Příběh smečky Ishimura III.

Doupě 
Vystrašení pomalu prchalo z mých očí a strnulé tělo se uvolňovalo. Syrové maso? Ztrpkly mi všechny chutě na jazyku. Maso jsem nikdy neměla v oblibě, ale teď bych snědla cokoliv, abych zahnala nepříjemné svírání mého žaludku. "Uhm" , přitakala jsem s kývnutím hlavy na Spiritina další slova. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem k pelíškům, ale ještě se nejistě ohlédla za Spirit. Viděla jsem, jak má namířeno přesně do místa, kde byl led, proto jsem se rychle otočila, přejela rychle tlapkou po okraji ledu a ten se v zapětí rozpadl na třpytivé krystalky, které poté zmizely. Brala jsem to jako svou chybu, nechala jsem led v cizím doupěti, někdo po něm mohl uklouznout. Sklopila jsem provinile ouška.

~Doupě~
"A ještě mám exotické ovoce," zamumlala a vedle misky s vodou a masem přinesla i misku s ovocem. "Hezká magie," poznamenala, když se led proměnil v krystalky a zmizel.
Sama si před tuto malou hostinu jen sedla a zadívala se do země. Jakožto Elitní vlk jíst nepotřebovala. "Kdyžtak si tady můžeš i zdřímnout. Kde jsi vlastně celou tu dobu byla?" optala se Spirit trochu starostlivě. Protáhla si přední tlapky a tiše pozorovala Akiřina velká, těžce působící křídla. Oproti nim vypadá opravdu drobně, pomyslela si a nasadila svůj typický zadumaný výraz. Působil trochu hloupě, to však stará vlčice naštěstí nevěděla.

Směrem k jezeru Kappa - Jezero Kappa
Světýlka brzy zmizela z mého zorného pole a jejich slabou ledovou záři vystřídaly hřejivé paprsky vycházejícího slunce. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak se krajina mrknutím oka proměnila. "Myslím, že zrovna na tohle bychom zapomínat neměli," mrkla jsem na Sinhu načež jsem docela prudce vyrazila vpřed a běžela tak dlouho, dokud jsem nestanula na břehu jezera. Jeho hladina se třpytila jako obrovské zrcadlo. Udiveně jsem na něj hleděla. Čekala jsem, že se mi bude líbit víc než krvavé jezero, ale tohle předčilo všechna moje očekávání. Rozhodla jsem se správně, blesklo mi hlavou.

Jezero Kappa
Sledovala jsem hladinu jezera a čekala až Sinha dorazí. Najednou jsem za sebou uslyšela žuchnutí. Otočila jsem se, jen abych ho viděla ležet ve sněhu. Vůbec jsem se tomu nedivila. Mluvit s někým celou věčnost a pak se s ním v noci trmácet přes půlku území, protože ten někdo chce vidět jezero? To jednoho vyčerpá. "To mi povídej," ozval se Antares, který vykoukl z pod pláště. "Ty se celou dobu necháš nosit a ještě si stěžuješ? Aby se ti to nevymstilo,"  odvětila jsem mu v mysli se škodolibým úšklebkem, který logicky nemohl vidět. Cítila jsem se až nezvykle bezstarostně, jako bych všechny starosti nechala v táboře.  "Vážně se nechceš podívat, jak krásné to tu je?" zeptala jsem se. Antares se po chvíli přemlouvání opravdu vyplazil ven. "Úžasný," vypadlo z něj ironicky načež se začal plazit zpátky. "V žádném případě. Už nejsme v Zeiss, takže by ses mohl přestat chovat jako.. ehm.. prostě tak jak se obvykle chováš". Poté jsem se otočila a vydala jsem se k zamrzlé vodní hladině. Stoupla jsem si na okraj a jakmile jsem si byla jistá, že mě led udrží, odrazila se a sklouzla se dál do břehu. Nikdy předtím jsem na takové hlouposti neměla čas, takže jsem se rozhodla si je pořádně užít, dokud jsem měla příležitost. Přitom jsem zcela ignorovala Antaresův naštvaný pohled a jeho tiché připomínky. Jakmile si Antares uvědomil, že se sám ocitl na studeném břehu a že se pro něj jen tak nevrátím, rozhodl se omrknout si mého spolucestovatele. Chvíli mu trvalo, než se přes sníh k Sinhovi doplazil. Pak už na něj jen nepřátelsky zíral.

