Příběh smečky Kirigakure IV.

Okolie tábora
Zamračím sa, keďže o sebe takto zle hovorila. "Hej, takto o sebe nehovor," prudko mávnem chvostom, potom sa však zamyslím nad tým ďalším. "Di-ego, to je ten vlk s tými rohmi?" nadvihnem obočie, pritom pár krát zastrihám ušami. On že je Gamma? Hmm.. nevyzeral, že by mal silu. Čím si to zaslúžil... hmm zamyslím sa, keď Hexy začala o mne rozprávať. Tá vĺčka sa volala Grafity a podľa toho ako by som to usudíl, nejako zapadá do rodiny. "Ehm, Teší ma," poviem, keď ma teda sestra predstaví a na to hrábnem tlapkou do zeme. "Hoy! Jo! Mimoto, bol som s dedom.. trochu som mu vyprášil kožuch, vieš o tom, že dokáže na jednu šupu, podplávať ľadovec?" zasmejem sa. Ani neviem, proste mi toto teraz napadlo tak som mal chuť to povedať. Nuž, možno som sa mierne zmenil, ale stále ma dokážu ostatný pomenovať podľa môjho mena - ty teľa!

Okolí Tábora

Hexy se najednou rozjasní tvář. Asi byla ráda, že má její syn partnerku. "Ano. Chtěli jsme přijít, ale Dawy plní zkoušku a já odcházím. Chceme být v Fénixovi," povím. Trochu se začervenám. "No... Doufám, zatím jen něco cítím ale kdo ví," řeknu. Pak mi dojde že Dawano to neví. Neví že bude tátou. Hexy mi představí jejího bratra. Kývnu na pozdrav. "Byla bych ráda kdybys potom přišla i za námi. Já teď musím něco vyřídit," dodám a usměju se na oba. Pak se rozejdou táborem. Zkusím najít Alfu Yllin.

Brezový háj ------- Tábor
Prechádzal som sa po nejakom lese. nevedel som kde sa nachádzam. Trocha som sa bál, bol som sám. Nevedel som ako som sa sem dostal. Posledné čo som si pamätal bolo to že ma môj brat Alan hodil do vody.  Ach jo, keby tu bola aj moja rodina... Pomyslel som si smutne. Po chvíli chôdze som si všimol miesto kde bola jedna vlčica(Hilary). Podišiel som bližšie k nej. Prestával som sa báť. ,,Ahoj" Pozdravil som bojazlivo.

Kráčela jsem se spícími vlčaty na zádech a s aktivní Asukou na hlavě. Ta si povídala s Mirokim. Já jsem mezitím došla do středně velké jeskyně ve skále. Oddechla jsem si a opatrně jsem položila spícího Rialixe a Aguru. Poté jsem nechála sjet Asuku a dopadla na zem. "A už jsme tady zlatíčka moje." Zkontrolovala jsem oranžové vlče, jenž stále nevím jméno a zhrozila jsem se. Räqo tu byl, ale on ne. Ztratily jsme ho někde cestou? Vykoukla jsem  z doupěte a vyhlížela jsem ho. "Räqo, zlatíčko, kde je ten oranžový vlček?" Zeptala jsem se svého malého prvorozeného syna. "Ach. Zvládnu být vlastně dobrou mámou?" Vzdychla jsem slova, které směřovali k mému partnerovi Mirokimu.

tábor
Stála som pri Riasiných životaschých vlčatách. A potom aj s rias odyšli a ja som osamela. Možno by som mala začať so sebou niečo robiť. Možno by som si mala nájsť partnera a rodinu?  Ale nie nechcem nikoho sklamať. Varox kde si? pomyslela som na druhú alfu, obaja sme si žili vlastné životy.  Varox mal partnerku, mal to je to správne slovo, zomrela a zanechala mu vlčatá, vlastne, celé toto sa stalo pred rokom. Pred rokom? Ako rýchlo to letí. Ani nerozumiem ako sa to stalo. Vtom som zastavila a zavrčala, po zemi sa plazila akádi hmlovina, ale čierna, motala sa po tábore a znelo to podivne, nejaká zvláštna sila akoby pôsobila na tábor. Kto vie? Fascinovane som hladela na čiernu hmlovinu. Môže to byť nebezpečné? Vtom som z hlbín zeme akoby zacítila duneniw. Zdalo sa  mi to?

