknu a vyjde ze mě smích, který připomíná tření železa o sebe. Nic jsem si z jejího cvaknuti nedělal a namisto toho vycenil své tesáky. Byla to menší soutěž v předvádění své děsivosti, která teď vypadala velice vyrovnaně: ,, I kdybys mě shodila vzal bych tě sebou, aby ti to nebylo líto." Usklibnu se a mrknu na ní.

Cesta:
Pozorně jsem poslouchala jeho vypravování a občas kyvla, aby viděl, že vnímám: ,, Takže tě naše matka přivedla na ,,zlou" stranu?" Zeptam se když skončí a přemýšlím: ,, Škoda, že jsem neměla možnost poznat naší matku. " Po myslím si trochu smutně: ,, Unášel si cizí vlcata? Není kruté unášet vlčata, když za naší bolest mohou dospělí?" Zeptám se ho a uvnitř cítím mírné opovržení nad takovou věcí. Ale po delším uvažování mi takový čin přišel logický: ,, Pokud chceme někoho oslabit, sebereme mu to, co miluje. Poté je oslepený hněvem a nebude uvažovat nad případným nebezpečím. To vše se rovná snadnějšímu odstranění cíle bez větších ztrát." Znova mi v hlavě probíhá složitý vzorec, který by pochopil málokdo: ,, Rodič ano, ale děti bez dlouhodobého kontaktu zapomínají." Řeknu a všimnu si, jak bratr skoro spadl dolů: ,, To je ale jelen." Protocim očima a rozhlednu se po okolí. Pohled se mi zastaví až na dvou vlcich a vlcici, kteří vypadají velmi rozladeně: ,, Podívej, tam se schyluje k potyčce." Strcim tlapou do otce a poté ukáži na vlky ( Akia, Xyrliho a Asuku ).

Cesta
Narovnala se a hleděla na něj zvrchu. Doslova hleděla dolů. "Jsi si jistý? Možná by ti to chtělo zničil i hrudní koš. Bolelo by tě i plazení a těžko by jsi mě otravoval." Ušklíbla se zlověstně a krvelačně ji blýsklo v hadích očích. Poté se zasmála. "Jestli jsem z tebe udělala totálního blázna, tak z tebe udělám naprostého šílence s čekáním na mou omluvu." Zasmála se z plných plic. Uchechtla se poté. "No teda. Vzít bys mě mohl, ale já přežiju. Já mám křídla." Mrkla na něj a mávla dlouhým šupinatým ocasem.

Cesta

Kráčal som stále pred. Počúval som jej slová, ale aj myšlienky. ,,Vidíš aj ti sama si uznala. Vždy keď chceš niečo také robiť treba nájsť slabinu ale opatrne. Mne sa to vtedy nezdarilo. Lebo to vlca sa zmenilo na draka a ohrozilo nás až až. Ale stalo to zato." Prehovoril som s klidnim hlasom a iskrou v oku. ,,A vaša matka nie. Aj ty sama pochopíš že pokiaľ niekoho ľúbiš a od opierajú ti ho tak začneš byť zlá na tých ktorý ti to zakazujú." Povedal som jej a otočil hlavu keď hovorila onejakich vlakoch. ,,Máš pravdu bodaj by sa po chytili aspoň by bola zábava." Dodal som a zasmial sa

Dayilien de Mal
Cesta
,,Skutočne? Myslel som si, že som jediný," povedal prekvapene a neisto zároveň. ,,Mágiu? Nie, v živote som o nich nepočul," povedal trochu zahanbene. Očividne mu bolo nepríjemné, že existujú ďalšie veci o ktorých nevie. Ale komu by to bolo príjemné? A tak len kráčal popri Electre. Necítil nič. Ani najmenší záchvev mágie alebo čohosi podobného.
Destiny Aqua
Cesta
Kráčala, kráčala ďalej spolu s ostatnými. Krajina bola bezvýrazná a šedá, po lesoch a lúkach Niwatu to bola poriadna zmena. Snažila sa dávať si pozor, aby sa jej laba nepošmykla na kameňoch, no raz či dvakrát len-len, že nespadla. Zároveň však cítila aj niečo iné. Jej mágia akosi slabla... pocity iných sa jej vzďaľovali a hoci ich stále trochu cítila, boli to len slabulinké a neostré náznaky, úplne odlišné od jej predtým silnej mágie. Bez nej sa cítila trochu slabšie, asi ako keby ochorela. Tak si na ňu zvykla a miestami sa spoliehala iba na jej ochranu, až ju to takmer desilo. Prečo tá mágia mizne? Už predtým bola slabšia. Znepokojuje ma to,pomyslela si s miernymi obavami.

cesta
,,Aj ja som si myslela, že som jediná..lebo som ešte nikoho takého nepoznala. Až doteraz." povedala som šťastne. Bola som skutočne rada, že poznám niekoho, kto je ako ja. ,,uhh" vyhrklo zo mňa z únavy a pristála som. Mierne ma boleli krídla, už som nevládala lietať. Asi to musím ešte trénovať..ale na to, že som letela prvýkrát som sa držala celkom dobre. pochválila som sama seba v mysli. ,,Takže vôbec nevieš, akú máš mágiu?" opýtala som sa. ,,Ú mňa sa prejavila iba trochu, keď som bola malá. Ale už si ba to moc nepamätám.." priznala som sa. Co bola vlastne moja mágia? pýtala som sa sama seba v mysli. Pamätám si ľad.. A..A svietivý ľad! napadlo mi.

Cesta
,,Nie, vôbec nič neviem," povedal trochu smutne. Predstava, že ešte aj Electra aspoň trochu poznala svoju mágiu mu bola trochu nepríjemná. Som teda jediný, kto ju vôbec nepozná? pomyslel si. Znova trochu sklonil hlavu, hrbiac sa. ,,Kam vlastne ideme?" opýtal sa jej nakoniec. Skutočne ho to zaujímalo. A vlastne, zaujímalo ho kto sú jeho rodičia. Nepamätal si ich... vedel, že jeho matka bola šedá, že jej pach mu bol povedomý... no v tejto mase sa mu stratila.