Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Tábor
Vlk nereagoval. Jack to bylo jedno, třeba se seznámí později: Mezitím do tábora přišlo spoustu vlků. Ale nikdo z nich nevypadal, že by mě mohl přijmout. Protáhla jsem se a vydala jsem ze sebe legrační zvuk. Mohla by jsem se porozhlídnou, jestli jsou tady nějaké vlčice, viď Jack? Jack, počkej než se přidáš do smečky, to chvíli to vydržíš. Samozřejmě. Sedla jsem si na zem a jen tiše jsem pozorovala okolí. To jsem moc často nedělala, byla to totiž moc velká nuda. Ale co mi zbývalo? Doufala jsem, že to budu mít za chvíli za sebou, a třeba udělám dobrodružnou výpravu po okolí. Rozhodně tu musí být něco zajímavého.Za to bych dala tlapu do ohně.

NYSA CRYSTAL EYE UCHIHA DE MAL
V maminom bruchu - von
Bolo to divné- doteraz jej bolo v bruchu príjemne a teplo, no teraz sa tu už takmer nezmestila a navyše sa pri tejto teplote takmer uškvarila. Tma, neznesiteľné teplo... prečo by som tu mala ostať? pomyslela si. Pomaly sa posúvala dopredu vo vode a opäť vrazila do steny. Drobnými labkami kopala všade okolo seba a snažila sa dostať von. Chcem ísť von! Chcem vidieť, čo sa skrýva za tou stenou, vrážala do nej. Tej druhej veci nie je zle? uvažovala. Ani sa nenazdala, a už ju začala ťahať neznáma sila von. Von z miesta, kde žila tak dlho. Von z miesta, odkiaľ sa neskutočne dlhú dobu ani nepohla. Z tej tmavej, stiesnenej miestnosti, do nového, pre ňu neprebádaného sveta. Takto začal nový život.
Vĺča chvíľu nehybne ležalo vedľa matky, no neskôr sa spamätalo. Bola mu zima. Triaslo sa ako osika a chcelo jesť. Za každú cenu sa snažila nájsť potravu, konkrétne materské mlieko. Tu nebolo také teplo, na aké bola zvyknutá. Prečo som odtiaľ odišla? Bolo tam omnoho lepšie ako tu. Tu je zima, bŕŕ! A tma je tu rovnaká ako v tej miestnosti, hnevala sa sama na seba. Vydávala tenký piskľavý zvuk, no rozprávať ešte nevedela.

Tábor
Destiny pohľadom ešte raz prešla po Tábore a tentokrát ním našla ďalšieho tuláka, alebo presnejšie tuláčku (Jack Ian Snart). Trochu sa zamračila. Čo sa stalo, že sem mieri toľko tulákov? No čo už, aspoň zistím či sa mieni pridať do svorky, pomyslela si.,,Ospravedlňte ma na chvíľu," povedala ticho smerom ku Akiovi a dvojici psov. Ešte stále sa mierne mračiac, odkráčala k tej vlčici (Jack). Zastala kus od nej. ,,Zdravím. Plánuješ sa pridať do svorky, alebo...?" opýtala sa vlčice pokojne. Dúfam, že to nie je niekto ďalší ako ten Demon. Fajn, traja nováčikovia na skúšku a jedna beta ktorá si ich zatiaľ nevšimla. Úžasné, uvažovala. Vlastne ju tá vlčica veľmi nezaujímala, spoločnosť ju začínala unavovať a robila to len tak trochu z povinnosti voči svojej svorke.

Všiml si "Erziho', jenž se k nim přikradl. Má strach komunikovat? Pomyslel si, ale nechal to být. "No jo. Dračí magie s dračími geny, má při výbuchu nervů své nevýhody.." Povzdechl si ještě k té zbořené jeskyni. Potom kývl k mamce, jenž mířila za dalším tulákem v Táboře (Jack). "Až to vyřešíme s Keiranem, vrátíme se za tebou ohledně toho lovu a následně zajdeme za Alsafi." Pověděl a sledoval jak odchází. Potom se otočil na dvojici psů. "Můžeš se přidat. Samozřejmě." Zazubil se směrem na 'Erziho' a kývl k oběma psům na znak, aby ho následovali. "Keirane, zdravíčko." Pozdravil ho znovu a kývl hlavou na znak menšího respektu, když je ta Beta.. "Toto jsou Traure a Erza a chtějí se přidat do smečky." Kývl ke dvojici psů. "A já bych rád dodělal svou zkoušku.." Připomněl se. A následně se posadil a čekal až Keiran zareaguje. 
//A teď už fakt jen čekat až se ozve Keiran..

