[Dino všechny jeho postavy] Tréninky

Je horké letní odpoledne, několik vlků vedro dokonce přiměje nezávisle na sobě se sejít u jezera, nedaleko za hranicemi.

Zelený vlk, nazýván Dino, se jako první během blíží ke Bronzovému jezeru. Netuší, co ho tady čeká, avšak působí klidně, i přestože je dost obezřetný. Jeho věk na něm moc známek nezanechává, on však ale svůj konec již vidí, nedaleko. I přesto je stále čilý. Ví, že s tím to dotáhne nejdál - už tak je velice pyšný na svůj post a taky na smečku, kterou by chránil na život a na smrt - protože je jeho nejbližší součástí.

Když už dobíhá k břehu jezera, s úsměvem zpomaluje. Je mu opravdu velké horko, ale to mu nemůže vadit. Vítr v srsti už necítil tak dlouho, je naprosto spokojený, ikdyž má jazyk až téměř na zemi. Nahne se ze břehu, skloní hlavu, co to jen jde a tlapkou se doktne hladiny vody. Udělá tím na ní půvabný kruh, který ovšem ihned zanikne, jakmile skloní hlavu ještě níž, aby se napil. Chvíli jen chlemtá vodu, než se rozhodne do ní s pořádnou verbou skočit. Přeplave drobné, bronzově se lesknoucí jezero a na druhý břeh opět, již mokrý, nadšeně vyskočí a oklepe se. Tiše vzdychne a rozběhne se po břehu, po obvodu jezera. Neběží rychle, je to spíše něco jako rychlejší vlčí klus, takový běh na výdrž. Jednoduše se rozcvičuje k tomu, aby mohl začít trénovat svoji vodní magii.

Jakmile jezero oběhne několikrát, protáhne se a opět se z lesknoucí se vody napije. V jeho očích nelze vidět nic jiného, než čiré nadšení z volnosti, kterou má, i přestože je vcelku významným členem smečky Ishimura, a to její Betou. Vzápětí už stojí opět pouze několik metrů od jezera. Zdá se, jakoby z něj chtěl čerpat vodu, ale nikoli - on si ji zvládne vytvořit zcela sám.

Švihne ocasem, načež se postaví téměř do bojovné pózy. Se silou své rostlinné magie nechá jednoduše vyrůst keřík, podobný vlkovi, se silným jádrem z tvrdých větví. Zdá se to být něco jako figurína. Dino ví, že voda rostlinám jen pomáhá, takže vlastně tuší, že má typovou nevýhodu. Nezdá se však, že by jej to nějak extrémně trápilo. Střihne ušima a otevře tlamku. V tu chvíli se mu před ní začne tvořit malá vodní kulička, která přetéká a tím se výrazně zvětšuje. Zelený vlk zavírá oči, soustředí se výrazně na fungování obou svých magií současně, zároveň začne pomaličku, posléze taky rychleji couvat a jakmile je vodní koule velká přibližně jako kočka domácí, která se vznáší před vlčí tlamou, vyskočí vlk na zadní a následně se vrátí opět na čtyři, čímž dupne a odrazí od své tlamy tuto mocnou vodní zbraň, namířenou na figurínu z keře. Až teprve teď oči opět otevře.

Trefa! Vlk se několika skoky, bez jediného slova zaraduje a rozběhne se ve stejném směru, jako letěla ona koule. S úsměvem pozoruje, zda keř utrpěl nějaké vážnější rány, zlomení větví a podobně, ale nic nepozoruje - tudíž to s ním muselo pouze trochu pohnout. Vzdálí se tedy na kratší vzdálenost od keře a pokouší se dělat úplně to samé. Tiše, spíše pro sebe bojovně zavrčí a zase soustředěně, se zavřenýma očima začne vytvářet svou vodní, kulatou zbraň. Jakmile je dost velká, možná trošičku menší, než před chvílí, napřáhne hlavu na stranu a škubne s ní směrem dopředu, až odrazí onu vodní kouli na figurínu, pokouší se to udělat větší silou, než posledně. Nyní zaslechne šumění listí, okamžitě otevře oči a všímá si, že několik větviček na jednom místě je volných, bez listů. Spokojeně se uculí a přiblíží se k figuríně své vlastní výroby.

