Tamlin & Rue Shawty | Mezi čtyřma očima

Ležel poklidně na zemi a nic nedělal. Jen přemýšlel o tom, že si v podstatě zničil život. Nespokojeně odfrkl a něco nesrozumitelného si sám pro sebe zamumlal pod vousy. Párkrát švihl ocasem do země a nakonec se rozhodl že se, alespoň posadí. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec své dělo dokázal dostat do stabilní polohy. Zavrtěl hlavou a zívl. Byl unavení z toho věčného nic nedělání a do života vůbec neměl chuť. Líný to vlk. Nasadil místo své kamenné masky šílený výraz a párkrát packou dupl do země. Chtělo to nějakou kořist, někoho kdo mu bude dodávat živiny. Třeba...Vykopat si díru v zemi, chytit zajíce, dát zajíce do jámy, ukousnout ze zajíce a nechat ho tam dokud se neuzdraví. Tamlin protočil očima a uchechtl se nad svým nesmyslným plánem. Už kdyby se tam zajíci dostala infekce nepřežil by ani den. Chtělo to spíše něco o co by se nemusel ani tak starat. Dát to na řetěz a jen to krmit a sám se krmit z oné kořisti. Tato kořist by se však musela sama umět po nějaké době uzdravit. Tamlin se náhle napřímil a z plných plic se rozesmál. "Hah! Mám to! Že mě to nenapadlo dříve, já vlk hloupá! Přece je to vlk." Znovu se rozesmál a po chvilce přestával. Nakonec jen oddychoval z dlouhého smíchu, který ho totálně skolil, jako kdyby se před chvilkou pral s medvědem. Teď už zbývala ta těžší věc. Najít vlk, uvěznit ho a udělat si z něho pochoutku. Tamlin si jen mlsně olízl čumák nad představou jak se zakusuje do šťavnatého vlka a jak mu čerstvá teplá krev teče po jeho šedivém krku. Tentokrát se nad představou oklepal a zvedl se ze špinavé země. Oklepal ze sebe zbylí bordel, který se mu uchytil na kožichu a protáhl si packy. Přeci jen na tom místě ležel nějakou tu dobu. Teď stačilo udělat předposlední krok ke svému zlověstnému plánu. Ďábelsky se zasmál a zhluboka se napřímil. Alespoň, si bude moct s někým na dobu neurčitou hrát.

Jen já a vítr, který mi vždy prosviští v srsti, zanechá ve mě příjemný pocit a zmizí pryč. Sluneční paprsky. Sem tam jsem cítila pach kořisti, velmi nejistý, avšak nedávala jsem mu žádnou pozornost. Necítila jsem hlad, nepotřebovala jsem hledat něco k snědku. Mohla jsem tu klidně celý den sedět, s klidem v hlavě, nic nedělat. Prostě sedět.
Něco mne však od tohoto plánu odvedlo. Další vítr byl smíchaný mimo ostrý liščí pach někde z dálky ještě s něčím. Nastražila jsem uši a zavětřila znovu. Vlk. Teď už jsem neměla žádné pochyby. Rozhlédla jsem se, zatím jsem však pachatele neviděla. Nejdříve jsem si dala velmi záležet na tom, abych si protáhla tlapy a při následující cestě se mi šlo dobře. Směr byl jasný a proto jsem se znovu nesoustředila, když jsem se nadechovala. Švihla jsem ocasem a zpočátku se mi na tváři objevil nespokojený výraz zrcadlený překaženým nicneděláním. Nezapomněla jsem si patřičně odfrknout, až pak jsem se vydala vpřed, přichystaná podívat se na to, kdo tu je. Chtěla jsem si z tohoto místa, nebo místa někde blíž, udělat své teritorium - a pokud to tak má být, musím o tom dát ostatním dost jasně vědět.
Netrvalo to - zanedlouho se do mého pohledu připletla vlčí silueta. Zpomalila jsem a ostražitě zvedla ocas, neodbočujíc z mé trasy ani při pohledu na to, že byl o něco vyšší než já. Zastavila jsem se a zadívala se do jeho očí, nejdříve s odleskem lehkého pobavení, potom již vážněji. "Řekni mi, kdo jsi a co děláš v mém teritoriu, nebo vypadni," zavrčela jsem, drápy jsem zaryla do země. Nemusel vědět, že to moje teritorium není. "Doufám, že to nebudu muset opakovat," tentokrát jsem iritovaně pohodila ocasem a čekala na jeho reakci. Samozřejmě, že jen zbabělé vlče by v tento moment odešlo.