IV - Někde u hranic
,,Jo...Taťka je super." Uculila se spokojeně, svého tátu brala jako vzor a střed vesmíru v jednom, jelikož byl dosavad jediný kdo si ji alespoň trochu všímal, ovšem ve chvílích kdy nebyl u ní, absolutně netušila co dělat a neustále se řídila metodou "pokus - omyl". ,,Chci, ale při lovení si vždycky ublížím..." řekla ztrápeným tónem a přitom se lehce přikrčila, samozřejmě že chtěla pomoct, ale při minulých pokusech si nejčastěji málem něco zlámalo a nejčastěji došla k úhoně spíš ona než vyhlídnutá kořist. To zdůraznění posledního slova s ní úplně otřáslo. Chvíli přemýšlela ještě nad tím lovem, ke kterému ji její kamarádka tak úpěnlivě přemlouvala, avšak během chvíle změnila téma na něco zdaleka příjemnějšího. ,,Jo." Přikývla jistě na její otázku, aniž by nad tím nějak déle přemýšlela a když vlčice začala mluvit o svém otci, rozjařeně se usmála. Ten úsměv vyprchal až ve chvíli, kdy se dostala k druhé části vyprávění a dokončila ho. Pellka sama přitom začala uvnitř převažovat činy svého táty a to jak ho i teď dlouho neviděla. ,,Taťka mě taky bere všude sebou, vzal mě mimo Niwat...do ciziny." Před posledními slovy zatajila dech ve snaze napnout svou společnici.

Tábor
Jdu svižným krokem k táboru. Zkusím tu najít Alfu. Najednou se mi do nosu dostane odporný smrad a ze země začne stoupat pára, ale černá. Rychle pryč, pomyslím si a rozběhnutí se po táboře. Zahlédnutí bílou srst. Yllin. Rychle k ní doběhnu. "Alfo? Chtěla bych... Musím odejít ze smečky," řeknu rychle aby mi to nebylo tolik líto.

Hranice - Tábor
Procházela jsem se podél hranice naší smečky a územím nikoho. Vlci, kteří zde byli již odešli a já jsem se dívala kolem, zkoumala jsem pachy ve vzduchu, mimo jiné též bylo cítit jaro. Bylo to hezké období, i když mě osobně bylo celkem jedno. Bylo příjemné, když zima oslabila a vlkovi vypadala těžká zimní srst. To bylo na tom to příjemné. Také to, že se vlk mohl válet v trávě a ne v hromadách sněhu a mohl se třeba vykoupat. Jo, to bylo fajn. Spousty vlků však na jaře popadl podivný stav jakési oblblosti. Pohodila jsem ocasem a rozběhla jsem se k táboru, abych zjistila, zda je něco nového. Možná je a možná je také pořád vše při starém.
Střídala jsem běh z poklusem. Občas jsem musela sákat a také jsem si vyzkoušela zajímavé dovednosti. Jednou z nich byl velký skok. Dokázala jsem vyskočit do úctyhodné výšky. Normálně bych vyskočila tak metr a půl, kdybych se fakt snažila. Asi jako každý trénovaný vlk. Ale nyní jsem dokázala vyskoči přinejmenším třikrát tak vysoko. Bylo to strašně legrační. Druhou dovedností byl jakýsi plachtivý skok a ten byl ještě zvláštnější, než skok velký. Rozběhla jsem se a vyskočila, načež se mi z hrudi dole vystřelily jakési průsvitné blány, které mi umožnily doplachtit až zhruba třicet metrů daleko jen tak na vzduchu. Jo, jak říkám, velice zvláštní dovednost, líbila se mi.
A tak jsem se dostala do tábora velice jednoduše a pohodlně. Užila jsem si přitom spoustu zábavy ve skákání.

Tábor
Pospával jsme v zastrčeném koutě tábora, když mě vzbudilo něco podivného. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a snažil se zjistit, co to bylo, když jsem si uvědomil, že se země pod mými tlapkami lehce třásla. zamířil jsem rychlejší chůzí směrem do středu, poohlédnout se po někom, kdo by mi byl schopný vysvětlit, co se děje. Možná že si jen nějaký vlk hrál se svojí magií, možná ale že... jiné vysvětlení mě vlastně ani nenapadalo, nebyl jsem tak světoznalý, abych znal víc důvodů pro zemětřesení, Kirigakurské území bylo celý můj svět i život, nikdy jsem ho neopustil nikdy jsem se nepodíval jinam. Všiml jsem si neznámé černé vlčice, která podle všeho právě přišla. Ta by mohla něco vědět, takže jsem zamířil za ní. "Ehm, ahoj."