Lesem se ozývá lehce tlumený, avšak stále dosti pronikavý zpěv. Zní podobně jako vytí, jen je trochu obraznější a mění tóny, zní to jakoby zpívala víla, či spíše vílák. Zní poměrně hlasitě, i přestože jej tlumí nárazy vln o stromy a doplňují jej tiché kroky klusajícího bílého vlka, jež boří své tlapky při běhu v jehličí.

Jak krásný to den. pomyslel si Orfeon - bílý vlk s neobyčejně hustou srstí, která má na hřbetu také sytě fialovou barvu a na jedné straně stehna královský symbol, na druhé logo hudby - houslový klíč. Ano, tím lesním zpěváčkem je on, byť to tak na první pohled nevypadá, ale jelikož v blízkosti necítí pach žádného vlka, ani jiného tvora, který by ho mohl cíleně odposlouchávat, zachovává klid a věnuje se při běhu tomu, co jej naplňuje nejvíce. Je v naprosté pohodě, v klidném rozpoložení a dle jeho smaragdově zbarvených očí, otevřených tak, jak to jen jde, má dokonce radost. Uši má lehce nastražené, připraven na jakoukoli reakci na cokoli, co by se mohlo stát.

Začne větřit vlčí pach, jeho vytí patrně zeslábne a začne chvilkami vynechávat, než nakonec ustane úplně. Běží však dále, možná také za tím pachem. Uvědomuje si, že už je mimo Niwatské hranice, zrychluje, střídá na zemi tlapky, běží. Doufá přitom, že vedení smečky nebude příliš vadit, že si na chvilku odskočil. No co, každý občas potřebuje provětrat hlavu, a tuplem někdo, kdo se považuje za budoucího vůdce. Jakmile mu tyto myšlenky přijdou do hlavy, lehce ji pozvedne a na tváři nastolí klidný a odměřený výraz. Tedy... do té doby, než vyběhne z lesa a před ním se zjeví nádherné jezero bronzové barvy a hlavně stejnojmenné. Vlk nezpomaluje, stále běží stejným tempem, už bez zpěvu, v dálce sleduje vlka, který jezero už obývá. Při běhu sem trénuje svoji výdrž, kterou i tak poměrně dost obdivuje.

Ano, je to ten, kdo jsem si myslel, že to je. pomyslel si Orfeon odhodlaně a nyní mu jeho přátelský pud už nedovolil se tvářit vážně, páč onoho zeleného vlka znal docela dobře a považoval jej za poměrně dobrého přítele. Přibližioval se k němu - čím blíž byl, tím pomaleji běžel. Byl spokojen, ale přesto lehce unaven. Proběhl kolem Dina, kývnutím ho pozdravil a doběhl k břehu jezera. Lehce se naklonil a sklopil hlavu, aby dosáhl na hladinu vody. Dostatečně se napil a opět přiklusal k Dinovi. Když pozoroval, jak trénuje svou magii, lehce se pousmál. Taky bych mohl začít trénovat, hodí se to...

Jakmile k zelenému vlku došel jeho sympaticky se tvářící starý známý, ani chvilku nemeškal a hodlal mu ihned pozdrav oplatit. ,,Ahoj Orfeone," pověděl jemu a také na něj spokojeně pokýval. Nyní měl při svém tréninku taky diváka, což jej vskutku potěšilo. ,,Copak tě tu přivádí?" natočil mírně hlavu na stranu a čekal, co odpoví. Než se měl odpovědi dočkat, rozhodl se, že bude ve svém tréninku nadále pokračovat. Hihi, paráda, třeba se k mému tréninku přidá... byl bych za to docela rád... ušklíbne se zelenáč.

