Argdem a Azrael - Nevolej SOS

Nalézt klid v téchto místech bylo sice normálně téměř nemožné, ale Argdem teď nehledal klid. Vlastně od něho prchal. Všude nuda! To už není zábava, když se nic neděje! Neslyšně procházel skály a kochal se výhledem na Ellorisské území. Copak se asi dělo za hranicemi? Chystal se snad svit dobít zpět území padle Ishimury? Argdem nad tím nepřemýšlel. Byl myšlenkami v jiné dimenzi, smysly však měl nastražené na sto procent. Sešel dolů, blíž k lesu, který již byl na území svitu. Tam se uložil na viditelný skalní výběžek a naslouchal zvukům noci.

Mladý Virentem procházel noční krajinou své rodné smečky, až jednou zase zabloudil k hranicím. K úplnému konci území. Naposledy tu potkal Hata, který mu byl svým způsobem sympatický. "Nevím jestli je dobrý nápad tu být tak pozdě. Půlnoc bude vyšilovat až se to dozví.. A co teprve Orf!" Křičela ledovým hlasem Eerwa na Azraela. No co už. Taťka se stejně věnuje smečce. Je to jeho poslání. Odpověděl ji lhostejně, ale přesto ona věděla nejlépe, že si na vzorného syna jen hrál, ale uvnitř ho ničilo, že ten co má být jeho vzorem se věnuje víc smečce, než vlastním vlčatům.

Barevný zrak pročísl les, ale ve tmě si nemohl být ani pořádně jistý, že něco vidí. To čich zaznamenal víc, zaznamenal pach. A sluch upozornil Argdema, že už není sám. Usmál se. Takže společnost! Bylo načase... Ten pach mu něco říkal, ale zatím nic netušil. Mohl cokoliv zkusit, mlaďozčký vlk tu byl očividně sám, mohl by se pokusit ho i zabít, kdyby chtěl. Zatím však držel své pocity na řetězu a kromě toho, že začal mávat ocasem jak vzteklá kočka, tak se nehýbal. Ale nemohl dovolit, aby zábava utekla, a tak se na sebe pokusil upoutat pozornost. Nevstával, jen se natáhl pro blízký kámen a hodil ho dolů, kámen samozřejmě udělal hluk a zmizel na kraji lesa.

Az strnul a zpozorněl, když najednou něco dopadlo na zem. Eerwa skoro až zasyčela, až se z toho Azimu naježila srst "Nejsi tu sám." Procedila patronka a Azrael se dal na útěk. Drakůmžel špatným směrem. Běžel hlouběji do lesa a varování patronky, aby to otočil zpět domů, ze strachu ignoroval. Začínalo to, být v okolí moc, moc strašidelné a on se teď jen modlí, aby přežil dnešní noc. Po chvíli utíkání se zastavil. "Vždyť jsem přece syn Alfy!" Tiše si zakřičel na uklidnění. "Nemůžu se bát, třeba jen obyčejného ptáka, nebo noční lesní zvěře!" Pokračoval v uklidňování se a bylo to tu. Druhá stránka Azraela byla venku. Princátko, které se přece nemůže bát ničeho, jestli má jednou dokázat velké věci. "Azraeli, nebuď tak naivní a jdi domů!" Trvala na svém Eerwa. Azrael nad tím jen odmítavě zavrtěl hlavou.[/b]

Tohle bylo k pobavení. Žíhaný se i nahlas až od temného srdce zasmál, když uslyšel, že vlček utíká. Bál se... strach je zbraň a slabost. Opět se myšlenkami dostal do reality a chvíli přemítal o tom, jak jsou vlci ze svitu naivní. Vstal. Uslyšel mladého vlka, jak uklidňoval sám sebe, a jeho výraz nabral ještě víc známek potěšení. Seskočil z osvětlené skály a ponořil se do stínu. "Takže prcek Orfeona!" Zvolal. Věděl, že je mu ten pach něčím povědomý. A jestliže nehodlalo vlče zdrhnout před neznámem, mohla by být zábava...

Temný smích se donesl k jeho ouškům stejně, jako následující slova. "Azi, nehrej si teď na statečného." Stále se ho snažila přesvědčit, ale to tvrdohlavý vlče si prostě muselo dělat co chtělo. "Jó? A co s tým chceš dělat, že jsem Orfeonův?" Zeptal se hlasu a začal být ostražitý na všechny strany. Přece, nebyl tak bezbranným vlčetem. Kromě patrona, už moc dobře věděl rozsah svých magií. V nejhorším by se dokázal ubránit k útěku a zachránění kožichu. Proto teď jen nehnutě a hrdě stál uprostřed lesa.

