Aysu & Minor - Jak tohle dopadne?

Procházela jsem se Neyewským lesem. Neměla jsem určený cíl svojí cesty, šla jsem, kam mě nohy nesly. Poslední dobou se mi dostávalo dost nechtěné pozornosti od mé rodiny a Neyew vypadal jako dobré místo, kde se "zašít". Konečně trochu klidu. To bylo pořád Aysu tohle a Aysu tamto. Jakoby se snažili předstírat, že se vůbec nic nestalo. Zbabělci a  zrádci. Argdem, Mitril i otec. Všichni do jednoho. Tlumeně jsem zavrčela, když se mi vybavily vzpomínky uplynulých dní, ale krásná okolní scenérie mi brzy opět dodala pocit klidu.

Uklidňovalo mě pravidelné narážení mých tlapek na zem, přičemž jsem se stihl tak nějak odreagovat. V tom rychlém pohybu jsem skoro přehlídl vlčici, která sice nevypadala zrovna vesele, ale zdání někdy klame. Zpomalil jsem tedy znovu do kroku a přešel k ní. Mile jsem se usmál a pohodil ocasem. "Zdravím, tebe jsem tu ještě neviděl," pozdravil jsem. To, že jsem ji tu ještě neviděl nebylo zrovna nečekané, protože jsem ještě neviděl většinu smečky.

No to si ze mě už děláte srandu ne? prolétlo mi hlavou, když moje myšlenky přerušil čísi hlas. Rozzuřilo mě, že najednou se se mnou chtějí všichni bavit, když jsem pro ně do teď neexistovala.Prostě ho odpálkuj a pak odtud zmiz. Nebudeš přeci zahazovat s někým takovým. Vždyť je z Ishimury! Je to stejný zbabělec a zrádce jako všichni ostatní, poručila jsem si v mysli. "Jo, tuhle hlášku slýchávám často," řekla jsem, aniž bych se na vlka podívala a projevila tím tedy aspoň špetku zájmu o jeho osobu.

Překvapeně jsem se na vlčici zadíval. Jo, opravdu neměla náladu. Já ale nebyl ten urážlivý typ vlka a spíš jsem jí chtěl zvednout náladu. “Jsem Minor. A ty?”zamrkal jsem na ni a její poznámku raději odignoroval. Sice mě trochu zaskočilo, že se na mne ani nepodívala, ale já se přesto pokoušel s ní navázat nějaký kontakt. Zadíval jsem se tedy na ni snýma jantarovýma očima a pohodil ocasem. Mimoděk jsem sklopil ouška a přenesl váhu z nohy na nohu.

Moje pichlavá poznámka se minula účinkem. Vlka rozhodně neodradila, spíš naopak. Za co mě draci trestají? Za co?! "Hezký. A k čemu ti mý jméno bude?" Doufala jsem, že když se budu chovat stejně odtažitě a arogantně jako doposud, brzy ho to přestane bavit a odejde. Sama jsem si chvílemi nebyla jistá, proč to všechno pořád dělám, protože část mě ve skutečnosti nechtěla být opuštěná. Nejspíš to celé byl obranný reflex. Už žádné další zrady.

Vlčice byla dál odtažitá a nepříjemná. Neměl jsem jí to za zlé a místo vrčení jsem se povzbudivě usmál. “No když se s vlky bavím, rád vím jejich jména. Jestli ale nechceš, můžu ti vymyslet nějakou přezdívku,” navrhl jsem s drobným poůsměvem. Místo stání jsem si radši sedl, protože mě začínaly bolet nohy. Přehodil jsem si ocas přes přední tlapky a místo pohledu upřeného na černo bílou vlčici, jsem se podíval kolem. Bylo pěkně a to mi tak nějak dodávalo energii i dobrou náladu. Kdyby pršelo, asi bych byl v pokušení něco té vlčici říct. Nejednou jsem řekl něco, čeho jsem poté litoval. Nálada byla hlavním faktorem utvářející mou osobnost. Ke štěstí jsem měl dobrou náladu skoro pernamentně, a tak byla docela vzácnost, mě potakt nabručeného.