V Grafity - svět
Malé vlče, které konečně začalo vnímat jakékoliv pohyby ostatních sourozenců, tedy hlavně jednoho se konečně jakoby probralo a začalo protestovat. I když to tu bylo strašně nepohodlné, stále se tu vlče cítilo v bezpečí. Dalo se to tak ale nyní nazvat, když začalo být sourozencům očividně zle na tomto místě? Absolutně jej to štvalo, a tak tedy začal opakovat jakési pohyby, které byly na rozdíl od druhého vlčete jemnější, vyčerpanější. Zdálo se to jako nekonečné a nespravedlivé - proč je tu vlastně najednou takový podivný klid a proč již necítí ten stísněný prostor? Já chci ale také pryč! Udeřil o něco silněji a tlapkami se slepě rozmáchl do úzkého prostoru. Kdokoliv.. Já chci opět cítit nějaké pohyby! Nechci tu být sám! Nechci tu být s někým, kdo si nevšímá těch divných změn! Vlče začalo pociťovat nepříjemný pocit, snad jako by se jej někdo snažil udusit teplem, ale i chladem zároveň. S podivným kuňknutím se malá věc dostala konečně ven, tam, kam nechtěla i chtěla. Nečekaně vydalo jakýsi hlasitý a vysoký zvuk. Vlče bylo vyčerpané z toho pohybu a v břiše jej odporně šimralo, jako by tam měl cosi. Pomoc..? Rozezněl se opět a slabounce kníkl, v záchvatu neznámého pocitu se plazivě pokusilo dostrkat ke svému sourozenci, který se taktéž hlasitě ozýval - není sám! Položil si tlapky vedle té hlasité věci. Znovu a znovu kňučel o pomoc, nelíbila se mu ta nechutná tma a už vůbec ne ta zima. Měl zůstat tam, kam zřejmě patřil, do klidného 'ráje'.

Doupě

Chvíli jsem koukala ven. Trochu se to tam uklidnilo. Bylo teď celkem příjemně, ideální počasí. Jenže pak přišla prudká, hrozná bolest. Bylo to jako kdyby mnou projela čepel. Ale i to se za chvilku sklidnilo. Sice nebylo úplně po bolesti, ale bylo to lepší. Vedle mě se tedy objevilo první vlče, bylo živé, krásné a byla to podle všeho vlčice. Jednou bude určitě krásná, silná a odvážná. Zaradovala jsem se. To jedno pro mě bylo jako střed mého života. Pak se narodilo jedno mrtvé. Bylo mi to líto, ale jedno živé bylo to co jsem si přála. Když přišlo i druhé mrtvé chtělo se mi brečet. Chtěla jsem všechna svá vlčátka poznat. Bylo to smutné po takové bolesti. A to nebyla poslední. Když přišla ta další hrozná bolest tiše jsem doufala že bude aspoň živé když už to tak bolí. Ale ani za jedno bych se nezlobila. Když přišlo na svět, žilo. Zalil mě pocit štěstí. Mám dvě krásná malá vlčátka. Jsou naživu a zdravá, pomyslím si. Za to jsem byla opravdu vděčná. Trochu jsem odstrčila ta dvě co nepřežila a naopak si přisunula ta dvě živá. Olízala jsem je aby byla suchá, schoulila se kolem nich, aby jim bylo teplo a navedla je k mléku. Pak jsem se cítila dost vyčerpaná. Zívla jsem a čekala až maličcí usnou abych mohla taky. Chtěla jsem se jmény počkat na Dawana až promluví.

