Hilary + Dino; Jak to bylo dál?

Dva vlci - Dino de Mal a Hilary se po dlouhé době potkají na hranicích svých dvou smeček.

Počasí: Zima, poměrně dost sněhu.
Čas: cca 16:OO (stmívá se)
Poloha: hranice Ishimury a Kirigakure

//Začni, prosím.

Tábor - Hranice Ishimury a Kirigakure
Rozhodla jsem se, že se projdu po území kirigakurském, které mi změnilo život i když už se stmívalo. Neřešila jsem na jakou stranu jdu, protože jsem se chtěla projít či proběhnout a ani to, že je pozdě, zima a docela dost sněhu, ale ten jsem milovala. Spontálně jsem se tedy rozklusala a brzy se dostala až k hranicím s Ishimurou. Vzpomínala jsem na Reela, kterýho jsem viděla jen dvakrát v životě. Jednou jako zlomenýho vlka a podruhé jako Alfu Ishimury. Taky jsem vzpomínala na Kaye a toho jsem viděla pouze jednou. Měl stejný post a choval se moudře a rozumně. Taky jsem z Ishimury znala laskavou Emerithy, kterou jsem dlouho neviděla, ale ještě delší dobu jsem neviděla zelenýho vlka Dina. Když jsem se nad tím zamyslela, tak možná byl Dino s Kayem a Em příbuzný a u Dina a Emerithy by tomu nasvědčovaly zelené znaky. K Dinovi se hodně měla Darkness a naopak. Dlouho jsem jí neviděla a tak jsem přemýšlela nad tím jestli spí nebo je u Dina v Ishimuře, ale to se mi nezdálo, protože ji na Kirigakure moc záleželo.
Zpomalila jsem, zastavila a sedla si do ledového sněhu. Moje sněhová srst mě chránila před chladem a při tom mě kryla před nepřáteli, protože jsem se sněhem splývala.

Jednoho ošklivě zasněženého zimního dne jsem se potuloval u hranic smečky naší a té Kirigakurské. Přemýšlel jsem nad minulostí, současostí, ale i budoucností. Možná bych se mohl někdy zase podívat na území Kirigakure. Dlouho jsem tam nebyl. Naposledy ještě s Fólicem a Darkness. při myšlence na bílou betu smečky Kirigakure mě bodlo u srdce. Sklopil jsem hlavu. Zradila, nebo odešla? Nebo jen spí a nebdí? A jak to bude dál? Co když se smečky zase spojí... to bychom potom byli oba bety. V jedné smečce, bylo by to boží! V chladném sněhu jsem se brodil se všemožnými myšlenkami, než jsem ucítil mezi štiplavým zimním vzduchem taky pach někoho známého... nebyl z Ishimury, ale nebyla to ani Darkness. Lehce jsem hlavu pozvednul a začal vrtět chvostem. Avšak jen lehce, kdyby se náhodou můj nos pletl.

Hranice Ishimury a Kirigakure
Přemýšlela jsem o všem možným, protože tady na to byl klid a čas. Moje myšlenky se stáčely jak k osobnímu životu, tak jako k životu Bety. "Doufám, že z Koku vyroste šikovná a silná vlčice a nezaspím její děctví jako Eldünarí. Chtěla bych více poznat Tayume, nechci, aby se moje sestřenka vytratila z mého života a co Ayl? Bude jednou mým partnerem? Bude chtít být v Kirigakure? Bude spát?" pokládala jsem si v duchu otázky a doufala, že to dopadne dobře. Najednou jsem ucítila pach vlka, kterýho jsem ihned poznala aneb před chvílí k němu směřovaly moje myšlenky. Zelený vlk - Dino de Mal. Rozešla jsem se za pachem a u toho jsem vrtěla ocasem. Brzy jsem uviděla zelený kožich a široce se usmála. "Dino?" Zeptala jsem se pro jistotu, ale pak jsem s jistotou k němu přistoupila. "Ráda tě zase vidím," pousměji se a kývnu na ně.

O přítomné Hilary jsem již nějakou dobu věděl, proto jakmile dorazila, jsem ji obdaroval široce-přátelským úsměvem. ,,Ahoj Hilary. Copak, taky kontroluješ hranice?" zeptal jsem se naprosto klidným hlasem. Koukl jsem se na ni pro jistotu a pokývl. Poté jsem se k ní taky přiblížil a lehce se o ni otřel, jako vyjádření přátelské náklonnosti. ,,Dlouho jsme se neviděli, co říkáš? Jak se ti vede v Kirigakure? A nevíš náhodou něco o Darkness?" položil jsem jí dalších pár otázek a sedl si naproti ní. Lehce jsem pohupoval chvostem.