Přeci jen netrvalo dlouho a konečně ucítil ten pach, pach vlka. V tomto případě vlčice. Uculil se, ale hned na to nasadil svojí každodenní kamennou masku. Odfrkl si, nad tím jak to zatím jde poměrně rychle a vydal se směrem odkud šel pach. Sám se divil že vlčice byla tak blízko. Zvedl obočí (Heh, to je divný. Ale snad chápeš, co tím myslím. ) a uchechtl se nad jejími slovy. "Kdo jsem? Tvoje noční můra." Uchechtl se. "Ne, jsme jen obyčejný vlk, co si z tebe chce udělat ledničku." Nevinně a možná až příliš sladce se usmál a odkašlal se. "Tvoje teritorium? Nekecej! Máš to tady někdo označený? Ne. A vypadnout taky rozhodně nehodlám." Pronesl chraplavým hlasem a odfrkl si. Zamlaskal a nevěřícně zavrtěl hlavou ze strany na stranu. "Opakuj si to kolikrát chceš, mě je to vcelku fuj." Uchechtl se a po chvilce se začal potichu smát, až jeho hlas nabral na hlasitosti. Místo kamenné masky nasadil šílený úšklebek od ucha k uchu a stále se potichu smál. "Je roztomilé, když si myslíš že jsi něco víc než já. Teď je to opačně, ty tu teď zastáváš post mojí ledničky." Zamračil si a tiše zavrčel. Cvakl zuby ve vzduchu a znovu neveřícně mlaskl a pohodil ocasem ze strany na stranu.

Iritovaně jsem při jeho odpovědi švihla svým podivně zmutovaným ocasem. Má tohle být vtip? Tato slova jsem měla na jazyku, avšak nechala jsem si je v mysli a místo toho jsem mírně přimhouřila v oči v zamračení, které ukazovalo nespokojenost. Další slova doplňovala nedostatečně a proto se můj výraz nezměnil. "Moje urozená krev není rozená pro to, aby si z ní dělal nějaký vlk srst. Asi jsi na špatném místě, měl bys jít hledat někam jinam," odfrkla jsem si. Na takový přístup jsem nebyla zvyklá a proto jsem nevěděla, jak reagovat - nedávala jsem to na sobě přitom znát. Tlapou jsem téměř neviditelně hrábla do země, když se vlk rozhodl nerespektovat mé teritorium. "Mé budoucí teritorium," odpověděla jsem se zavrčením a s jistým odporem k tomu, co jsem teď řekla - byla pravda, že jsem stejně nemohla vlastnictví tohoto místa nějak potvrdit. Zatím.
Poslouchala jsem jeho smích, nemohla jsem přitom zastavil ocas mrskající ze strany na stranu. "Nikdy," nevrle jsem odfrkla, ale odmítala jsem couvat. Má čest jakoby za mnou udělala velkou zábranu, přes kterou jsem se nemohla dostat. Při jeho cvaknutí jsem sebou lehce cukla, o to víc jsem se ale v dalším momentu narovnala. "Opovaž se mě dotknout, nebo toho budeš litovat," do tónu jsem vkládala velký důraz. Ve skutečnosti jsem si však nebyla jistá, co dělat.