Amy - Věčné pláně
Vzdychla. Čím více slov pronesl, tím více její oči zaplavily slzy. „Jak bych si mohla být jistá, že oba, či jen jeden z nás opět nepropadneme dlouhému spánku, kdybych tu zůstala? Je dosti možné, že se již nikdy nevrátím, ani kdybych sebevíc chtěla. A to si vylož jakýmkoliv způsobem.” pronesla smutně. „Mohla jsem zde zůstat, být šťastná. Ale ty jsi se vypařil (nebo se pohádali?) a pak.. Gart zemřel a já.. Nikdy nebudu šťastná sama. Ani to neumím. Pochopila jsem, že zde nejspíš není vlk, jenž by byl rád v mé přítomnosti a chtěl se mnou trávit více méně většinu svého času, zbytek svého života. Třeba na mě to štěstí čeká jinde, třeba taky ne.” vydechla. Leda že by šel s ní. Ona by byla ráda za společnost, uvítala by ji, obzvláště jeho. Sklonila poraženecky hlavu a nechala slzy stékat po čumáku do sněhu. Stěžil jí odchod, tak moc. Snad si i přála, aby se tato chvíle nikdy nestala, ani aby to nebyl sen. Věděla, že právě on jí bude neskutečně moc chybět, zůstane-li zde.

Doupě
Byl to hřejivý pocit, slyšet někoho říct něco takového, obzvlášť když ten někdo byl Aragorn. Přesto jsem ale nechtěla, aby si dělal starosti s věcmi, které nemohl ovlivnit a ani aby byl nervózní kvůli věcem, které se nestavnou. neuměla jsem sice moc dobře předvídat budoucnost, ale byla jsme si docela jistá, že tohle všechno dobře dopadne. "Já vím a cením si toho, víc než dokážu vyjádřit, ale..." Zmlkla jsme v půli věty a zavrtěla nad tím hlavou. Některé věci se vyjadřovaly špatně, proto mi chvilku trvalo, než jsem našla ta správná slova a zkusila to znova. "Prostě jen nechci, aby jsi se obával věcí, kvůli kterým máme být šťastní."

V brúšku Haske
Tma. Je tu tma. Čo sa deje, kde to som. Je tu teplo, je mi príjemne, ale tá tma mi vadí! Myslí si vĺčka, ktorú čaká vlčica Haske. Mám pocit, akoby som lietala teda, vznášala sa na mieste.. Stále si myslí malá vĺčka, ťažšia ako ostatný jej súrodenci o ktorých však ešte nevie. Malá vĺčka so zatvoreními očami sa jemne dotkne niečoho o čom nemala ani tušenie. Čo to bolo? Niečo cítim, iné. Páni, zdá sa mi to? Je to sen? Hmm...

//nuž tak ten prvý post v bruchu, le nevie čo si má ten krpec myslieť owo

Tábor
Pomalu se zvedla ze svého místa a vydala se směrem ven z tábora. Jelikož ale nic neměla na práci tak se zničehonic bezhlavě rozběhla.Jenže její běh netrval dlouho, protože po pár skocích nemotorně uklouzla a čumákem se zabořila do malé kopičky sněhu. To jsem celá já Pomyslela si, když opatrně vstávala ze země a oklepávala ze sebe sníh. Když už ji nuda naprosto lezla na mozek rozhlédla se, aby našla někoho, kdo by ji zachránil. V tu chvíli uviděla dva vlky (Nuka,Cassidy) kteří vypadali docela mile. Pomalu se k nim rozešla a když se k nim dostala na délku dvou ocasů přátelsky pozdravila ,,Ahojte“

Jezero Kappa
"Omyl, jssem růžovomodrá žába", zasyčel Antares ironicky a probodl Sinhu pohledem. Sinha se mu vůbec nelíbil, ale to nebylo nijak neobvyklé, jemu se totiž nelíbil prakticky nikdo. Jen se dál mračil a nechal ho odejít. Na led nás nenásledoval, místo toho se rozhodl zůstat na místě a nechal slunce, aby pozvolna prohřálo jeho studenokrevné tělo. Přitom mě stále zdálky naštvaně sledoval. Najednou mu na hlavu přistál velký kus tajícího sněhu. Naštvaně zasyčel. Ze sněhu mu teď koukala jen hlava, ale jeho pohled zůstal stále stejný. Celou scénu jsem pobaveně sledovala. "Kdyby ses viděl". Pak jsem se otočila a pokračovala dá do středu jezera. Neuvědomovala jsem si, že zima začala ustupovat tak rychle, jako přišla. Ten kus sněhu který spadl z větve pro mě mohl být dostatečným prvotním signálem, ale moje přirozená ostražitost se vytratila. Šla jsem tedy dál a nad pevností ledu pode mnou jsem si nelámala hlavu.

