Rowenn & Jessie & Varg; Nějaké změny...? (Ukončeno)

Pomohl jsem ji vysvobodit. Musel jsem opatrně přeskládat několik kamenů a bránily mi v tom další, které se sesypávaly, ale nakonec se přeci jen povedlo a tlapku malé vlčí slečny se mi podařilo vyprostit ven ze sevření země. "Jak ti říkají? Já se jmenuji Varg. A Gara, mého patrona už znáš. Hm?" Zeptal jsem se ji, jelikož ještě nepromluvila, otázal jsem se dál. "Umíš mluvit?" Ale podle mého úsudku by měla.

Bolelo jí to a chvílemi až zakníkala, ale brzy se cítila jako anděl zbaven těžkých okovů. Byla to úleva, ale bolest stále přetrvávala. Odskočila o kousek a pohlédla na svého zachránce. Chtěla udělat pár kroků, ale nemohla došlápnout. Zřejmě bude míti tu tlapku dočasně pohmožděnou, ale snad ne zlomenou nebo podobný problém. Zprvu vlkovi darovala děkovný a vděčný pohled, ale pak se její výraz změnil opět na ten štěněčí ustrašený. Jeho slova jí zalehla v uších. Varg... , zopakovala si jeho jméno. ... a Gar? Ohlédla se za velkým tygrem, který ji doposud děsil. Pohlédla zpět na Varga při jeho otázce. Se suchým polknutím kývla na souhlas. Nějaká ta slůvka uměla, sice výslovnost byla stále na nízké úrovni, ale větu dokázala zkomolit. Však do řeči jí nikdy moc nebylo a když žila u dvounohého, tam stejně vůbec nemluvila. Takže by se dalo i říci, že její řeč na její věk tponěkud vázne. Však ani teď nebyla odhodlaná vydat jediné slůvko. Stála před ním a koukala jak zajíc, nevědíc co má udělat.

Působila na mě jako takové malé srnčátko. Vyplašená a jako by byla smířena s tím, co by se sní mohlo stát. "Ta tlapka tě chvíli bude bolet, ale to napravíme. Nedaleko odtud je takový hojivý pramen. Vezmu tě tam a uleví se ti od bolesti." Sice kývla, že umí mluvit, ale neřekla ani slůvko. "Nevadí, když se ti nechce mluvit. To je v pořádku. Víš, že mám dcerku v, no asi podobném věku tomu tvému? Jmenuje se Molly." Pokoušel jsem se dál ji uklidnit a mluvit na ni. "Ale bylo by fajn znát tvé jméno,abych na tebe nemusel volat - Hej ty, nebo prcku - hm?" Pokračoval jsem dál v mluvě. Kdyby tady nebyla, už bych si připadal, že trpím samomluvou. Udělal jsem krok k ní. "Tak pojď, odnesu tě k tomu prameni. Bude se ti tam líbit."

Chvíli si prohlížela svou mírně opuchlou packu. Cítila, jakoby měla tlačící kamenní ještě v ní. Varg ji chtěl vzít k nějakému hojivému prameni. Kývla. Koukala na něho vykulenýma očkama. Jak mi říkají? Na chvíli zabádala ve své bídné paměti a uvědomila si znělost svého jména a také to, kdo jí jej dal. Dvounozí... Vzpomněla si na svoji "vizitku". Pohlédla na svou zadní packu. Stále tam měla ten kožený řemínek s vyrytým svým jménem a poznávacím číslem. Ukázala jej Vargovi. Když už chtěl vyrazit k tomu prameni, pár kulhavými kroky se dobelhala k němu se stáhnutým ocáskem, ale pak upadla. Nemohla chodit, nešlo to. Kníkla a koukla mu do tváře.