Hranice Ishimury a Kirigakure
Byla jsem ráda za přítomnost Dina, protože jsem ho už dlouho dobu neviděla. Nenáviděla jsem nejistotu o tom zda daný vlk žije, spí nebo odešel z Niwatu. U Dina, Alyss nebo Noxe to bylo horší, protože byli v jiné smečce a já o nich skoro nic nevěděla. Spí, žijí, odešli, jak se mají? To bylo to co mě vždycky trápilo. "Spíše jsem se přišla projít a pročistit si hlavu. Samozdřejmě bych se postarala o Vetřelce, kdybych nějakýho potkala," odpověděla jsem klidně s lehkým úsměvem. Můj úsměv se rozšířil, když se o mně přátelsky otřel, protože mě ujistil, že jsme pořád přátelé i po tak dlouhé době. "To máš pravdu," souhlasila jsem s nim. "V Kirigakure je to skvělý. Jsem ráda, že mě sem před lety packy dovedly," pověděla jsem vděčně a v duchu jsem za to děkovala Drakům. "A jak se vede tobě v Ishimuře?" Zeptám se naoplátku. "Darky jsem naposledy viděla asi před rokem. Nejspíše spí," povím sklesle a skloním hlavu. Vzpomínala jsem na naše poslední setkání, když jsem truchlila pro Ayla. Utěšovala mě na zamrzlém jezeře minulou zimu. Sedla jsem si a čekala na jeho reakci ohledně Darkness.

Tiše jsem si povzdechl. Nedovedl jsem se smířit s tím, že Darkness se tak dlouho neozývá. Oficiální partnerkou už mi nebyla, ale měl jsem o ni strach. O Beth jsem přišel její smrtí, o Richu s hádkou a o Darkness... já ani nevím... je to strašně depresivní. A asi... už budu navždy sám.  pomyslel jsem si a jen sklopil hlavu. Jakmile Hilary položila otázku. ,,Jsem beta Ishimury, ale od té doby jde všechno z kopce, víš..." přiznal jsem tiše, ale větu nedokončil. Měl jsem v plánu ji nechat otevřenou, aby si ji Hilary mohla domyslet. Byl jsem přátelský, nápomocný, ale emotivní vlk a většina přítomných už si na to dokonale zvykla. Stále s hlavou svěšenou a ouškama staženýma do zadu jsem pozoroval zem.

Hranice Kirigakure a Ishimury
Samozdřejmě taky Dino byl skleslý, když jsem mu řekla, že Darky spí už asi rok. Byla to smutná zpráva, když tak laskavá a pracovitá vlčka podlehla spavé nemoci a Dino ji miloval, ale i to se děje a nikdo s tím nemůže nic dělat. Jen draci je mohou probudit aneb ani lék neexistuje. Přemýšlela jsem nad tím zda by se dal vyrobit, ale to jsem netušila. Dino a Darkness byli partneři a tak moje myšlenky chtě, nechtě se stočily k Aylovi. Hned jsem myšlenku na něj zavřela do komůrky v hlavě a začala vzpomínat na Koku. Na moje adoptivní vlčátko. “Gratuluji Dino,” “Já i Dino jsme Bety. Já kirigakurská a on ishimurská,” a i když jsem byli na stejným postu, tak Dino byl pro mě stejně vzor, jako Varg nebo Aetas. “Bude líp a přece máš rodinu, která tě má ráda, ne? Kaye, Emerithy, Zhiu a další,” drknu do něj povzbudivě čumákem a doufám, že moje první tvrzení bude pravdivé.

Tiše jsem Hilči přikývl na souhlas. ,,Děkuju a ano, mám... jenže oni také spí... pořád jen spí... a mnohdy je ani nepotkávám, když nespí. Ono je území smečky strašně obrovské. Svým způsobem je to ale taky výhoda, pak se vlk cítí svobodný, i když jej váže smečka," pronesl jsem a opět zvedl hlavu. Na tváři jsem měl neutrální výraz. Měl jsem chuť si jen tak zavýt, ale ještě nevyšel měsíc. Kouknul jsem na nebe a zahlédl pár prvních hvězd. Nadechl jsem se zhluboka a vydechl. ,,Co ty a tvoje rodina?" zeptal jsem se jí, když už jsme byli u tohoto tématu, musel jsem se jí zeptat také naoplátku. Švihal jsem mírně ocasem, avšak jsem se cítil docela zvláštně. Možná to bylo tím, že už mi chyběl Greenix, ačkoli jsem si na bytí bez patrona zvykl. Už ať se vrátí, čím déle je pryč, tím více jej potřebuju... pomyslel jsem si.