Žíhaný se vnořil do stiného lesa snad jako duch. Našlapoval tiše a žádná větvička pod ním nekřupla, když nechtěl. V té tmě nebyl vidět, jen kdyby se jeden pozorně díval, uviděl by bílé části Argdemova kořichu. Ten pronásledoval pach vlčete. Když se k němu přiblížil natolik, že uviděl přesnou siluetu, vyšel ze stínu, čímž ukazoval svou velikost a ďábelské oči. Co s tím chci dělat? "Třeba tě poznat, vlče," řekl nevinně. Ušklíbl se a barevnýma očima si vlče prohlížel. Věděl, že některá vlčata toto oslovení nenávidí, ale chtěl vidět, nakolik je potomek samotného alfy agresivní. "A hrát hru," dodal tiššeji a zíral do očí mladého Azraela.

Byl pozorný, v takové situaci a zrak měl taky šikovný. Možná mu v tom i nevědomky pomáhalo magické soužití s přírodou, kterou kdysi měla i jeho prababička Vittani, kdo ví. Všiml si pronásledujicího stínu, jenž se pomalu a temně vynořovat z temnot lesa. "A proč bych se zrovna s tebou měl bavit uprostřed temného lesa, hm?" Pozvedl obočí a švihl ocasem. Jeho rudé a modré oko ve tmě skoro až svítilo, ale smaragdově zelené oči Azraela, taktéž zářili ve tmě. "Nepřipadáš mi jako někdo kdo si chce hrát, jen tak pro zábavu. Aspoň tedy ne, pro zábavu toho druhého." Odpověděl mu a zastřihal ušima.

"Proč? Proč ne? Proč se ty potuluješ v noci na hranicích? Proč jsem přišel já? Tolik otázek..." zakroutí hlavou. Snaží se působit přátelsky, ale ten sviťácký šarm už dávno z jeho chování vymizel. Hrát vlka ze svitu mu teď nějak nešlo. Hleděl do zelených očí vlčete bez jakýchkoli viditelných emocí. "Nudím se..." Zvedne Argdem hlavu. Přišlo mu to trochu nelogické, že se vlče ještě před chvílí bálo, ale teď si hrálo na hrdinu. "Ale máš pravdu, nepřišel jsem hrát normální hru," poznamenal žíhaný a podíval se na tlapu s ostrými drápy, které se leskly v stříbrném měsíčním světle. "Proč tě tvůj otec nechá pobíhat v noci u hranic? Nikdo ti neříkal, že to tu může být nebezpečné?" Zazubil se a už nedusil své pravé já. V jeho výrazu se něco změnilo k poťouchlosti a temnotě, ve tmě to působilo obvzlášť šíleně. "Jsi tu sám." Poznamenal. Už si začínal myslet, že svit se zase bojí svá vlčata varovat před smečkou temna, před smečkou Zeiss. Copak o tom nic nevěděl?

Azrael

Poskouchal jeho slova a pokýval hlavou. "Spousty otázek a tak málo odpovědí, hm?" Pozvedl obočí a opět švihl svým dlouhým a huňatým ocáskem. Žihaný vlk přestal hrát své divadélko a Az vydechl přebytečný vzduch v plicích. "A jakou hru?" Zeptal se. Stejně mu to nedalo se nezeptat ani po jeho podívání se na své drápy. Zachechtal se. "A kdo říká, že jsem sám? Nikdy nejsem sám." Odpověděl mu, na vlče až příliš chladným a pohrdavým hlasem. "Ano. Už je mi to jasné. Ty patříš k těm vlkům, o kterých máma říká, že ne každé setkání s novým může dopadnout dobře." Zasmál se a opět zamával ocasem. Kde se najednou ta odvaha v něm u draka bere?

"Přesně tak, jak říkám. Odpověd na tvou otázky můžeš znát jenom ty," hledí žíhaný dále vlčeti do očí. Přemítá o tom, že ho zabije hned, to by ale nebylo to pravý ořechový. Chtěl ho poznat lépe. Navíc si u vlčete všiml určité vychytralosti. Natočil hlavu na stranu. Přece "hru svit a temno," ušklíbl se a rozešel se k vlčeti. Možná byla tohle blbost, ale nuda často Argdema dokázala donutit zajít dále, než by chtěl. Šílený výraz z jeho tváře nemyslel, navíc si nedovolil ani mrknout, čímž jeho výraz nabíral na děsivosti. Jeho velké tělo začalo vlče obcházet, jak si ho barevnooký prohlížel. "Otec na tebe nemá čas, co? Je tolik zaneprázdněn svými povinnostmi, že se ti nevěnuje a nepodělí se s tebou o důležité. Jsi sám. Nikdo tu není. Jen ty, já... A tvůj patron," dojde to žíhanému, povzdechne si a nepřestává při chůzi sledovat vlče. "Chytrej. Takže ti došlo, kdo jsem?" Švihne ocasem. "Máš strach?"