Jezero Kappa
Ocitla jsem se téměř ve středu jezera. Byla jsem uchvácená okolní krajinou a naprosto ignorovala občasné drobné zapraskání pod mými tlapkami. Že by mohlo být něco špatně, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mě Sinha varoval v myšlenkách. Pomalu jsem se otočila uprostřed kroku s přední tlapkou ve vzduchu. Rozhodla jsem se vrátit, ale jakmile jsem tlapku položila na zem, všimla jsem si těch drobných nevinných prasklinek všude kolem. Koukala jsem na ně jako opařená. Tohle rozhodně není dobré. Než jsem stačila cokoliv udělat, led se pode mnou prolomil a já se ocitla pod hladinou jezera. Mohlo by se zdát, že pro někoho s magií vody to zas až takový problém nebude, ale tohle byla mimořádná situace. Téměř okamžitě jsem upadla do šoku. Snažila jsem se instinktivně zadržet dech, ale i když mi to nikdy dřív nedělalo problém, teď jsem ho zkrátka zadržet nedokázala. Místo toho jsem začala instinktivně lapat po dechu a kopat kolem sebe. Mělo to opačný efekt než jsem chtěla, takže jsem pomalu začala klesat  do tmavých hlubin. Z části za to mohl nedostatek sil a z části vodou nasáklý plášť, který mě pomalu ale jistě táhl dolů.

//Vždycky jsem věděla, že je drak osudu zmetek! :D
// Co je? Jsem se chtěl poprvé za vím já kolik století pobavit... Ale tak nic, no :(( Tak já jdu zase pokračovat v tom poletování sem a tam. Zachraňte se sami.

/Tábor/
Pobíhal jsem si tak volně po táboře, nic pořádně nedělal a nemusel, což mě těšilo. Měl jsem tedy plno času na prozkoumávání tohoto velice zajímavého místa plného vlků. Ve smečce bych nebyl ničím k užitku - právě naopak a tak nějak jsem chápal svou aktuální funkci, ikdyž jsem ji vlastně spíše nechápal a taky neřešil. Rozjařeně jsem se vydal křivou, nepravidelnou chůzí k jedné vlčici, která se vydala k dvěma dalším vlkům (Thea, Nuka, Cassidy). ,,Nazdar, pojďte něco dělat, šíleně se nůůůdíííím!" houkl jsem na ně netrpělivě a doširoka se usmál. Posadil jsem se vedle nich a vyplázl na ně jazyk.

Jezero Kappa
Následkem šoku a neschopnosti racionálně uvažovat jsem porušila snad všechna pravidla, která by se měla při tonutí v ledové vodě dodržovat. V té chvíli mi to prostě nedocházelo. Nedocházelo mi, že nemám plavat. Nedocházelo mi, že nemám lapat po vzduchu, když tu žádný není. Vlastně mi nedocházelo vůbec nic. Po chvíli jsem sebou přestala zběsile házet. Jednoduše mi došly síly. Moje tělo začalo zářit ve snaze doplnit chybějící energii, ale to já byla jediným zdrojem energie v mém nejbližším okolí.Snažila jsem se zadržet dech, ale teď už mi to nebylo nic platné, protože se mi voda pomalu ale jistě dostávala do plic. K mému překvapení jsem se najednou cítila zcela klidně a vyrovnaně. Přestala jsem se hýbat a jen jsem unaveně sledovala, jak modrá záře pomalu pohasíná. Moje vidění se začalo rozostřovat.

//Asi jsem neměla urážet draka

//Jak asi vypadá vlčí resuscitace a-a XD

Jezero Kappa
Přestala jsem vnímat čas a prostor. Začala jsem pomalu zavírat oči. Zaplavil mě velmi příjemný pocit, kterému jsem se poddala. V ten okamžik všechno kolem zčernalo. Vůbec mě nenapadlo, že je něco špatně. Netuším, jestli se se mnou něco dělo, když jsem byla mimo, protože si nic z toho nepamatuji, tedy až na ten příjemný hřejivý pocit. Najednou jsem byla vržena zpátky na to studené místo. Instinktivně jsem se pokusila zvednout hlavu a začala jsem vykašlávat vodu. Všechno mě bolelo a vůbec jsem si neuvědomovala, kde jsem a co se vlastně stalo. Když jsem vykašlala vodu, položila jsem hlavu zpátky na zem a zavřela jsem oči. Neměla jsem vůbec žádnou energii, byla mi šílená zima a ač jsem se snažila, nedokázala jsem se přestat třást.

//Nic lepšího nevymyslím Naprosto nereálná splácanina, ale co