Chvíli jsem čekal, zda přeci jen nepromluví, pak mi však místo slov ukázala svou tlapku s nějakým řemínkem. Co to je? Vypadá to jako... něco lidského. Okamžitě mě napadlo, že to bude souviset s lidmi. Vskutku. Působí to jako lidská práce, ale kdo ví. Už jsme viděli mnoho podivností. Doplnil mé myšlenky Gar. Asi jsem měl štěstí, neboť jsem, snad díky svým schopnostem komunikace s lidmi, dokázal rozluštit, co na tom řemínku stálo. "Rowenn? Tak se jmenuješ? Dobře, budu ti tedy říkat Rowenn." Jak jsem tušil, tlapka byla natolik bolavá, že ji dělalo problém chodit a došlápnout na ni bylo téměř nemožné. "Vezmu tě na záda, tak se neboj." Oznámil jsem malé vlčí slečně a pak jsem si ji vzal za kůži a posadil ji na svá záda. "Je to tam nahoře na kopci. Je z tama hezký výhled do krajiny." Ujistil jsem se, že je bezpečně usazená a vykročil jsem vzhůru k vrcholům Vargových hor.

Rowenn... pokývala souhlasně hlavou. Chvíli bádala, jestli je to opravdu její jméno, neboť si pamatovala něco trochu jiného, vlastně si nepamatovala skoro nic, skrz její špatnou paměť, tak to raději nechala plavat. Vlk jí nabídl přesun na jeho zádech. Nedůvěřivě si prohlédla jeho hlavu s otevřenou tlamou, když se pro ni natahoval, ale teď jí nezbývalo nic jiné, než se unést pryč ze své pomyslné cesty. Vyhoupnutí na záda ji trošku zamotalo hlavou, když byla ještě tak zmatená, ale to bylo hned vpořádku. Zprvu se pevně přichytla drápy na Vargově hřbetě, až ho to mohlo bolet. Jenže ona si ještě ani neuvědomovala, že něco takového někoho může bolet. Bude hezký výhled do krajiny? V jejích němých očích se zaleskla malá jiskra. Možná se jí to dokonce bude líbit. Varg vyrazil vzhůru a ona měla co dělat, aby se udržela.

Cítil jsem, jak se mě držela. Skoro až s neuvěřitelně pevným sevřením tak malých tlapek. Ne, že by mě to bolelo, ale bylo překvapivé, že síla byla větší, než by si jeden připustil, že bude u takle malého stvoření. "Tyhle hory jsme pojmenovali po mě a tady skály dostaly název po mé partnerce, Roxynor. A Nahoře, to místo kam jdeme, to je Imaginova vyhlídka. Jmenuje se po jednom významném vlku, kdysi to býval otec našeho Bety, nyní je již jen duchem toho místa. Ale neboj, je hodný." Vyprávěl jsem Rowenn, zatímco jsme stoupali po nepatrné pešince nahoru až na vyhlídku. Byli jsme až na vrcholcích hor. "A jsme tady. Imaginova vyhlídka. Támhle můžeš vidět lidské město. A tam ty hory na severu jsou Hory měsíce. A smerem na západ je náš vlčí tábor."

Houpalo se to a drkotalo, ale zanedlouho se snad již zdálo, že by se mohli blížit k cíli. Varg začal něco vyprávět. Možná to bylo mnoho slov na zmatené vlče, ale ona se snažila všechno nějak pobrat. Části přírody se pojmenovávají po vlcích? Přišlo jí to zvláštní, ale i pěkné. Imaginova vyhlídka, tam je duch? Opakovala si a zvědavě, ale přitom trošku ustrašeně, vykukovala zpoza Vargova hřbetu před sebe po jejich cestě a prohlížela si terén, hledala zrakem to místo, kam se blíží a ostražitě sledovala jejich okolí, kdyby se tu náhodou objevil ten duch, i když Varg říkal, že se nemá čeho bát. A už tu byli. Rozhlížela se po směrech, které Varg říkal. Shlédla dolů na onen vlčí tábor. Jejich domov? Pomyslela si. Ona neznala žádný jiný domov než lidskou vlčí množírnu, či co to bylo, a chatrč hodného dvojnožce. Všechno tu bylo krásné, bylo odsud vidět tolik krajiny, rozléhlé území, louky jež sahaly svobodou až k samému slunci. Na chvíli se zasnila. Kéž by se mohla narodit tady. Poté však sešplhala z Vargových zad a koukla na něj prosebně. Co ten léčivý pramen?

