Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

/Aralský les/
Zaslechl jsem docela brzo hlas. Paradox byl, že jsem nevěděl, jak na něho reagovat. Měl jsem to štěstí, že ona vlčice ještě neumí používat čenich, aby mě vystopovala, ale já chtěl. Chtěl ji vidět. Chtěl být mimo. Podplazil jsem se pod keřem, za což jsem schytal několik jehliček v kožichu. To bylo však poslední, co by mi vadilo, nebo zavazelo. Šel jsem pomalu za hlasem, až jsem ji spatřil. Nebyla daleko. Propletl jsem se mezi stromy a doufal, že už jsem daleko od doupěte. Přiběhl jsem k ní a těsně u ní nemotorně zakopl. Ihned jsem se ale zvedl a oklepal. Koukl jsem na ni smutně, s modrýma očkama.

Aralský les
Nemusela som dlho čakať, a malý Mandarino bol už pri mne. Zle sa mi pozeralo na jeho smutný pohľad, cítila som pocit viny. Ešteže si ho mama zobrala, premení sa môj neutrálny výraz vo vľúdny, a prívetivý, avšak ustarostený. Už som za seba musela niesť trocha zodpovednosť, nebola som až tak malá, a ja som vedela, že bolo nebezpečné vzdaľovať sa od Magicae takto neskoro. ,,Počuj, Mandarino. Nemyslíš si, že je zlý nápad túlať sa takto neskoro?" prihovorím sa vĺčaťu. Mne to bolo jedno, ale ak sa stratíme, alebo sa nám niečo stane, Destiny nebude nadšená. Asi by som ho mohla nejak zabaviť... Nedávno som objavila svoju mágiu, hoci, tú ešte neviem dobre ovládať. Mohla by som mu nechtiac ublížiť, sama nad ňou nemám veľmi kontrolu. Možno skôr niečo so snehom? Asi radšej nie, vyzerá, že sa celkom bojí, uvažujem.

/Aralský les/
Jakmile jsem k ní přišel, nezastavil jsem se, prošel jsem dále. Melancholický výraz na mé tváři ani těle zatím zdaleka nemizel, byl jsem nešťasten a šlo to na mě vidět. Stále jsem si netroufal mluvit, ale já věděl, proč utíkám. Věděl jsem, co dělám. Nepatřím mezi vás, jde to vidět... měl bych se ztratit tam, odkud jsem přišel. Jenže já nevím, odkud jsem přišel, ale bylo to tam děsivé a páchlo to tam po smrti! pomyslel jsem si a za chůze se otočil na Alsafi. Nemůže pochopit, že je pro mě tak složité v jejich doupěti vydržet. Konečně jsem svou chůzi zastavil. Už jsem chodil celkem rovně a čistě.

Aralský les
Začínala som si myslieť, že nedokáže hovoriť. Nemý nie je, už vydával nejaké zvuky. Možno sa len bojí, alebo hanbí, no predo mnou sa nemusí, zvažovala som možnosti. Nevedela som, ako mu pomôcť. Netušila som, akú by mal príjmať potravu, netušila som, čo by chcel robiť. Z jeho pohľadu sa dalo vyčítať jediné- necítil sa dobre a zrejme chcel ísť preč. Chápem, že nechce byť v maminom úkryte, ani ja som tam nechcela byť. Nevedela som, čo oranžovému vĺčaťu povedať, nemala som dostatok síl. Samé ho tu nenechám, to by bola chyba. ,,Ahoj, Mandarino. Neboj sa ma, ja ti neublížim. Nemusíš ísť do toho úkrytu, ak nechceš. Nehanbi sa," prihovorím sa mu príjemným, vľúdnym a tichým hlasom, a dúfala som, že ho to upokojí. S vĺčatami som to vôbec nevedela, a to som bola sama vĺčaťom.

MagicaeAralský les
Kráčam za Akiom cez les, keď povie, že tu pre mňa bude vždy usmejem sa ,,Mám ťa rada, Akio. Aj ja tu pre teba budem vždy. A dakujem, že si ma obraňoval. poviem mu verným tónom a usmejem sa na ňho, je mi už trochu lepšie. Potom spomenul moje krídla ,,Myslíš, že budem vedieť lietať?" spýtam sa ho. Keď pomyslím na to, ako letím radostne som sa zasmiala. ,,Ale...ako sa vlastne učí lietať? Čo mám robiť?" pýtam sa ho, lebo to sama neviem Snáď si nebude o mne myslieť, že som sprostá...ale Akio taký nie je. A preto ho mám tak rada. najprv sa zatvárim ustarostene, no potom sa na mojej tvári znovu objaví nadšený úsmev a radostne poskočím.