''Taky ano. Já odpovědi na své otázky znám. A ty tvé mi jsou fuk.'' Kývl rameny a sledoval upřeně každý krok žíhaného velkého vlka. ''Oh. Tuhle bohužel neznám. Budeš mi muset vysvětlit pravidla.'' Ušklíbl se i on. Na malé vlče, byl celkem chytrý a přebýval v něm jakýsi pud o tom, že přece nemůže ukázat svou slabost. Strach je slabost, stejně jako Azraelova pýcha. ''Nějak moc by mi to vadilo, kdybych neměl nikoho jiného, než otce. Do té doby mi to nevadí.'' Odpověděl mu s dalším lehkým pohrdání v hlase. Vskutku, otec s nimi byl jen málokdy, ale furt to byl jeho otec. Nedokázal by ho nenávidět. ''Nejen my dva a moje patronka.'' Zachechtal se a nehnul sebou, kromě hlavy, která se pořád otáčela tak, aby žíhaný mu byl pořád na očích. ''Vlk z druhé smečky. Z té špatné smečky.'' Odpoví mu jednoduše. ''Zrovna teď tak vypadám, že bych měl mít strach?'' Oplatí mu otázku otázkou a pozvedne obočí. Jo, nejprve se vylekal, ale tu by mu strach moc nepomohl, proto ustrašený hravý Azrael se schoval a ten co je příliš pyšný, tvrdohlavý a má v hlavě to, že jako syn Alfy je samotným princem svého území, zde stojí. Stojí před tím co přeběhl ze svitu do temna, ale to Az nevěděl. ''Azraeli, vol svá slova moudře. Rychle se učíš a to je dobře.'' Ozvala se opět Eerwa. Ano-ano. Azrael se učil nové věci za pochodu a to se teď děje. Musí rychle přemýšlet co odpovědět, dávat pozor na každý svůj pohyb a ještě k tomu se tvářit, že by mu tahle situace byla jedno. A šlo mu to šikovně na roční vlče.

Povalu přikývl hlavou. "A tak to cítím i já." Zkoušel vlčkovu chytrost a osobnost, zkoušel, kolik se toho vlče Ellorisské naučilo. Chtěl mít přehled o všem, co se kde jen hnulo, i na opačné straně hranic. A celkem dobře se mu to dařilo, zvládal hodnotit situaci rychle a efektivně, s celkem slušnou přesností. "Tuhle 'hru' se budeš muset naučit za pochodu, mladej," pohodí žíhaný ocasem. V nitru nyní chová menší závist, protože mladé vlče není osamělé, na venek to ale nedává nijak znát. Ba naopak - huňatý ocas zvedne dominantně nahoru, aby bylo vidět, že on je pán, on tuhle hru bude hrát až do konce a rodinné vztahy nepřítele jsou mu ve skutečnosti u jeho posvátné zadnice. "'Špatná smečka' je relativní pojem. Pro tebe je Zeiss špatnou smečkou, pro nás je Elloris špatnou smečkou," řekl zcela upřímně a zastavil své obcházení vlčete přesné tam, kde začal. "Strach může být slabost, ale je součástí pudu sebezáchovy, který je užitečný. Ten ty nejspíše nemáš." Na Zeissana mluvil klidně a nekonfliktně, zatím. Barevným pohled však nespouštěl z vlčete a promýšlel své další kroky. "Jsi sám!" Ceknul s důrazem. Bylo třeba vlčeti tento pocit alespoň navodit, s patronem Arg bohužel nepočítal a tam dělal ttochu čáru přes rozpočet.

