Příběh smečky Ishimura I.

"Ne, to je v pořádku. Jmenuji tě kappou a děkuji za splnění úkolu. Mohu si tu lahvičku vzít? Lucas by ji možná rád měl u sebe," poznamenám k Farathovi.
Zajímalo by mě, co Hexy chtěla říct, ale nakonec se zarazila. Možná to bylo dobře. "Gratuluji."

Byla ráda že to potom už neřešil a nerýpal v tom, bylo to tak nejlepší. Pokud by si něco zlomila nebo se nějak víc zranila, řekla by mu to. Ve skutečnosti měla sice zlomená dvě-tři žebra, to byla i příčina té bolesti která přišla s každým nádechem. Dokud se ale dokázala hýbat a nekrvácela, brala to jako nedůležité. Rozhlédla se kolem a hledala toho dalšího návštěvníka, stačila si již všimnout cizího pachu, strach ale se Zealovím patronem úplně vymizel. Její bílý společník se mezitím vydal k vodě a smil ze sebe krev. Zamračila se při pohledu na dvě mrtvá těla. Přikývla na jeho návrh, kdo ví co dvě mrtvoly přilákají za zvířata. ,,Dokážu." Řekla, ani si nedokázala představit že by potom všem ještě musela on ji vzít. ,,Neznamená to ale že se vrátíme, že?" Zeptala se pro jistotu opatrně, už byli tak daleko, nechtěla se vracet bez úspěchu. Poté se ale zamyslela, každé jejich setkání bylo něčím nešťastné.

→Směr LNS→ Bobří les→ Tábor
Pohlédl matce do očí a s úsměvem přikývl. Tedy, doufal že to byl úkol pro něj. Když se zvedal k odchodu, přišel párek zajímavých vlků. Seznamování přesunul na potom. Ještě jeho zorným polem prošel vlk černý jako uhel. Hnědý vlk potřásl hlavou a raději vyrazil na cestu. Když se dostatečně ztratil z dohledna tábora, zastavil úplně. Nastražil ušiska a hledal ty správné světla se spoji pro rychlejší cestovaní. Zanedlouho postavil jakžtakž stabilní okno pro přechod přes Les Niwatských srn, neb tam bylo tolik podmětů, které ho mohly vyrušovat. Když se přední půlkou těla objevil v dalším lese, do černého čumáku ho udeřil silný zápach, který nedokázal nikam zařadit. Po chvilce se tedy rozhodl, že si ho uloží pod pojmem 'lidi'. Potřásl hlavou a z portálu vyskočil, neb hrozilo že ho rozpůlí na dvě poloviny. Ten pach ho neustále odlákával od myšlení co s touhle hromadou neštěstí má udělat? Po chvíli, když se rozhoupal ji obejít, šlápl na něco, co bylo průhledné a napůl už pohřbené v zemi. Vydalo to velmi zvláštní zapraskání. Hnědému vlkovi se naježily chlupy na hřbetě a rozhodl se uskočit do bezpečné vzdálenosti. "Tak..co s tebou ty smradlavá díro čehosi..." Broukal si naštvaně pod čumákem, zatímco packou rozhraboval předměty všeho tvaru a pachu. "Čím tě zničím,mhhm?" Pohodil mohutnou hlavou a několikrát lidské dílo obešel dokola. Zastavil a trhl sebou, neboť k jeho uchu dolehlo zoufalé pištění o pomoc. Netrvalo dlouho a našel na hromadě neštěstí další hromádku neštěstí. Zvědavý hlodavec stejně jako hnědý vlk se zajímal o předměty, co ležely na téhle..jak to ta vínová vlčice říkala? Černá..sádka? S tím rozdílem, že Asper nebyl tak hloupý, aby se někudy pokoušel prolézat. Nevím, jak dlouho už měl zaklenutou hlavu v plastových kroužcích od lidského piva, ale stále vypadal poživatelně. "A jak ti mám asi pomoc, co?Tímhle?" Na důkaz zvedl levou packu. "Můžu tě leda tak rychleji zabít." Odfrkl si a jemně vzal zbytek plastových kruhů do zubů a odtáhl ho na stranu..když v tu ho něco napadlo. "No jasně!" Švihl ocasem. "Pošlem jim to zase hezky zpátky." Naštvaně si odfrkl a odhodlaně a s vypjatou hrudí začal svolávat světla z okolí. Zatímco v hlavě si snažil představit to nejošklivější lidské město, plné dvounožců a zubatých čoklů na provázku. Křečovitě přivřel oči a začal stavět okno pod hromadou. Když poslední světlo dosedlo do volné díry, celý portál několikrát zablikal a pak už jen bylo slyšet padání těžkých a lehkých věcí vzduchem. Když oči otevřel, průchod se uzavřel. Několikrát mohutně natáhl vzduch do plic a pak se otočil na vystrašeného hlodavce. "Třeba ti najdeme nějakou pomoc u mě doma." Mrkl a pak znovu vzal ten nechutný bílý plast do zubů a vydal se směrem domů. Tedy..do tábora. Netrvalo dlouho a cítil, že na takovouhle vzdálenost něco postavit dokáže. Tak tedy prošel světle zeleným oknem, vedoucím do tábora a našel vínovou vlčici, položíc před ní uvězněného hlodavce. "Ten ohavně zapáchající lidský výtvor je pryč." Oznámil hrdě. Pak pohlédl na zvíře. "A tohle tam v tom bylo, ještě že to neodskákal nějaký vlk." Potřásl hlavou. "A taky vůbec netuším, jestli se to dá jíst, nemohla ta věc infikovat víc zvěře?" Zasytil alfu otázkami.