Dawano už podle slov zdejší Alfy poznal, že zde panují úplně jin pravidla než v Ishimuře. Avšak, nevadilo mu to. Spíš byl rád. Konečně nějaká změna... Pomyslel si. Ishimurský život pro něj byl nudný, nic se tam nedělo. On sice nebyl náročný vlk, ale Ishimura už pro něj byla příliš známá, cítil jse tam jako svázaný. Když jemu a jeho matce položila vlčice otázku, chystal se na ni odpovědět, avšak jeho matka ho předběhla. Znovu už se do konverzace nezapojoval. Neměl důvod. Promluvil teprve, až když se jeho matka představila. Došlo mu totiž, že by se měl představit taky. "Já jsem Dawano Uchiha de Mal, těší mě." Řekl. Jeho hlas zněl sebejistě. Ne, už nebyl ten plachý Dawano, který se nechá kýmkoli šikanovat. Teď to byl dospělý a silný Dawano, vlk, kterého si mohou ostatní vážit a ne na něj jen ukazovat prstem a smát se, jaký je srab.

//Ok
Magicae-Aralský les
Ledva si stihla uvedomiť, že všetky jej vĺčatá aj Mandarino odišli. Ticho si ľahla na zem a hlavu si položila na chladný kamenný podklad jaskyne. Niečo v nej chcelo plakať a zaútočiť na ju samotnú. Som tak hlúpa a naivná, aj po tak dlhej dobe, vyčítala si. Prečo som im všetkým tak musela ublížiť? Prečo som to Electre musela povedať? Pre Drakov, je to len vĺča, nevie sa ovládať... som skutočne hnusná, sebecká a hlúpa, pomyslela si mierne zronene. ,,Pôjdem ich nájsť, ale až neskôr, Mandarino a lov sú teraz dôležitejší," povedala ticho skôr sama pre seba a vstala. Ticho a vnútorne ešte stále sklamane a znechutene so všetkých vrátane seba sa pobrala za pachom Mandarina a Alsafi.

''I já mám rád tebe.'' Zazubil jsem se a následně na její dotaz jsem začal její křídla zkoumat zblízka. ''Těžko říct. Já je nemám.'' Začínám uvažovat a začal jsem kroužit okolo své nejmladší sestry. ''Určitě s nimi musíš umět hýbat. Zkus první teda s nimi pohybovat.'' Navrhl jsem a pomalu vrtěl ocáskem. Díky psím předkům to byl projev radosti a vrtěl se sám od sebe.

/Aralský les/
Tiše jsem si povzdechl a když jsem viděl, že za mnou jde (//teda doufám, že jde xd), tak jsem se opět otočil dopředu a zpomalil. Taková procházka mi nyní vyhovovala a já se konečně donutil sesbírat první střípky odvahy na to, abych vůbec promluvil. ,,E...em.. em... uhm... ííía..." koktal jsem pouhé pazvuky. V tomto lese jsem cítil nejen pachy sourozenců této hodné vlčice, Alsafi, ale brzo se k nim přidal taky pach té velké, Destiny. Lehce jsem se roztřásl a na chvíli se zastavil. Moje očka problikávala zeleno-žlutě. Až poté, když jsem se nadechl zhluboka, jsem byl schopen říct něco smysluplného. ,,Pžeeee... kááážím..." pravil jsem prodlouženě a odkašlal si. Pach Destiny se přibližoval a já se jej snažil nevnímat. Bylo mi tak nějak zvláštně.

Aralský les
Čože? Pžeee káážim? To je po ako? Čo to znamená? Ahá, asi chcel povedať, že prekáža, snažím sa prísť na to, čo povedal Mandarino. ,,Nie, vôbec neprekážaš. Ani mne, ani mame, nikomu. To len moji súrodenci sú takí. Akio lebo je samec, a Electra si myslí, že jej chceš zobrať mamu. Ešte je malá, nemá toľko rozumu," poviem pokojne, ale Electra nebola až tak malá. Mala asi mesiac. ,,A nemusíš sa báť rozprávať, len pokojne, do toho," povzbudím ho. Možno sú to jeho prvé slová, kto vie... Z diaľky som rozpoznala pach matky. Zavetrím, a nahodím mrzutý výraz. Nemôžem byť na ňu naštvaná, aj keď sa správala k Electre strašne. Ani ja som k nej nebola dvakrát najmilšia, preglgnem nervózne. Zrejme mi vynadá, že sa túlam aj s tým malým, ale bolo mi to jedno.

/Aralský les/
Kouknul jsem se na Alsafi, když opět začala hovořit. Chvíli jsem na ni jen barevnýma očkama koukal, ty se pomaličku, ale jistě zbarvovaly do zelené, ale stále v nich šly vidět záblesky žluté. Zatřepal jsem hlavou. Skvělé, porozuměla mi! pomyslel jsem si a švihl ocasem. Zachvěl jsem se. ,,Já... cítíí... máám..." snažil jsem se opět mluvit svou nemotornou vlčecí řečí. Já jsem byl jeden z mála případů, kde mysl šla dopředu před řeč. Zatím jsem totiž nepotřeboval mluvit. Řídím se se pravidlem že nemluvím, pokud to není nezbytně nutné. napadlo mě jednoduše a opět jsem švihl ocasem. Stále jsem byl ale lehce zaražený a stál jsem, čekajíc na reakci Alsafi.

-------

https://smeckavlku.forumczech.com/viewtopic.forum?t=437