"Tvoje urozená krev? Pffeee!" Vyprskl nevěřícně a zamračil se. "Se na sebe podívej. Urozená krev, bože." Znovu se šíleně zasmál a udělal krok k vlčici. "Já nehodlám jít někam jinam, mám vybráno a můj názor se jen tak nezmění. Tvoje krev musí určitě chutnat lahodně, nech mě jenom ochutnat a ohodnotit. Prosím." Udělal psí oči a hned na to vybuchl smíchy. "Co to melu. Tvůj názor mě nezajímá, tvojí krev si vezmu i bez prošení." Uculil se a udělal zase jeden krok blíž. "Budoucí?" Uchechtl se. "To je větší možnost že bude tohle území moje." Zasyčel a rozhlédl se kolem. "Nikdy?! Na tvůj názor jsem se neptal!" Štěkl na ní nevrle a hrdelně zavrčel. Hned na to se mu na tváři objevil široký úšklebek. "Už jsem litoval tolik věcí, ale tohohle vážně litovat nebudu, ani kdybych měl umřít." Olízl si mlsně čumák a udělal k ní zase pár kroků. Teď od ní nebyl ani metr. "Bojíš se?" Ušklíbl se a odfrkl si.

Nevěřícně zakoulel očima. "Co tím chci říct? Pokud by si byla dostatečně chytrá, přišla by si na to sama!" Prskl na ní. Vlastně sám nevěděl proč se tu s ní celou tu dobu vůbec vybavoval. "A co když tě nenechám okusit moji lahodnou krev?" Napodobil její hlas a zasmál se. "Tak si najdu způsob jak z tebe vysát veškerou krev až do poslední kapky." Nevinně se uculil a švihl ocasem ze strany na stranu. Její další věta ho však uzemnila. Úplně ztuhl a vyvalil na ní svoje tyrkysové oči. Hned na to vyprskl smíchy, div už se dávno neválel na zemi. Pomalu, ale jistě mu docházel dech, ale to ho neodradilo ad toho se dál smát a smál se stále z plných plic. "Váž-vážně si prá-vě ře-kla úplnou blbost?!" Zakuckal se mezi smíchem, avšak se smál stále dál a bylo mu jedno, že musel vypadat vážně srandovně. Párkrát se mu dokonce povedlo i zachrochtat nebo vydat zvuk, který se nedal jen tak popsat. "Pro-sém, řekni že-že to by-byl jenom vtip! Nebo se udu-udusím!" Zase se začal smát a najednou přestal. Odkašlal si a nasadil zase svojí každodenní kamennou masku a ušklíbl se. "Ty se mě vážně nebojíš?" Naklonil se k jejímu uchu a zhluboka se nadechl a vydechl, tak že se jeho horký dech musel zastavit na její kůži. "Protože tvoje tělo říká něco jiného, víš? Jde to poznat, že se bojíš." Ušklíbl se a odtáhl se. Sladce se usmál a posadil se před vlčici a ocas si omotal okolo těla.

Jeho prsknutí jsem přešla, ignorujíc slova, která řekl. Byla jsem uražená možná tak moc, že jsem tu uraženost ani necítila. Většinou se ke mě vlci chovali tak, jak jsem si to skutečně zasloužila, pokud nepočítám Northie. Ale tento vlk se mi dostával na nervy - horší pak bylo, že jsem nedokázala udělat téměř nic, cítila jsem se bezmocně, jen jsem stála a ustávala jeho narážky, slova o tom, co se mnou udělá, co mi udělá. Při jeho napodobení jsem neznatelně zavrčela a ihned dělala to stejné. "Já nehodlám jít nikam jinam, mám vybráno a můj názor se jen tak nezmění," zakřenila jsem se na chvíli pobaveně, když se mi povedlo vcelku trefně zopakovat jeho hlas. Avšak další slova mě donutila zavřít tlamu. Suše a hlasitě jsem polkla. Přitom, co se smál, jsem stála, nehnula jsem ani špičkou ucha. Snažila jsem se být tak nějak nad věcí. "Tak se udus," odfrkla jsem si. "Možná by to tak bylo lepší," poznamenala jsem pak ještě a mírně jsem se ušklíbla nad tou myšlenkou. Čím dřív zmizí, tím líp. Smích byl nahrazen kamennou maskou, proto jsem opět zpozorněla. Jeho teplo bylo zčásti příjemné, z té druhé mi však způsobilo mráz v zádech. Bez váhání jsem po něm vyjela tlapou, zasahujíc - ne příliš silně - jeho tvář ve chvíli, kdy porušil vzdálenost. "Couvni, nenarušuj můj osobní prostor, vlčku," zavrčela jsem, avšak on si drze sedl. Beze slov jsem se mu dívala do očí, s pobaveným máchnutím ocasu jsem se také posadila. "A teď od tebe mám očekávat co?" hravě jsem se na něj zadívala, se slyšitelně falešnou naivitou v hlasu.