(ich-form)
Prskl na svou již předtím zhotovenou figurínu spršku vařící vody a zbytek, který nebyl spálen, nechal vtáhnout opět do země a otočil se směrem k Orfeonovi. ,,Já tady trénuju..." pověděl jsem polohlasem a poté zavřel oči. Nechal jsem vyrůst novou rostlinu ve tvaru kulatého terče. Poté jsem se vzdálil jak od Orfeona, tak od onoho keře, který na mě tak uboze díval. Promiň křáčku, měl jsem tě rád... pomyslel jsem si nakonec a sklopil hlavu. Zavřel jsem oči a zasoustředil se prudce na své nejhlubší nitro, snažíc se možná vyvolat nejen patrona, ale možná i svou temnou stránku, aby ve mě vzrostl adrenalin a tudíž abych zvládl ze sebe vydat víc. Cítil jsem, jak mi chladnou tlapky a jak mými žilami koluje neskutečné množství energie. Ta kde se bere? Kdo ví... napadlo mě během onoho soustředění a poté jsem na chvilku zapomněl na existenci prostoru kolem mě. Byla to síla, která zpracovávala mou vnitřní energii. Pod hlavou se mi začla tvořit ve vzduchu levitující koule vody, zatímco má srst začala pomalu, ale jistě černat.

Koule se viditelně zvětšovala, byla hustší a hustší, nabývala energii, která se do ní přesouvala z mého těla, nikdy jsem se necítil tak silný a mocný. Když byla koule obrovská jako průměrný monitor lidského počítače, začal jsem se svým soustředěním vnitřní energie lehce polevovat. Má srst však nadále byla černá, jakoby se ve mně rýsoval nějaký démon, nebo něco podobného. Začalo se mi přitom dělat docela špatně, tak jsem se nadechl a s výdechem bez míření napakoval kouli i z dálky přímo na terč.

Nejen, že se povedl zásah, ale vodní koule o obrovské síle prostřelila keřový terč. Ušklíbl jsem se, no a až poté mi srst začala nabírat opět tu správnou zelenou barvu. Obrátil jsem se na Orfeona. ,,Vidíš?" pravil jsem k němu. Už mi bylo lépe, hlavně jsem se konečně mohl čistě nadechnout.

Obešel jsem Dina a jeho počínání s magií zaujatě pozoroval. ,,Hm, dobrý..." zamručel jsem uznale, jakmile jsem svého starého dobrého zeleného přítele viděl ovládat mocný vodní živel na ubohé flóře. Zlehka jsem si odkašlal a posadil se, než zelenáč své dílo dokončí. Poté jsem se oklepal a ohlédl na vodu. ,,Věř, nebo ne, ale mě sem k vodě přilákalo to horko. Cítil jsem tvůj pach čerstvý, vedoucí mimo hranice, tak se přiznám, že jsem byl i trošičku zvědavý," přiznal jsem s lehkým úšklebkem a nepřestal pozorovat hladinu vody.

Takhle zírat na vodu jsem dlouho nevydržel. Po chvilce jsem se zvedl a pomaličku, ale jistě namočil do vody dvě přední tlapy. Poté, co jsem vydedukoval, zda je teplota optimální, nebo ne, jsem jednoduše postoupil o něco dál a nakonec jsem nadskočil a začal ve vodě plavat. Mé tlapy dělaly stále stejný pohyb, všechny čtyři. Hrabal jsem jimi nejprve pomaleji, poté jsem trochu tempo zrychlil a začal pozorovat, jak se na vodě pohybuji. Plaval jsem poměrně zdatně, osatně tak, jak jsem byl zvyklý. Vydal jsem se jezerem napříč, což mohlo být nějakých... dvacet metrů? Plus mínus, tak nějak.

