Příběh smečky Kirigakure IV.

Nespouštěla své oči z místa, kde byl schován Demon, protože ten tvořil hrozbu a ona nechtěla dovolit, aby se komukoliv něco stalo. "Pochybuji Darkey, že ho křídla vyděsí a zastaví," poslala mladé vlčici myšlenku, ale líbila se jí její kuráž a nebojácnost. Postavila se za cizí vlky a tak věděla, že pro smečku zbytečná rozhodně nebude. "Klid, Zechu, uklidni se. Je to nepříjemný, ale za chviličku to přestane. Je to jenom z toho ledu," mluvila uklidňucím hlasem v myšlenkách na vlče Alfy Tenebris, doufajíc, že se aspoň trošku uklidní. "Řešíš? Na území smečky, která s tebou nemá dobré zkušenosti? A ani ostatní smečky. Co tu chceš, Demone? A vysvětlíš mi, proč tak hledíš na syna Alfy ishimurské?" Její chladná slova se jí z tlamy linula rychle, ale uvážlivě a moudře. Přeci jen, že za těch mnoha let svého života se něco naučila a zmoudřela. "Tyran, vyhnanec, partner mé dobré kamarádky. Nenávidím ho za to, jak ji změnil. Ona byla čistá, dobrá jako lilie. Přátelská vlčice, kterou jsem brala skoro jako za matku a teď její partner bude škodit ve smečce, kde jsem Betou? V milované Kirigakure?" Pomyslela si zklamaně, ale to nic neměnilo na jejím neutrálním a klidným výrazu. "Chápu, že byste chtěla být doma, v Ishimuře a děkuji, že nechcete, aby se v Kiri něco stalo, ale není to riskantní, abyste sama přešla hranice s vlčetem? Nemusíte odcházet, pokud si budete myslet, že je to moc nebezpečné. Avšak pokud už jste rozhodnuta, tak bych byla raději, kdyby vás oba někdo doprovodil aspoň k hranicím. Ať Cav či já," poslala myšlenku Tenebris, ale myslela si, že by jako Beta měla zůstat v táboře pro všechny případy.

