Dino a Haske: Ishimurští

Místo: Poblíž tábora Ishimury
Počasí a čas: Je jaro, teplota se pohybuje okolo docela příjemných 15 stupňů. Blíží se poledne, obloha je čistá, nachází se na ní jen pár bílých mráčků a nic nenasvědčuje tomu, že by se počasí mělo v nejbližší době zhoršit.
Účastníci: Dino a Haske
Příběh: SH za účelem splnění úkolu do adventního kalendáře, bude tu tedy buď cvičný souboj nebo trénink.

Ze svého oblíbeného lesa, kde se taky nacházelo i moje a Richino doupě, jsem si to šinul pěkně k táboru. Avšak přecejen, ani tak se mi dnes nechtělo příliš se ukazovat, čas od času potřebuje i vlk nějaký ten prostor pro sebe, proto jsem se zastavil nedaleko něj. S úsměvem, dost dobrou náladou jsem se zastavil, protáhl se a kouknul na první strom, co jsem zde spatřil. Co třeba dneska zkusit něco bláznivého? Třeba vylézt tam nahoru? Když to neklaplo těm dvěma malým zeleným? pomyslel jsem si a s úšklebkem už jsem naskakoval na kmen onoho menšího listnatého stromku, který však teprve pučil v pupeny. Dával jsem si však ohromnýho majzla na to, abych nějakou z mladých větviček a pupínků nezlomil, nebo nijak jinak nepoškodil. Odrazil jsem se i zadními tlapami a snažil se i jimi nahoru nadskočit. To se mi však, minimálně na tento první pokus nepovedlo, protože jsem sklouzl a nahoře mi zůstaly pouze tlapy přední.

Byla jsem na své obvyklé obhlídce území. Nebyla to tak úplně hlídka, jako v dobách, kdy jsem ještě neměla stálý domov, partnera ani rodinu, spíš jsem se teď poohlížela po něčem k jídlu, co bych mohla ulovit, zabít a odnést do doupěte. Ale ve skutečnosti jsem nepotřebovala nic nutně ulovit, zbyla nám kořist ještě od včerejška. Ovšem bylo fajn si alespoň protáhnout tlapky a trošku se proběhnout, i když jsem každou chvíli magií kontrolovala, jestli jsou vlčata v doupěti a jestli pořád spí. byl to zvláštní pocit být zodpovědná za někoho, kdo se ještě nedokáže bránit. V lese jsem ale nebyla sama, jak jsem zjistila, když se k mému čenichu donesl cizí pach. Ne tak docela cizí, toho vlka už jsem párkrát potkala v táboře. Objevila jsem ho v dost zvláštní pozici,skoro to vypadalo, jako by se snažil vylézt na strom. Zastavila jsem kus za ním a se zájmem ho pozorovala. Nepamatovala jsem si, jestli jsme se při našem krátkém rozhovoru navzájem představovali nebo ne a tak jsem ho prostě ze zvyku rovnou oslovila jeho jménem. On si to taky pamatovat nebude. "Zdravím, Dino."

Už už se mi dařilo vyšupnout nahoru i zadní část mého těla, když v tom jsem zaslechl čísi hlas (její pach se ke mě tak nějak nedonesl, nebo pokud jo, bral jsem jej jako samozřjemost), tudíž mi nezbývalo, než poplašeně poskočit a už jsem byl opět celý pod stromem. Přiznávám, že jsem tam žuchnul rychleji, než se mi dařilo vylézt nahoru. Tak jsem se posbíral, oklepal a otočil na vlčici. ,,Kuš, Haske, tohle mi nedělej... vlk se tady pekelně soustředí na naprostou kravinu a... hm, to je asi jedno," zazubil jsem se a švihl ocasem. Udělal jsem pár kroků k vlčici a posadil se naproti ní. ,,Ale když už tě tady mám, nechceš si trochu pohrát? Třeba takový tréninkový souboj, hm?" zeptal jsem se jí a tím pádem rovnou navrhl akci, kterou bychom mohli provádět, aniž by nás nějak zvlášť omezovala. Ba naopak, je to činnost, která nám bude k zdraví užitečná.

