Příběh smečky Ishimura I.

Poté co jsem zjistil že si břicho zřejmě nenaplním jsem se rozhodl hledat vzdejší tábor, káždá smečka by měla mít tábor nebo snad ne? Rozběhl jsem se zamával křídly a vzlétl. Super pocit být zase ve vzduchu. Brzo se podemnou tráva změnila v hustý les. Kochal jsem se krásou okolí ale neuvědomil si že musím dávat pozor na cestu. Letěl jsem přímo do stromu, do kterého jsem vrazil a začal padat. ,,Pomooc!" Bylo jasné že zakřičím. Padám z velké výšky velkou rychlostí, přežil by to jen vlk s křídly, počkat já mám křídla. Roztáhnu křídla a ic nedělám jen plachtím dolů, ačkoliv to bylo už jen pár metrů. ,,Měl bych si dávat věčí pozor." Chtěl jsem si odpočinout jenže bych si musel najít dobré místo a na to není čas. Šel jsem chůzí ani nevím kam, nakonec jsem došel na mýtinu. Naklonil hlavu a zasmál se. Nesmím si jít odpočinout, nebo bych měl? Zase se ve mě probudila povaha kdy nevím jak se chovat. Nakonec jsem se rozhodl že nad tím nebudu přemýšlet všiml jsem si místa kde rostl mech a tam jsem se uvelebil. Usnul jsem.

,,Vážně ??" zvedl jsem hlavu, Znělo to jako zajímavě tajemné místo. Studánka, ze které když se napiješ tak se nemůžeš přestat smát ?? Toužil jsem se na ono místo podívat a studánku pořádně prozkoumat. ,,Rád se tam s tebou někdy vydám." narovnal jsem ouška, aby zachytila každý přicházející zvuk. I přesto, jak málo energie jsem měl, jsem dokázal vést celkem slušnou konverzaci. Únava se prozatím držela zpátky. Zvedl jsem hlavu k hvězdné obloze. Miloval jsem tenhle pohled. Hvězdy za jasné noci bylo to nejhezčí. Vždy jsem jen tak sedával a vymýšlel, co jsou zač. Z každé takové zábavy vznikl vždy jiný příběh. Snad jediná věc, co mě fascinuje více než hvězdy, je měsíc. Velká, bílá příšera visící na obloze. I o ní jsem vymyslel nespočet hloupých příběhů. ,,Všechno mě to naučila buď matka, nebo jsem se vyptával jejího patrona." řekl jsem stále zasněný do hvězd. ,,Abych řekl pravdu, dost se o ní bojím. Už na ní doléhá stáří a smečka..." odmlčel jsem se. Nechtěl jsem na matčinu smrt ani pomyslet, natož pak na to, co bude se smečkou. Trošku mě to pomyšlení děsilo. Líbí se mi, jak to je teď. Nechci nic měnit. ,,Promiň, že tě tímhle zatěžuji." odvrátil jsem se od hvězd. ,,U-už by jsme měli jít spát, zítra nás čeká ještě dlouhá cesta." prohodil jsem upravujíc sníh pode sebou do příjemnějšího stádia. ,,Dobrou noc." zašeptal jsem s pohledem ve hvězdách. Netrvalo dlouho a spal jsem jako pařez. Nebylo se čemu divit, po tak náročném dni.

VINTEREN

LNS

Vzhlédl od mrtvého koloucha a našpicoval uši. V lese nebyl sám. Zvedl se od kořisti a oblízl si červené pysky. Ostražitě natáčel uši a hleděl do všech stran. Nikomu toho koloucha nedám. Nikomu, zavrčel. To věřím, uchechtl se Deimos. Vinteren na něj v mysli vyplázl jazyk.