Zašklebil se. Nadšení už nedával na jevo. Jak by přeci mohl? To by nebylo od něj typické. Šel jako vždy. Chladný a drsný styl chůze, přesně takový jaký dokáže rozehřát néjedno srdce vlčice, na tváři zamítavý úšklebek, uši dozadu a pokud možno, na každého cizího vlka zabrblat. Jeho stav energie se pomalu vracel do normálu. Neustále cítil tepající bolest na krku a kolem levého oka. Několikrát sebou cukl a pokračoval v chůzi. Už nějaký ten čas nejedl. ,,Nezajdeme kapku prozkoumat okolí? Něco si ulovit?" nahodil pološeptem. Pohodil ocasem a sykl bolestí. Bolest kolem levého oka zesílila.

LNS

Naposledy jsem se ujistil, že Louie může v pořádku chodit. ,,Pokud jsi opravdu v pořádku, pak tedy není proč se vracet." jemně jsem se pousmál. Celá tahle odpověď měla působit také jako poslední výzva, k přiznaní ohledně jejích zranění. Obrátil jsem pohled k rozednívajícímu se nebi, Hralo příjemnými barvami, které jsem užasle obdivoval. Bohužel, na to teď není čas. Nesmím se zabývat prkotinami. Zahleděl jsem se na obzor, tentokrát jenom kvůli orientaci. Krátce jsem shlédl okolí a vydal se příslušným směrem. Zadrhl jsem se ve svém kroku a otočil se na svého spolucestovatele. ,,Můžeme ??" otázal jsem se a odhodlaně švihl ocasem.

LNS
,,Není důvod se vracet." Ujistila ho naposledy a na znak toho že je opravdu v pořádku, rozešla se pomalou chůzí z místa na kterém doteď stála. Poté přikývla na jeho otázku a už šli správným směrem, již ne tak rychle jako před tím. A medvědí těla za nimi pomalu zmizla v dáli. Naposledy se ohlédla a trochu se zamračila. ,,Proč máme takovou smůlu?" Zeptala se směrem k Zealovi, šlo ale spíše o řečnickou otázku. Pohlédla před sebe, už se nemohla dočkat až dojdou na to místo, zároveň si pořádně konečně všimla slunce které se vyšvihlo na oblohu.

LNS --> Vyprahle planiny --> Zpívající veže

Pomalým krokem jsem šel vedle ní. Lavondyss, jako naše chrabrá stráž hrdě kráčel před námi, podezřívavě propichují každý objekt v okolí pohledem. Bral to dost vážně. Jen jsem se nad jeho chováním pousmál. Snažil jsem se být stejně rychlý jako Louie, aby si nepřišla jako přítěž. Bohužel to šlo značně špatně. Moje dlouhé nohy proti jejím malým. Byl to celkem viditelný rozdíl. Přesto jsem se snažil, co mi vůle dovolovala. ,,To nevím, ale kdyby jsme měli přece jenom velkou smůlu, tak by jsme byli oba mrtvý." prohodil jsem optimisticky a opět se zadíval na zelené monstrum, které nás tak oddaně chránilo.
Po dlouhé době vytrvalé chůze se konečně klima kolem nás začalo měnit. Bylo mnohem tepleji, než u nás na území. Naštěstí jsme se na tuto výpravy vydali v zimě, jelikož kdyby jsme sem vkročili v létě, bylo by tu nesnesitelné horko. Teď byli Vyprahlé planiny příjemným, teplým místem. ,,Zatím to není nic moc, ale k hlavní atrakci teprve přejdeme." ujistil jsem jí pozorují malou ještěrku, jak se plazí nedaleko mých tlap. Švihl jsem ocasem a rozešel se kupředu. Klidně jsem procházel kolem různých prasklin v zemi, malých nebo velkých, to mi bylo v celku jedno, všem jsem se jemně vyhýbal. ,,Pomineme-li ten útok medvědu, tak je tenhle výlet celkem fajn, ne ??" otázal jsem se, aby konverzace nestála. Než se mi dostalo odpovědi, spatřil jsem na obzoru dvě velké věže z oranžového kamene. Oči se mi rozjasnily a ocásek náhle ožil. ,,Už tam skoro budeme." vyhrkl jsem nadšeně. Tyhle velikány jsem viděl poprvé v životě. Jsou krásní. A to jsme od nich byli ještě značně daleko. Uvidět takové dva kolosy v akci bude něco. Nadšením jsem se tetelil čím dál více, až jsme se konečně ocitli pod nimi. ,,Tak tohle je náš cíl cesty, Zpívající věže." hrdě jsem jí obě skály představil. ,,Možná si říkaš, že jsou docela obyčejné, ale posečkáme-li do večera, začnou se tu dít úžasné věci." řekl jsem tajemným hlasem a usmál se.