Tábor
S úsměvem na obličeji jsem kráčela dál, když v tom jsem pocítila nějaké otřesy. To bylo divné. Mé skoky nemohly způsobit takovéto vibrace, co se to tady děje? Ne, prostě nemohly. Někdo se ke mně přiblížil a ještě než došel až k místu, kde jsem se pohybovala já, ucítila jsem něco štiplavého ve vzduchu. "Ahoj. Co se to tady děje?" Zeptala jsem se vlka a zamrkala jsem, protože štiplavé cosi, co vypadalo jako pára bylo nepříjemné. "Vypadá to, že to vychází ze středu tábora. Víš o tom něco? Ehm... jsem Maura, Maura Lila a ty?" Věděla jsem, že je ze smečky, jen jsem si neuměla vybavit jeho jméno.

Okolie tábora
Mierne som švihol chvostom a z oblohy som sa pozrel na zem. Bola tam podivná, čierna hmla. "Sestro..." prehodím potichu, nepáčilo sa mi to. Mám pocit, akoby sa niečo zlé stalo. "Mala by si ísť do bezpečia, toto sa mi nepáči.." zamumlem, keďže sa začala zem mierne otrásať som spozornel ešte viacej. Nakoniec som pocítil aký si strašný pocit, keďže sa niečo začalo v tábore drať zo zeme na vrh. Tá para, mi však škodila v čumáku. Telo.. ozve sa mi patrón. "Jo, budeme čakať, čo sa stane. Buď pripravená.." poviem v mysli Crubius, pritom prinútim vodu z okolitej zeminy, aby vytvorila okolo nás menší výr, ktorý strhával tú čiernu hmlu.

Tábor
Už její další věta mě přesvědčila o tom, že od ní se odpovědi nedočkám. zavrtěl jsem hlavou: "Nemám tušení, doufal jsem, že mi to řekneš ty..." Pšíkl jsme. ta pára, nebo co to vůbec bylo, štípala. "Začalo to před chvílí tím malým zemětřesením..." zarazil jsem se v půli věty. No jo, co to mám za vychování, když se ani nepředstavím. "Já jsme Teebihe. Teebihe de Hermés, pro přátele Toby." Řekl jsme se širokým úsměvem. "Těší mě." otočil jsem se a zadíval se směrem ke středu tábora. měla pravdu, skoro to vypadalo jako by pod táborem roky něco spalo a teď se to rozhodlo vylézt ven. "Ať je to cokoliv, vůbec se mi to nelíbí a jestli tu té divné páry bude ještě víc, nebude se tu dát dýchat."

Tábor
"Uhm aha.. Takže cestuješ" opakujem a odvrátim hlavu od neho. Než som stihol niečo povedať, ucitil som akési vibrovanie, ktoré každou sekundou bolo intenzívnejšie. Rozčulene pozriem na tulaka. "Čo to robíš?" zavrčim, no časom pochopím, že tento vlk za to nemôže. Zo zeme začala stúpať para ktorá má začala agresívne štipať v ňufáku. Nikto nevedel čo sa deje. Medzi vlkmi som zastriehol alfu, no ten zápach mi nedovolil sa ani pohnúť. Zadíval som sa na jeden bod na zemi. Čo to..?! bolo to ako z hororu. Vyzeralo to, akoby by niekto, alebo niečo chcelo zo zeme vyliezť k nám.

Tábor
Nepokojne som zavrčala a švihla chvostom ako mačka. Tmavá para sa plazila pri zemi a potom stúpala smerom nahor, dostávala sa mi do očí a nepekne ma to pálilo. Sklopila som uši a pozerala som sa ako sa z bahnistej zeme voľačo vynára. Zem sa roztvorila ako brána a niečo sa z nej tlačilo, alebo žeby liahlo?

