Příběh smečky Kirigakure II.

''Ještě nejsi muž, ale stále si pubertální štěně.'' Zasmála jsem se. ''Zřejmě nestačí.'' Uchechtla jsem se a zavřela oči. Užívala jsem si pocit, být tu ze svým nejlepším kamarádem a nic jiného neřešit. Najednou mi do čumáku vstoupil další pach. Opět jsem otevřela oči a rozhlížela se kolem, když byl pach nejsilnější tak jsem stočila hlavu k vchodu do doupěte a z lekla jsem se. Vymanila jsem se z Luthienova objetí a před velkou vlčicí se skrčila. ''Já- Já--heh...'' Šeptala jsem, až se mi vytratil hlas. Co teď? Klid, Lúthien to vyřeší, ale já se teď ani nepohnu. Sklonila jsem uši. I přes to, že jsem viditelně na pohled měla strach jsem nevydala ani hlásku. Bezva. To si se zase předvedla..

//Sand neva, že budu hrát za oba zároveň…
DV
„Pche. Ty máš co povídat ty…” uchechtl se.
Jakmile se však uvolnila z jeho sevření, zmateně se převalil na boka rozhlédnul se. Ale hned, jakmile se vzpamatoval a poznal pach stojící vlčky, podíval se na ní, i na Niru. Olwë se usmál a lehce zavrtěl ocasem. „Co to má znamenat, Lúthiene?” zeptala se přísným hlasem a lehce se zamračila. Podívala se na Niru a mračit se přestala. Úsměv mu z tváře spadl, jakmile na něj přísně jen pohlédla. Svěsil hlavu. „Kdo je to?” řekla bez žádné známky sebeklidnější nákady. Podíval se na Niru a pak zpět na Tayume. „To je Nira, mami. Moje kama… moje kamarádka…” kníknul. Byla si silně vědoma toho, že k ní chová respekt, ale i teď musela zasáhnout. „Jako ufňukané štěně tě snad nevychovávám.” pronesla lehce podrážděným hlasem, ale pak se podívala na Niru. „Těší mě, Niro. Mé jméno je Tayume. Ráda poznávám Lúthienovy přátele.” pronesla klidnějším hlasem. Vstoupila hlouběji do doupěte, pročež prošla kolem dvou vlčat a poté se na ně otočila. „Udělej si pohodlí, Niro.” řekla více přívětivě. Pohled jí opět spadl na Olwëho. „Kde máš otce, Lúthiene?” zeptala se vážným hlasem, přesto ne tak moc přísným. „Nevím, mami. Když jsem odcházel, nebyl tu.”

/Ne nebude to vadit, ale budu si to vždy muset tak dvakrát přečíst, než zjistím jak to je XD 


''T-těší mě a děkuji.'' Už jsem se normálně postavila, ale stále jsem z ní měla trošku strach. Nechápala jsem, proč na mě mluvila mile, ale na Lúthiena tak naštvaně? Posadila jsem se a sledovala, každý pohyb vlčice a mírně jsem se usmála. Byla jsem ráda, že to je další vlčice, která byla na mě milá. Stejně jako Yllin, byla u Hranic. Akorát Allweena... S ní se doufám, neuvidíme znovu. Radši jsem mlčela a jenom sledovala rozhovor mezi svým kamarádem a jeho máti. Otevřela jsem ústa s tím, že jsem něco chtěla říct, ale nakonec jsem jí zase zavřela a sledovala dění. Byla jsem zvědavá jak se to vyvine dál.

Rieka jasu

Išiel som ďalej a nebral ohľad na nikoho a na nič. Zrazu som však ucítil pach Alweeny. Bože zas ona pomyslel som si otrávene, no predsa sa vydal za jej pachom. Očividne som aj dobre urobil. Vydel som Alweenu v rieke, ako sa tam len tak-tak udržiavala. Rozbehol som sa ako o život (veď aj išlo, no nie?) a zavesil sa na strom. Svojimi zubamy som čo najrýchlejšie odhryzol vetvu so stromu a natiahol ju k nej. ,,Rýchlo sa chyť!" zakričal som a vetvu k nej ešte viac načiahol.

