Příběh smečky Kirigakure II.

Koku přejela pohledem po místě, ve kterém se ocitla. Připadalo jí to tu pěkné, vskutku útulné. Při pohledu ven mírně zamžourala a hned se otočila zpět, raději byla tady, ve větším teple a s jídlem i vodou. Jak dlouho snila o takové chvíli, kdy najde ukryt a bude se moci napít a skousnout nějaké to sousto masa. Jenže lovit téměř neuměla, vlastně jedla jen díky tomu, když na ní ostatní útočili - sama netušila, jak to funguje. Hilary se na ní dívala a ona jí tento pohled opětovala zpět, mávajíc pomalu špičkou ocasu ze strany na stranu. Stáhla ouška k hlavě, nevěděla, co odpovědět. "Zjádné jméno, zjadná lodina," u písmene "l" se pokusila i o r, ale nevyvedlo se jí to. Prozatím to však příliš neřešila. Sice měla jméno - a ne jen jedno - ale momentálně by raději dostala nějaké nové. Přestala dělat gesta ocasem a položila jej tak, aby skryla svojí značku z lidské laboratoře. Do tohoto momentu slova nepotřebovala a nemyslela si, že je bude muset využívat příliš - už vůbec pak ne v nadměrné hodnotě. "Hilai žije sama?" tentokrát byla Arewi ta, která se zeptal.

Sem tam se stáhla, jakoby jí něco ohrožovalo, ale vždycky jí pohled na bílou vlčici před ní uklidnil a naplnil její srdce pocitem bezpečí. Věděla, co nastane. Bude tu noc, ale ne jen tak ledajaká - žádní zlí vlci, žádné lišky, žádní predátoři. Jen klidný spánek. Arewi si dlouze zívla a přestala s tím ve chvíli, kdy se Hilary pustila ke slovu. Se zaujetím v očích poslouchala. Rozhodla se neskákat do řeči a počkat, dokud to půjde. Nejvíce nadšená byla totiž pro chvíli, kdy dostane pěkné jméno. Koku, zněla jí ona slova v uších. Vskutku příjemný tón. "Koku," zopakovala nadšeně a zamávala ocasem. Tím dala najevo svůj souhlas a doufala, že to bude stačit. Tlapou hrábla do země, dalo-li by se to tak nazvat, jelikož žádnou díru nevytvořila. "Nejsou rodiče, rodiče odejít pryč, nechat Koku samotnou," snažila se zformulovat větu. Na ono jméno si zvykla, jakoby jí patřilo už od narození. Až potom se zadívala ven a pak zpět do doupěte, zmateně zamrkala. "Proč Ayl nepřijde?" ptala se tichým hlasem.

Z hrdla sa mi dralo vrcanie,lebo sa do mojho zorneho pola dostal zeleny vlk (Greeny Orcan). Mala som pocit ze mi rusi skusku. Uz to, ze sme tu boli ja s Vargom bolo doat. Nepotrebovala som tu niekoho, ktory prave prerusil Isseyovu cinnost. Issey bol schopnou kappou istotne by bol vybornou deltou. A toto bola jeho uloha. Ja a Varg smw tu boli len. z bezpectnostnych dovodou.

Cítila jsem, že se k nam blíží nový pach, který jsem doposud nepoznávala. Úplně jsem zrušila soustředění a schovala se za Tayume. I když jsem zatím nikoho neviděla, věděla jsem, že se něco blíží. I krom toho, že jsem byla skoro dospělá, jsem se teď za dospělou vlčicí krčila. "Něco se tu blíží." Pověděla jsem, protože jsem si nebyla jistá zda to taky cítí. 

Koku neodpověděla, jen tak bezmyšlenkovitě poslouchala jakékoliv slovo, které jí přišlo k uším. Nebyla si jistá, jak reagovat. Své rodiče neviděla, nepamatovala si je, nechali jí zemřít a to jí v paměti zůstalo. Kdyby je viděla, pokusila by se shodit je z útesu, aby navždy zmizeli z tohoto světa. Chtěla vidět, jak trpí, jak se naposledy nadechnou, protože přesně tohle udělali oni jí. Zmateně naklonila hlavu při slovech o spavé nemoci, neměla jediné tušení, co to je, ale únava ji přemohla natolik, že už neměla ani moc sil zeptat se. Tiše se přikradla k Hilary a lehla si co nejblíže k ní, tak, aby cítila její příjemnou, měkkou a sněhově bílou srst. "Já chci být s tebou, nechci pjič," zaskučela potichu, oči už měla však zavřené a za chvíli bylo doupětem slyšet pravidelné dýchání dávající najevo, že usnula.