Dino & Dix » Otec a syn

Byl jeden z krásných letních dní a já měl možnost potulovat se v okolí doupěte, jelikož má partnerka spala a naše vlčata pravděpodobně taky. Ještě jednou jsem obešel naši díru v zemi a posadil se. Naslouchal jsem klidně zvukům lesa, výjimečně nerušeným mým všetečným patronem Greenixem, ale ani ničím jiným. Užival jsem si svobody. Nerad to tu budu opouštět... měl jsem ale nádherný život... až na pár rýh... za nic bych jej nevyměnil. pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl, načež jsem začal houpat chvostem.

Sluneční paprsky mě pošimraly na čumáčku a přinutily mě tak probudit se z mého podřimování. Vyhoupl jsem se na všechny čtyři a vyšel pomalu ještě nedokonalou chůzí ven z doupěte. Byl krásný letní den, opět něco nového pro mě. V okolí bylo tolik pachů, zdálo se tu býti živo. Musel jsem si v duchu pochválit svůj prozatím krásný a pohodový život a plno krásných dní v něm.  Náhle jsem uviděl tátu, pochodujícího v okolí doupěte. Nadšeně jsem povyskočil a na tváři se mi objevil široký úsměv. Rozběhl jsem se za ním a nechal vlát svůj jazyk z otevřené tlamy. "Tatí!" Vyštěkl jsem štěněčím hláskem, skočil na něj a radostně mával ocáskem.

Jak jsem se tak procházel a dumal nad svým minulým životem, pach jednoho z mých nejmladších potomků výrazně zesílil a já tak poznal, že se ke mě blíží. A to na svůj věk docela rychle, abych řekl pravdu. S úsměvem jsem se otočil k vchodu doupěte, abych se podíval, který z nich to je a ano, moje očekávání pohled naplnil. Jednalo se o mého staršího syna, Dixe de Mala. Můj úsměv se ještě spokojeněji rozšířil a byl věnován jen a jen jemu. ,,Ahojky, Dixíku, rosteš jako z vody," uculil jsem se na něj a začal vrtět nadšeně ocasem. ,,Konečně jsi se rozhodl podívat se ven... jak se ti tu líbí? Koukni, není to krása? Proto tento les mám tak rád," pravil jsem synovi následně, snažíc se mu vštípit jakési vědomosti či ukázat mu, co je to vůbec krása Niwatu.

Radostně jsem poskakoval kolem táty a můj úsměv se táhl od ucha k uchu. Po chvilce jsem se uklidnil a posadil se naproti němu. Zamával jsem ocáskem a zastříhal ouškama, když ke mě doputoval tátův spokojený úsměv. Poslouchl jsem jeho slova a rozhlédl se poté okolo. "Líbí moc! Je to k-klása!" Nedokázal jsem ani slovy vyjádřit mé pocity ze světa a krajiny, která dělala blaho nejen mým očím, ale i mé duši. Všude tady bylo tak krásně, přímo nádherně, byl tu klid, cítil jsem příjemný a spokojený pocit, slunce prozařovalo zdejší mýtinku a stébla trávy se ve zlatých paprscích třpytila jako drahokamy. Zkrátka jsem něco takového nedokázal popsat, i mé pocity byly zvláštní a nepopsatelné. Na chvíli jsem se zamyslel a zamyšleným pohledem jsem vznesl k tátovi otázku. "Je... je tohle r-ráj?" V mých očích se zableskla zvědavost a já s očekáváním vyčkával na tátovu odpověď.

Líbila se mi synova zvědavost, což jsem rozhodně nemínil skrývat. ,,Jsem rád, že se o svět kolem sebe tak zajímáš... ale toto vážně není ráj. Jmenuje se to tu Neyewský les a žije zde spousta živočichů," začal jsem podrobně vysvětlovat vše, co by pro tohoto prcka do života bylo třeba znát. Pomalu, ale jistě jsem se připravoval na to, že budu muset synovi vysvětlovat slovíčko od slovíčka, vlastně to bylo úsměvné a ani mi to zase tolik nevadilo. ,,A tady my bydlíme. Nechceš se trošku projít? Třeba potkáme někoho zajímavého..." navrhl jsem jen tak zpatra a čekal, jak na to Dixi zareaguje.

Není to ráj? Na mé tváři se objevil poněkud zklamaný výraz, ale zároveň šťasný, že jsem se dozvěděl, co svět doopravdy je, a že tohle je Neyewský les, což je možná lepší než ráj. "Neyew, ťo zní skvělě" , usmál jsem se a zamával ocáskem. "Živočichů? Čo je živočichů?" Zajímal jsem se opět s úsměvem. Na tátův návrh jsem nadšeně pokýval hlavou. "Jo", odvětil jsem krátce, vyskočil na všechny čtyři a vykročil si kousek před tátu, kde jsem počkal, až se rozejde i on.

Rozešel jsem se za svým synem a s úsměvem uvažoval, co mu tady v lese mohu ukázat jako první. Co třeba mě? ozval se mi v hlavě patron Greenix, ale tak nějak jsem neměl chuť ho hned ze začátku děsit dvojnásobně velkým drakem, jako byl on. Nedaleko se však zdržoval fenek Ferrenc, tak jsem na něj hvízdl, abych jej přivolal. Jako většina zvířat, i on mě tedy poslechl a přiběhl před nás. ,,Třeba toto je živočich. Zvíře, stejně jako jsi ty, nebo jako jsem já..." snažil jsem se vysvětlit. ,,Zvířat je hodně druhů, někteří jsou zde pro vlky, aby měli co jíst... možná to teď zní složitě, ale to poznáš časem," pravil jsem co nejjednodušeji to šlo a pomalou, procházkovou chůzí pokračoval vstříc Srdci Neyewu, aby mi malý stačil. Očekával jsem, že bude mít spoustu dalších otázek. Byl jsem však připraven úplně na všechno.