Jakmile jsem doplaval k druhému břehu, stále jsem nepolevoval. Nyní mi nešlo jen o osvěžení v parném létě, ale taky o posílení vůle a v neposlední řadě taky svalové výdrže. Tlapy mě bolely, jak jsem se jimi snažil prohrabávat vodu jezera a sledoval přitom, jak mě Dino ze břehu pozoruje. Zanedlouho jsem se otočil a plaval zpět k zelenému vlkovi, podobným tempem, jako jsem doplaval sem. Nestřídal jsem tlapy, všechny šly pěkně najednou, což mi dávalo mnohem větší odraz a rychlejší pohyb, avšak cítil jsem, že to již dlouho nevydržím. Proto jsem měl v plánu mírně změnit techniku.

I na druhý břeh jsem se dostal vcelku rychle, nyní jsem však začal při plavání střídat tlapy. Tento způsob plavání byl pro mě pomalejší, avšak více dával zabrat na dech. Složitě jsem odfrkoval, div jsem se nenalokal vody, krásně jsem se držel stále nad její hladinou a proplaval tak další dvě kolečka, než jsem měl hotovo. Nakonec jsem úlevně vyskočil z vody na břeh, oklepal se, přičemž jsem mírně smočil i Dina a spokojeně se usmál.

Kde se vzal, tu se vzal, drobný vlček přiklusal. Stopy barevné za sebou nechával, jeho pach se krajinou rozléval. Už ani nevnímal, že území hranici překročil, pryč od Stříbrných Fénixů dočasně vykročil. Lákal jej tu pach místní Gammy, Orfeona tu cítil a nejen toho, cestu si poznačoval pestrobarevně, aniž by o tom věděl. Nějak zvlášt' to neřešil, bylo mu to celkem fuk, k vlkům se již blížil, páč slyšel vody hluk.

Pachy se přibližovali, víc a víc, Arco Iris znal vlky sic, no dlouho se s nimi již nesetkal, i přesto je však čichem poznával. Nezastavoval, běžel dále, i když mu docela vedro bylo, i když jej přední tlapa bolela, klusal stále, protože se mu to líbilo. Když si myslel, že probíhal, na vlky pozdravně zakýval. Cítil se skvěle, běžel dále směle, nenechal se rušit, vodu radši obklusal obloukem, nechtěl pak na slunci, svůj kožich sušit. Plavat neuměl, že by se topil, to věděl. Byl tiše, když jezero obíhal, výdrž svých vlčích svalů tak prohýbal.

Klusal kolem jezera, a ač se to nedělá, dopadal poměrně hlasitě, barevné fleky stříkal masitě, na všechno kolem sebe, barvil snad vše, kromě nebe. Takto to dopadá když se s pílí, spojí absolutní úsilí... trénovat, aby něco vydržel, byt' pouze na třech tlapách, bohužel. To všechno však krásně zvládal, bez toho, aby předem síly střádal. Sám by do sebe nečekal, že toho po třech zvládne tolik, odměn měl poté však několik. Partnerku spokojenou, vůli pevnou, kostru a svaly taky, byl by hrdinou, před všemi zraky - hlavně těch od potomků svých, radost by měli z něj a on taky z nich.

Když poslední kolečko dobíhal, hlasitě funěl, aby to vydýchal. Nakonec sebou švihl do trávy s tím, že dělal to, co jej zabaví. Vlků Dina s Orfeonem si nevšímal, vypadal mrtvý, to však jen předstíral.

Zazubil jsem se a přikývl Orfeonovi na jeho odpověď, která mi byla mířena a protáhl se. Když jsem zpozoroval plavajícího Orfeona, s lehkým úšklebkem jsem přistoupil blíže ke břehu jezera. Mrskl jsem po něm tři vodní koule, poté se od něj nenápadně otočil a přestože se jedna z nich do něj trefila, dělal jsem jakože nic, přičemž jsem musel mermomocí zadržovat smích. Vlk si pravděpodobně však ničeho nevšiml, neboť se ani za útokem neotočil a jakmile doplaval, oklepal se jediné, co jsem schytal, bylo několik kapek vody v kožichu jako důsledek jeho oklepávání. Nafingloval jsem výrazem uraženost, no poté se zazubil. Na těchto mých přetvářkách, či jak to nazvat, šlo vždy docela bezpečně poznat, že to nemyslím vážně.