Moje taktika se začala pomalu hroutit jako domeček z karet. Co je do háje zač? Je naivní, hloupý nebo prostě jen vlezlý? O co mu jde? Nejen že mě to rozčilovalo, ale docela mě to i znervózňovalo. Co když se ho nezbavím? Co pak budu dělat? Při téhle myšlence  se navenek projevily drobné náznaky mojí nejistoty, kterých by si běžný pozorovatel jen těžko všiml. Hned jsem se však vrátila k sebevědomému arogantnímu postoji.  "Dělej si co chceš, mně je to šumák,  řekla jsem.

Normálnímu vlkovi by moje chování mohlo přijít zcela iracionalní a já bych proti tomu neřekl ani půl slova. “Oba dva moc víme, že není,” přivřel jsem oči a lehce jsem zatřepal hlavou, protože na mě opět spadl jeden z poletujících žlutých listů. “Dohodneme se, že si nebudeme lhát,” řekl jsem ještě. Byl jsem naprosto klidný a menší úsměv zdobil můj čumák už od našeho střetnutí. Možná jsem si to jen namlouval, ale zdálo se mi, že vlčice byla z mého chování zaskočená. Pravděpodobně ji všichni její chování vraceli stejnou mírou. “A asi ti budu říkat brumla,”dodal jsem nakonec. Musel jsem sám sebe pochválit, protože přezdívka byla dokonalá. Tak nějal jsem ale tušil, že se vlčici nebude líbit. No o důvod víc mi to jméno vyklopit, ne?

Ušklíbla jsem se. "Mysli si co chceš. Jak už sem řekla, je mi to ukradený," odpověděla jsem s důrazem na poslední slovo. Nebylo mi to ukradený, ale přála jsem si, aby to tak bylo. Na větu ohledně lhaní jsem nereagovala. Celé mi to přišlo směšné. Co bych z toho měla? Nebyla jsem upřímná ani k vlastní rodině, tak proč bych měla být upřímná teď? "Pro mě za mě. Nebyl bys první ani poslední", odpověděla jsem, když přišel s tou "geniální" přezdívkou. Hlavou mi problesklo, že nejspíš zná Argdema a možná už dávno ví, kdo jsem. Jak jinak by přišel na tuhle přezdívku?

“Vždyť taky myslím. A neplánuju přestat,”mrkl jsem na ni a trochu jsem pohl ocasem, až to trochu zašustilo. Když mi odpověděla na mou přezdívku, překvapeně jsem se na ni zadíval. “Vážně? Myslel jsem, že jsem originální,”uchechtl jsem se. V životě jsem o téhle vlčici neslyšel a přezdívka co jsem jí dal byla čistě z mé hlavy.”No tak mi to asi nevyšlo,” zkonstazoval jsem se smíchem. Hned potom jsem se zvedl a protáhl se. “Hele tohle tlachání o ničem mě nebaví. Podnikeme něco? Lov, nebo něco takového?” Zeptal jsme se jí už zase na všech čtyřech. Argdem mi zatím ulázal jen část území Ishimury, takže bych se menší prohlídce nebránil. Ale i lov by byl fajn, trocha fyzické zátěže možná uvolní situaci. Ale to by s tím brumla musel souhlasit, žejo.

"To teda nevyšlo", odpověděla jsem vážně. Jinak jsem to ani neuměla. Smích jsem občas pozorovala u ostatních, ale sebe jsem při něm nikdy nepřistihla. Myšlenka nějaké společné aktivity s členem Ishimury mě docela děsila. Popravdě jsem měla větší důvěru ke členům Zeiss než ke své vlastní smečce. "Nikdo tě nenutil se mnou tlachat", řekla jsem a pak jsem se na chvíli odmlčela, abych si vymyslela nějakou vhodnou zamítavou odpověď na jeho otázku. Opět se ozvalo to "já", co nechtělo být samo, ale po chvilce přemýšlení jsem ho poslala do patřičných mezí. Ne. Na to zapomeň. Žádné nové kontakty! "Jak už jsem řekla. Dělej si co chceš. Ale jinde a s někým jiným", odpověděla jsem a obrátila jsem se k odchodu. Ovšem byla jsem si téměř jistá, že ani tato zamítavá odpověď ho neodradí.

