Nira a Ashmodeus- Rozsudek smrti

HRA SE ODEHRÁVÁ V BÝVALÉM TÁBOŘE ISHIMURY. NIRA MÁ POVOLENÍ ASHE ZABÍT. VAROVÁNÍ, ŽE HRA BUDE EMOTIVNÍ JSTE DOSTALI, TAK PAK MLČTE. C:
Byl pořád vyčerpaný, byl velice vyčerpaný. V jeho duši již nebylo nic jen prázdné místo. Dlouho se držel na tomhle světě, dnes jen věděl, že chce konečně zemřít. Posadil se k jeskyni, která byla dříve jeho domovem, nyní to však bylo území Zeiss. Sám tím byl nasáklý, tím jejich pachem od Miho. Ani mu neřekl, že půjde svůj život ukončit, věděl že on by jej nenechal. Zhluboka se nadechl a upíral své zelené oči směrem k východu slunce. Ještě se schovávalo, nechtělo vylézt, však mělo nějaké dobré dvě hodiny. Sklopil hlavu a mumlal si tiše nějakou písničku. Bude tohle jeho konec?

Bylo třeba se držet u Tábora, ale nikdo neví jestli už někdo na našem novém území někdo není. Je třeba to přece rychle prozkoumat. Letěla jsem a hravě jsem se vyhla vzdušným nástrahám ze starého, nebo nového území. Už jsem je znala. Celkem mě mrzelo, že jsme měli Ishimurské území tak krátce a musíme odejít. Nadechla jsem se a pach se mi dostal do čumáku.
Nakonec jsem byla u bývalého Ishimurského Tábora přistála. Rozhlédla jsem se. Barevný vlček byl Zeisským pachem prosaklý skrz na skrz, ale neznala jsem ho. "Kdo jsi?" Vyštěkla jsem.

"Co je ti do toho?" Štěkl po ní a propálil jí pohledem, který by nedokázal vyčarovat ani démon. Musel se ušklíbnout, vypadala sice drsně, ale uvnitř nebyla možná ani tak temná jak se dělala. Vlk se stane temným a zvráceným až po chvíli, kdy padne až na úplné dno a pak se již nedokáže vyhrabat. Začal se smát, psychopaticky se začal smát. Takhle to tu jde pořád, někdo prostě padne a buď se stane šíleným nebo temným. Zhluboka se nadechl hned po tom, co se dosmál. "Opravdu se mě bude někdo jako ty snažit ublížit?"

Chladnokrevným pohledem jsem jej sjela. Pohublý vlk, na pohled slabý, ovšem slova měl ostrá. Koutky úst jsem povytáhla do chladného úsměvu. "Fajn. Když se nehodláš představit sám..." Kývla jsem rameny. Šedomodrá křídla jsem nechala vytratit se. "Budu ti zkráceně říkat třeba.. Odpade." Ušklíbla jsem se. Pomalým krokem jsem šla k němu blíž a pysky pozvedla, přičemž se mu mohl poskytnout pohled na dlouhé tesáky. "Beru to jako výzvu." Odpověděla jsem na jeho rádoby dotaz. Kdyby se bránil, nevadilo by mi to. Jizev jsem měla na svém těle již nespočet. I zjizvené oči, lačnící po krvi, ho propalovali.

Začal se zase smát. "A kdo si ty? Vlčice co byla dříve sviťačka a pak se prostě rozhodla, že ten světlý ubohý svět není pro ní a tak se přidala k Zeiss a teď leze alfě do prdele? Copak se ti stalo, maličká? Někdo ti zlomil srdíčko?! Ne! Pokud chceš být temná, tak nesmíš cítit ani špetku citu. Pokud bys byla temná nesnažíš se mi nahnat strach, nýbrž nikoli mi tu nevymýšlíš až příliš trapné přezdívky a nehraješ si na to, jak moc temná si." Smál se jí. Vytasil na ní své tesáky. "Jediný kdo z vás je opravdu temný je alfa a možná pár dalších vlků. Vy ostatní jste bohužel neutrální." Možná měl pravdu, možná ne. I přesto co viděl v Zeiss bylo pár vlků, kteří neměli co pohledávat. Jeho její jméno nezajímalo, jeho nezajímalo, že ani z nějaké Zeiss je. Ona si nezasloužila někam patřit. Ona nebyla ani zlá ani hodná, ona byla jen někdo kdo se snažil nacpat alfě do prdele a to s elegantní neskrytostí.