Tenebris
Doupě

Po dlouhé době jsem se probudila. Několik týdnů jsem nejedla a navíc mi ještě nedávno brala živiny vlčata. Teď už ve mně sice vlčata nebyla, stejně jsem ale byla strašlivě vyčerpaná a zesláblà. Taky hladová a žíznivá a bylo mi jasné, že pokud do sebe rychle nedostanu jídlo, zemřu. Vyčerpaně jsem se rozhlédla po doupěti a k mému nemilému překvapení zjistila, že tu nic není. "Reele?" Chtěla jsem zavolat, ale vyšlo ze mě jen slabé kníknutí, jako od vlčete. "Reele, jsi tu?" Znovu jsem pípla, tentokrát o něco hlasitěji.

LNS - Vyprahlé planiny - Zpívající věže
Následovala ho ven z lesa, směrem k poušti. To stvoření, teda patron šel mezitím stále před nimi. V hlavě se ji točila hromada myšlenek, jsou všichni patroni takový? Vypadají všichni takhle? Má každý svého patrona? Najde někdy i ona toho svého? Zdálo se ji ale blbé se na to ptát a proto raději mlčela, při jeho povzbuzující větě se usmála. Byla pravda že to mohlo dopadnout hůř. A tak jenom přikývla a následovala ho dál, změna místa přinesla i ohromnou změnu teploty, sníh začal mizet a nahrazovala ho vyprahlá zem plná puklin, některé byly tak velké že by vlčeti nedělalo problém do nich spadnout, proto chodila obzvlášť obezřetně, ostatně vlk nikdy neví. V něčem ji to připomnělo led, jako když led praská a začíná se dělit na různé části. Že by i na horku něco bylo? ,,Je to smutné, ale i přesto je to nejlepší výlet na kterém jsem byla." Uchechtla se, to že to bylo ale první místo kam ji někdo vzal nebrala nijak špatně, o to víc se snažila nemyslet na bolest a užít si to. Překvapeně se usmála když v dáli zahlédla dva...sloupy? Věže? Oranžové jako zem po které chodili a velké jako stromy které jinak všude rostly. Přidala na rychlosti, bolest nebolest a zastavila až u nich. Obdivně pozorovala ty "Zpívající věže" jak je Zeal nazval. Navnadil ji krátkým popisem věží a ona se usmála ještě víc. Po chvíli naklonila hlavu trochu na stranu. ,,Myslíš že tu jsou normálně od přírody? Nebo je někdo vytvořil?" Zeptala se, nedokázala si představit jak by se tu něco takového mohlo jen tak zjevit. Ještě více ji překvapovalo že se o tomhle místě doteď nedozvěděla.
//Nepřesuneme to za hranice, zase?

Tenebris
Doupě R+T
Nevěděla jsem, jak je to možné, ale Reel opravdu přišel. "Ty jsi přišel..." Zašeptala jsem dojatě a olízla mu čumáček. "Tys mi taky chyběl... miluju tě, Reele." Řekla jsem a pak moje tvář posmutněla. "nemáš tady něco k jídlu?Několik týdnů jsem nic nejedla a jsem opravdu zesláblá, myslím, že to nepřežiju... nemůžu totiž po tobě chtít, abys se někam hnal pro nějaký úlovek. Musíš se najíst ty, vždyť jsi kost a kůže..." Řekla jsem tiše a malinko, maliličko zavrtěla ocasem.