HEXY DE MAL
Okolí Tábora - Kraj Tábor
K Teliho prvním slovům jsem se nevyjadřovala a ke druhým jsem kývla na souhlas. "Ano, to je on," řekla jsem s úsměvem a vzpomínala na naše první a poslední setkání, když byl ještě vlče. Ani mi nepřipadlo, že by to bylo nějak dlouho, ale nejspíše ano. Upřímně jsem na něj byla hrdá, protože to byl můj synovec a nebo nějak tak. Přesný složitý rodinný vztah byl někdy těžko k pojmenování. "Ne, to jsem nevěděla," odpověděla jsem a zasmála se. "Voda, jak já ji nenávidím," vlastně jsem v ní za celý život byla dvakrát a to jednou nechtěně, když jsem omylem spadla do studené řeky a jednou se Sanitem. Zamračila jsem se, protože se mi nelíbilo, že se zase dostal do mé mysli. "To je od tebe hezké, že se vzdáš životu v Kirigakure kvůli němu," při těch slovech se znovu usměji, protože jsem se mohla soustředit na rodinu a ne na Sanita. "Určitě to budou silná a zdravá vlčátka," uculím se a zavrtím ocasem. "Samozřejmě, ráda přijdu. Pozdravuj Dawa, Grafity," kývnu, ale pak se stane něco divného. Nakrčila jsem čumák a otočila se na Teliho. Jelikož jsem byla slepá, tak můj čich byl citlivější. Páru jsem neviděla, ale chrčení moc dobře slyšela. "Co se to děje?" Zamumlala jsem, ale to už jsem cítila chvění. "Tábor, Grafity," "ostatní vlci," poslední dvě slova jsem si jen pomyslela, ale i na nich mi samozřejmě záleželo. "Do bezpečí? Jsou tam vlci, Alfa, Grafity. Nezapomínej, že ovládám zemi a tak se o sebe postarám. Ty tam však nechoď. Prosím," zaškemrám a jelikož jsem měla magii země a doufala, že bude užitečná, tak jsem se rozběhla ke kraji tábora. Začal mi štípat čumák a proto jsem si přes něj dala plášť a doufala, že to nějak pomůže. Otřesy zesilovaly, ale já se soustředila na magii, aby ustali, aspoň se zeslabili a nebo, abych zjistila, proč se to děje. Teď jsem za svoji magii byla moc ráda a taky vděčná.

Tábor - Kraj Tábora

Seděla jsem a nic jsem nedělala. To samí dělal i Bato, káně, který mi před chvilkou přistálo na zádech a Soka, můj patron. Zato Kat pořád byla v doupěti Alf u Maysie a já jen doufala, že tam moc nepřekáží. "Nic tu nedělám a Yllin má tolik práce. Musím ji více pomáhat," pomyslím si a když už chci za ní jít a nabídnout ji svoji pomoc, tak spatřím vlčátko (Aaron), který mi hned vykouzlilo na tváři zářivý úsměv. Tou žlutou bravou mi strašně moc připomínal mou adoptovanou dcerušku Koku a oba byli stejně moc roztomilí. "Ahoj," povím přátelsky a skloním k němu hlavu. "Jak pak se jmenuješ? A kde máš rodiče?" Zeptám se pořád s úsměvem. "Já jsem Hilary," "Žlutá...písková...takový je Noz, ale přece Lavaris...a nebo Rose? Ne, není tohle synek nikoho koho znám, protože to by měl podobný pach přece," přemýšlela jsem, ale z myšlenek mě vytrhl zvláštní puch, který mě donutil nakrčit čumák. "Soko? Co se to děje?" "To kdybych věděl," odpověděl a já tedy nic nezjistila. Brzy se pod mými tlapkami a vlastně v celém táboře objevila černá pára a to už Bato uletěl raději pryč. "Je jedovatá? Asi ne," pomyslela jsem si a pohlédla na vlče. "Neboj, maličký," zašeptala jsem a přitáhla jsem si ho k sobě, protože nebylo zrovna obvyklé, že by se třásla zem a stoupala černá pára. Raději jsem ustoupila i s vlčetem ke kraji tábora, kde by to mělo být bezpečnější. Packou jsem se mu snažila zabránit, aby mu taky štípal čumák a svůj jsem zabořila do své bílé srsti. "Yllin? Co to je? Myslíš, že je tábor bezpečný?" Poslala jsem myšlenku Alfě kirigakurské a snažila se držet vlče v bezpečí. Zamávala jsem bojovně ocasem a čekala na reakci bílé vlčky a taky na to, co se z toho vyklube.

Tábor
Pohlédl jsem na černo-hnědého vlka. "Uhm" , přitakal jsem a pokýval hlavou. Mávl jsem ocasem a prohlédl si vlka, když v tom jsem ucítil zvláštní puch a pod mýma tlapama se začala motat tmavá pára. Udiveně jsem ustupoval, netušil jsem, co by to mohlo být. A to, že mě černo-hnědý vlk z tohoto podezříval, mě docela uráželo. "Tss, já? To nedělám já!" Zasyčel jsem s ukřivděným výrazem ve tváři, když si však vlk uvědomil, že to nedělám já, též jsem se uklidnil. Pára se mi dostala hluboko do čenichu a já silně kýchl. "Uh, tohle je u vás normální?" , zatřepal jsem hlavou, utřel si tlapou čenich a pohlédl na vlka. Pak se země začala otřásat a otřesy sílily. Netušil jsem, co se děje, ale vypadalo to, jakoby se ze středu Tábora z pod země snažilo něco vylézt na povrch. Bylo to docela děsivé, já však jen stál v pozadí a sledoval ostatní, co s tím hodlají dělat.