Do čenich mě, ale očividně i Orfeona trefil známý pach. Věděl jsem, že ten vlk je můj starý známý a že patří do smečky Stříbrného Fénixe, přičemž mi nezbývalo, než doufat, že je v dobré náladě tak, jako dneska my dva. Už se blížil, brzo jsme jej i spatřili. Byl to černý vlk s bílou hlavou a duhovou hřívou, prskající všude kolem sebe barevné fleky. Zasmál jsem se. ,,Arco..." pronesl jsem jeho jméno pobaveně. ,,Už zase trousíš barvu..." dodal jsem nakonec a jakmile vyčerpaně padl nedaleko od nás, přišel jsem k němu. Prohlédl jsem si jej a jelikož jsem neviděl žádné výraznější zranění, pouze jsem se jej zeptal: ,,V pohodě?" Odpovědí mi bylo lehké zakývání hlavou. Zdá se, že sem dnes přišel se stejným záměrem, jako my dva... teda... přiběhl, přibarvil se, nevím, jak to nazvat... stále jsem se pobaveně zubil. Hm, teď mě něco napadá...

Vmžiku jsem se otočil na Orfeona a prsknul po něm slabší spršku vody, kterou následovala slabší, o to větší vodní koule. Přímý zásah! A Orfeon byl opět durch mokrý. Začal jsem se smát, tímto jsem pobavil sám sebe, ale očividně taky Arca. ,,Tak a teď aby jsi se oklepal znovu, kamaráde..." pověděl jsem a uhnul co nejrychleji o pár metrů stranou. Tušil jsem, že za toto budu jeho první cíl. Přesto jsem začal metat vodní koule všude kolem sebe, pouze na Arca jsem se snažil nemířit. Chtěl jsem vodou všude kolem jen zmást Orfeona, aby nebyl schopen útoku co nejdřív.

Otočil jsem se mrštně na Dina, ale to už bylo pozdě. Už jsem byl celý smočený. Neměl jsem rád, když si ze mě někdo dělá srandu. Ani Dino. Na tohle jsem já fakt vážně nebyl. Tiše jsem zavrčel a zavřel u toho oči. Hluboce jsem se zasoustředil. Představil jsem si kolem Dinových tlap ledové okovy a nesoustředil jsem se na nic jiného. Vzalo mi to trochu síly, ale to bylo něco, co mě nemohlo nijak mrzet. Dino byl najednou opravdu spoután a moje odvetní dílo bylo dokončeno. Odměřeně jsem odvrátil hlavu k Arcovi. ,,Co ty tady, Arco? Nemáš být na našem území, hm? Víš moc dobře, že bez mého svolení nesmíte Elloris opouštět... a ty obzvlášť, jsi přece ještě znevýhodněný..." pravil jsem podezřívavě k barevnému vlkovi, který se tvářil provinile. ,,Zamrzni. Do doby, než si uvědomíš, že jsi udělal svoji životní chybu a než ji napravíš," zašeptal jsem a taktéž jemu, stejně jako Dinovi, jsem během pár desítek vteřin, nechal okolo tlap narůst silné ledové okovy. Možná jsem na něj byl příliš krutý, možná ne, to si Dino sám mohl odvodit. On byl tady ten příliš hodný a empatický, toto mě míjelo obrovským obloukem. Já rád trestal.

