Emerithy & Feam Re Arti > Vlasatá rodina

Vlasatá rodina
Doupě Emar; potom podle potřeby ^^
Jako na příběhu
Jednoduše matka a syn, co jiného k tomu dodat?

Začneš, prosím? ^^

Les bludiček: Teritorium Sasoriovců/ Les Měsíce, potok Noctis ► u doupěte Emar

Mladý vlk horlivě přemýšlel o své magii. Co bych mohl mít za magii? Zkoušel jsem to v lese, soustředil jsem se na zvuky, na vůně, pak dokonce i zkoumal zrakem různé předměty a nic. Třeba, jako první jej napadlo zkusit vodu a na tu se zaměřit. Ale nic takového, co by mu napovědělo, že je voda právě ta magie, která patří jemu, se nestalo. Přemýšlel o větru, o rostlinách, o stromech. Ale nic mu nenapovědělo. Proto se vydal přemýšlet hlouběji do lesa, až se ocitl na prahu domova.

Emerithy - Emar (Doupě Faratha a Emerithy)
Protáhla si ztuhlé končetiny a olízla si čumák. Byla nějaká rozlámaná. Na nic nebrala ohled a nic jí nezajímalo, teď jen chtěla najít nějaké jezero, kde by se probudila a rozkoukala. Už šla ven a před vchodem málem vrazila do vysokého vlka. Jeho pach jí byl více než povedomý..„Ah lásko, kde ses toulal?” zamumlala a zavrtala čumák do srsti na jeho hrudi. Když však přejela blíž ke hřbetu, ucítila šupiny. Můj Faroušek nemá šupiny, ne? Ihned odstoupila a podívala se s kým má tu čest. „Feame!” kvíkla vesele a obejmula ho. Ocasem zběsile vrtěla, div jí ocas neuletěl. „Prosím, odpusť mi, jsem špatná matka. Nevěnovala jsem ti pozornost, pořád jsem jen spala, nic jsem tě nenaučila…” byla ze svého chování vůči jejím potomkům doslova na prášky. Všechno si to hrozně moc vyčítala.

u doupěte Emar
Byl by dokonce i pokračoval dál, hluboce zabrán do svých myšlenek, kdyby ho nesevřela něčí náruč. Ani se nebránil, neboť pach mámy byl tak silný, že jej ihned upokojil a ukonejšil jeho ostražitost. "M-mami?" Chtěl vyhrknout něco ve smyslu, co tady děláš? ale ihned si uvědomil, že dokráčel až domů. Usmál se a radostně zavrtěl ocasem, přičemž jeho chřestítko našpičce honu vydávalo veselé zvuky. "Ale no... pořád jsi moje máma a já tě mám rád. A mami? Vlastně mi můžeš pomoci i teď." Načal a nechal se objímat mateřskou láskou. Byl zaplaven štěstím, bylo to jako by se probudil ze snu.

Emar
Koukla mu do očí. „Jak bych ti mohla pomoci, zlato?” usnála se na něj mile, když svého syna pustila. Olízla mu tvář. Připadala si tak strašně malá ve srovnání s Farathem a Feamem. Ale nijak zvláš jí to netrápilo. Zavrtěla ocasem a zazubila se. Páni…to je pocit…Mami… pomyslela si a uchechtla se tomu. Nebyla zvyklá na toto oslovení, ale upřímně se jí líbilo. „Japak by ti mohla tvá 'stará' maminka pomoci?” usmála se na něj opět a vyčkávala odpověď.

Bylo to tak hřejivé, být ve společnosti své matky, vlčice, která mladému vlku dala život. Hřálo ho to u srdce a on se spokoně nechával kolébat těmi krásnými pocity a plně nassával lásku a péči, kterou dříve postrádal. Nevadilo mu to, stejně se cítil mladý natolik, že si připadal jako vlče, navzdory tomu, že jeho tělo bylo plně dospělé.
"Má máma mi může poradit..." Zarazil se, když si uvědomil, co jeho matka pravila. "Ale mami! Ty přece nejsi stará! Co to povídáš." Vyhuboval mámě a olízl ji dětsky pusu. "Pořád nemůžu najít svoji magii. Pomůžeš mi s tím?"

Emar
Sladce se na něj usmála a zavrtěla ocasem. Pak se zamyslela. „Samozřejmě, že ti pomohu. Od toho tu jsem.” usmála se na něj mile, avšak zamyšleně. V první řadě jí napadlo. Že by mohl mít magii po jednom z rodičů, takže začátek bude asi u vody, když né u vody, asi by se vydali najít nějakého hada. Jakéhokoliv. „Dobře. Zkoušel jsi vodu? Jestli by si neuměl trochu ovládnout vodu?” pousmála se. Pokud ani magie rodičů, tak třeba jeden z 5. prvků… pomyslela si. Byla stále trochu zaražená, na svou magii přišla náhodou. Ale nehodlala zkončit, dokud mu nepomůže.

