[Riteru & Jessie] Red roses

//Uhuh, pardon, nějak si nejsem schopná odvodit, kde se ta SH odehrává, zda v doupěti či někde jinde ;o;
//Nechala jsem to volně, prostě někde, kdyžtak si můžeš vybrat místo, nebo potom klidně v doupěti
Poklidně seděl a obdivoval krajinu před sebou, nechával své myšlenky volně proudit, nepřemítal nad ničím konkrétním. Tu ho však zarazila jedna z mnoha myšlenek. Pohled mu sklouzl k tlapám, měl skloněnou hlavu, zastyděl se nad tím, co mu právě proběhlo hlavou. Ne, pomyslil si vcelku jistě a povzdechl si. Už víckrát přemýšlel nad tím, jaké by to bylo mít vlastní rodinu, avšak nikdy se mu moc nelíbilo, co tomu předchází a zároveň se mu zcela nezamlouvaly následky, bál se, že by nebyl schopen se o vlčata patřičně postarat, případně že by toho i na Jessie bylo moc. Věděl, že jeho partnerka je velice schopnou vlčicí, ale zároveň si uvědomoval, kolik práce má už jen jako vůdkyně smečky Elloris, tudíž představa, že by musela plnit ještě mateřské povinnosti, se mu nezdála úplně tak reálná. Moc se tím tedy nesnažil zaobírat.  A jemu, jakožto samci, ani netikaly biologické hodiny, on sám měl času dost, tudíž nikdy nebyl nucen s tímto spěchat. Raději se od tohoto tématu zase vzdálil a ač pokračoval v přemýšlení, přesunul se raději k jinému tématu, zrak však stále sklopený.

Seděla jsem nějakou tu chvíli na místě, pohled mých zlatých očí zarytý do krajiny mého území. Zase tu byla zima, tak zrádné, ale zároveň tak nádherné to období. Normálně by v mé hlavě běhaly starosti o počasí, které může mít vliv na naši přírodu, lovnou zvěř a pohodlí členů mé smečky. Ale dnes ne. Jen jsem tam tak seděla a koukala na krajinu pokrytou hustým, nedotčeným a čistě bílým sněhem, na jehož povrchu se třpytily lesklé sluneční paprsky. Jen se nechala unášet neobyčejnou fascinací, jako za těch starých dobrých časů v těle mladé vlčice, co kouká na svět. Proudící vánek a ticho okolí přehlušoval jen občasně můj dech. Jako neustálý tikot hodinek plynoucího času, vše se tak rychle měnilo, osud vedouc mne stále po klikaté cestě života. Asi to byl náš úděl, prostě jen žít a vypořádávat se s tím. I když občas stačilo jen dýchat. Ale alespoň jsem věděla, že po té cestě nekráčím sama. A vůbec nikde jinde. Závázána na nitku Riterua a společně předouc nové vlákno. Vše potom bylo jiné, když jsem cítila, že mohu mít stále sílu, a takovou tu zvláštní energii, neplavat již v moři života sama, a to jen díky Ritemu. O to větší sílu bít dávalo mému srdci vědět, že jsme dva, dva na všechno, až do konce. A vlastně stačilo jen pravdivě milovat a bezmezně důvěřovat. Nebylo nic hezčího, než cítit, že jsou mé city opětovány. Možná jsme již byli dostatečně šťastni, ale co tak své štěstí rozvíjet dál. Mít vlastní rodinu, pak už jen být někde uprostřed toho velkého světa, vědíc, že hvězdy svítí pro nás všechny. A nic život vlčice nenaplní víc, než láska a důvěra k partnerovi, pohled na malé chlupaté kuličky, pocit poskytování mateřské péče, zkrátka být hrdou matkou v milující rodině. A já věřila, že by to takhle mohlo být. Mlčky jsem přemýšlela, dokud jsem zase ve své duši nepocítila klid. Pak jsem se pomalu zvedla, otočila se. Věděla jsem, že můj partner není daleko, proto jsem se vydala za ním. A za chvíli jsem ho spatřila. Mé oči se rozzářily vždy, když jsem ho mohla vidět. I když mě povětšinou trápila jeho pokleslá hlava a zrak sklopený k zemi. Přišla jsem k němu a posadila se po jeho boku. "Nad čím tak přemýšlíš?" Pronesla jsem k němu klidným milým hlasem a něžně se otřela o jeho tvář.