Doupě

Než jsem stačila něco namítnout, byl Reel pryč. "Reele... nechoď nikam..." Zašeptala jsem, ale to už byl dávno pryč. Netrvalo ani dvacet minut a byl zpět s velkým, vypaseným králíkem. "Tenhle králík asi fakt neměl nouzi o potravu." Zakřenila jsem se, když mi ho přinesl. Vynaložila jsem všechny své síly a rozervala zajíce na dvě půlky a jednu přitrčila k němu. "Půlka mi bude stačit... víc by se do mě po té dlouhé hladovce nevešlo..." Usmála jsem se na něj, zavrtěla ocasem a pustila se do jídla. Když jsem dojedla svou půlku zajíce, lehla jsem si a zavřela oči. "Neboj se, Reele. Brzo se zas vzbudim, teď to nebude ten dlouhý, hluboký spánek. Budu pát jen tak napůl. Kdybys něco potřeboval, vzbuď mě..." Zamumlala jsem a usnula.

Tábor - BL
Šla jsem pryč z Tábora a popravdě jsem měla velkou radost z postu. Jupí. Já i Sanito jsme kappy. Pomyslím si vesele,ale na venek nedávám opět nic znát. Na venek jsem klidná s kamennou tváří. Někdy kamennou tvář opadne a já se ušklíbnu. "Jo skvělý nápad." Až na to, že jsem za svůj život ulovila jen jednu myš. Ušklíbnu se při té myšlence. Když však Sanito sykne bolestí, tak se zamračím. "Jsi v pořádku?" Šeptnu k němu. A proč se vůbec starám?!

(Sanito)

Po chvíli bolest opadla a nahradila jí starost. ,,Uh, to je jen z toho jak používám magii." zašklebil se a v hlavě mu vrtala jedna otázka. Po několika sekundách se dokopal zeptat. ,,Ty umíš lovit? Já celkem v pohodě, ale i tak se ptám." nahodil otázku která visela ve vzduchu. Sklonil hlavu k zemi. Ucítil stopu srny, podle pachů vypadala na slabou a hubenou. ,,Co si žádné paní "de Mal" mám na jídelníčku srnu nebo snad zajíce, anebo ryba?" zeptal se jako sluha své paní.

-> BL
"Dobře." Pověděla jsem, když řekl, že je to z toho jak používá magii. Při jeho další otázce jsem sklonila hlavu. "Popravdě moc ne. Jednou jsem ulovila myš, když mě mamka učila lovit. To je vše,ale slibuji, že se budu snažit." Přiznala jsem. Proč mu to říkám vlastně? Proč by měl toho tolik o mě vědět? Napadlo mě,ale pak jsem to moc neřešila. Spíše jsem se soustředila na lov. Ucítila jsem pach srnky. Byla podle pachů slabá. "Pane "Uchiha" myslím, že bychom mohli ulovit i tu srnku." Odpověděla jsem lehce nadřazeně,ale pak jsem se zasmála,aby věděl, že je to jen sranda.

BL (Santík)

Došli do lesa, skoro mlčky, skoro. Pohodil ocasem. ,,Madam Hexy dovoluji si vás pozvat na lov srny v tomto lese. Každý bude mít právo na půlku, platí?" zakřenil se na Hnědo-zelnou vlčku a přešel do pomalé a opatrné chůze. ,,Heh, to se naučíš, naučil jsem se to i já takže i ty se to naučíš." pousmál se a šeptl tyto slova Hexy do ucha. Pak se odtáhl a věnoval se radši stopě. Jak si to vyloží? Špatně? Odejde? K sakru! Co mě to zajímá?! Vždyť je to jedno! Na ní mi nezáleží! Nemůže mi na ní tak záležet! Napadlo ho a on se pod modro-černou srstí lehce začervenal.

Tábor

Dlho som stál a hladel na siluetu tábora. Bolo na čase ísť ďalej, dnu. Spravil som krúček a pak ďalší až som sa dal do behu a prekročil hranice tábora.
Ocitnul som sa opäť v strede diania. Všimol som si nových tvárí, ktorý zrejme žiadali o vstup do svorky. Poobzrel som sa, hľadal som Spirit.
"Huuu Spirit, kde pak si..." povedal som si a hľadal som po pachu. Hľadal som vlčicu s fialovou srsťou, tak nádhernú ako ona nemal nikdo... až na Havvy. Zavetril som jej pach a vydal som sa tím smerom, zazrel som ju. "Spirit? Smiem? opýtal som sa jej, pristúpil blžšie pritom som si mierne sklonil hlavu.

BL
Pousmála jsem se. "Platí pane Sanito. Každý má jednu půlku." Pověděla jsem vážně,ale pak jsem se usmála. Šla jsem opatrně a tiše,abych nevyrušila tu srnku. "Snad máš pravdu Sanito." Pověděla jsem tiše. Nechtěla jsem teď používat magii. Až při lovu. Teď se nesmím vyčerpávat. Nesmím se před Sanitem ztrapnit, ale proč?! Může mě být jedno co si o mě myslí. Prolítne mi hlavou myšlenka a trochu se na sebe naštve.