I on zamával ocasem v přátelském gestu, přičemž jeho chrastítko opět zachřestilo. Radostně se usmíval a téměř vlčátkovsky se radoval. "Děkuji, děkuji, mami. Mám tě rád." Blafl na mámu a na její otázku odpověděl ihned. "Ano, vodu jsem zkoušel. Udělal jsem to přesně tak, jak mi poradil Aetas. Šel jsem na klidné místo v lese a chvíli jsem dýchal, abych se uklidnil a vyhnal ze své mysli všechny nechtěné myšlenky. To proto, aby mě nerušily, abych se začal plně soustředit na přírodu kolem sebe. Měl jsem se postupně vnořit do různých aspektů přírody. Vnímat vůně, rozlišovat zvuky, soustředit se na své okolí. Mělo by mě něco zaujmout, přitahovat a podle toho bych se pak zaměřil na tu konkrétní věc, kterou bych zkoumal dál a pokusil bych se ji ovládnou. Třeba vítr přinutit, aby dul silněji nebo naopak, aby mé tělo obcházel. Nebo třeba přimět pohnout klacík, ale nic nefungovalo." Vysvětloval matce Feam. "Možná že jsem se soutředil málo a nebo, a to je asi pravděpodobnější, jsem nenašel ještě tu svou správnou schopnost. Už jsem zkoušel vodu, vítr, rostliny, hlínu. Kamení."

EMERITHY
Všechno poslouchala a hodně pozorně, aby mohla pomoci. Vzpomínala si, co má za magii její partner; jeho otec. Pak se podívala na něj a celého. Nemohla si pomoci, připomínal jí…hady? Štíry? „Dobře, zkus se zaměřit na hady a štíry, třeba můžeš mít magii po otci. Zkus se zaměřit a zjistit, jestli v blízkosti had nebo štír, jestli je cítíš..zksu to.” usmála se na něj mile, ale furt usilovně přemýšlela, co jinýho by mohl mít za magii. Nějakou zvláštní, nebo "tradiční"? Po otci nebo matce? Jakou?

Mladý vlk se zamyslel. Mohl bych mít magii po otci? Jasně, proč bych nemohl. A za zkoušku to stojí. Věnoval matce vřelý úsměv a pohled pochopení. Jako by se mu rozsvítilo. "Dobře, mami, to je vlastně pravda, mohl bych mít magii jako táta, nebo něco podobného?" Rozhodně i to bylo možné. Zavřel své modrozelené oči a pokusil se představit si nejdříve štíra, aby se mohl pokusit zachytit něco, co by mu prozradilo, zda má spojení s takovým tvorem. Po té zkusil svou pozornost přenést na hada. Teprve tehdy pocítil jakési spojení. Možná, nebyl si stoprocentně jist, avšak něco tu bylo. Otevřel oči a pohlédl na matku. "Mami! Něco cítím, ale nevím co."

Usmála se a kývla. Trpělivě vyčkávala, když se začínal soustředit a jen ho pozorně sledovala. Vždycky její oči zaujal, vždycky jí dosti fascinoval. Byla nesmírně ráda, že může být jeho matkou. Když promluvil, usmála se a zavrtěla ocasem. „Nevíš co? Zkus to ještě jednou a zaměř se na to, na co si se zaměřil teď, na to, co cítíš.” usmála se na něj. Byla z toho celá…vzrušená… Byl to zvláštní pocit, ake přesto krásný. Mohla svému synovi pomoci objevit svou magii. Mohla mu pomoci i v něčem jiném? Určitě mohla, ale o to si musel říct sám, jako o magii, protože ona nevěděla, s čím by chtěl případně pomoci. Ale byla by ráda. Opět trpělivě vyčkávala, jak se to vyvrbí a přemýšlela nad jiným způsobem, jak by mohl objevit magii, kdyby to nebyla ani jedna z možností.

"Dobře mami, zkusím to znovu." Nadšeně se zavrtěl a pak se pokusil opět vnímat zvuky a drobounké ševelení čehosi... "Hej, to je moje stébo!" - "Ne, není, je moje, já ho viděl první!" - "Jasně, že je, najdi si jiné stéblo..." Uslyšel jakési hlásky a dokonce jim i porozumněl. A pak uslyšel tlumené hlasy v křoví nedaleko. "Ssssss, sssssseš to aleeeeee sssssslimejš, trvááááá ti to přííííííííliššššš dlouho." Ze křoví se vyplazil had. Feam pochopil, že to právě on promluvil, ale kdo byly ty hlasy předtím? Pozorně se podíval na zem a zjistil, že se nějací dva brouci přetahují o stéblo trávy. Oči se mu rozšířily úžasem. "Mami, oni mluví!"

Usmála se vesele a zavrtěla ocasem nad jeho radostí. S lehce nalkoněnou hlavou na stranu sledovala upřeným pohledem svého syna, jak zkouší najít magii. Z toho všeho ji zapíchalo v tlapkách, a tak si dřepla na zadek a olízla si čumák. Zanedlouho se z trávy vynořil had. Ne, ona se jich nebojí, ale lekla se. Vyskočila na nohy vedle Feama a sledovala kluzké šupinaté tělo a rozdvojený jazyk. Faro pomyslela si při pohledu na hada. Když Feam promluvil, podívala se mu do očí. Viděla v nich úplně ty samé oči, co had. Usmála se na něj. „Mluví?” usmála se. „A co říkají?” zajímala se.