~ × ~ × ~ × ~
Tábor
~ × ~ × ~ × ~

A bylo to tu znovu. Možná jsem předtím zalezla do doupěte, nebo jsem prostě zůstale někde stát. Ale spala jsem. Nebo to snad není spánek? Zvláštní stav, kdy nic neděláte a čas a život vám protéká mezi tlapkami? Tak jsem to alespoň cítila, ale nemohla jsem s tím nic dělat, ani se tomu ubránit.
Zamžourala jsem někam do světla a konečně se probudila. Ocitala jsem se v nějakém doupěti, rozhodně však nebylo mé. Nejspíše v tom alfovském, které se nachází v Táboře. Možná poprvé za tu dobu jsem se necítila po spánku ještě více znavená a vyčerpaná, naopak jsem se cítila celkem svěže a plná nové energie do žití. Vylezla jsem ven a rozhlédla se po Táboře. V srdci mě možná trochu zarazilo, když jsem viděla, jak málo vlků tu je, narozdíl od dob minulých. Ale nic zvláštního se nedělo, proto jsem se svěže nadechla čistého vzduchu s domněnkou, že jsem nespala tak dlouho a nepropásla jsem nějakou důležitou událost. Uvědomila jsem si však jednu poměrně důležiou věc. Promrhaný čas a ztracené chvíle života se již nedají vrátit, proto bych se nad nimi neměla pozastavovat a namísto bych měla žít dál a snažit se neztratit to, co může býti ztraceno. Nenaplňovat svůj život vzpomínkami na to, co již bylo ztraceno, ale zážitky a všechno ostatní, které ještě mohou býti získány. I přes to jsem však cítila, jak moc byl tento spánek ode mne jakožto od Alfy nezodpovědný. No jo Jess, teď už není čas ztrácet čas, pomyslela jsem si a koutek mých úst se zohl do úsměvu. Protáhla jsem se a vyšplhala jsem na vyvýšenou skálu v Táboře. Chvíli jsem jen stála a přemýšlela. Přemýšlela jsem, jak se mé myšlení, pohled na svět i život, jak se tohle všechno možná trochu změnilo. Možná to byl sen, možná jen mé alternativní žití, ale cítila jsem se naplněna novou myslí a postavena do jiného úhlu pohledu vůči světu a životu. A necítila jsem to rozhodně jako něco špatného, naopak jsem se s tímto cítila lépe. Tento styl mého poněkud pozměněného myšlení mě zbavoval stresu a nechal mě vidět svět z jiné perspektivy. Abych řekla pravdu, je to celkem fajn. Konečně jsem se mohla cítit víc uvolněně a možná jako jakási vyšší forma žití. Dost už ale o mě, je právě čas se podívat, co se děje v Táboře.
Seskočila jsem z této skály a poměrně klidně a slehkým úsměvem na tváři jsem kráčela Táborem. Všechno se zdálo býti klidné a v pořádku, až na nepříjemné hlasy, které se linuly z okraje Tábora. Ihned jsem se rozběhla za vzdálenými siluetami rozhodnuta tuto nejspíše nepříjemnou situaci vyřešit. Než jsem na místo doběhla, mohla jsem slyšet útržky z rozhovorů a mnohá slova. Na místě jsem narazila na mou dobrou kamarádku Hilary a druhou neznámou vlčici, na Alfu Ishimury a jakési vlče, a hlavně na tmavého vlka jménem - nemýlím-li se - Demon. Ihned mi bylo jasné, co se asi děje. "Co se tady jako děje?!" Vyštěkla jsem poměrně nahlas, však s jakýmsi klidem uvnitř mého hlasu. Zaměřila jsem svůj ostrý zlatý pohled na Demona a na chvíli se na mé tváři objevil úsměv, jako bych se mu snad vysmívala, ale rychle tento krátký pohled zase zmizel a má tvář byla nadále již seriózní. Předskočila jsem autorativně blíž k Demonovi. "Jo tak ty tady chceš něco řešit?! Demone, ty... TY nemáš ani nejmenší právo vůbec vstoupit na území smečky, natož tak do Tábora.!" Rázně jsem začala. "Jsi zrádce, co si jako myslíš, že tady děláš? JÁ ti říkám, že tady rozhodně nebudeš nic řešit, jsi vyvrhel, neměl by ses zde vůbec ukazovat! A jestli si nějak potřebuješ kompenzovat svou falešnou sílu a slávu tím, že nápácháš něco jakožto nějkou zbytečnou pomstu?! NE, když tu stojím já. Nebudeš se ani odvažovat pohnout svým shnilým drápem, a pokud ano, okusíš tu NAŠI sílu a dostaneš takovou lekci, že se ještě budeš plazit po zemi a škemrat o milý odchod. Naše smečka nevítá zrádce, nehodlá se s nimi párat a už rozhodně se před někým jako ty nebude podvolovat!" Zavrčela jsem. Můj bystrý zrak mohl zahlédnout opodál siluetu vlka, který rozhodně nepatřil k mé smečce. "A tam ten je jako co? Vypadá jako krysa, která má tolik drzosti, aby sem vůbec vlezla, ale ani špetku kuráže, coby se ukázala opravdu na místě dějství" , řekla jsem tvrdě a prostřelila pohledem tu siluetu opodál. Obrátila jsem se poté zpět na Demona a vycenila jsem tesáky. Neměla jsem v sobě jedinou obavu, však o co? I kdyby chtěl Demon jakkoliv zaútočit, nemá šanci, nemá žádnou šanci porazit zde kohokoliv z nás ani udělat cokoliv proti nám a naší smečce. Postavila jsem se dominantně a razantně svá slova hodila Demonovi do tváře. "A teď okamžitě opusť území naší smečky, a támhletu krysu si vem s sebou.." , řekla jsem rázně a silným hlasem, možná se spetkou potlačovaného opovržení a smíchu.

Čas plynul dál a do mého osamoceného života se zas přikradly ty prázdné dny. Ztracená ve stínech jsem se pokoušela najít světlo, ale mé srdce brzy začal zaplavovat žal. Avšak za tu dobu jsem si toho mnoho uvědomila. Uvědomila jsem si, že světlo mého života bylo pouze jedno, a to bylo ztraceno. Jediný vlk, který se dokázal vrýt do mého srdce tak hluboko, že jsem na něj nemohla přestat nikdy myslet, že mě jeho ztráta svrhla zpět na samotné dno. Uvědomila jsem si veškeré ty city a emoce, již jsem věděla, co všechno znamenaly. Přiznala jsem si vše, čeho jsem se tehdy bála. Cavalier... chyběly mi jeho planoucí oči, chyběla mi každá ta chvílie s ním, která byla ztracena. Uvědomila jsem si vše, co jsem předtím nevěděla. Jenže teď bylo vše ztraceno. Ve snech se mi jevily vzpomínky z noci plné stříbrnné záře a růžových lístků. Ale v každém dalším dnu se mi jevily obrazy z onoho okamžiku, kdy se vše roztříštilo jako padající sklo. Nikdy jsem to nechtěla, ani jsem nevěděla, proč se to stalo, ale ty bolestivé pocity se v mém nitru stále obnovovaly a doprovázely mne každým dalším dnem. To, co bylo mezi mnou a Cavalierem se rozplynulo v prach a dopadlo na zem jako plátky z umírající květiny. Už byl konec, a nebo ještě ne?

Měla jsem stále šanci uchopit malou naději a vynést se nad hladinu temného moře žalu? Nebo zůstanu již navždy jako zhroucená, umírající troska někde zahalená ve stínech? Ne.