Sledovala jsme jeho pád s jistým pobavením, ale ne vyloženě se zlomyslností. Jen mi připadalo legrační, že se vlk pokoušel vyšplhat na strom. on si očividně moje jméno pamatoval, z čehož jsme usoudila, že jsme se navzájem představovali. Možná mám dobrou paměť, ale už to bylo dlouho a i já občas něco zapomenu. "Jsi první vlk, kterého vidím lézt po stromech. Možná by jsi ale udělal lépe, kdyby jsi si vybral nějaký, který má větve níž." na jeho návrh jsem kývla. "Klidně, proč ne?" Zatím jsem se nemusela vracet do doupěte a už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy s někým bojovala. jen jsem doufala, že nebudu muset v půlce souboje utéct.

Zatřepal jsem hlavou a podíval se do prázdna dále. Ta vlčice měla pravdu. ,,Já vždycky vymejšlím samé chujoviny..." zašklebil jsem se pobaveně na Haske. ,,Tak... navrhuju používání magie... ale... spíše... no, bojujme tak nějak, jak budeme chtít. Jsi samice, takže začni," rovnou jsem ji vyzval, avšak bylo mi to docela jedno. Ačkoli jsem nerad začínal, pokud by to ona vlčice odmítla, neměl bych s tím nejmenší problém. Ale já promýšlel taktiku. Neměl jsem naprosto ponětí, co na mě Haske vytáhne, proto jsem musel počítat opravdu se vším. Neznám ani její magii. Je to blbý, ale třeba zvládnu i toho využít. pomyslel jsem si a čiperně střihl ušima, švihl ocasem, zatímco moje hlava se dokonale připravovala na první tah ze strany vlčice.

"Co by byl život, kdyby se všichni chovali jen vážně." odpověděla jsem neurčitě a na okamžik se zahleděla na strom. Byla jsem lehčí než ona seshora by mohl být moc pěkný rozhled. Mohla bych taky zkusit vyšplhat si na nějaký strom... ale ne teď. Smutně jsem se usmála při jeho další větě. "Nemám magii, se kterou bych bez použití fyzické síly dokázala vyhrát souboj." Odpověděla jsem. Jenže jsem zatím neútočila, prvním pravidlem bitvy je poznej svého protivníka. Posadila jsem se a zkoumavě se na něj zahleděla. Byl silnější, rychlejší a měl větší výdrž než já, jeho magie se na boj docela hodila a měl její zdroj všude okolo, navíc ovládal ještě pár dalších schopností a uměl se teleportovat. Tolik k mým nevýhodám. Já byla na druhou stranu menší a mladší a uměla jsem se docela dobře schovávat, ale sečteno a podtrženo, v opravdovém boji bych nejspíš neměla šanci. Štěstí, že to není opravdový boj. Opět jsem se postavila a přehodila si přes hlavu kapuci své pláštěnky. dýku, kterou jsem měla pod pláštěm schovanou, jsem neplánovala použít, byla dobrá tak akorát na to někomu ublížit. Couvla jsem několik kroků od Dina a pak se téměř doslova ztratila ve stínech stromů, jen proto, abych se vzápětí opět vynořila v místech kdesi za vlkem. Připlížila jsem se k němu a skočila mu na hřbet.

Pouze jsem se několikrát pousmál, než abych slovy odpovídal. Vše se dělo tak rychle, Haske se brzo dala do svého prvního tahu, což jsem usoudil v tom momentě, když mi zmizela z dohledu. Přestože mé smysly byly zdravé, přestože mé tušení bylo správné, vlčice to vymyslela vesměs chytřeji, než jsem čekal. Jakmile vyskočila, já se podvolil a byl jsem pod ní. Naštěstí mě nepřitlačila k zemi, tak se mi povedlo se s dalším nádechem odrazit od země a jen tak tělem do ní vrazit, za účelem ji převážit. Ihned, jakmile jsem měl možnost, tak jsem se jí podvlekl a posadil se naproti ní. Zavřel jsem oči a v ten moment už ze země rašily úponky, které vlčici vzápětí již blokovali další chůzi, neboť jí omotaly nohy. Oči jsem opět otevřel a neubránil se lehkému úšklebku. ,,Můj nejoblíbenější útok v souboji. Teda... spíše obrana," popsal jsem a několika skoky se dostal dále od vlčice, čekajíc, jak zareaguje a jak se dostane ven.

