Příběh smečky Ishimura I.

Vůdci: Spirit a Lucas Black

Území: Zmapované území a seznam živočichů

Soukromá domlouvárna smečky

Vinteren Feilende da Dårlig si pyšně, ale s jistým vtipem, vykračoval lesem. Nu, ani ne tak pyšne, ale elegantně. Patron si tiše pobroukával veselou melodii a Vintera to příjemně naplňovalo obšťastnanou náladou. Měl radost ze sněhu, ze všeho. Sice trochu litoval odchodu z rodného Norska, ale při pohledu na krásně zasněženou krajinu změnil názor a pokračoval v cests. Vůbec netušil, že ačkoli si teď pomalu a bezstarostně vykračuje, řítí se po strmé horské dráze - vedoucí přímo do temné díry.

LNS

LNS

Vinteren se zastavil, když mu bylo opětováno křupání a vrzání sněhu. Rozhlédl se kolem sebe - přes šátek viděl stejne dobře, jako ostatní vlci bez šátku. Našpicoval ouška a najednou jako by se mu otevřel výhled do zrcadla. Vlček, kterého viděl, měl stejně jako Vinter šátek přes oči a tlapky omotané obvazy. Jen neměl šátek kolem krku. Tento šátek měl Vinteren spíš na parádu, protože žádné zranění na krku neměl - byla to památka na matku. Když jím zacloumal jemný větřík, křídla přitiskl k tělu, aby ho to neodneslo. Pousmál se, ale pak si uvědomil, že vlček ho asi vidět nemůže. ,,Ahoj...?"

Řeka Wolf

Seděla jsem při toku řeky Wolf a zamyšleně hleděla na její hladinu, jež byla ovšem v této chvíli na většině míst zamrzlá. Nebylo se ale čemu divit, přeci jen, byla zima a ještě ke všemu... Vánoce. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou a dál se dívala na řeku. Najednou jsem zaslechla šepot ptačích křídel. Vzhlédla jsem k obloze a uviděla početné stádo kachen, které pomalu klesaly dolů a přistávaly na zamrzlou vodní plochu. Musela jsem se uculovat, když někteří neohrabanější jedinci stoupli na led a začaly jim podklouzávat nožky. Několika se dokonce podařilo spadnout. Heh.

LNS

Hranice
Pomalu jsem se belhal krajem a občas sebou plácl na zem. Tlapky jsem měl rozedřené do krve a v žaludku mi kručelo - nedokázal jsem na tomhle povrchu normálně chodit, natož běhat a lovit. Už asi po sté jsem se sám sebe ptal, proč jsem při všech bozích odcházel. Tam jsem se měl pěkně. A tady? Každý mě bude považovat za šílence a odmítne mě, to je jasné. Povzdechl jsem si, zapotácel se a skončil na zemi. "K čertu." zavrčel jsem tiše a vyškrábal se na nohy.

Hranice
Natrefil jsem na trochu podmáčený povrch a hned se mi šlo o něco lépe. Navíc se mi podařilo úspěsně ulovit nějakého hmyza, který sice chutnal dost hnusně a křoupal až z toho bolely uši, ale pronikavý hlad v mém břiše alespoň na chvíli zahnal. Jenže pak se zem zase proměnila v pevnou a kamenitou a já se zase vysekal. Zavrčel jsem, když jsem se už popáté zvedal, když tu jsem ucítil cizího vlka. Stáhnul jsem uši k hlavě a trošku se přikrčil. Prohlédl jsem si neznámého a poznal, že mi od něj nic nehrozí. Stejně jsem ale byl obezřetný. "Ne, děkuji, v pořádku." odpověděl jsem a neklidně švihl ocasem. Zdejší zdvořilostní způsoby mi ještě nebyly známy. Udělal jsem k němu pár kroků a snažil se, aby to nebylo jen divné hopkání, ale moc se mi to nepovedlo a já zase skončil na zemi. Oklepal jsem se, vstal a zavrtěl hlavou. "Zdejší terén je náročný." povzdechl jsem si tiše.

LNS

Možná si nevybral nejlepšího vlka pro povídání. A ani kamarádění. On sám odešel z domova proto, že rodiče se o něj přestali zajímat. Avšak ještě předtím mu matka řekla, že mají v rodině zvláštní vadu. Vadu toho, že se z hodného vlka  okamžiku promění na samotáře a zlouna, typickým pro Norsko a zejména jejich smečku. On tomu však nevěřil. ,,Ty... Ty přes ten šátek vidíš?" optal se. To ho opravdu zajímalo. Má podobnou magii? Nebo něco jiného? Nebo opravdu nevidí...?

Řeka Wolf

Ani jsem si neuvědomovala, že se setmělo, a dle mého to bylo jen a jen dobře, jelikož kdybych si uvědomila, že jsem vlastně v noci, ve tmě, u řeky a ještě k tomu sama, tak by mě asi trefil šlak. Ovšem mé nevědomí netrvalo věčnost a já v jednom okamžiku vzhlédla k noční obloze poseté hvězdami, mezi nimiž zářil, jak jsem já s oblibou říkala, jejich král Měsíc. Náhle jako by mě obestřel chlad a já ucítila, jak mi po zádech běhá mráz, což pro mě znamenalo, že jsem cítila na hřbetě jakési mravenčení. Tiše jsem zakňučela a rozhlížela se kolem sebe. Kolem mě tma, někde byla jen taková modrá, někde ale šla až do černa. A právě té černé tmy jsem se tak obávala. Respektive toho, co se skrývalo v ní.

