Tamlin & Rue Shawty | Mezi čtyřma očima

Nevnímala to, jak se k ní přiblížil, necukala ani necouvala. Tentokrát už ne, věděla, že to nechce udělat znovu, protože původně tím hodně prohloupila a ukázala najevo předešlý strach. Ten už necítila, spíše tu byla jen nejistota. Srst na hřbetě Shawty se podrážděně vztyčila. "Jak to myslíš, upjatá?" zeptala se mírně zamračeně. Nelíbily se jí urážky na její účet, to ona byla ta, kdo rád urážel druhé. Teď však jakoby jí vyschla tlama, nemohla nalézt další slova. Zopakoval to znovu. Posadila jsem se se stejně nevinným pohledem. "Ahoj Tamline, já jsem Rue Shawty z rodu de Ainet Joltstein," řekla hrdě, "a moc si vážím tvé nabídky na to, že mě nechceš sníst," byl tu sarkasmus a zároveň příjemný pocit z této oboustranné konverzace. "Vlastně, ne že by mě to nějak extra zajímalo, ale ty jíš vlky? Chutná ti jejich maso?" v očích se jí pobaveně jiskřilo, zatímco tón zněl poněkud vyzývavě.

Rue se nenápadně pobaveně ušklíbla. Mírně nakrčila čumák nad tím, jak podal její rod. Když si to teď uvědomovala, sama o něm příliš nevěděla. Oklepala se. "Stačí, prozatím," řekla nakonec, protože se s tímto vlkem nechtěla dostat do nějaké hádky - moc dobře tušila, že by to pro ni příliš dobře neskončilo. Opatrnost je stále v jistém ohledu správná, není-li přehnaná. Odfrkla si. "Ts, kde bereš to oprávnění tohle říct?" zeptala se ho podrážděně, protože ona si nepamatovala, že by mu něco takového dala. "Byl bys radši, kdybych nemluvila?" položila další otázku a zamávala špičkou ocasu. "Nebyla by to pak větší nuda? Přeci jen, je lepší si svojí kořist užít před tím, než ji usmrtíš, ne?"