Několikrát zastřihal svým pravým ouškem. "Skutečně? To je velmi zajímavé." Odpověděl na to, že to cítí stejně. Opravdu musel dávat pozor na to jak volí slova. Buď ho to může zachránit, nebo zabít. (//Zkusto a jsi mrtvá :'D). Sledoval jeho kroky, každý který kolem něj udělal. "Výborné. Rád se učím za pochodu." Odpověděl mu i ohledně té 'hry na temno a svit'. Vskutku nevěděl co to obnáší, ale věděl, že to nebude dětská nevinná hra o tom, jak zabavit vlče. "Strach je slabost, která by mi určité věci nedovolila. Proto tu taky teď před tebou dokážu stát." Pouze švihnul ocasem, když se zastavil a dominantně zvedl ten svůj. Před ním se Azrael nikdy neskloní, ne strachem. Když zlostně syknul, že je sám, Az se jen až podezřele zlověstně zasmál. Příroda byla jeho tajnou zbraní. "Ten vlk mě začíná vytáčet." Vrčela v mysli Eerwa. "Když si to myslíš, mysli si to dál." Kývl jen rameny nad tím, že tu je sám. Svůj smaragdový pohled taktéž z vlka nespouštěl, proč by to taky dělal? "Jen abych byl v obraze. Hádám, že naše 'hra' se právě rozjíždí, že?" Zeptal se s dalším kouskem zastříhání ouškem.

Buď se vlče snažilo zapůsobit, nebo ke každému cizinci mělo takovýto přístup - tak to bral Argdem. Kdoví, co se zrovna jemu v té bláznivé kebuli odehrávalo, ale jistě to nebylo nic nevinného. Byl chvíli trochu mimo - možná to vypadalo, že posloucháněco v dálce, ve skutečnosti jen poslouchal hlas svých myšlenek, které mu šeptaly všemožné zlé scenérie, které mohl uskutečnit. Rozhodl se ale ještě vyčkat. Nebude se přece pouštět do boje s někým neznámým, ještě k tomu s vlčetem. Nadechl se a vydechl. "Tak to nevystihuješ bězný popis sviťáka," přivře oči zamyšleně. "Ale jsi vlče. Naivní jako jeho předchůdci." Druhou větu řekl s ledovým klidem. Stále měl smysly na stopkách, kdyby se v těchto pozdních hodinách někdo rozhodl narušit jejich setkání. Byl si svou odpovědí ale jist. "Nikdo tu není s tebou. Nikdo z tvých spoluhráčů. Právě ses pustil do hry PVP," zazáří Argdemovy oči natěšeně. Začátek hry bývá nejlepší...

Mladý Virentem si nebyl jist nad čím tenhle žíhaný přemýšlí, ani když se soustředil nedokázal se mu dostat do hlavy, své myšlenky si tenhle vlk hlídal. "A to znáš z mých předchůdců i někoho jiného, než mého otce?" Pozvedl jedno obočí a máchl ocasem. Nebyl ani zdaleka tak starý jako byl Orfeon, takže přece nemohl znát jeho dědečka, či dokonce prababičku, samotnou zakladatelku Niwatu. "Neberu ti to." Kývl rameny nad jeho odpovědí, proč by měl prozrazovat to co může být jeho spásou. Akorát nevěděl co znamenají jeho další slova a tak se nadtím jenom zamračil a ještě víc zpozorněl nad i nepatrným pohybem vlka, ale pořád byl i tak vlčetem, jeho reakce byly holt pomalejší i kdyby se snažil sebevíc, ale to neznameno, že je zrovna dvakrát bezbranný i bez patronky, která byla připravená svého svěřence chránit.

Výrazy na Argově tváři se dokázaly měnit během mrknutí oka. Všechny pocity i vjemy vířily v jeho duši a šíleně se přepínaly z jednoho na druhé, aniž by si to sám vlastník uvědomoval. Stále však zůstával v rozpoložení 'hra' a barevnýma očima sledoval výraz Azraela, který se v něčem změnil. Na Argově tváři se objevil široký úsměv. Vnímal citové rozpoložení toho vlčete. "Znám spoustu sviťáků, protože mne osud vyhodil na svět právě tam. Znám jejich rodinu, jejich slabiny. Život mě však poučil a napravil jsem svou chybu, abych zbytku života nelitoval a ukázal světu to já, které ze mě udělalo," odpoví. Mluví čistě z reality, snad se v mysli až chlubí tím, že svit opustil. "A to je to. Vás sviťácká vlčata neučí o životě, neučí vás o tom, jaká je pravá podstata a síla vlka. Vidíš to sám - ani nevíš, co je Zeiss," s těmito slovy se na jeho tváři objeví vážný výraz a hlavu zvedne nahoru. Snad jakoby znovu poukazoval na svůj život. Na to, že jemu o kouzlech temna neřekli, a proto ho lákalo ještě víc se tam přidat.