H K/I
Poslouchala jsem slova zelenýho vlka a vzdychla jsem, když řeč zase přišla na tu strašnou nemoc, která trápila vlky, kteří nemocnýho vlka mají rádi a toho pomalu nemoc ničí. "Zajímá mě zda se dá vytvořit nějaký lék proti spavé nemoci a nebo bude navždy nevyléčitelná," řekla jsem, ale obávala jsem se, že bude pravdivá ta druhá část mojí věty, kterou jsem řekla nahlas k Dinovi. Jeho otázka mě překvapí, ale nedám na sobě nic znát. "Potkala jsem na Niwatě svoji sestřenici a adoptovala jsem si vlče," pousmála jsem se. Jiná rodina pro mě už neexistovala, protože ta se nacházela mnoho mil daleko. Nevěděla jsem ani zda moje rodina žije, ale věřila jsem, že ano. Nezmiňovala jsem se o tom, že jsem sestřenku potkala jen dvakrát, protože jsem chtěla, aby to znělo, že jsem teď šťastná a to byla taky pravda. Díky moji malé Koku, kterou jsem nade vše milovala a brala jsem ji za vlastní dceru. Ta mi pomáhala žít šťastný život a nemyslet třeba na Ayla.

,,Určitě se na něco přijde. Víšjak... lidi dovedou všechno. A pak přijdeme na řadu my vlci, kteří se s lidmi známe a půjdeme si to od nich nějak nenápadně půjčit," zazubil jsem se tak, aby si to mohla Hilary vzít po správném významu a uculil se na ni. ,,Léta mezi lidmi mi chybí, ale zde je to větší volnost," pravil jsem nakonec lehce zamyšleně a stále švihal ocasem nadšeně ze strany na stranu. ,,Sestřenici? Která to je? Znám ji?" zajímal jsem se hned. ,,A ten prcek má štěstí, že natrefil zrovna na tebe. Jak já bych si taky přál zase vlčata... dokáží vlkovi zapomenout na vše ostatní, včetně toho záporného..." zasmál jsem se a nostalgicky pozvedl hlavu k nebi.

//Připomínám.

//Připomínám podruhé.

H K/I
"Je pravda, že lidi toho dokáží hodně, až si to nezaslouží," zamračím se, ale pak se uchechtnu."Ano, nenápadně půjčíme," pomyslím si, protože jsem lidi neměla vůbec v lásce. Moc dobře jsem si pamatovala, co udělali mé matce, jak byli v mé rodnné smečce a taky tady na Niwatě. Nenáviděla jsem lidi, možná jen s indiány jsem měla neutrální vztah. "Ty si žil s lidmi?"  Zeptala jsem se ho překvapeně. "Nevím, ale spíše ji neznáš. Jmenuje se Tayume," pousmála jsem se při vzpomínce na mou sestřenku a doufala jsem, že ji ještě poznám lépe. "To spíše já mám štěstí, že jsem na ni narazila. Je to moje malé zlatíčko," uculila jsem se a na Dinova slova kývla. Byla pravda, že díky nim vlk zapomněl na všechno ostatní. Když jsem uviděla ono gesto, tak jsem do zeleného vlka drkla čumákem. Vzhlédl k nebi a já moc dobře totiž věděla, co to znamená.

Hlavu jsem opět svěsil. ,,Hm," přikývl jsem kladně na její poznámku o lidech a zadíval se někam do blba. Měla pravdu. Vlci se umějí chovat mnohem lépe, než většina lidí, které jsem kdy poznal... pomyslel jsem si a také se uchechtl, když jsem zaregistroval její první myšlenku. ,,To ano, žil. Já a moje sestra, Tlapina de Mal, bychom bez nich asi ani nepřežili, ale to by bylo příliš dlouhé vyprávění," uvedl jsem na pravou míru Hilary a poté poslouchal nadále zvědavě její slova. Měl jsem uši nastražené, jen občas jsem s nimi střihl, jinak jsem stál vesměs v pozoru, tedy než jsem si sedl. ,,Ne, tu neznám. Ale zní to trošičku krutě..." zazubil jsem se. ,,A jasně, vždyť já sám budu mít... zase brzo vlčata..." přiznal jsem tiše.

//Už je to tak dlouho, změnilo se toho tolik, nevím moc jak odepisovat... promiň.

//Ukončíme tedy?

//To by bylo fajn.