"Opravdu se Imagina bát nemusíš. Byl to vlk, který vždycky pomáhal těm, co to potřebovali. Úplně každému byl ochoten pomoci, i když ten někdo mohl být zlý, Imagin vždy našel správnou cestu, jak druhému pomoci." Vysvětloval jsem dál, když se Rowenn zdála trochu nervóznější. Pak slezla a koukla se na mne. "Hm? Ach, ten pramen. Je tady." Kývl sem a šel k mírnému svahu, z něhož vytékal malinkatý čůrek azurově zářící vody. Maličký pramínek, který plnil plytkou tůňku a z ní se ztrácel do země. "Stačí, když ponoříš tlapku pod proud vody. Zkus to." Pobídl jsem vlče.

Tak to tedy musel být ten Imagin dobrý vlk, pomyslela si tak při Vargově vyprávění. Hned na to se však rozešel jí ukázat onen léčivý pramen. Chvíli jen obezřetně stála na místě a nakukovala přes Vargovo tělo k tichounce šumějícímu prameni. Vlastně veškeré toto její chování - opatrnost, obezřetnost, strach a stres - bylo jen díky tomu, že celé toto prostředí pro ni bylo něco úplně jiného. Nikdy neměla žádnou možnost se octnou v nitru přírody, být volná. Dvounohý žil na Prašném poli - tak tomu říkala - a tam místo suchých keříků nebylo nic. Dokulhala jako ocásek za Vargem. Vyslechla si jeho instrukce a zprvu jen na něj váhavě pohlédla, ale poté pomalu ponořila tlapku pod proud vody. Prvně to zabolelo, až jí to přinutilo syknout, ale poté cítila už jen a jen úlevu a ustupující bolest. Stačila chvilka a mohla vytáhnout zahojenou packu na souš. Zkoušela chodit. Bylo to super, skoro nic už ji nebolelo. Děkovně se pousmála na svého velkého léčitele.

Pozoroval jsem ji a kývl, aby se nebála. Byla roztomilá a přinášelo mi to jakousi nepopsatelnou radost, se na ni dívat. Když se osmělila a strčila packu pod pramínek léčivé vody, konečně mohla pocítit úlevu. A i já jsem byl rád, že se ji ulevilo. "Vidíš? A je to lepší."  Usmál jsem se na Rowenn. "Tak co, chtěla bys zůstat s námi? Se mnou a mou rodinou?" Přemýšlel jsem, jak asi má rodina zareaguje. Ale Roxynor by jistě byla ráda. Teda alespoň jsem se tak domníval. Ale co Molly? Přijme novou sestřičku? Nějak ji to vysvětlím. Molly byla přeci chytrá holka, určitě to přijme. Nějak se zvládne.

V jejím malinkém srdíčku se zjevil jakýsi pocit, když viděla Varga se usmívat. Sama to ještě neuměla popsat, bylo to zase něco nového, až ji to přinutilo nad tím se pozastavit. Byl to zvláštní pocit, ale příjemný. Ještě otřesená z toho všeho co se dnes událo pomalu začala ztrácet vědomí toho, že se Varga ještě před nějakými těmi minutami bála a nedůvěřovala mu. Celkově se jí v mozku zase něco dělo a ona ztrácela pomalu vědomí o tom, kým je a odkud přišla. Vyrušila ji až Vargova slova. Pohlédla na něj už o něco přívětivěji, než na začátku jejich setkání. S rodinou? Představa, že by mohla mít normální a krásnou rodinu se jí okamžitě zalíbila, a tak skoro bez jediného zaváhání - až to mohlo připadat divné - pokývala souhlasně hlavou s úsměvem na tváři.