"Páni, celkem trefně si mě napodobila. Ale nebylo to přesné máš smůlu." Potichu se zasmál a uculil se. "Abych tě brzy neudusil já, za tu tvojí drzost." Zasyčel nevrle a cvakl zuby ve vzduchu. Její další větu ignoroval a znovu se usmál, tentokrát to bylo kvůli její facce. "Můžeš to udělat ještě jednou? Ten vánek byl celkem příjemný." Předstíral to. Na předstírání byl velmi dobrý. Né že by to bolelo, ale cítil to. Ušklíbl se nad plánem který se mu právě zrodil v hlavě a pohrdavě si odfrkl. Znovu upřel svoje tyrkysové oči na vlčici, která se právě taky sedala. "Co máš od mě čekat? Uvidíš?" Při jeho posledním slově se rychlostí blesku zvedl a jedním krátkým pohybem uzemnil vlčici na zemi pod svýma tlapama. Přiblížil se k jejímu uchu a zazubil se."Můžeš čekat cokoliv, ale nikdy to nebude to co udělám."

"Tak přesné, jak se to povedlo tobě," odpověděla jsem pohotově, nevšímajíc si uculení na jeho tváři. Jak mohl být tenhle vlk celou tuhle dobu, kdy to šlo, pobavený? Nezáleželo na tom a proto jsem se více nezabývala tím, abych našla odpověď. Na chvíli se mi při jeho zasyčení stáhly svaly, povedlo se mi to však přinést pod kontrolu a opět se uvolnit, alespoň do reálné míry. "Kdykoliv, pane," řekla jsem sladkým hlasem, ten se však změnil v zasyčení. Sarkasmus z oné věty šel přímo číšil. Nestihla jsem zareagovat, proto jsem skončila na zemi, ležíc, s vlkem, který mi šeptal do ucha. Cukla jsem sebou, ale marně. Jeho chování dokazovalo až příliš tomu, že je dost šílený pro to, aby mojí krev doopravdy okusil. "Okamžitě mě pusť!"

"Náhodou, mě se to povedlo přesně. Asi má špatný sluch. Jako každý vlk, až na mě." Zazubil se a švihl ocasem ze strany na stranu. "Kdykoliv? Dobrá." Ušklíbl se a podíval se jí do očí. 
Stál na ní už nějakou tu dobu a celkem se bavil tím, jak na něj prská. "Pustit? to zatím nemám v plánu, ale v pohodě. Někdy tě, ale určitě pustím." Jednu packu, kterou měl položenou na její hrudí lehce zatlačil a ušklíbl se. Lehce se naklonil ke krku vlčice a nasál její pach. Pak se jedním rychlím pohybem odtáhl, ale vlčku stále držel pod sebou. "Mmm...Voníš krásně.." Zamumlal si sám pro sebe, ale tak aby to vlčka slyšela. To byl jeho záměr. "Možná ochutnám už teď..." Mlsně si olízl čumák. Tiše se zasmál a prohlídl si vlčku, která stále ležela pod náporem jeho těla. "Nemáš šanci. Pokud mi utečeš, najdu si tě. Kdekoliv, jen aby bylo jasno." Pronesl klidně a odfrkl si. "Jsi vážně hloupá...Proč se nebráníš?! Potom je to na nic..." Hrdelně zavrčel a slezl z vlčice. Oklepal se. "Bojuj, ať tě nakonec nemusím zabít." Zakřenil se a pohodil ocasem ze strany na stranu.