Fénixovy minihory - Dýňový les

´"Děkujeme." řeknu, protože nevím, co jiného říci, doufám, že tu důvěru nezklamu. Nesmím ji zklamat, musí to tak být. Pomyslím si a jdu dál. Počasí se stále zhoršovalo. Nejprve nebylo na nebi vidět nic, než mraky, potom ale začalo pršet. Alfa zastavila před lesem a řekla nám, že tam žijí Fénixové. O těch jsem slyšela, ale nikdy jsem žádného neviděla. Natož stříbrného. Když Orfeon souhlasí, já souhlasím také: "Ano. Souhlasím s tím." Jsem ráda, že se můj partner vyjádřil jako první, bez něj bych se toho možná trochu bála. S ním jsem ale věděla, že se nic nestane, že to spolu zvládneme.

Jack Ian Snart
Otočím se na vlčici. Ah, vidíš Jack vlčice. Podívej se Jack, tamto bude asi její vlče, je zadaná. Stejně bys neměla balit každou vlčici, kterou potkáš. A rozhodně ne ty zadané.  Však já vím.  Zadané nebalím. Ale přesto můžeme být kamarádky. To rozhodně. ,,Ahoj. Jo, chci se přidar do smečky,  myslím si, že být ve smečce je zábava." Odpovím vesele vlčici.

Tábor
Destiny mala možno šťastie, že bola príliš unavená na to aby čítala vlčici myšlienky. Každopádne, takto sa len slabo pousmiala. ,,V tom prípade by sa mala Betu, to je tamten vlk, požiadať o skúšku. Máme tu ešte dvoch ďalších ktorí chcú vstúpiť do svorky tak môžeš ísť za nimi," povedala jej a hlavou kývla smerom ku Keiranovi, Akiovi, Traurerovi a poslednému psovi ktorého meno nepoznala. Nečakajúc na reakciu vlčice, pobrala sa preč a nakoniec sa posadila kdesi na kraji Tábora. Ktovie čo sa vlastne stalo s Joyom a Artemiou, nevidela som ich od tých udalostí v Tábore Kirigakure, pomyslela si.

Tábor
,,Ok, díky za pomoc." Řekla jsem. Spřátelím se potom.Už jsem rychle pádila k betě. Běžela jsem moc rychle. Uvědomila jsem si, že takhle před betou nestihnu zastavit. Abych ho nepovalila, nezbývala jiná možnost než se sklouznout na zem. A tak jsem se sesypala dolů. Tohle mi pomohl můj běh ubrzdit, takže jsem do nikoho nenapálila, jen jsem se pěkně odřela. Ale co, za par dni to bude dobrý. Bohužel se mi při pádu vysunuly moje čepele, takže jsem tam ležela před betou rozplácnuta na zemi a přes packy mi trčeli mé čepele.

//Malo to byť ,,...by si mala ísť za Betou"

Nadšeně jsem pohupovala ocásky a já samotná poskakovala, div se že už nejsem unavená. Aport mi zněl jako zábava. "Já chci aport!" Rozšířili se mi zorničky a když se Bodka neměla k tomu, vzala klacek jsem do tlamky já a docupitala jsem k Arcovi a před jeho jednou tlapkou jsem ho pustila. Po slovech Bodky se mi úsměv rozšířil. "Jak asi budou vypadat? A budou mě mít rádi? A budou to holky, nebo kluci? A budou hodní?" Začala jsem klást jednu otázku za druhou s typicky zvídavým pohledem.

/Colora/
Sice jsem Ahriu jako vždy, ani dnes neviděl, avšak vrtalo mi přesto hlavou, jak může být stále tak akční? Kde bere tu energii? A jak moc je pozitivní... pomyslel jsem si, to už jsem ale měl u tlap klacík. Sehnul jsem se a čenichem jej vyhledal a uchopil do tlamky. Opět jsem se rozmáchl a hodil jí ho. S úsměvem jsem se zazubil, jakmile se začala ptát. ,,V pohodě Bodie, tak budeš donášet jindy. Nevadí?" zeptal jsem se jí pro jistotu a už se vrhl na odpovědi pro Ahriu. ,,Těžko říct, jak budou vypadat," utrousil jsem, přesto v mých slovech šla slyšet zvědavost. Stejně je neuvidím... pomyslel jsem si. ,,Určitě tě budou mít rádi... a jestli holky a kluci, to už se brzo přesvědčíš sama," pravil jsem hrdě.