Sanito (LNS)

VINTEREN

LNS

Najednou si nebyl jistý sám sebou. ,,P-promiň... Jestli jsem ti tím nějak ublížil..." Větu nechal nedokončenou viset ve vzduchu. Sedl si a promnul tlapkami sníh. Najednou - jakoby se vše zatmělo. Už to přišlo, řekl nepřítomným hlasem Deimos. C-co přišlo...? vykoktal Vinteren, který viděl jen tmu. Ta proměna. Proměníš se ve zlého - jak to řekla tvá matka. Takže to je pra- Nedořekl to slovo. Zavyl a ztratil se v hrozivém, hučícím mraku temnoty...

Vlčice, Amy, už tu nebyla. Pamatovala jsem si jen to, jak jsem byla unavená, tlapky mi ztěžkly a já jsem upadla pod velký strom do hlubokého spánku.

Teď jsem byla vyspaná a cítila jsem se plná energie, plná pozitivní energie. Nebyla jsem rozespalá jako jiné dny, kdy jsem se probudila z tvrdé země, tady byl mech, na kterém se mi minulou noc leželo velmi příjemně. I tak jsem tu ale nechtěla dále zůstávat - potřebovala jsem se vrátit do Kirigakure. Třeba tam je mamka, taťka nebo sourozenci. Chyběl mi někdo blízký. Ano, v Ishimuře byl Angaraw nebo Amy, ale i tak mi scházel domov. Už hodněkrát jsem uvažovala, že bych šla do Ishimury, ale ne teď. Ještě byl čas.

Roztáhla jsem křídla a vzletěla jsem, tak, jak mě to Ang učil. Již brzy jsem se ocitla nad hranicemi, ohlédla jsem se. Ještě se sem vrátím, slíbila jsem si.

Řeka Wolf

Nejspíše jsem musela usnout, jelikož jsem se... probudila. A ještě ke všemu nebyla tma, ale kolem mě se rozlévalo světlo jasného zimního rána. Uh. Podívala jsem se na svá záda, která byla zasněžená, dle čehož jsem usoudila, že v noci muselo jistě sněžit, i když jsem nebyla schopna odhadnout, jak moc. Zamručela jsem a posadila se. Stále napůl zalepenýma očima jsem se koukala kolem sebe a snažila se zcela probudit, ovšem... cítila jsem se být neskutečně ospalá. ,,Nuh, dobré ráno, Yiko," pozdravila jsem sama sebe a zívla.

REEL ARASHI

Hranice

Pozrel som sa na zvláštneho vlka (Iedar Reed). Mal zvláštnu chôdzu.  ,,Je  náročný, ale o nedlho si zvykneš. Ja som sa tu vlastne narodil, takže ja s týmto terénom nemám problém. Ak chceš dovediem ťa do Tábora, za Alfou alebo za Betou, ani jeden z nich nie je zlý. Nikoho nezožerú." podpichol som vlka a potriasol hrivou. Možno ho odrádzajú tie moje jazvy. pomyslel som si. ,,Nikto ti nechce zle. Tu sa ti nič zlé nestane, iba keby si išiel za Zeissákmi." poznamenal som a krotko som švihol chvostom.

Hranice
Přikývl jsem. Ten vlk rozhodně nebyl zlý, ale jeho řeči mě unavovaly. Přišlo mi divné, že mě vidí poprvé a už se chová, jako bychom byli dobří přátelé. A navíc je moc ukecaný. I tak jsem ho ale poslouchal, pár informací o tomhle území by se hodilo. Našpicoval jsem uši a pozorně poslouchal. Chci se vlastně přidat do smečky? Já patřím k mé rodině a to taky je smečka, když se to tak vezme. Ale mám tady sám nějakou šanci? Zatím jsem si to nechal v hlavě, že to ještě promylsím. "Díky." pousmál jsem se na vlka. "Já...nevíš tady o nějakém močálu, nebo tak něco? Docela by mi to pomohlo." zeptal jsem se ho s nadějí v očích. Než jsem však stačil říct něco dalšího, ucítil jsem palčivou bolest hlavy. Co? Ne! Přece před prvním vlkem, kterého potkám nemůžu vypadat jako někdo posedlý ďáblem! Pokusil jsem se tu bolest zatlačit zpátky a nejistě jsem zavrávoral. Před očima se mi začaly dělat mžitky a já věděl, že už zbývá jen málo času a dostaví se nepříjemný sen.  

Očividne som bol pre neho úplná trubka. Proste kto by si pomyslel, že depkársky zjazvenáč sa bude priateľsky baviť s úplne cudzím vlkom, ktorého ani nepoznám. Ale možno sa predsa len mením. Keby sme sa stretli pred pár mesiacmi, hral by som hustého frajera, ktorý sa pred každým naparuje a nafukuje. No to bolo minulosťou. Tenebris, má to ešte zmysel? Prečo spí? Ja chcem byť len a len s ňou. Je mi z toho nanič ako ma mučí. Ja ju chcem. Ale mám zmysel žiť? Áno mám, veď moja dcéra, ćo by si počala keby sa jej otec zabil? uvažoval som a akoby som prestal vnímať čo druhý vlk hovorí. ,,No močiar alebo bažinu, si moc nepamätám ale možno tu niečo také je." povedal som a môj hlas znel divne akoby zastreto. Nestrápňuj sa pred hocakým vlkom. Veď nevie čo mám za problém... pomyslel som si.

Stál som pred alfou a čakal ako sa vyjadrí k tomu. Či budem môcť vychovávať alebo nie to vĺča. Medzi tím som spomínal na nebohú milú, ktorú už neuvidím. Ale v spomienkach ju budem mať stále. Neboj snáď ti to vĺča dajú, a budeš dobrým otcom. Ďakujem za povzbudenie Diablo, snáď áno. Jeho povzbudivé slová boli aspoň útechou ktorou som hľadal. Usmial som sa a naďalej čakal, na verdikt alfy.