Chtěla jsem lepší život, chtěla jsem začít nanovo, a i když má šance byla zmařena, nesměla jsem to vzdát. Musela jsem udělat krok vpřed, abych si již byla zcela jistá tím, kam půjdu. Musela jsem se vzchopit, vstát z temnoty a vzlétnou za světlem až k nebesům. A i kdyby to bylo sebevíc bolestivé, musela jsem začít opravdu žít. A první krok s sebou mohl nést i štěstí, které sice bylo ztraceno, ale možná mohlo být ještě získáno zpět. I když nic z toho, co bylo, nejspíše už neexistovalo, mohla jsem se pokusit svou lásku získat zpět.

V mých očích byly slzy a já letěla pryč z Ishimurského území, které nebylo mým domovem. Měla jsem jasnou trasu cesty, která směřovala do Kirigakure. Ostrý vítr mě šlehal do tváří, ale já i přes to letěla dál. Po lících mi stékaly slzy a mé srdce bušilo, v mém těle kolovalo nespočet emocí, záplava smíšených pocitů. Strach i naděje, bolest i odhodlání. Mé přání bylo jen vidět zase Cavaliera. Chtěla jsem se cítit aspoň chvíli v bezpečí, cítit, že je tu opět při mě, nikdy jsem mu nechtěla dát sbohem. I když jsem se bála, že ho nenajdu, nebo on se mnou nebude chtít mít již nic společného, přesto mě síla lásky poháněla dál. Chtěla jsem zůstat s ním, i když bylo možné, že on se mnou již ne. Ale já ještě nechtěla říci sbohem...

Zech zakňučel, když slyšel matčina slova. Poté zjistil cosi pozitivního, a to, že sice se mu nevrátil zrak, ale černota se pomalu zesvětlovala. Za chvíli byl schopen vidět rozmazané obrysy. "Hum," přikývl lehce na slova vlčice, která jej uklidňovala. Když pak v mysli uslyšel další hlas, zamračil se. Co bylo někomu po tom, jak mu bylo? Jak se choval? Kor když určitě nevěděl, jak se právě cítil? Nech mě bejt, odsekl v mysli. Jakoby na slovech cizího vlka záleželo. Zdvihl zrak tak, že zahlédl toho draka, který jej zmrazil. Zechariahovi se rozšířily zorničky a uskočil. "Jdi ode mě pryč!" Vyprskl a utekl z jeho dosahu, tak že byl dosti nechráněný. Ale na tom nesešlo. Po zaslechnutí slova Demona ve své hlavě k němu zdvihl zrak. "Ten patron... matčin patron za to může," nenávistným pohledem šlehl k drakovi. Ale pak cosi uvnitř sebe ucítil. Otočil se směrem k Alfám, které se až moc věnovali vetřelcům a k němu, jako k něčemu, co původně chránily, byly postavené zády. Ze země pod Jessie vyšlehly ostnaté dráty a obmotaly jí nohy, zatímco v jejím okolí se objevily ostré jehly. C-co se to děje... pomyslel si, než na Alfu Jessie poslal mocný blesk za pomoci své primární magie. Poté pocítil rychlý pokles energie. Mladý vlk byl velmi magicky silný, o tom žádná, jednalo se o geniální živoucí zbraň. Pouze zcela nezkušenou, k moci došel tak, jak by k ní žádný tvor přijít neměl - jen tak. On neovládal magii, ona ovládala jeho. "Ten vlk! Demonův přisluhovač! I oni tě zradili!" Zahřměl rozzuřený Ventus. Zechovi o tváři přeběhlo zmatení a rázem zlost a ublížení. Už nemohl věřit nikomu. Poté ucítil chlad na packách. Zasyčel. Opět? Opět toto? Nebylo toho mrazu už dost? Prudce otočil hlavu směrem ke stvůrci toho magického útoku, Aysu. "Ty!" Zasyčel a přimhouřil oči, zatímco Ventus pomalu, ale jistě přebíral kontrolu. Z čirého hněvu donutil ostré kameny v táboře se zdvihnout do vzduchu a hodil je po ní. Poté zařval - jednalo se o čistě zvířecí zvuk, postrádající jakoukoli inteligenci či důkaz o tom, že by byl Zechariah racionálně myslící bytost - a táborem se mezivlčicemi, proti kterým jej Ra's poštval, se rozpoutalo další skleněné tornádo. Však upřímě, Zech byl jen vlče. Takové používání magie jej téměř srazilo na jeho roztřešená kolena a jediný důvod, proč stále stál, byly zmražené tlapy. Když cítil, jak jeho tělo opouští energie, jeho jednání se rapidně změnilo - svěsil hlavu a fňuknul, zatímco v táboře řádilo tornádo plné ostrých střepů.