Tábor
,,Díky," vydechl. Nemohl přeslechnout ironii v Traureho hlase při vyslovení Eitova falešného jména. Z*etek. Všiml si, jak se k němu dobrman lehce naklání, ale již nestihl nijak uhnout. Pevně zatnul zuby. Po zádech mu  přejel mráz přesně v ten moment, kdy se ho pes asi omylem letmo dotkl. Necítil se v takové blízkosti kohokoli, koho znal tak málo, dobře. Traure začal tiše mluvit. ,,Zmlkni," sykl. Byl celý ztuhlý, nevěděl proč, ale jako by se nemohl ani pohnout. Zaplavila ho vlna úlevy, když od něj konečně Traure ustoupil. Pomaličku pootočil hlavou a kývl jako díky hlavou na Akia. Následně se za ním rozešel a následoval ho až za betou, jehož jméno znal již předem - Keiran. Moc dobře si uvědomoval, jak špatně tady začal, tudíž se snažil co nejlépe sledovat vlčkova gesta a pohyby, aby je mohl případně napodobit. A skutečně se mu to vyplatilo. Sotva zastavil i on sám před Keiranem, lehce postavil svou pravou přední tlapu více před sebe a sklonil betě mírnou úklonku. Věděl, že beta nemá taková privilegia jako vůdce smečky alfa, ale myslel si, že by si takto mohl alespoň trochu získat Keiranovu náklonnost. Hned po menším vyjádření úcty se narovnal a nasadil vážný výraz. ,,Zdravím," pozdravil konečně šedého vlka i slovem. Jeho hlas byl nyní pevný, ale vcelku zvučný. Jestli ten pes zas bude mít připomínky...!

"Graph, jdi napřed, ještě ulovím něco k jídlu, musíš mít hlad..." Poslal své partnerce myšlenku, věnoval jí poslední pohled a rozběhl se jim směrem, než šla Grafity. Cítil nepříjemný pocit v žaludku, jak kvůli tomu, že nikdy nelovil, ačkoliv teorii znal, tak kvůli tomu, že se chystal zabít zvíře, chystal se k věci, kterou tolik nesnášel. Poháněla ho jen myšlenka, že to dělá pro Grafity a pro jejich vlčátka, kteří jsou potřebují a kdo jiný by jim ho měl sehnat než on, hlava rodiny?
Doběhl až na planiny a měl to štěstí, že narazil na malou skupinku králíků. Rozbušilo se mu srdce a udělalo se mu zle. Nechuť k lovu se stále stupňovala, proto musel jednat rychle. Jedním skokem přišpendlil k zemi jednoho z králíků, který se vzdálil od stáda a prokousl mu hrdlo. Do tlamy mu začala téct krev a Dawano se snažil nepozvracet. Plival krev z tlamy na zem a přemýšlel, jak to udělat, aby se mu do tlamy dostalo králičí krve co nejméně. Nakonec králíka popadl za dosud neporušený hřbet a co nejrychleji se rozběhl ke skalám. Vyšel prudký kopec a v duchu obdivoval grafity, že to zvládla i s tak velkým břichem. Protáhl se tunelem mezi horami, přeběhl mýtinku a vklouzl do doupěte. Když uviděl obyvatelstvo doupěte, vypadl mu králík z tlamy a on se rozbrečel dojetím. Pak co nejrychleji, avšak stále opatrně, aby nikpmu neublížil, došel ke Grafity a k vlčatům a oběma malým olízl hlavičky. Pak se podíval na Graphy a přítulil se k ní. Přitom mu padl pohled na dvě nehybná stvoření a došla mu, o koho se jedná. "Graphy... Bude ti vadit, když je půjdu pohřbít?" Zeptal se, s pohledem stále upřeným na dvě mrtvá vlčátka.

