Liam - Třináctka & Noemie | Duše Huntera

Duše Huntera
Při toulání po krajině na sebe narazí dva vlci. Děj se může vyvinout jakkoliv, jen těžko by se dalo odhadnout, jak může takové setkání dopadnout.

Hlavní postavy:
Liam - Třináctka & Noemie
Ostatní přizvaní vlci s povolením:
--
Počáteční místo; Podnebí:
Zeiss, Palouk ohně; Sněhové hromádky jsou vidět jen zřídka, zato sluneční paprsky se probouzí a snaží se dostat skrz mraky.

NOEMIE

Nebavilo mě být stále v táboře. Občas se tam něco dělo, ale povětšinou jsem to brala jako ztrátu času. Navíc jsem pořád nepožádala mamku o zkoušku, což pro mě nebylo příliš výhodné - ale tohle nikdo nemusel vědět. Odplížila jsem se, když to bylo možné, a ztratila jsem se z dohledu tábora. Neběžela jsem dlouho a už po chvíli jsem zastavovala na jistém palouku, Palouku ohně. Pamatovala jsem si tento název jako jeden z mála, pak se mi do paměti zapsal ještě Temný les. Pojmenování tohoto místa bych sama neodhadnula, odhalila mi jej Bílá. Jen těžko bych tu teď zachytila její pach. Na jednu stranu mi to bylo líto, na druhou se ale musím přeci jen postavit na své tlapky. Chtěla jsem dokázat, že na to mám.

~Palouk ohně~

Zvedla jsem hlavu a pokusila jsem se zachytit okolní pach, jakýkoliv. Nejlépe nějaké kořisti. Vzpomínala jsem si matně na zajíce a poté i na kojoty. Možná, že by nebylo špatné si zase prozkoušet své lovecké schopnosti. Tentokrát se ke mě štěstí otočilo, protože jsem zahlédla malého zajíce. Přikrčila jsem se a začala jsem se k němu potichu přikrádat. Když to mohl nejméně čekat, vystartovala jsem po něm. Povedlo se mi setkat se s jeho srstí, ale byl příliš rychlý a dal se na útěk. Rychle jsem si prohlédla krajinu, nejlepší bude hnát jej přímo k táboru, kde jej nejlépe chytím. Zaměřila jsem se jen na něj. Už jsem byla připravená, avšak tentokrát jsem zapomněla na chvíli zvednout hlavu, tudíž, když jsem skočila, zajíce jsem minula - místo toho jsem ale vrazila do jakéhosi oranžového vlka. Než jsem se vzpamatovala a uskočila jsem stranou, zajíc byl fuč. Zavrčela jsem, nesnášela jsem, když mi kořist pláchla. "Hej, ty! To je tvá vina!" štěkla jsem uraženě, sama jsem sice věděla, že to tak je, ale proč pořád říkat pravdu?

"Ovšem, že tvoje vina," odfrkla jsem si. Zajíc byl ještě v dohledu, nicméně to nevypadalo, že se chystá zastavit. Jeho poznámka mi skoro zněla jako výzva. "Ano, ale trvalo by mi to déle, než bych ho zase dohonila a kdoví, třeba zaleze zase do tý jeho nory. Proč plýtvat čas, když je tu i jiná kořist?" poznamenala jsem. "Navíc, kdo vůbec jsi? Neviděla jsem tě tu, zřejmě ne člen smečky." Arleen: Říkáš zrovna ty, Vetřelkyně. Drž tlamu a hlídej svá slova, zavrčela jsem na jednu z mých 'společnic' v mysli.

Chtěla jsem zavrčet, ale udržela jsem to v sobě. Mrazivě klidná, hrdá a chladná především, jako mamka. Ano, považovala jsem jí za svůj vzor. Na jeho hlas jsem tedy reagovala mírným ohrnutím pysků. "Ptala jsem se první," odsekla jsem nakonec. Nedávala jsem to najevo, ale hlas, kterým se zeptal, mi nahnal mráz po zádech.

Pohledem jsem střihla k jeho obličeji a došlo mi, že nevidí. Chvíli jsem zaváhala a příčila jsem se sama se sebou. No, tedy s vlčicemi v mé hlavě. Memory: Noemie! Opovaž se! Pamatuj, kdo jsi. Nesnižuj se k takovým věcem. No, ani jejich názory se neshodovaly - jako vždy. Derrari: Jen ho poškádli a když dojde k boji, tak... no, zlobit se rozhodně nebudu, uslyšela jsem její démonské zasyčení. Oklepala jsem se. Proč by k něčemu takovému mělo dojít? Možná... toho radši nechám. Memory: Chytrá. Mandarine: Přestaňte se do toho už konečně plést... "Řekni, vlku, patříš do téhle smečky nebo ne? A opovaž se lhát. Protože já vím přesně, kdo sem patří." Ovšem, že nevím.

Nevěděla jsem, co říci, musela jsem uznat, že tohle byl dobrý tah, ačkoliv jsem nechtěla. Měl pravdu - proč se ptám? Logicky, protože to nevím, ale to jsem nahlas říkat nechtěla, proto jsem se jen zamračila a neodpovídala na jeho otázku. Na tu další jsem odpovědět chtěla, ale on byl rychlejší. Když přišlo k nárazu, zavrávorala jsem a uskočila jsem tak, abych nespadla - to by se mi nehodilo. Zůstávala jsem na tlapkách, zatímco on se posadil. "Záleží," zasyčela jsem podrážděně. "Proč myslíš, že ne?"

Měla jsem tendenci uskočit před jeho zasyčením, ale neudělala jsem to. "Dost věcí," mírně jsem pohoupla špičkou ocasu, můj hlas teď zněl vcelku upřímně, ačkoliv jsem příliš nelhala, až teď chytil ten tón - ovšem jen na chvíli. "Jako třeba kdo?" pokračovala jsem v těch otázkách a provokativně jsem se k němu přiblížila. "Pověz mi to," tentokrát jsem téměř napodobila jeho syčení, avšak ne nepřátelským, spíše šibalským způsobem.

Couvnul, ani jsem se mu nedivila, kdyby to neudělal on, udělala bych to já. Pak se ale začal přibližovat, mezitím co mi odpovídal. Srst na krku se mi naježila, než mi ale došlo, že se snaží jen o to, o co já. "Nepřibližuj se," uniklo mi z tlamy stejně tak, jako tlumené zavrčení. Zašvihala jsem ocasem, nechtěla jsem se nechat takhle vyvést z míry, ale nešlo to. "Nezdá se ti tohle hloupé?"