ŘJ
Pevně se držela kamene, ale drápky jí začaly klouzat po povrchu, protože jej neustále smáčela voda, která byla poměrně studená na to, že bylo už jaro. Tlapky jí začaly podkluzovat čím dál víc, když tu se najednou objevil Rian. Proč zrovna on?! Pomyslela si, ale přesto využila jeho pomoci a drapla se nabízené větve. Zahryzla se do ní a čapla ji i jednou tlapkou, tou druhou stále zůstávala na kameni.

Keď sa vetvičky konečne chytila, v duchu som sa usmial. ,,Teraž ša poriadne drž!" zašušlal som na ňu, lebo som mal v ústach tú vetvu. Zaprel som sa, ako najsilnejšie to išlo a začal ťahať. Z celej sily som ťahal až som ju, napokon predsa len dotiahol na breh. Padol som na zem, úplne vysílený a vydýchol. ,,Uf... To bolo tesné."

ŘJ
Protočila očima. Ne, určitě se pustim a žuchnu. Přesto však přikývla a sevřela čelisti pevněji k sobě. Chtěla mu trošku pomoct, ale zároveň nestála o koupel smrti, tak ho to raději nechala všechno oddřít samotného, ale ne úplně. Když ji dotáhl ke břehu, vyškrábala se nahoru víceméně s jeho pomocí a zároveň sama. Konečně byla na pevné a nekluzké zemi, vyplivla klacek, olízla si zuby a vyflusla třísky. Nebyla zvyklá děkovat podřadným existencím, za něž považovala především svého bratra, ale on ji i přes vzájemnou nevraživost vytáhl z prostředka řeky. Došla až k jeho unavenému tělu, které se válelo na zemi jako chcíplá ryba a děkovně se na něj zadívala, přesto se v jejím pohledu mihl stín opovržení, ovšem jen náznakem. "Děkuju.", řekla vděčně, tady se ani nemihlo opovržení, chtěla, aby to znělo vskutku upřímně, tak, jak to v hloubi duše skryté za trnitým brněním opravdu cítila. Aby to nebyl jen ten převlek, za kterým se skrývala a plánovala skrývat po celý zbytek života. Oklepala a položila se vedle Riana a olízla si čumáček.

Konečme som sa posadil a počkal, kým môj tep nabere opäť na normálnom rytme. ,,Za málo." usmial som sa úprimne. Vtedy mi niečo došlo. Že sme predsa súrodenci, no nie? Nemusí ma mať rada ak nechce, je to jej voľba. Nech má na mňa názor aký chce. ,,Nechceš sa ísť osušiť radšej domov?" opýtal som sa jej, lebo bola ozaj docela zima. Potom som sa však porozhliadol okolo seba. Nema som ni najmenšie tušenie kde asi som. No ty múdry... Teraz chceš ísť akože kade? opýtal som sa sám seba. ,,Em...
Neviem kade sa ide domov." precedil som pomedzi zuby.

Z dlouhého spánku jej vytrhlo kručení v břiše. Otevřel oči, zamrkal a pokusil se postavit na nohy. Bohužel zub času se na něm posepsal. Nohy měl ochablé a všechny svaly, které se na nich kdysi vyjímaly, byly dnes dočista pryč. Jeho tělo bylo hubené a slabé. Všude na kůži byly vidět jeho silné kosti, které časem vyvřely na povrch. Ztratil sílu, avšak zestárl. Byl již témeř dospělý. Zhorzil se, kolik toho promeškal. Vždyť když usínal, byl ještě malé vlče. Byl překvapený, jak moc se jeho tělo zvětšilo a přemýšlel, jak mohutný by asi byl, kdyby měl nějaké svaly. Z venku na něj vítr foukl jarní vzduch. Moc rád by se zvedl a podíval se, jak je jaro krásné, avšak jeho ochablé tělo mu to nedovolilo. Povzdechl si, načež zklamaně položil hlavu na studenou zem.