Protáhl jsem se a nyní jsem mohl pokračovat ve svém díle s ledovými kravinkami. Na břehu jezera jsem začal vytvářet jakési krápníky, nebo nevím, zda se to tak dalo nazvat. Měl jsem tu dva vězně, dva trestance, se kterými jsem nevěděl, zda to myslet vážně. Ten zelený to bral spíše jako legraci, kdežto ten barevný si poctivě odpykával trest, se kterým se jakoby smířil. Hodilo se mít takové známé. V případě Dina, možná kamarády? I když urýpané. Byli nyní odsouzeni nějakou dobu pozorovat, jak já se snažím trénovat svou sekundární magii mrazu. Vytvářel jsem různé obrazce a vše ledové jsem opět nechal ovanout mrazivým vzduchem. Ten byl v tomto horku dokonce příjemný, takže moji dva ledoví vězni mi za něj ještě mohli poděkovat. Byť jsem je koutkem oka sledoval, Arco už vypadal hodně nešťastně, zatímco Dino se snažil nějak dostat ven, neúspěšně. Mohl jsem být aspoň ujištěn, že můj magický materiál je kvalitní, a že by nepolevil, kdyby ho bylo třeba do boje se Zeiss.

Byl jsem rád za vše, co jsem zde mohl vyzkoušet dopředu, proto jsem nepolevoval a nadále vytvářel překrásné ornamenty, které by se hodily k mé magické hudbě. Na to, že jsem byl samec, jsem si na eleganci docela potrpěl. Nebylo na tom nic zvláštního, jen a pouze jsem si navykl na něco, na co jsem zvyklý od malička nebyl. Když jsem byl aspoň částečně hotov, otočil jsem se a přešlápl. V tu chvíli se mi noha bolestí podlomila. Syknul jsem, neboť se jednalo o nedohojené zranění z mládí. Bylo to kutálení se z Watwayských skal, kde mě zachránil Perrin spolu s jedním dalším vlčetem, jehož jméno jsem si nepamatoval. Kde je těmto vlkům konec?

Než jsem se nadál, byl jsem silně zmražen a netušil jsem, co s tím. Magii ohně jsem tak úplně neovládal, což bylo poněkud zavádějící. Hluboce jsem se zamyslel, co bych pro své vysvobození mohl udělat, silou to tak úplně nešlo. Teleportovat se pryč nedokážu... rostliny mi v tomto taktéž nepomohu, jsem totiž ve velké nevýhodě... co to jezero... kouknul jsem se na vodní hladinu. V dáli jsem v ní viděl stromy a všechnu krásu kolem, ale ani ta mi tentokrát neměla jak pomoct. Aha, už vím! Když nepomůže voda, ani rostliny, zkusím to kameny! Zavřel jsem soustředěně oči a nechal ze země vyrašit několik ostrých kamenných čepelí, které led jako nic roztříštili. Tím, že bylo docela vedro, tak za dobu, než jsem na tom přišel, led docela povolil. Orfeon to s jeho magií neměl taky nejperfektnější, přecejen i s tou magií se zatím učil.

Z roztříštěných kousků ledu mi kolem tlap přecejen zůstaly kousíčky v srsti, bylo to příjemně osvěžující. Zazubil jsem se na něj. ,,Toto se mi povedlo... teď to zkus ty!" štěkl jsem na něj a na samotnou Alfu Elloriskou jsem poslal vší silou ze země popínavé rostliny. Věděl jsem, že když je nechá zamrazit, tak nebudou příliš dlouho účinné, ale slunečné počasí mi dnes v tomto nahrávalo. Soustředil jsem se, co to šlo. Byl jsem klidný, vyvážený. Věděl jsem, že toto je jenom hra a taky jsem věděl, co si mohu dovolit. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Moc jsem nevnímal, co všechno se kolem mě děje. Ještě aby jo, když jsem nic neviděl! Trochu jsem kolem sebe vypustil barvy, načež se mé tělo, opět svévolně, začalo měnit. Trochu překvapeně jsem se zachvěl, ale to bylo jediné, na co jsem se právě teď zmohl. Tak úplně se mi do toho nechtělo, ale něco mi říkalo, že musím. Když už jsem byl v lidské podobě, ruku jsem sevřel v pěst. Tušil jsem, kde jsou mí přátelé, vlci Dino a Orfeon a pěst rozevřel. Její obsah jsem po nich co nejprudčeji švihl, avšak, zda jsem se trefil, to jsem tak úplně netušil. Mohl jsem doufat a očekávat jejich reakce. Zatvářil jsem se však přitom, jakože nic, jakoby to snad měl být omyl, nebo co.