RITERU
Začínalo se mu sedět poněkud nepohodlně, takže přenesl váhu více na druhou stranu svého těla. Pomalu zvedl hlavu, aby mohl opět zhlížet na zasněženou krajinu pod sebou. K zemi se tiše klesaly poletující vločky a stávaly se tak součástí bělostné sněhové pokrývky. Kdyby okolo nefoukal vítr, který vytvářel podivný hukot, jak se tak proplétal skulinami mezi skalami, bylo by tu absolutní ticho. Od čenichu mu stoupaly obláčky páry, které pomalu stoupaly vzhůru k obloze a postupně se vypařovaly. Byl vděčný za to, že může být svědkem vší té krásy a bylo mu trochu líto, že se jiným vlkům nechtěl výstup do skal riskovat. Kdyby tak věděli, o co přicházejí! pomyslil si. Zároveň si však byl vědom toho, že kdyby se na tomto místě nenacházelo doupě, které patřilo jemu a Jessie, pravděpodobně by se sem v takovémto počasí také nevydal. Když o tom tak přemýšlel, vlastně se těšil z toho, že skoro nikdo široko daleko není, o to hezčí tu totiž byla atmosféra. Trochu sebou cuknul, když zaslechl křupání sněhu. Párkrát zastříhal ušima a to levé následně natočil směrem za sebe. Zlomek vteřiny se bál, že na něj někdo jde zaútočit ze zálohy, záhy si však uvědomil, že k němu přichází jeho partnerka. Uvědomil si, že má v celém těle napjaté svaly. Pomalu se začal znovu uvolňovat, nechtěl působit napjatě. Pootočil hlavou, když se vedle něj hnědě zbarvená vlčka posadila. Věnoval jí nenápadný úsměv, avšak jeho očividnou radost potvrzoval radostný záblesk, jenž se mu míhal v očích. Chvíli se musel rozmýšlet, jak odpovědět na její otázku, zda nějakou konkrétní věcí, či více obecně. ,,Nad životem," vydechl, stále s úsměvem. Zatím se nemínil o potomcích ani slůvkem zmínit.

Koukla jsem na Riteho, a po spatření jeho radostného záblesku v očích jsem se musela také pousmát. Uvědomovala jsem si, že nic na světě nemohlo nahradit ten pocit, když jsem byla s ním. Když jsem se mohla jen ukrýt v bezpečí jeho těla, zachumlat se do jeho srsti, cítit tu vůni a teplo, pohlédnout do jeho očí a nemuset říkat vůbec nic, jen se prostě cítit klidná a milovaná. Jemně jsem se opřela o jeho bok a přesunula pohled zase do dáli. "To já taky" , odvětila jsem s klidným povzdechem. "Je to neuvěřitelné, co?" Prohodila jsem jen tak neurčitě a pousmála se. To všechno, co nám přinesl život, a vůbec on sám o sobě. "Jak rychle to běží, jak nám roky plynou skrz tlapy, ale jak zároveň i chvíle může být věčnost" , dodala jsem zamyšleně. Náhle jsem však v Riteruovi cítila opět jakýsi kousek napětí. Nechtěla jsem, aby to měl stále v sobě, ale on už zkrátka takový byl. Přála jsem si jen, aby mohl být natolik uvolněný a klidný, jako třeba já. Otevírala jsem mu dokořán své srdce, svou duši i náruč, aby mohl vědět, že se může cítit klidně a dobře. Že jsem tu stále pro něj. Tak, jak to má být.

RITERU
Bylo mu trochu líto, že většinu romantických gest musí dělat Jessie, neboť on sám nebyl téměř nikdy schopen určit, kdy se co hodí a kdy co naopak ne. Zazubil se: ,,Vidíš, tak se alespoň najde nějaká další věc, kterou máme společnou." Na její otázku pokýval hlavou, ač si nebyl zcela jist, o čem hovoří. Odhadoval však, že mluvila o třpytící se zasněžené krajině. Brzy ovšem zjistil, že se mýlil. Kdyby byl člověkem, jistojistě by se zarděl nad svojí naivitou. ,,Docela by mě zajímalo, kolik času vlk skutečně žije a kolik v životě promrhá času." Docela litoval věcí, které mohl udělat a neudělal, či naopak, ale nyní s tím již nic nezmohl. A i v těchto chvílích chtěl učinit mnoho jiných věcí, avšak bál se. Už odmala se bál a nemohl se všeho toho strachu a nejistot zbavit. Ani bych se nedivil, kdybych se svým přístupem skutečně nakonec zemřel jako někdo, komu se nepoštěstilo vychovat vlčátka. Ale... Ne, ne, je blbost, abych to jen tak zmínil, navrhl, nemůžu... Ach. Vydal další povzdech. Jak se o něj Jessie tak opírala, opatrně natočil hlavu a mírně ji naklonil, aby si ji mohl položit na tu její, ačkoli pouze lehce.

