Minor a Argdem - Přátelé?!

Žíhaný už nebyl tím, kterého všichni znali. Vzdal se všeho, jen aby mohl rozvíjet sám sebe a udělat ze sebe silného a inteligentního jedince, co má doopravdy právo na to být ctižádostivý a egoistický. Nebylo to dlouho, co to provedl. V očích svých bývalých přátel vypadal teď jako zrádce, ale on si s tím hlavu nelámal. Byl v klidu, tvář neustále kamennou. Už nepřemýšlel, jako sviťák, ale jako Zeissan, učeň alfy. Žádné vstahy se svitem, rodina je někde u řiti s tím. Žijeme přítomností. 
 Pohyboval se po hranicích a čekal, jestli nepotká nějakou omegu, aby se mohl pobavit. Bohužel ani jednu nenašel, místo toho však ucítil nechutně sladký pach sviťáka - Ishimurana. A byl mu povědomý... Zrzáč ho nemohl cítit, protože byl od něj po větru. A vlastné ho nemohl ani vidět, protože se pohyboval s minimálním hlukem a naprosto skrytě ve stínech a křovích. A jeho barevné oči uviděly Minora. Na chvíli nakrčil čumák. Stál za Minorem, pak na něj ale skočil a ať už chtěl nebo ne, svou vahou sviťáka povalil tak, aby si vyválel ksicht v hlíně. Drápy svíral ramena bývalého přítele. "Vypadni odsud, než se ti něco stane," zavrčel. Hlavu mu tiskl do země, však ne tak silně, jako by to udělal jiným sviťákům. Vlk pod Žíhaným se nemohl hnout, pokud by Argdem nepovolil stisk nebo nebyl nepozorný. Teď však byl plně soustředěný na Minora. Zatím mu nehodlal nic udělat, ale všechny ty dobré společné zážitky posunul do ústraní.

Seděl jsem a sledoval okolí, když v tom mě někdo povalil na zem. Nestihl jsem se skoro ani vzpamatovat a zaslechl Argdemův hlas. Ach, bože, tak strašně jsem se vytočil, že jsem se zvedl i s Argdem na zádech. Neříkám, že to bylo lehké, ale byl jsem silnější než on. Nezměnil se jen on, ale i já. Nechtěl jsem se hned rvát, takže jsem použil svou magii. Vnikl jsem du hlavy a všechno vymazal. Před očima měl jen bílou a nic nemohl cítit. Jak pachy, tak dotyky. Dotyky ale jenom ty lehčí, nebyl jsem zase tak dobrý. Tohle bylo poměrně jednoduché, zase tak soustředit jsem se nemusel. "Zrádče," sykl jsem mu do tváře. "Můžeš mi ty tupče říct, co se ti jako honí a honilo hlavou?" štěkl jsem na něj a švihnul rozzuřeně ocasem. "Chceš dosáhnout vážené pozice, ale jsi v Zeiss," uchechtl jsem se a obešel ho. "Ve smečce plné špinavých tupých vlků," dodal jsem chladně. "Možná, že je dobře že ses k nim přidal. Asi tam zapadáš," zavrčel jsem. Nechtěl jsem být tak tvrdý. Ale to přepadení ze zadu... prostě jsem si nemohl pomoct.

"Vo Zeiss nevíš, takže drž hubu," procedil skrz zuby jedovatě. "Tady alespoň nějací praví vlci jsou. A když máš schopného vůdce, máš, proč zůstat." Zasyčel vztekle. To byla přehnaná reakce. Švihl ocasem, a ačkoli nic neviděl ani necítil, byl si vědom téhle situace. Bojová pozice povolila, narovnal se a opět několikrát švih rozrušeně ocasem. "I zrada je k něčemu dobrá. Obvzlášť, když jdeš za sílou. Udělal bys to samé," napálil mu do ksichtu. Nehodlal se s ním dál bavit. Minor si mohl všimnout, že drápy mladého vlka nejsou nijak zaseklé do země, jak to v záchvatech vzteku bývá. Narážky nevnímal. Jeho mysl se zménila, ale zapomenout na dávné přátelství nešlo. Hrál ale svou roli. Jelikož však nechtěl dál s zrzkem mluvit, protože se mu protivil, tak se otočil a ztratil se zrakům Minorovým.

//Konec první části

-------

//Část druhá:
Lokace: Temný les

Čas: Jako na příběhu

Počasí: Schyluje se k mrazivému večeru, zapadá Slunce. Obloha je vyjímečně čistá, jen v dáli je vidět bouřlivý mrak.

//prosím začni

trénink rychlosti 7/10


Poklidně jsem se procházel lesem. Poslední dobou se dělo docela dost věcí a můj mozek potřeboval voraz. Švihnul jsem ocasem a nastražil uši. Zaslechl jsem šustění kousek vedle mě, takže jsem tam přirozeně natočil i svou hlavu. Když jsem ke keři udělal pár kroků, vyběhl z ní zajíc. A musel jsem uznat, že byl docela velký. Buď větší svačina nebo menší oběd. Nečekal jsem moc dlouho, než jsem vystřelil za ním. Nožky se mi zabořovaly do země a jí cítil vítr v srsti. Bylo to příjemné. Běžel jsem na můj vkus docela rychle, i když s výdrží to nebylo zrovna nejlepší, po pár minutách mi začal vypovídat dech i nožky. Přidal jsem proto ještě víc. Musel jsem běžet co nejrychleji, abych zajíce dohnal dřív než mi dojdou síly. Nožky se mi napínaly a svaly dělaly svou práci. Už jen pár rychlým skoků a byl jsem těsně za zajícem. A když jsem dělal ten poslední, co mě dělil od masíčka, v očích mi zableskly vítězné plamínky. Když jsem v zubech držel uloveného zajíce, věděl jsem že se mí snaha vyplatila.