S klidným pohledem jsem poslouchal nabručenou vlčici a rozhodně jí nechtěl nechat odejít. Od prvního pohledu na ni, jsem věděl, že nebude něco dobře. Možná se na rovní pohled zdálo, že o společnost nemá zájem, přesto ta nepatrná zaváhání říkala svoje. Energicky jsme před ni skočil a naklonil hlavu na stranu. Jedno ucho mi přitom přepadlo, takže jsem možná vypadal trochu vtipně. “Necháš mě zemřít hlady? To by od tebe nebylo moc hezké,”zamrkal jsem na ni a hlavu opět narovnal. “Přestaň si hrát na bručouna. Tady ti nikdo nechce rozdrápat záda až se otočíš,”trochu jsem přitlačil. Stále jsem mluví poměrně veselým tónem, i když jsme trochu zvážněl. “Pojď na sváču. Snad zvládneš ulovit zajíce... nebo ne?”pozvedl jsem hlavu. Zkoušel jsem všemožné finty, jen abych z ní něco dostal.

"Nevyjádřila jsem se snad dost jasně?!" odsekla jsem ostře, když mi skočil do cesty. Pořád jsem se tvářila stejně nepřístupně, ale překvapilo mě, že mi tenhle vlezlý zájem není až tak nesympatický, jak jsem si zprvu myslela. Nemůžu si dovolit si na nic nehrát. Je to tak lepší. "O to přece vůbec nejde...", zašeptala jsem poněkud zmateně, když zmínil útok, kterého jsem se podle něj obávala. Jakmile jsem si uvědomila, že se pomalu dostávám do pozice, ve které být nechci, můj výraz se opět změnil. Arogantně jsem prohlásila:"Kdybych to neuměla, tak už tady přece nejsem, to je snad jasný."

Očima jsem vlčici doslova propaloval. “Ale jde,”broukl jsem vědoucně, i když jsem teda vlastně na sto procent nevěděl, co se vlčici honil v hlave. Mohl jsem jen odhadovat, a zrovna odhady říkáy, že si nepřeje být tak úplně sama jak říká. “Jo? Tak uakž,”vybídl jsem černo-bílou. Takhle z menší dálky mi došlo, že bude asi ještě hodně mladá. Trochu mě zamrzelo, že v tak rané fázi života všechny zahazuje. Že by jí někdo ublížil! Nebo chce být jenom zajímavá? Šrotovalo mi v hlavě. Nakonec jsem se ponalu vydal směrem od vlčice. “Tak jdeme?” Švihl jsem ocasem a ohlédl se za vlčicí, které buď půjde se mnou, nebo se vydám sám. Z toho stání tady mi opravdu nakonec vyhládlo a nehodlal jsem k kvůli brumlovi pojít hlady. Moje myšlenky podtrhlo tiché zakručení v břiše, které jsem ale pravděpodobně postřehl jen já, jelikož ptáci a ostatní zvuky lesa kručení zastínily.

Rozhodla jsem se, že na to už nebudu dál reagovat, při troše štěstí se k tomu už nebude vracet. I když jsem se dívala jinam, věděla jsem, že na mě pořád civí. Nebylo mi to vůbec příjemné a navíc jsem byla nenápadně tlačená do něčeho, co jsem prostě dělat nechtěla. ["Nemusím ti nic dokazovat a popravdě ani nechci", odpověděla jsem. Někoho jiného by tyhle řeči nejspíš opravdu vyprovokovaly k akci a snažil by se dokázat, jak dobrý ve skutečnosti je. Ovšem i přes tyhle silácké řeči jsem věděla, že mě lov nejen nebaví, ale hlavně mi vůbec nejde. Většina mých pokusů končila neúspěchem, což dokazovala i moje nepříliš zdravě vypadající tělesná stavba. Ovšem nebylo to na první pohled tak dobře patrné, protože dlouhá hustá srst toho dokázala docela hodně zakrýt, i když byla špinavá. Lov se mi proto příčil mnohem víc, než jakákoliv jiná aktivita. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když si o mě bude myslet, že jsem arogantní a protivná, než aby si myslel, že jsem neschopná. To prostě nedovolím.