DV
Tayume jen přikývla na jeho odpověď a podívala se z doupěte. „Takže říkáš, že podle něj máš dnes volno?” řekla s lehkou nedůvěrou. „Asi ano, mami…” řekl trochu nejistě. Podivila se tomu, ale ani jí to moc neudivovalo. „Co teda budete dělat?” zeptala se s lehkým nepodstatným nezájmem, který nebyl nijak vidět. Olwë se mocně podíval na Niru a pak zpět na mámu. „Budem hledat poklad.” řekl se značnou pevností a jistotou v hlase, ale pak mu úsměv poklesl. „Asi ta hra nebude trvat jeden den…” pronesl nervózně a ona se zarazila. „To jako že nebudeš cvičit?” zeptala se, aby tomu víc porozuměla. „No asi…ne, mami.…” kníknul a sklopil hlavu. Opatrně se podíval na ní, ale hned jí zase sklopil. Trochu se její reakce bál. Ale ona čekala, až přijde Tamlin a vyřeší se to i s ním. Protože on si jednoho dne přijde a řekne „Odcházím na dobu neurčitou z důvodu hry, pa” a to ona si línit nenechá.

''Eh'' Vydala jsem ze sebe tichý zvuk. Začínala jsem mít pocit, že tu teď nemám co dělat. ''Nerada .. bych tu překážela..'' Pověděla jsem nakonec a sklopila pohled a uši stáhla, až ke krku. Cítila jsem se tu, být v tuto chvíli přespočet a mezi jejich rodinnými věcmi, bych být vážně neměla. Opět jsem zvedla zrak a věnovala smutný pocit Lúthienovi a poté jsem se opět podívala na Tayume. ''Nemám radši odejít?'' Vysoukala jsem ze sebe. Nechtěla jsem odejít, nechtěla jsem odejít od Lúthiena, ale momentálně ve mě vířil pocit nevítanosti.

DV
Zavrtěla hlavou. „To je v pořádku, běžte si hrát. Do setmění ať tu jste. Oba.” pronesla vážným klidným hlasem a lehla si. Zívla. Jen doufala, že do setmění se vrárí i Tamlin a že se to vyřeší. Nechtěla jim nijak ve hrách bránit, ale je to jako ve škole. Od určité doby do určité doby se musí učit věcem, co normální mladí vlčci už umí, ale on ne. Dohánět musí taky to, co ještě neumí a vlci jeho věku se to teď učí. Je ráda, že má kamarádku, ale má to své meze.
Olwëmu nadějně blesklo v očích. Jen šťouchl do Niry a vyběhnul ven. Jako by všechna únava opadla. Musel si s ní užít celý den, jež byl před nimi. Trochu se však bál, co bude a nebude s tou hrou.

Přikývla jsem. Když Lúthien do mě šťouchl a vyběhl, tak jsem vyběhla hned za ním. ''Oba..'' Šeptla za běhu a běžela už vedle Lúthiena.. ''Takže..'' Zavrtěla jsem hlavou. ''Kudy se vydáme Kapitáne?'' Zazubila jsem se. Pořád jsem si v hlavě přehrávala jen to jedno slovo. Začínala jsem mít pocit, že začínám zase někde patřit a tak jsem se musela neustále usmívat. Začala jsem zase vrtět ocasem a začínala mít ohromnou radost. Snad bych si i rozmyslela to, že bych odešla někam jinam a zůstala tady. Začínalo se mi tu líbit.

DV - Ven
Zamyslel se. „Nejprv se vydáme přes skály a hory do temných lesů a pak prozkoumáme hladiny oceánu!” prohlásil a vydal se k vysokým horám a to až na samé vrchy. Pro něj to byla krutá nelítostná cesta, kterou musel podstoupit. Sem tam mu ujela tlapka, ale vždy se udržel. Došel až na samý vrch a rozhlédl se. Byl silný vítr a mlha. Tam nahoře i lehce sněžilo. „Musíme sejít níž, abychom něco viděli.” křikl na ní. Přes vítr by nic neslyšela, kdyby na ní mluvil normálně. „Bež první. Jistím tě!” křikl znovu a počkal až sejde.