"To ano" , přitakala jsem tiše na Riteruova slova. Při jeho další myšlence mě pohled zavedl až do dáli za horizont, kde se odněkud draly ven do světa sluneční paprsky. Ty paprsky, které ukazují ten neustálý chod času. Vždyť v krajině bylo přeci ještě tolik sněhu. "Možná bych to ani nechtěla vědět. Tolik měsíců, možná i let, co jsem prospala, tolik promrhaných chvílí, kdy jsem mohla žít..." , zhluboka jsem se nadechla a na chvíli se odmlčela. Bylo to těžké, ale přeci jen, už to bylo za mnou. "...Jen nechci, aby se to dělo znova. Přeju si už jen jít dál, den za dnem, žít" , řekla jsem a poklidně vydechla. Zavřela jsem na chvíli oči a přitulila se víc k Ritemu. Cítila jsem všechny jeho pocity, slyšela všechny jeho myšlenky. I když se to mohlo zdát býti poněkud děsivé, ale až tak bylo silné naše pouto, či už jen má mentální schopnost. Čumák jsem něžně zabořila do jeho husté srsti na krku. Nechtěla jsem již nad ničím přemýšlet, vlastně jsem ani nemusela. Stačilo jen dělat to, co cítíme. "A co tak udělat další krok? Společný? Dřív než světla vyhasnou, než čas uplyne. To co můžeme mít, ještě rozšířit. Štěstí, zážitky. Mít vlastní rodinu...?" Řekla jsem hlasem plným přání, odhodlání, lásky. Otevřela jsem oči a pohlédla do jeho tváře.

RITERU
Na chviličku ho zahalil chlad a zachvěl se, neboť si vzpomněl na ten okamžik, kdy Jessie poprvé viděl. Byla to jedna z jeho neoblíbených, ačkoli pro jeho život velice podstatných vzpomínek. Trochu ho zamrzelo, že před ní právě nyní řekl něco takového, ale pozdě si uvědomil, o jak nevhodná slova se jednalo. ,,Znova už se to dít nebude. Snad. Doufám, že alespoň to Ti mohu slíbit." Doufám, zopakoval v mysli. Očima zabloudil k tmavé obloze, jako by tam hledal nějakou útěchu, jistotu. Nic takového tam však nespatřil. Mezi ním a hnědou vlčkou nastala krátká odmlka. Riteru nepotřeboval nic říkat, na srdci mu neleželo nic, co by si přál sdílet. Ticho prolomil až hlas Jessie. Šedivý vlk se zarazil a napadlo ho, že jeho partnerka byla obdařena schopností čtení myšlenek. O kolika nevyřknutých myšlenkách a pocitech vlastně věděla? Netušil. ,,Rodinu...?" zopakoval tedy nejistě. Zvedl hlavu a opětoval jí pohled. Opět ho zavalila vlna nejistot. Jak se chovat, co odpovědět, co když všechno pokazím? panikařil tiše. I přes vědomí, že Jessie možná všechno moc dobře slyší, přemýšlel tímto způsobem, holt proudění myšlenek nedokázal ovládnout. A i kdyby, stejnak na něm i navenek bylo trochu vidět, že úplně tak neví, co má udělat. ,,Určitě... určitě by to mohlo být... fajn." Nenenene, to jsem neměl říct! Jako by se pro trapasy narodil. ,,Myslel jsem tím... že už jsem o vlčatech také přemýšlel, jen jsem nikdy tak úplně netušil, jak to naznačit, říct, a vůbec, všechno je to pro mě pořád takové... já nevím." 