Uchechtla jsem se. Tohle nemá cenu vodit k Alfě. Prachprostý obyčejný zmetek co má sílu pouze na ostrá slova. Stejně jako Allweena. Pohlédla jsem na něj. Chce mít radost? Chce vidět někoho kdo do Zeiss nepatří? Dobře. Dopřeji mu to. Můj pohled byl najednou jiný, než před chvíli. Divadlo, ala Nira právě začíná. "Och. Hádám tedy, že když já tam nepatřím, protože jsem si nesáhla, až na úplné dno, jako ty, hádám... Ty tam tedy patříš." Začala jsem. Herečkou jsem byla perfektní. Nikdy mé lži nikdo neprokoukl. I kdyby to tenhle prokoukl. Co z toho? Zemře, dnes a mou tlapou. Popravdě já si sáhla až na dno. Než jsem přišla na Niwat. Ale proč bych mu to měla vykládat? "Když si myslíš, že nezapadám nikde, že zde nepatřím.. Proč mě nešetříš trápení s hledáním domova a nezabiješ mě? Když já temná nejsem a ty ano?" Pokračovala jsem ublíženým hlasem a mezitím co jsem předním chodila z leva do prava a stále z něj nespouštěla pohled. Při mé chůzi se hromadili na zemi podemnou stíny. Už to byla síla zvyku, že při svém hraní už nevědomky přivolávám stíny z okolních objektů. Na mých stínech hlavně bylo nejzvláštnější to, že jsem nepotřebovala k nim nic, co by objektům pomáhalo vrhat stíny. Kde jsem byla já, tam byly i on. Stín.

Začal se smát ještě více. Ona uměla lhát a on taky, možná byl první kdo poznal úplnou lež a nedal to na sobě znát. Chce hrát divadlo, no dobrá. On poznal lež moc dobře, celý život v ní žil. I když byla lež sebelepší, on prostě poznal, když mu někdo lhal. Slova, divadlo. Dělala to co on řekl. "Já a patřit ke zlu? Ne. Hlavně přestaň s tím divadlem, chce se mi z něj zvracet. Já nejsem nějaký patolízal vaší ubohé alfě lezl do prdele jako to děláš ty nebo ostatní. Ani nejsem samo čisté zlo, jen vím jak vypadá při doslechu o vaší alfě." I on vyvolal svou magii. Okolo něj se začali hromadit duše padlých vlků tady v táboře. Svou roli blázna hrál dobře, přesto v něm ta svině číhala dál.

Možná někdo by byl překvapen, že tohle na něj někdo vyhrkne. Ne, já ne, ba naopak. Udělalo mi to radost. Ušklíbla jsem se. Zvlášť, když se zřejmě projevila jeho magie. "Fajn." Zavrněla jsem sladce. "Očividně na takové hraní si nejsi." Uculila jsem se a olízla si tesáky. Stíny, proužek po proužku se zvedali ze země a vlnili se jako chřestýš, když mu někdo hraje na tu flétnu. Akorát místo jedovatých zubů, tvořila jejich 'hlava' ostrý konec, jenž už nejednomu vlku ublížili. Tenhle vlk se mi líbil. Ne jak moje první oběť, která si pro smrt vyloženě přišla. Tenhle vypadá, že si s ním užiji i legraci. Byla jsem zvědavá co jeho magie umí. Proto jsem stíny dala jen do útocího 'módu', ne i do obrany. Stejně co by mi tak slabý vlk provedl? *100 výdrž*