Poté jsem se konečně posbíral ze země a protáhl se. Na dvou nohách se mnohem hůř držela rovnováha, než na třech, na což jsem byl v podstatě od mládí zvyklý. Hlavou mi vrtalo, kde mám své přátele z mládí a příbuzné, třeba bratra Keirana, kterého jsem dlouho neviděl. Povzdechl jsem si a s úšklebkem začal v dlani vytvářet další chrstku barvy, kterými bych mohl ozdobit Alfu své smečky a toho zelenáče, který mi už mnohokrát pomohl. Možná jsem se teď pletl do jejich souboje, ale co. Nevypadlo, že by jim to vadilo. Byl jsem si jistý, že zrovna Orfeonovi, kdyby to vadilo, tak by se ozval. Nebyl to vlk, který by si nechal kálet na hlavu, a to odjakživa, vzhledem, že jsem ho znal od dob, kdy jsem byl vlče.

Když má ruka téměř přetékala onou tekutinou, či jak to nazvat (cítil jsem to, a to doslova), opět jsem ji rozevřel a vrhnul po svých známých a momentálních společnících. Nyní jsem byl strašně zvědav, jak by mohli vypadat. Škoda, že tu nebyl Dyeron, který mi v hlavě utvářel iluzionistické představy, jak jsem byl malý. Protože toto by mě opravdu velice zajímalo.

Dino se vyprostil z ledu docela jednoduše, což svědčilo o tom, že je to poměrně dost zkušený vlk. Na svůj věk byl taky hodně inteligentní a mrštný, to se muselo uznat. Celou dobu jsem jej při akci pozoroval a čas od času hodil oko i na Arca. Nechal jsem jej tak, když tu byl se mnou, mohlo by mi to být jedno. Zvlášť teď, když i onen zelenáč Dino, patřil mezi Ellorisany. Protáhl jsem se, ale to jsem neměl dělat. Zrovna, když jsem měl všechny svaly nataženy, popínavé rostliny, chaluhy a podobné kusy svinstva mi obalily nejen tlapy, ale taky ocas, celé tělo a zabalili mě až po krk, načež mě přikurtovaly k zemi. Ještěže jsem aspoň nezůstal viset ve vzduchu... protože vím moc dobře, že i toto ten zelenáč umí podstatně dobře... napadlo mě. Oddechl jsem si a čekal, co bude dále. ,,Hej, to bylo zákeřný!" štěkl jsem na něj drze a napnul se, ve snaze vyzkoušet sílu těch rostlin. Ony mi to vrátili protisílou a já byl donucen zmlknout, rezignovat. Proto jsem se tiše podíval na něj a zvažoval, jak se z tohoto, doslova a do písmene vyvléknout.

V tom mi však na ksichtě přistála barevná kulička, která mi pošpinila celou hlavu na modro. Kouknul jsem se na Dina, který měl přes půlku těla taktéž modrý pruh. Bylo mi jasné, čí vina to je. Okamžitě jsem se ohlédl k Arcovi. ,,Takže ty se tu s námi nudíš, co?" optal jsem se jej a snažil se na něj barvu oklepat zpět. Už to nešlo, šmouha zůstala nadále mnou. Viděl jsem, jak se přímo přede mnou objevil na člověka, což mě docela zarazilo, ale nedával jsem to najevo. Najednou na mě přistála kulička další, tentokrát červená. Tady někdo mermomocí taky chce trénovat magii. Tak se na to podívejme... možná i tenhle ubožák nakonec ve smečce k něčemu bude... pomyslel jsem si a pomalu, ale jistě, nechával zmrazit popínavky, které mě všude možné obklopovaly.