Vydešeně jsem sledoval dění okolo sebe. Tak moc jsem jí chtěl pomoci, ale v cestě mi stál druhý medvěd. Zahodil jsem myšlenku na svoje rozpárané tělo stranou a rychlím sprintem se vydal Louie napomoc. Bohužel si toho všiml i druhý medvěd, které mě uderem do hlavy s přehledem složil k zemi. Cítil jsem, jak mi teplá krev stéka po obličeji a kape do chladného sněhu. Nenávistně jsem se na medvěda podíval, jen abych zkontroloval jeho pozici a opět jsem se věnoval dění vedle. Když jsem konečkně ovládl svůj rozostřený zrak, zorničky se stáhly a mě jakoby ten pohled dodal odhodlání. pět jsem bezhlavě vyrazil vstřív medvědovi, který už ze mě měl spíše srandu, než že by se mě alespoň trošku bál. Svojí velkou tlamou mě naposled vzal po hlavě. Padl jsem do sněhu. Chvíli jsem zde ležel, ale pak, zaslepen odhodlaním jsem se opět zvedl. ,,Nech ji být !!" řval jsem v naději, že upoutám pozornost druhého medvěda. ,,Jestli se na ní ještě jednou vůbec podíváš, přisahám ti, že ti vlastnoručně urvu hlavu !!" v hlavě jsem měl prázdo, tím pádem jsem si neuvědomoval, že tomu vůbec rozumí. Chtěl jsem na něj toho ještě tolik zařvat, dát průchod svému hněvu, avšak druhého medvědo to přestalo bavit. Rozhodl se svého kolegu napodobit a s tlumeným mručením na mě došlápl svojí velkou tlapou. ,,Tebe taky zabiju." neodpustil jsem i zoufalou poznámku. Cítil jsem váhu jeho tlapy na svém těle, cítil jsem bolest způsobenou tlakem na moje tělo a taky cítil vztek. Takhle to nemělo skončit. Tak dost, tohle už mě nebavi... Ozval se cizí hlas v mém mozku. Mezi dvěma medvědy se začala vířil zelená mlha, ve které se pozvolna začalo něco formovat. Oba medvědy to zřejmě zaujalo, jelikož tlak na moje tělo trochu povolil. Mlha se rozplynula a s hlasitým řevem odhalila jakési zvláštní zvíře. Obrovská, zelená šelma propichovala oba medvědy modrýma očima. Obnažené tesáky a zlatý roh, tyčicí se na jeho čele naháněly hrůzu. Byla mnohem větší, než jakýkoli vlk, kterého jem kdy viděl. Zelená bytost využila momentu převapení, rychle se přesunula a než medvěd, který Louie tak obtěžoval, tsačil zareagoval, jeho zlatý roh měl zabodlý v hrudi. Ozval se hlasitý řev a medvěd padl na zem, před nohy mystyckého stvoření. Když to vuiděl ten druhý, rozhodl se kamaráda pomstím. Jakmile ze mě sundal tlapu, vyskočil jsem na nohy a vydal se k Louie, po očku jsem sledoval, jak mu zelená bytost uštědřuje lekci. Přispěchal jsem ní. ,,Jsi v pořádku ??" zeptal jsem se starostilvě a prohlížel rozsah jejích zranění. Než mi stihla odpovedět, uslyšel jsem medvědí tělo narazit na tvrdou zem. Otočil jsem se a spatřil našeho zachránce, jak si v klidu olizuje od krve ušpiněné tlapky. Neměl jsem tušení, co je to zač, avšak doufal jsem, že je to přítel. Nezvládl bych mu ani čelit, natož ho zabít. Instinktivně jsem se postavil před Louie. ,,Co jsi zač ??" zeptal jsem se tvora s podezřením v hlase. Jsem tvůj patron ty hlupej.

LNS

Medvědi, pomyslel si, když zaslechl řev. A vlci, který s nima bojujou. Chytl koloucha do zubů a vynesl ho na strom. ,,Pak se pro tebe vrátím," prohodil k červenému, roztrhanému čemusi, které dříve bylo kolouchem. Opět vyskočil do vzduchu. Když doletěl nad bojiště a usedl na strom, všichni medvědi leželi v loužích karmínové krve. Zároveň tam bylo jakési cosi, kterému se říkalo patron, což on nevěděl. Dva vlci - proti třem medvědům?

Slovy ani nejde vyjádřit, jak jsem si oddechl. ,,Tak já mám patrona ?" otázal jsem se, možná trochu hloupě. Jak vidíš, tak ano. Prohodila zelená kreatura. Ležérně se ke mě otočil a vysekla mi hlubokou poklonu. Mé jméno je Lavondyss. Jsem ti plně k službám. Sdělil mi v myšlenkách. Když se narovnával, naše oči se střetly a já zahlédl dvě velká modrá jezera, kterými pozoroval svět. Ani se mi nechtělo věřit, že mám tak obrovského patrona. ,,Čím jsem si tě zasloužil ??" trochu rozhozeně jsem se ho zeptal. Asi protože jsi zde málem zahynul, můj pane. Udělal jsem krok dozadu. Překvapilo mě jeho chovaní, když si vzpomenu, jak se choval prve. ,,Prosím, neříkej mi pane. Nezasluhuji takové oslovení." pousmál jsem se na něj, jako výraz vděku. ,,Dobře tedy," rozhodl jsem se Lavondysse zaúkolovat ,,hlídej prosím okolí, žádné další návštěvy si nepřeji." řekl jsem klidně a otočil se k Louie. Byla značně vcydešená, biť už bylo po všem. Je mi líto, ale už tu jedna návštěva je. Jakýsi okřídlený vlk, sedící na stromě. Krátce mě upozornil. ,,Dobře, neútoč, jen na něj dávej pozor." prohodil jsem k němu a už se konečně začal věnoval své malé kamarádce. Lavondyss si poslušně sedl a propichoval strom, ne kterém se vlk zabydlel pohledem. ,,Louie," zašeptal jsem starostlivě ,,už je po všem, není se čeho bát." sedl jsem si vedle ní. Můj pohled sklouzl na moje rameno. Krví ze spánku bylo skoro přebarvené. Přesunul jsem svůj pohled opět na ní. ,,Bolí tě něco ??" jemně jsem do ní drkl čumákem. Hloupá otázka. Právě na ní šlápl tunový medvěd, samozřejmě, že jí něco bolí.

Pozoroval som ako ide k alfe zopar vlkov a dáva im asi úlohy. Ja som len čakal a usmieval sa. Nakoniec som sa o niečo priblížil k alfe a zasa sa poklonil. ,,Potrebujete ešte s niečim pomôcť Alfa?" Chvíľu som mlčal a nakoniec sa ešte spýtal na to vĺča. ,,A prosím vás ako to bude s tím vĺčaťom" A pozeral som sa jej do očí. Snáď nezabudla. Povedal som si v hlave

Nakoniec som sa pohyboval na kraji lesa, a rozmýšľal som čo asi spravím. Tak som sa vybral smerom do lesa, a čakal snáď nejakú zábavu. Kráčal som pomaly, a potichu. Okolo seba som cítil rôzne pachy, ktoré som nepoznal. Po chvíli som sa zastavil, aby som si mohol oddýchnuť chvíľu. Pozeral som po okolí. Ale nakoniec som sa zasa dal na cestu, až som dorazil do stredu lesa.