Nebyla jsem dost těžká, abych mu svým skokem na jeho hřbet nějak zabránila udělat cokoliv dalšího. V takovýchhle případech byl můj malý vzrůst a štíhlá stavba těla spíš nevýhodou. Než jsem stačila přejít do dalšího útoku, skončila jsem s tlapkami chycenými v rostlinné pasti. Pokusila jsem se za ně zatáhnout a vysvobodit se, ale můj pokus neslavil příliš úspěch. Udělala jsem si v duchu poznámku, že bych měla víc trénovat. nejistě jsem se na Dina usmála. "Je rozhodně účinný. Akorát se obávám, že nemám šanci se z toho dostat." Rychle jsem si v duchu prošla veškeré své schopnosti. Seslat na úponky blesk by mi moc nepomohlo, navíc jsem se bála, že bych se netrefila a spíš si ještě ublížila. Místo toho jsem se natáhla, vylovila zpod pláště svou dýku a pustila se do opatrného přeřezávání těch rostlin, co mě držely u země. Pokud by šlo o opravdový souboj, musela bych si pospíšit a pravděpodobně ještě zvládat odrážet útoky, ale tady jsem nijak nespěchala a dávala si pozor, abych se nepořezala.

Jakmile začla Richu do úponků řezat, sykl jsem bolestí. Bolelo mě to za tu rostlinu, proto jsem ji vzápětí donutil tlapky vlčice co nejdřív pustit. Hm, když už neměla jak, tak tento tah jí pomohl dostatečně. pomyslel jsem si. Zatřepal jsem hlavou a zase se trochu přiblížil. ,,Dobře, tak jsem zvědav, zda jsi obratná..." uculil jsem se drze a poslal proti ní pár bodlin, něco jako od šípků, jen pravděpodobně nějak zmutované, protože byly větší a pichlavější. Jedna, druhá, třetí, no snad osm jich letělo proti vlčici. Uskočil jsem pro jistotu stranou, aby netrefily mě, protože jakmile byly poslány, už jsem nad nimi neměl kontrolu. Vedly samy sebe za cílem, který byl nejblíž.

//Haske, Dinuško, Haske

Neuniklo mi, že nezrušil úponky, které mě poutaly k zemi jen proto, že ho nebavilo koukat se, jak se z nich dostávám. Tenhle vlk měl očividně s prvkem své magie dost silné poutu. To mohla být v souboji nevýhoda. Schovala jsem dýku a postavila se k němu čelem, čekajíc, s čím přijde tentokrát. Když vyslal bodliny, trvalo mi jen okamžik, než jsem zhodnotila situaci a rozhodla se, co s tím udělám bylo jich moc a byly příliš malé a špatně viditelné, než abych se před nimi snažila uskakovat, místo toho jsem se natáhla, vzala do tlamy svůj plášť a rychlým pohybem zamotala látku do sebe. Před pár prvními jsem uhnula a ten zbytek pak srazila svým pláštěm k zemi. rychle jsem ještě zkontrolovala, jestli jsem se zbavila opravdu všech, než jsme si plášť opět přehodila přes hřbet a rozběhla se proti vlkovi, abych se pro změnu o něco pokusila já. Možná se mi ho povede alespoň povalit a zalehnout, i když bych tím moc ničeho nedosáhla.

//Kuš, už jsem z tvých postav zblblá, víš? =D

Sledoval jsem, s čím Haske přijde. Docela mě překvapilo, když použila svůj plášť, který jsem vždy viděl pouze na jejím hřbetě. Nějak jsem tomu více pozornosti nevěnoval, prostě jsem se zamyslel a myšlenkami uzavřel tak nějak do sebe. To však byla óóóóóbrovská chyba. Stačila chvilka nepozornosti a mohl by to být konec zápasu, teda aspoň pro mě, nešťastný. A právě to se stalo. Vlčici se podařilo mě povalit, skočila na mě docela dobrým úhlem - že se mi ani vyprostit nedařilo, byť jsem byl mnohem silnejší, než ona. Magii jsem nyní používat nemínil. Snažil jsem se ji odkopnout zadními tlapami, ale přes ni jsem neviděl, kam kopu a nedařilo se mi trefit.

Povedlo se mi Dina jak povalit, tak i zalehnout. Posunula jsem se tak, aby mě nemohl zadními tlapkami odkopnout a zapřela se tlapkami, abych mu znesnadnila i překulení se a pak jsem čekala, co udělá dál. Připadal mi kapánek nesoustředění, ale nemohla jsem si stěžovat, protože mi to dalo šanci něco udělat a ne se jen bránit. "Není dobré se během souboje zamyslet." Poznamenala jsme tiše. No jo, povedlo se mi mu víceméně zabránit se zvednout, ale co teď? Pokud by šlo o pravý souboj na život a na smrt, mohla bych ho teď docela pohodlně zabít, jenže tenhle byl pouze přátelský. Chvilku jsem počkala a pak ho prostě pustila a odklidila se do vzdálenosti několika metrů od něj. "Vyhrála jsem?" Zeptala jsem se zamyšleně.