Cítil jsem na svých rostlinách, že dostávají šlehy mrazu, a tedy že jejich síla povoluje. Chvilku se mi povedlo je držet, poté jsem ale povolil, protože trénink není o boji do posledního dechu. Nakonec rostliny začaly mrznout i na povrchu, začala se na nich vytvářet silnější a silnější vrstva ledu, který začal praskat. I s rostlinami. Toto mě lehce zabolelo, neboť ty rostliny byli jakoby součást mého těla. Ale na toto jsem už byl zvyklý a chtěl jsem to ještě utužovat, abych ve svém věku aspoň magicky zůstával ve formě. Protáhl jsem se a poslal proti právě soustředícímu se Orfeonovi pěkných pár bodlin, něco jako těch z šípkového keře, ovšem o něco větší, silnější a agresivnější. S lehkým úšklebkem jsem sledoval, jak mi to vychází.

Šlo to do té doby, než mi došlo, že Orfeonova ledová síla zvládne dost možná pohltit i tyto mé magické výtvory. Postříkal jsem je ještě menším proudem vody, aby zesílily a vydržely i jeho mráz. Soustředil jsem se naplno, už mě z toho i trochu bolela hlava, ale stále jsem se nedal a myšlenkou posiloval ony bodce. Přestože nebyly z kovu, stále měly stejnou sílu. Nakonec jsem zatřepal hlavou a plnou parou je pustil proti Orfovi. V tu chvíli jsem si všimnul koutkem oka, že se Arco opět proměnil. Chtěl jsem jej do našeho tréninku nějak zapojit, ale nevěděl jsem jak, abych ho neublížil, páč byl výrazně znevýhodněný.

Než jsem se nadál, můj led začal nad Dinovými rostlinami vítěžit. To mě poměrně dost těšilo, měl jsem radost, že začínám sílit. Nemohl jsem udělat nic jiného, než se nad tím spokojeně pousmát. Koutkem oka, stejně jako pravděpodobně můj zelený soupeř, jsem sledoval Arca. On nás sledovat nemohl, chudák. Proto jsme koukali my dva. Barevní od jeho magie a neustále soutěžící o moc, soustředíc se naplno na práci své magie a vůle.

Čekal jsem, co na mě Keřík vytáhne dále, no nečekal jsem dlouho. Rozhodl se zvolit taktiku, kterou moc dobře znal a už ji proti mně několikrát použil. Obranu jsem mu hodnotil stovkově, originalitou sklouzl téměř na nulu. Škoda jej, škoda. S úšklebkem jsem sledoval, jak tyto přírodní zbraně vytváří a v hlavě sesumírovával dokupy všecky možnosti, jak se obratně vyhnout úplně všemu. Moc času na to nebylo a Dino vmžiku bodce poslal proti mě. Před několika jsem uskočil, poté se sklonil, udělal salto vzad, ale poslední várka mě neminula. Zabodly se a mým tělem projela ukrutná bolest. ,,Jsi silný!" sykl jsem skrz zatnuté zuby a nadšeně na něj koukal. ,,Od poslednějška jsi zesílil opravdu výrazně," dodal jsem k němu ještě.

Vzápětí jsem se protáhl a začal si silně stisknutými čelistmi vytahovat trny z tlap, plecí a boků, kam se mi před několika okamžiky zabodly. Bolest neustávala, na některých místech mi i tekla červená. Pro mě to nebylo nic neobvyklého, nebyl to můj první boj. Ale tady to vypadalo, že z tréninku bude možná krutá rvačka. A já nevěděl, zda se mám bránit pořádně, nebo brát ohled na Dinův věk.