''Dobře.'' Přikývla jsem a šla jsem za ním k horám. Párkrát mi párkrát ujela tlapa, ale udržela jsem a společně s ním jsem se vydrala až na vrch, kde trošku i sněžilo. ''Cože? To vážně? Teď jsme tady vylezli.'' Zamručela jsem tiše a byla jsem si jistá, že přes ten vítr to neslyšel. ''Dobře.'' Zavolala jsem na zpět a pomalinku jsem zase lezla dolů. Dolů mi to klouzalo teda víc, než nahoru a tak jsem sestupovala mnohem pomaleji. ''Teď by se hodilo, být vlkem s křídly.'' Odfrkla jsem si a málem jsem dostala infarkt, když jsem se objevila na břichu, v momentě kdy mi uklouzla tlapka. Zakňučela jsem, protože jsem už viděla jak padám. Okov na tlapce jsem taky začínala cítit. Byl celkem ledový. Zřejmě kvůli tomu, že tu nahoře, byla fakt zima. ''Dobrý v pohodě.'' Pověděla jsem a postupovala pořád níž. Když jsem šlápla na místo, které mělo celkem dobrý výhled na celé území, hvízdla jsem. ''Je to hezký výhled, tady odsud.'' Zvolala jsem na Lúthiena, který postupoval zamnou.

"Ano, Imagin byl legenda. Je štěstí, že byl po smrti poslán právě sem, na naše území." Takto může být ještě přínosem. Telcontar šel plnit zkoušku a já jsem zaslechl nějaké vytí. Střihl jsem uchem a se slovy, "Někdo cizí je blízko, musím zjistit, co chce," jsem se rozběhl k jihu k louce prozářené sluncem. Běžel jsem vytrvale a Kraken letěl nade mnou. Chvíli létal předemnou, chvíli zase přiletěl blíž a když to udělal už po několikáté, oznámil mi, že jsou tam dva cizí vlci. Vlk a vlčice. Zpomalil jsem a pak přešel do chodu, abych se vydýchal. Nakonec jsem je uviděl i já. (Laky a Laila)

Lúka Úsvitu

"Ouu to mi je ľúto." Povedal som Laile trochu sklesle. Keď sa ma však spýtala otázku z tuhol som *čo jej povedať pravdu? alebo lož?* Po chvíli som sa však rozhodol že pravdu. "Vieš ako najskôr som nechcel ísť s tebou lebo si šedá vlčica a ja mám na ne zlé spomienky ale teraz ťa začínam mať rád." usmejem sa na ňu. Zrazu som sa ale naježil. Zacítil som zvláštne pachy. *Čo to je? Že by vlci?* Obzriem sa a tam vážne bol vlk. "Laila? Vlci" povedal som jej ale neprestával som sa pozerať na vlka. Zdvihol som sa a narovnal sa aby som vypadal väčší aj keď vlk ktorého som videl vypadal udatnejšie a mohutnejšie. Zavyl som. "Myslíš že je zlý?" Spýtam sa Laili.

(Lúka Svitu oprava )

Allweena von Bella
ŘJ
Udýchaně se koukla na Riana. "Děláš si srandu? Já taky nevím, spoléhala jsem na tebe. A kde jsou vůbec ostatní sourozenci?", vyštěkla nervózně. Pak se na něj omluvně podívala. "Promiň za ten tón, ale teď jsme celkem v... Salátu! Musíme zkusit nějaký směr...", kníkne hystericky.

,,Vyzerám akoby som si robil srandu?" zhúkne už aj on a hneď sklapne. ,,Na mňa sa nespoliehak to ti ozaj neradím." zamračil som sa nad svojou stupiditou. ,,Hm... V šlátu... Podľa mňa sme v lese ale to je vedľajšie." snažil som sa odľahčiť situáciu. ,,Aký smer? Smerov je tu veľa!" spiští už aj on. ,,Prepáč." stiahne ešte uši k zátilku.