Zašebil jsem se na ni. Něco takového jsem totiž čekal. “Ne, to nemusíš,”dal jsem jí za pravdu. “Ale být tebou využiju mojí nabídky, protože pochybuju, že by tu někdo jiný s tím tvým ‘drsným’ chováním stál,” když jsem byl u slova ‘drzým’ protočil jsem očima. “Vlastně nechápu sám sebe, proč tu pořád stojím. Asi proto, že věřím, že nejsi takový brumla, jak vypadáš,” řekl jsem popravdě. Vlčice se asi ještě hledala, ale tohle rozhodně nebyla ta dobrá cesta. Nějak jsem nemohl dopustit, aby tam spadla. “Hele nevím, čím je to, že se takhle chováš, ale ať to bylo cokoli, teď ti nic nehrozí a je zbytečný kolem sebe neúnavně stavět kamennou zeď,”povědel jsem k ní. Bez pohybu jsem stál naproti ni, o trochu dál. Takzě měla trochu osobního prostoru a já víc času se připravit, až po mně bude chtít rozzuřeně skočit.

I když byl celý tenhle rozhovor směšný a o ničem. byl to jeden z nejdelších rozhovorů v mém životě. . Měla jsem neuvěřitelně smíšené pocity a cítila jsem, jak ve mě narůstá neklid. Ta "kamenná zeď" byla jediná jistota, která držela můj rozpadající se svět pohromadě. A musela být tak vysoká, aby nikdo nevěděl, jaký je ve skutečnosti tvor, který se za ni schovává. V jednu chvíli se mi zdálo, jako bych ztratila veškerou pevnou půdu pod nohama. Uvnitř jsem zuřila a zároveň jsem cítila smutek a strach. Já už na tohle nemám! Chtěla jsem křičet a dostat ho pryč násilím, abych se zbavila těch nepříjemných pocitů. Moje další reakce však byla zcela opačná. Stuhla jsem a tupě zírala před sebe neschopná cokoliv dalšího říct

Sledoval jsem vlčici a byl jsem spokojený, že moje slova nepadla jen tak pro nic za nic. Černo-bílá se zdála vyvedená z míry, což jsem sice v úmyslu neměl, ale alespoň jsem viděl, že moje slova jen tak nepustila druhým uchem ven. "Každý si zažil svoje, je ale zbytečný kvůli tomu házet celý život za hlavu. Co se stalo už nezměníš, ale to co se stane je pořád v tvých tlapách. Přece ho nenecháš ovlivňovat ostatními,"mluvil jsem dál. Přešel jsem k vlčici o krok blíž a sedl si na zem. Já rozhozený nebyl, jenom jsem chtěl, aby si tahle mladá vlčice nezkazila život ještě takhle v základech. Jo, mohlo mi to být jedno, ale nebylo. Jestli to bylo dobře nebo špatně, to už jsem nevěděl.

V hlavě jsem si přehrávala uplynulé události posledních týdnů. Jak bych mohla tohle všechno hodit za předstírat, že se nic nestalo? Nepochybovala jsem, že jsou tu i vlci, které potkal mnohem horší osud, než to co se stalo mě, ale nebrala jsem to v potaz. Měla jsem v sobě tolik smutku, vzteku a nenávisti, že jsem si nedokázala představit, že bych mohla žít jinak. Ta představa se mi zdála naprosto šílená. Mohli by mě brát takovou, jaká jsem. Ale to je ta otázka. Jaká jsem? Jsem slabá a k ničemu? Proto mě rodiče nenápadně odmítli učit? Strnulý výraz se pomalu měnil a začal pomalu odrážet mé vnitřní pocity. Co to sakra děláš? Zas vypadáš jako slaboch! Jakmile jsem si to uvědomila, zamrkala jsem a pak jsem prudce otočila hlavu jinam. Ty jseš fakt blbá, víš to? To se neumíš aspoň chvilku ovládat?! vyčítala jsem si.