"Pozor na to, aby tvoje ego nezmizelo ve vesmíru. Pak bys ho totiž už nikdy nemusel najít," odsekla jsem nepříjemným tónem. Jeho oči mě pořád pozorovaly, cítila jsem se jako ve stísněném prostoru, ze kterého není úniku. I přes to jsem svojí prořízlou tlamu nezavřela.
Doba, kdy nade mnou stál, se táhla tak pomalu, až jsem na chvíli zauvažovala, jestli se nezastavil čas. "Někdy?" zopakovala jsem po něm tázavým, ve stejnou chvíli i váhavým tónem. Ani jsem nešpitla, snažila jsem se zadržet dech, když jsem cítila něco nezvyklého. Tlak na mé hrudi. Pohyb vlka. V uších mi zazněl nádech, než se opět odtáhl a já se pokusila dalším škubnutím osvobodit - znovu marně. Znechuceně jsem nakrčila čumák nad jeho "lichotkou," dalo-li se to brát vážně. Cítila jsem se jako kořist, jako bezmocný zajíc. Ztuhla jsem při jeho slovech. Možná ochutnám už teď, zaznělo mi v uších podruhé. Snažila jsem se najít způsob, aby mě pustil, ale neměla jsem moc šancí - o tom mě ujistila jeho další slova. "Nemůžeš mě honit navždy," procedila jsem mezi tesáky. Najednou se však uvolnilo a já jsem bez váhání vstala a odskočila od něj dál. Neměla jsem však co dodat. To mu mám říct, že nevím, jak se bránit? Hloupost. Místo toho jsem švihla ocasem. Jeho výzva zněla jasně. "Řekl sis o to," zavrčela jsem. Neuměla jsem bojovat drápy, avšak dokázala jsem něco jiného. Vedle mého těla se objevila ohnivá koule, kterou jsem bez váhání vymrštila po vlku.

"Moje ego nikdy nezmizí. A i kdyby ano, nemusím ho hledat dlouho. Radši by se ke mě vrátilo." Pronesl a ušklíbl se. "Někdy.." Zamumlal skoro neslyšně a mlaskl. Zavrtěl hlavou a hned na to se zazubil. "Nemůžu tě honit na vždy? Tak to jsi na omylu. Protože když tě nebudu honit já, tak si řeknu mým blízkým přátelům a ty práci udělají za mě. Alespoň bych si nemusel zašpinit kožich." Pronesl ledově klidným hlasem a odfrkl si. Pobaveně sledoval to jak se vlčka vymrštila velice rychle na nohy. Musel se tomu uchechtnout. "Řekl jsem si o to, to máš pravdu." Hrdelně zavrčel a mezitím zpozoroval ohnivou kouli. Zazubil se a nechal se zasáhnout. Lehce zasyčel, ale hned na to se mu na tváři vykouzlil široký úšklebek. "Můžeš to udělat ještě jednou? Bylo to celek příjemné..." Slastně zamručel a lehce přivřel oči. Hned na to se rozesmál. "Myslíš že mi to jen tak něco udělá? Zažil jsem odvážnější vlčice, sice taky nebojovali tlapami, ale dokázaly mi způsobit ten úžasný pocit bolesti. Třeba jedna mě probodala střepy..." Zamyslel se a vybavil si šedou vlčici, která mu vyhrožovala. Ušklíbl se a znovu se podíval na vlčici. "Teď by správně měl být tah na mě, že ano? Nevadí že použiji bolestnější způsob?" Zasyčel potichu a vycenil svoje tesáky. "Bude to bolet jenom chvilku, neboj." Jedním prudkým  pohybem byl u ní a podrazil jí přední packy, tak že musela zarazit čumák do země. Tohle zatím nemělo bolet tolik, jako to na co se teprve chystal.