Zhluboka se nadechl a pak nechal dvě duše se rozvinout do vlků. Byly jen menší zastrašení, ale jeho první vyvolání. Byl na sebe pyšný. Však ona ještě uvidí s kým se dala do křížku. Zasmál se a přešel blíže k duším. Obě dvě začali vrčet. Mohl je udržet jen chvilku, byl až moc slabý. Podíval se jí do očí. Necítil strach, klidně by mohl i zemřít jen aby dokázal, že byl opravdu bláznem. Vlastně by mu ani smrt nevadila. Podíval se na ní a ušklíbl se. "Přišla si mě zabít? Tak pojď." Ušklíbl se na ní a sám zavrčel. Jeho pohled se stal více temný.

S pozvednutým obočím jsem sledovala jeho počínání, až se zde objevili dva vrčící vlci(jestli správně chápu) Jeho výzvu jsem přijala z úsměvem na tváři. "Z radostí." Řekla jsem a všechny šipky obrovskou rychlostí zamířili k němu. I kdyby chtěl uhnout. Nedokázal by se vyhnout úplně všem. Při tmě jsem je viděla jasně a zřetelně snad pouze já a bylo jich nespočet a letěli jeho směrem snad z každé strany. Tři z nich byly úmyslně nasměrované na jeho tlapy, aby ho přišpendlili na místě. Z mého hrdla se nezapomnělo ozvat i vrčení.

Ash nebyl blbý, tušil, že bude mířit na tlapy a tak se pokusil uskočit. I když nedostal ty rány do tlap, tak schytal další do jeho těla. Černá krev začala téct proudem, ale jemu to nevadilo. On byl pomatený, jeho mysl byla rozervaná na kousky a on již nikdy nebude stejný. I kdyby měl do minuty zemřít, tak jí to nedá tak lehce. "Ty svině." Sykl a propálil jí pohledem. Tohle jí po smrti nedaruje.

Uchechtla jsem se, když se vyhnul mým útokům na tlapy. "Říkali mi i hůř." Kývla jsem rameny a plnou rychlostí jsem skočila k němu a srazila ho k zemi, nevšímajíc si jeho magie. Měla jsem aktivovaný stinný štít a tak mě to ani neškrábne. "A co tak už se přestat hrát?" Pozvedla jsem obočí a škrabla jej přes oko tak, že je nemožné, aby buď neposlepl, či mu tam nezůstala pořádná jizva. Z mých drápů stékla krev na trávu a hlína se barvila do ruda.

Přijal svůj osud. Ale nakonec se jí přeci jen zakousl vší silou do packy. Jeho život protékal přes onu krev stejně rychle jako ona vytékala. Bylo mu jedno že již nebude vidět, on by stejně zemřel tak či tak. Myšlenkami se vrátil ke své matce. Kdyby jej nenechala samotného, tohle by se nestalo. Zavrčel a znovu se vlčici zakousl do nohy, silněji. Tesáky došel až ke kosti. Jaké by to bylo jí zlomit i kost? Na to sílu ale bohužel neměl.

Když se mi zakousl do tlapy, neubránila jsem se lehčímu bolestnému zakňučení, ale i když se snažil, víc nemohl. Druhou volnou tlapou jsem mu začala drtit hrudník.Najednou se z čisté oblohy objevil blesk, jenž udeřil rovnou do něj. I mě lehce zasáhl, ale já ho ustála. Ještě jsem se mu zakousla do hrdla a trhala hlavou, přičemž po nějaké chvíli jsem vyrvala dost z jeho krku. Chvíli jsem jeho vykrvacející tělo sledovala, vyplivla jsem co jsem vytrhla a nakonec se vydala vlastní cestou. Přežít tohle nemohl, ani kdyby chtěl. Ale ještě nakonec přeci jen dvě stínové šipky zamířili rovnou doprostřed jeho hrudníku s cílem probodnout mu umírající srdce. Já si ani své krvácející tlapy nevšímala. Měla jsem už tolik zranění za sebou, že tohle jednoduše nic nebylo.