Doupě

Dostala jsem myšlenku že jde Dawano lovit. U toho bych tak ráda byla... pomyslím si s úšklebkem. Ovinu ocas kolem malých vlčátek a nechám je spát. Na chvilku jsem sama zavřela oči a spala abych si odpočinula. Vzbudil mě až Dawano když přišel do jeskyně. Měla jsem mnohem lehčí spánek než obvykle, tak jsem věděla že do doupěte někdo vešel. V duchu se začnu smát když zahlédnu jeho krásně překvapený pohled. Když si je mně lehne, přitulím se taky. "Běž. Ale nebuď dlouho pryč, musíme jim dát jména," povím mu láskyplně a unaveně. Dawano byl větší než já. Bylo jasné že vlčata budou taky celkem velká a o to víc mě porod unaví. Byla jsem však ráda že je to za mnou a Dawano o nich ví.

NYSA CRYSTAL EYE UCHIHA DE MAL
Brloh
Bezmenné vĺča však bolo značne podvyživené a nepôsobila dojmom, že by bola zdravá. Aj veľkosťou sa odlišovala od väčšiny vĺčat- bola príliš malá a rebrá jej priam trčali. Pomaly sa plazila k zdroju potravy, matka ju však nenakŕmila. Nespokojne zakňučala aby dala najavo hlad. Prečo nič nevidím? Aj ja chcem vidieť! pomyslela si, a nasilu otvorila jedno oko. Čoskoro otvorila aj to druhé. Naskytol sa jej pohľad na šedé niečo, hnedé niečo a ďalšiu vec, ktorá bola podobne veľká ako ona. To hnedé niečo ju olízalo. Potom sa pritúlila k tej šedej veci. Mala veľmi jemnú srsť.

Dawano přikývl. "Hned jsem zpět." Řekl, něžně popadl dvě bezvládná vlčecí tělíčka a vyběhl ven. Místo, kde by je pohřbil nehledal dlouho. Jen kousek od doupěte našel výklenek, který chránil před seštěm a z větší části i před větrem. Dawano vyhrabal relativně malou jamku a mrtvá vlčátka do ní položil. Pak ji zahrabal. Nakonec se rozhodl nově vytvořený hrobeček trošku magicky vylepšit a tak na něm nechal vyrůst květiny. Hodně květin. Pak výtvor sjel kritickým pohledem. Nebylo to dokonalé, ale... udělal co mohl. Naposledy se v duchu rozloučil s životem svých dvou potomků a pak se vrátil ke Grafity a potomkům, které jim draci nechali. Když se na ně teď Dawano podíval, smutně se zamračil. Jedno z vlčat bylo velké a plné energie, ale to druhé vypadalo, že svůj život rychle ukončí. Tu malou jemně poúpadl do zubů a donesl k matčině struku. "Snad budou v pořádku.." Řekl starostlivě.

Doupě

Málá vlčice byla nejspíš po mně. Menší a celkem pohublá. Já hubená zas tam nebyla, ale malá určitě. Přemýšlela jsem nad jmény a co dělat po celou tu dobu kdy budou vlčata vyrůstat. Teď jsem sice byla vyčerpaná, ale vím že energie přichází rychle jako velká voda. Když se Dawano vrátil pomohl malé najít zdroj jídla. Jemně ho štípnutí do ouška. "My to zvládneme. Určitě přežijí," povím tiše. Byli poslední, to jedno by mělo přežít určitě. Sice jsem se před porodem namáhaly víc než by mělo být, možná proto byla malá, ale měla by přežít. Už i otevřela oči, což mi přišlo jako dobré znamení. "Bude to Nysa. Hodí se to k ní, co myslíš?"  usměju se nadšeně na Dawana. Byla jsem zvědavá jaká vlčata budou. Třeba se stanou alfami, možná odejdou, kdo ví. I já odešla ze své první smečky. Třeba budou jako Dawano, možná půjdou do Zeiss. Sice se mi to moc nelíbilo, protože to bylo riskantní, ale kdyby se tak někdy rozhodli, nebudu proti. Já nevěřím těm blábolům o nejhorší smečce, povahu si vlk nevybere.