Vallory a Eito; "Black Isn't black"

//Mockrát děkuji, vážně... :I
LKS
Přes sebe měl přehozený svůj hraničářský plášť, o němž ale neměl ani ponětí, že se nazývá právě takto. Svižnou chůzí kráčel lesem, víceméně nevěděl, proč tu vlastně ještě ztrácí čas, když už měl konečně plné břicho. Lov byl totiž hlavní záminkou, proč se na toto místo vydal, ale opravdu už uplynula nemalá chvíle od doby, co ulovil poměrně slušnou kořist a následně svůj jídelníček obohatil ještě o několik dní staré maso z mršiny pravděpodobně uhynulého jelena. Nezdálo se mu, že by se v jeho přítomnosti kdokoli nacházel, přestože ho provázel nepříjemný pocit, že jej někdo pozoruje. Nebyl si však jist, mnohdy se mu stávalo, že oči, jež se na něj upíraly, patřily třeba jen nebohému ptáčkovi, jenž na naň shlížel z koruny stromu.

LKS
Pokračoval v chůzi. Rozhodl se, že se již vydá směrem ke kraji lesa a následně jej opustí, neboť jakékoli další obchůzky po tomto místě by postrádaly veškerý smysl. Neměl nic, co by chtěl podniknout, možná konečně poznat někoho nového, ačkoli seznamování mu činilo problémy, neboť ho pokaždé provázely obavy, že se zachová zle. Kolem jej obestíralo nepřirozené ticho. Nu a to zničehonic proťal čísi křik. Donutil se nevyštěknout, neboť ho to polekalo a zprudka zastavil. Pohlédl směrem, z něhož výkřik přišel a pohodil hlavu, aby mu kapuce více zakryla obličej. Přikrčil se, břichem se téměř dotýkal zablácené země, a zkoumal, kdo ho vyrušil. On sám byl možná cítit, ale už ne zas tak dobře vidět. Byl potichu, nevěděl, s má tu čest a poté, co zažil útok zeisských vlků na smečku Ishimura, se měl raději na pozoru. Začínaly ho bolet svaly v nohách. neboť nestál ve dvakrát pohodlné pozici, i tak byl odhodlaný v ní ještě okamžik setrvat. Zaťal zuby a očekával, že se k němu cizinec vydá či jej osloví znovu. Nepříjemné, když stále nevím, kde je! pomyslel si a pod tmavou kapucí se zakabonil. Přimhouřil oči a chtěl lépe prozkoumat terén, v tom však jeho končetiny vypověděly službu a on se musel rychle zase narovnat. K sakru. V tutéž chvíli si ovšem všiml poměrně vysoké siluety. Byl si jist, že se jedná o šelmu, zároveň ale moc dobře věděl, že někdo takový nemůže být vlk.

LKS
Napadlo ho, že by se možná mohl opět skrčit, ale onen nápad zavrhl, neboť si myslel, že cizinec či cizinka už si jej musela všimnout, tudíž by to mohla považovat za gesto slabosti či podřízenosti. Z tlamy se mu dral povzdech, nu nevěděl, jak moc dobře ona tmavá silueta slyší, takže svoji potřebu potlačil, přičemž se mu nadmula hruď. Ježiš. Slovo 'hej' znovu narušilo ticho a bílému psu došlo, že bytost je samičího pohlaví, přestože se zdála být větší než on. Ale tak Eito nikdy nebyl žádný obr, tudíž ho to nepřekvapovalo. Náhle se silueta rozpohybovala, zvětšovala se. Šelma mířila k němu a on v šeru lesa začínal rozpoznávat určité rysy a netrvalo dlouho, než si konečně uvědomil, že se jedná o dalšího příslušníka psí rasy. I přesto se poměrně mladý kishu-inu ani nehnul. Chtěl tázavě naklonit hlavu na stranu, neboť dle následujících slov, která cizinka pronesla, jej očividně neviděla. Netušil, že plášť, který měl na sobě oblečený, jej činí takřka neviditelným, doposud ho užíval pouze jako něco, díky čemu byl schopen lépe skrývat svoji identitu. Přemítal, zda již promluvit a nebo utéct či se odplížit pryč. Nedokázal rozpoznat, zda je fena nepřítel a nebo někdo víceméně neškodný. Však našel v sobě tu odvahu se projevit. ,,Pravděpodobně," odpověděl bezděčně tichým, ale hlubokým hlasem.

LKS
Neuniklo mu, jak fena přitiskla svůj protáhlý čenich k zemi a nechápal, proč to udělala. To mě snad nevidí? Nervózně se ošil a pozorně pozoroval její pozoruhodné počínání. Už se nacházela skutečně nesmírně blízko něj, Eito začínal pociťovat nutkání o několik kroků poodstoupit, nepřipadalo mu vhodné, aby mu někdo zcela cizí byl tak blízko u jeho těla. V tom ucítil záškub a zděsil se, když mu kapuce přestala zakrývat obličej a v mžiku úplně spadla z jeho hlavy a v posledním momentě celá kápě sklouzla z jeho těla. Potichu zaklel. Bože, tohle je trapný. ,,Hmpf," zamrmlal pod vousy. ,,Překazila? A co?" zeptal se a nadzvedl "obočí". Její následující otázka ale vysvětlovala snad všechno. Zavrtěl hlavou v odmítavém gestu. ,,Ne ne ne, já se neschovával," opáčil, ,,vždyť jste mě musela vidět, i když možná ne přímo do obličeje!" I přesto nepřestával přemítat nad ním, proč z něj tak surovým způsobem strhla jeho plášť. Už si na něj zvykl, cítil se pod ním lépe, zahaloval totiž jak pohyblivé oko na jeho rameni, tak i přebývající pár, ačkoli nefunkčních, končetin. Sice byl takto viditelným po celý jeho život, ale už si na svoji hraničářskou pláštěnku více než navykl. Sklonil se a uchopil ji opatrně zuby, aby nikde nenarušil její povrch, a prozatím si ji jen neohrabaně přehodil přes hřbet.