,,No jo, no jo... vyhrálas, já vím. Jenže stárnu. Děje se to prostě přirozeně a nějak tomu nezabráním. To vy mladí prostě nechápete," zasměju se nakonec, zkonstatuju svou prohru a jakmile se Haske vzdálí, zvednu se a oklepu se. ,,Děkuju za souboj, dá-li se to tak nazvat. Půjdeme teď zase každý po svých, nebo chceš ještě něco podniknout? Pokud ne, opět se začnu věnovat serióznímu hlídání území smečky," ušklíbnu se pobaveně nad svými slovy. Tvářit se a chovat se seriózně mi nikdy nešlo, ani dnešek nebyla výjímka.

"Mohl by jsi se přidat mezi elitní, ale to je jedno." Potřásla jsme hlavou. "Popravdě, docela mě to překvapilo, protože to, že jsi o dost starší je tvoje jediná nevýhoda oproti mě." Opět jsem se posadila. "Já taky děkuju, nestává se mi moc často, že bych si mohla s někým cvičně zabojovat." Vykouzlila jsem na tváři úsměv. Možná by se to změnilo, pokud bych vlky ze smečky znala lépe. Cäelle jsem sice považovala za svou nejlepší kamarádku, ale moc jsme se teď nevídaly. "Mám taky ještě něco na práci, ale pokud nespěcháš, měla bych ještě jednu otázku. Jmenuješ se Dino de Mal, pokud se nepletu. Nejsi příbuzný Emerithy?"

,,To jsem slíbil svým příbuzným... že o to budu usilovat. Ale Elitní si k sobě zástupce vybírají sami, víš..." zkonstatoval jsem a ještě jednou se oklepal, načež jsem se posadil naproti Haske. ,,Možná by se jich dalo najít i více. Ale teď není třeba to rozebírat. Použijeme boj, magii a vše, co umíme, až to bude opravdu třeba," usmál jsem se zlehka a mrkl ocasem, střihl oušky a podíval se někam na stranu, kde jsem slyšel zašustět křoví. ,,No, to víš, že jsem. Emerithy je jedna z mých nejmladších dcer," pravil jsem jí ihned odpověď, jakmile se zeptala na Emču. Na tuto dcerku jsem byl fakt vážně hrdý, tudíž jsem ji nezapíral, ba naopak. Pohled jsem vrátil opět na Haske.

Vážně jsem přikývla. "Vím, ale myslím, že máš docela šanci, aby si tě vybrali. Máš spoustu zkušeností a už jsi v životě něčeho dosáhl." Usmála jsem se. Nemluvila jsem teď jen o jeho postu bety, což bylo asi to jediné, co jsem opravdu zjistila od něj. Třeba bude mít opravdu štěstí a elitní ho mezi sebe přijmou. "Bude jich víc, ale neznám většinu naší smečky." Tím jsme tohle téma také zakončila. měl pravdu, ovšem je lepší trénovat a být na takové situace co nejlépe připravení. zahleděla jsem se do země. "No... to nás dostává do docela zajímavé situace." Zamumlala jsem potichu a pak se zvedla. "Asi bych už měla jít, neměla bych být pryč z doupěte dlouho. Doufám, že se ještě potkáme." S těmito slovy jsem zamířila zpět ke hranicím, odkud jsem předtím přišla a během chvilky zmizela ve stínech lesa.

,,Eh... tak... asi... díky?" uculil jsem se rádoby nevinně. Nevěděl jsem, co jiného na to říct. ,,To je chyba. Smečka je něco jako druhá vlkova rodina. Měl by ji znát. Ale věřím, že jako čerstvá Delta se polepšíš," drze jsem se ušklíbl a poté odskočil stranou. ,,Měj se, zase někdy..." pokynul jsem vlčici, jakmile se i ona rozloučila a vydal se také svou cestou. Ta vlčice mi připadá něčím strašně zajímavá... poznamenal jsem v myšlence. A čím? nedal mi pokoj v hlavě patron Greenix. Nevím, ale líbí se mi to. odpověděl jsem mu myšlenkou a už si to šinul k hranicím území, jen opačným směrem.