"Můžeš, můžeš.." , špitla jsem k němu s jistotou. Na jeho ujištění jsem kývla hlavou. Jeho nejistota a smíšené pocity přímo pumpovaly z jeho nitra ven. Jen jsem se klidně pousmála nad jeho slovy a pohlédla do jeho očí. "To je v pořádku. Teď už ale nemusíš mít z ničeho strach, nemusíš nad ničím přemýšlet. Není co zkazit. Už není nic, co by bylo špatně. Pokud do toho půjdeme společně, opravdu není čeho se bát" , řekla jsem konejšivým hlasem ve snaze nastavit v Riteruově duši alespoň krátký pocit klidu a bezstarosti. Na chvíli jsem však odvrátila pohled do dáli, pak k zemi. Na krátko jsem sklopila uši, ale poté zase zvedla pohled k Riteruovi. Neměla jsem obavy o nic. Věnovala jsem mu láskyplné olíznutí na čumáku a svou tlapu položila na tu jeho. "My to zvládneme.."

//Říkám si, jestli se cejim hůř já nebo Rite ;-; :"DD
,,Tak to jsem rád," broukl směrem k ní. Vyslechl si její slova a přitakal: ,,To... je asi pravda." Taktéž ji olízl, ačkoli ne čenich, nýbrž líci. Byl rád, když ji měl po svém boku, přestože spolu nemohli trávit tolik času, jak si přál. Každý z nich měl jiné postavení, tudíž i jiné povinnosti. O to více si ale každé chvíle strávené s ní vážil. Možná to nedával tolik najevo kvůli své stydlivosti a odtažitosti, ale opravdu ji miloval. Pokýval hlavou. ,,Spolu jo," oddechl si tiše. Obtočil svůj huňatý chvost okolo jejího těla a odvrátil od ní zrak. Jeho pohled opět zabloudil k obloze poseté hvězdami.

//Ale simtě.. :DD
"Uhm" , přitakala jsem jen tiše a se zavřenýma očima se přitulila k Ritemu. V tuto chvíli jsem se nemusela o nic starat, být konečně zase jen s ním. A ráda bych, aby tato chvíle již nikdy neskončila. Obtočila jsem též svůj ocas kolem jeho těla a spolu s ním pozdvihla pohled k obloze. A chvíli jsem jen tak seděla, už jsem nepotřebovala nic říkat. Sdílela jsem s Ritem jen své pocity a pozorovala blikající hvězdy. 
Po chvíli jsem se postavila, otřela se bokem něžně o Riterua a ocasem pobízivě projela po jeho srsti pod krkem. Na chvíli jsem se ještě ohlédla a věnovala svému partnerovi klidný úsměv a zářící pohled mých zlatých očí. Věděla jsem, že jsme oba připraveni, že to společně zvládneme. Pak jsem pokračovala dál do doupěte, kde jsem si lehla a už jen vyčkala, až on přijde za mnou.

Nastalo mezi nimi ticho. Jemu to však nečinilo sebemenší problémy, nemyslel si, že v tento okamžik bylo potřeba jakýchkoli slov. Nic neříkajíc společně hleděli k nebesům. Byli si tak blízko, slyšel její dech, dokonce měl pocit, že zaslechl i pravidelný tlukot jejího srdce. Cítil štěstí. Zároveň ovšem také nervozitu, neboť si uvědomoval, co pravděpodobně ta tohoto úsvitu přijde. 
Ucítil, jak se Jessie zavrtěla a následně si stoupla. Sklopil pohled a přestal se dívat na oblohu, namísto toho sledoval jednání Jessie. Ucítil jemný tlak na hrudi, když se jej dotkla ocasem. Nadzvedl hlavu a poté ji navrátil do přirozené polohy. Rozverně naklonil hlavu ke straně, švihl ocasem a taktéž se postavil. Měl z toho poněkud smíšené pocity. Hnědá vlčka ovšem vyhlížela poměrně uvolněně, takže se alespoň pokoušel o to, aby se naladil na náladu, která by byla přinejmenším podobná té její. Když se vydala hlouběji do tmy doupěte, oddaně ji následoval. Byl přikrčený a opatrně našlapoval. Jeho oči naštěstí nemusely přivykat tmě, tudíž po Jessie nemusel pátrat. Přistoupil k ní a začal ji pomalu čistit jazykem. Především na krku si nechával záležet.