Její úsměv byl opravdu krásný. Když se konečně usmívala, působila uvolněněji a celkový dojem se stával přirozenější. Konečně vypadala jako vlče, které rádo zkoumá svět a ne jako uzlíček nervů. "Výborně. Pak tě tedy přijímám jako svou dceru. Asi bych ti tedy měl něco říci o nich, že?" Zeptal jsem se, ale spíš to byla taková uvozující věta. "Půjdeme do tábora?" Tohle už otázka byla. A pak jsem tedy spustil. "Moje partnerka a tedy tvá budoucí adoptivní máma se jmenuje Roxynor. Je to tmavě šedá vlčice s dlouhou hřívou černých vlasů. Je skvělá, určitě bude ráda, až tě pozná. A pak jsou tady starší nevlastní sourozenci. Těch je několik, ale všichni jsou už velcí a dospělí. Jsou to sestry Beatrix Kalla, Rïalta a Tenebris a pak bratři Riteru, Haymitch a Varox. No a nakonec je tady mladší sourozenec, sestra Molly. Ta se narodila nedávno, asi jako ty. Nevím, kdy ses narodila, takže to jen hádám."

Již klidněji tam tak stála. Sotva slyšela od Varga to, že je přijatá do jejich rodiny, jejím tělem se rozlila jakási vlna radosti. Sice toho o adopci ještě téměř nic nevěděla, ale z tohodle byla ráda. Na Vargovu otázku celkem nadšeně souhlasila. Jaké to je asi v Táboře? Sice se z toho místa ještě trochu obávala, ale každopádně chtěla na vlastní oči vidět takový ten domov, jaký by si představovala - pokud tedy Tábor takový bude. Se zájmem poslouchala Vargovo vyprávění o jeho, a teď už i její, rodině. Bylo to zajímavé. Na jeho poslední slova však nijak neodpovídala, ona sama nevěděla. Zvedla se a přicupkala ještě s trošku staženým ocáskem k Vargově noze, nachystaná vynést se zase na záda a vyrazit do nového domova.

Posadil si ji tedy zase na svůj hřbet a vykročil jsem k táboru. Teď nás čekal sestup z hor. Těšilo mě její nadšení a tím pádem jsm se i já spokojeně usmíval. "Tvá sestřička Molly je chytrá. Myslím, že by z vás mohly být kamarádky." Řekl jsem a už se docela tešil na shledání i když částečně tu byl i pocit nervozity. Ale to se jistě poddá. Pomyslel jsem si. Myslím, že jsem její myšlenky začínal slyšet a vnímat je jako slova. Alespoň tak nějak přirozeně jsem na ně reagoval. "V táboře bývá dost vlků ze smečky. Smečka to je taková větší rodina. Alespoň tak by to mělo být. Vlci se znají a chovají k sobě úctu. Pomáhají si."

Nadšením trošku mávla svým staženým ocáskem, když ji Varg opět vyhoupl na svá záda. Pevně se přichytila a sestupovali z hor. To mám hodně sourozenců.. , pomyslela si při tom, jak Varg vyprávěl o Molly a ona si ještě vzpomněla na ta jména dalších, co říkal předtím. Stále byla sice trochu zmatená, ale na novou rodinu se těšila, i když v těchto chvílích již ztrácela pojem o tom, kým vlastně ona je. Ach ta mozková vada. Nikdo o tom nemohl vědět, ani ona ne. Nadšeně poslouchala Vargovo další vyprávění o Táboře. Kdybych tak byla žila v Táboře už dřív... Ale teď to bude i můj domov! Však pomalu z toho všeho, celého dnešního dne začala být unavená a očka se jí pomalu zavírala.

// Chtěla bys ještě hrát tady a nebo to pomalu přesuneme na příběh? Pokud na příběh, tak ještě bych zadala úkoly těm dvoum a pak bych tam dala vsuvku nebo nějaký oznámení do příběhu.

Cesta dolů byla sice zdlouhavá, ale za to krásně dokázala pročistit hlavu. Byl jsem se svým výletem spokojen. Udělil jsem Jessie post Bety a zbavil se nepříjemného zážitku se svým synem. A nyní jsme pomalu vešli do tábora. Rowenn asi usnula. Zamířil jsem tedy k doupěti alf.

// Už bych to asi přesunula do příběhu. Počkám, až dáš těm dvěma úkol, a až to bude mít Varg hotové, tak tam můžeš napsat ^^