"Takže máš loajální ego? Jak pozoruhodné," samozřejmě v mém posledním slovu zazněla dávka sarkasmu. Musela jsem střihnout uchem, aby zachytila jeho "Někdy," které si spíše mumlal pro sebe. Vzala jsem to z jeho strany spíše řečnicky. Podezíravě a tázavě jsem se na něj zadívala. "Ty a blízcí přátelé? To mi nějak nesedí dohromady," nedůvěřivě jsem mrkla. "To je pravda, špinění kožichu je velmi nepříjemné," řekla jsem tak, aby to upozornilo na mě, ještě před chvílí jsem ležela na zemi a proto jsem měla mírně ušpiněnou srst, ačkoliv to kvůli její barvě na první pohled nešlo ani poznat, vadilo mi to snad víc, než jeho přítomnost. Udiveně jsem sledovala, jak se nechává trefit - něco, co jsem doopravdy nečekala. Skoro jsem se neudržela na tlapách, když to řekl. "Úžasný pocit bolesti?" ptala jsem se, jako kdybych snad chtěla, aby se opravil. Jak může mít rád bolest? Připravená na jeho útok jsem se mu zadívala do očí. "Tak se předveď," zavrčela jsem ne příliš hlasitě. Ale zdálo se, že jsem se nepřipravila dost, a v dalším momentě jsem narazila čumákem do země, i přes to jsem se mu troufale podívala do očí. "To je všechno, co umíš?" zeptala jsem se, viditelně potlačujíc bolest.

Pronesl klidně a tiše si odkašlal. S předstíraným překvapením na ní vyvalil oči. "Páni, ty se mnou v něčem souhlasíš." Škodolibě se usmál a švihl ocasem ze strany na stranu. Bedlivě sledoval každý její pohyb a tiše se zasmál, když zopakovala jeho slova. "Copak jsi špatně slyšela?" Nespokojeně mlaskl a nevěřícně zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Po jeho výkonu jí nechal chvilku ležet na zemi, ale její slova ho naštvala. Hrdelně zavrčel a svojí packu položil na její krk. Zatlačil packou tak, že se vlčice do hlíny zavrtala čumákem ještě víc. Jeho oči začaly pomalu tmavnou, ale on se jenom hlasitě rozesmál. Pustil vlčce krk a stále se nepřestával smál. nakonec si packou utřel neviditelnou slzu a stále se potichu uchechtával. "Co začít znovu?" Zašklebil se a znovu se tiše zasmál.

"Víckrát se to totiž nestane? Hehe.." Ušklíbl se a nahodil svůj křivý úšklebek. "Fajn, fajn. Máš uši v pořádku...slyším." Zavrčel nevrle a protočil očima. Hned na to se znovu na vlčku zazubil. "Jak bych si to představoval? Nějak takto. Ahoj...Já jsem Tamlin a dneska nemám v plánu si z tebe udělat svačinku." Nevinně se zakřenil a pohodil ocasem ze stran na stranu. "Co ty na to?" Tamlin sám dobře věděl, že náladu střídal jak ponožky, které nikdy nenosil.

Stál těsně vedle vlčky a lehce se k ní naklonil. Čekal co z ní vypadne, protože byl vážně pobaven jejími slovy a chtěl se bavit dál. "Tak když to zní dobře, proč to nezkusit?" Smutně zaskučel, ale hned na to se znovu ušklíbl. "Já si myslím, že by to možná i vyšlo..Kdyby si nebyla tak..tak upjatá!" Tiše se zasmál a odstoupil od vlčky. "Ahoj, jsem Tamlin. A nechci tě sníst jako dnešní snídani." Nevinně se uculil a pohodil ocasem.