Jen jsem oddaně čekala na Riterua a klidným úsměvem jej doprovázela, když jsem ve tmě spatřila jeho zářící oči a siluetu přicházet. Nechala jsem se od něj opečovávat, jen jsem ležela a užívala si tuto bezstarostnou chvíli, jen naši. V mých očích poskakovaly malé láskyplné plamínky a já chtěla jen, aby Riteru mohl cítit, jak moc ho miluji. Vztáhla jsem i svou hlavu k němu a začala jej též něžně čistit od lící, po ouška až ke krku. Mé myšlenky začaly vyplňovat obrazy malých vlčátek, šťastné rodinky, Riteho jako skvělého tátu. Ticho narušoval vzdálený vlčecí štěkot, a pak už jen tlukot Riteruova srdce a jeho dech. Cítila jsem se šťastná. Po chvíli jsem se už jen dostatečně uvolnila a nastavila do potřebné polohy. Jiné vlčice se možná obávaly, ale já ne. Necítila jsem žádné obavy. Věděla jsem, že Riteru ví, co dělat, a důvěřovala jsem mu. Důvěřovala jsem mu, jako žádnému jinému stvoření na světě. Věděla jsem, že i pak, přes všechny povinnosti, přezevše, se společně zvládneme postarat o potomstvo, o výchovu, o vše. Viděla jsem jen šťastné dny, štěněčí tlapky a milujícího partnera. A to stačilo k aktuální jistotě a klidu. A už nezbývalo nic jiného, než naši jedinečnou společnou chvíli krásně prožít.

//Pod další post už můžeš napsat něco typu, že už se nerušeně pracovalo na vlčátkách... zkrátka ty víš, co myslím xdd :'D

RITERU
Jakmile skončil s opečováváním, pocítil stud, který jej na moment zaplavil. Dokázal ho ze sebe ale rychle setřást. ,,Miluji Tě, Jessie," špitl tichým hlasem. Poté už na nic nečekal a pustil se do práce. Neměl ponětí, jak věděl, co má dělat, prostě to bylo v něm, jednal instinktivně. TADYSIMŮŽETEPŘEDSTAVITMOCMOCCENZURYHOLTDETAILŮSENEDOČKÁTEPARDONAVŠAKSEMINECHCEPOPISOVATJAKÉKOLINEKALOSTI. Ve chvíli, kdy bylo dokonáno, si lehl na zem a zhluboka dýchal. Stud se vrátil a on si uvědomoval, jakou šílenost právě provedl. Byl rád, že když se poštěstí, za pár měsíců už nebudou s Jessie tak sami, zároveň ho ale skličovaly myšlenky týkající se toho, co tomu muselo předcházet. Trochu nechápal, jak si mohli jiní podobné aktivity užívat, on to vnímal spíše něco jako povinnost a nutnost pro to, aby mohl zachovat rod. Ne že by se mu nelíbilo být Jessie takto blízko, avšak dokázal si představit, že by narození potomků nemuselo předcházet nic podobného. Plný rozpaků se podíval na hnědou vlčku.

"Taky Tě miluji" , zněla jen má poslední slova, navazujíc na ty jeho.
xxXXCENZURAXXxx
Po tom všem už jsem jen zhluboka dýchala a ležela vedle Riterua. Bylo dokonáno, další krok učiněn. Obrátila jsem hlavu na Riteho, kde se mi naskytl pohled na jeho tvář plnou rozpaků. Upřímně jsem se pousmála, nikoliv posměškem, v mém krátkém smíchu byla slyšet radost a štěstí. Olízla jsem jej jemně na líci a pohlédla hluboko do jeho očí. Přenášela jsem na něj nevyřknuté myšlenky toho, že vše, čeho se bál, jsme již zvládli a už je to za námi. Že teď už je vše v pořádku. A bude jěště líp, sotva malá světélka prozáří náš život. Koukla jsem na chvíli směrem k východu z doupěte na oblohu. "Kolik jich asi bude? Nejspíš je to ve hvězdách.." , řekla jsem nadšeně a zamyšleně, přičemž jsem přesunula pohled zpět k Ritemu. Ty oči, které daly zpátky život mě, dají za vzniku několika dalším novým životům. "Budeš skvělý táta..." , špitla jsem konejšivým a přesvědčeným hlasem. Přitulila jsem se blíž k němu a naslouchala tlukotu jeho srdce.