Mitril a Dino ->Ty si veliký!

Účastníci: Mitril & Dino
Miesto: Neyew
Čas: Jar
Koniec: Až sa napíše




-> Neyew
Po taji som vybehla z brlohu, tak aby si toho mamka ani oco nevšimli. Rozhodla som sa pre malý prieskum toho obrovského sveta. Čo ma tam asi čaká? Nejaké chutné kamenie? Alebo, nejaké veverky? Hihi.. Našlapovala som pomaly, prechádzala po pod konármi, obchádzala húštiny. Od hraníc som sa dostala až do nejakého pre mňa, obrovského lesa.
"To je veľké!" pootvorím tlamku, keď si obzriem okolie a spokojne strihnem ušami. "Ja som malá vĺča, ktorá ráda kamenie. La, la, la.." pospevujem si počas toho, čo si poskakujem po mäkkej machovej pokrývke lesa.

Vyběhl jsem z doupěte, toužíc dnes po nějaké té akci. Bez ohledu na můj věk, stále jsem byl vlčkem, který miloval dobrodrůžo, jen jsem se před ním i po něm, potřeboval vyspat déle, než za mých mladých let. Greenixi, nevíš o něčem, do čeho by se dalo dnes píchnout? zeptal jsem se v myšlenkách patrona, který létal vysoko nade mnou, pozoroval nad stromy les z ptačí perspektivy. Zvedl jsem k němu hlavu a běžel dále s pohledem upřeným nahoru. Netuším... zatím nevidím nic až na... vlče, do kterého bys neměl narazit. poznamenal s úšklebkem. ,,Cože... vlče?" seknul jsem se ve dvou slovech, které jsem vyřkl nahlas a tak tak se stihl ohlédnout před sebe a prckovi se vyhnout. ,,Pardon, slečno," ušklíbl jsem se, jakmile jsem proběhl kolem malé vlčky a otočil se na ni. Toto byl dobrý důvod pro to, svůj běh přerušit.

"La, la, la..." spokojne si pospevujem, ani nevnímam tak okolie. To počom som chodila bolo mäkučké, príjemné na tlapky, takže som si nerobila z ničím starosti. Než však okolo mňa niečo zelené prebehlo a začalo to na mňa rozprávať. Pozrela som na to, pritom sa prikrčím. "Ja nie som jedlo!" prehlásim, pritom sa postavím do pozície, kedy by som sa pred ním bránila. "Nespapáš ma, nie nie nie. Ja teba!" prehlásim. Keď to nevyšlo s tou veverkou, kamenie ma nenasíti, tak prečo toho zeleného nevyužiť, že? Rozbehnem sa na neho. "Obeed!" vyšteknem, pritom ešte než k nemu dobehnem, nemotorne sa potknem a spravím pár kotúlov až skončím pod jeho nohami. "Ale nie.." zaknučím, pritom si schovám hlavu za tlapky.

Reakce vlčete mě opravdu hodně překvapila, ale nějak jsem se jí nebránil. Věděl jsem, že je to vlče a ta mají vždycky pravdu, takže se nepřísluší jim odmlouvat. Ušklíbl jsem se. Tak jo, já s tebou tu hru hrát budu. Mohla by to být legrace, že jo... pomyslel jsem si. Začal jsem zběsile vrtět ocasem. To se mi líbilo. ,,No, sice nevím, zda bych ti chutnal, protože moje maso je staré a tuhé... ale... tak jo," zazubil jsem se na prcka. Když však malá spadne, zasměju se jí. ,,Domluvíme se, jo? Zkusíš mě ochutnat, až budeš trošičku větší. To ti možná půjde líp. Souhlasíš?" pravil jsem, doufajíc, že mě pochopí a porozumí mojí nabídce. A nabídky zeleného vlka se neodmítají!

MITRIL
"Hm?" natočím hlavou, keď začne rotprávať o svojom mäse, pritom sa prekulim a vyskočím na všetky štyri packy. "Prečo by som vás mala ochutnať, pane? Ste úchyl?" opýtam sa ho najzdvorilejšim tónom, aký som mohla zo seba vydať, pritom na neho hodím ten svoj pohľad. "A k tomu.." zamumlem. "To ja s tebou tú hru hrát budu, mohla vy to být legrace," zopakujem, akoby som to čítala z knížky. Áno, čítala som myšlienky, ešte som si na to musela zvyknúť. 
Stála som tam, pritom som občas mávla chvostom zo strany na stranu. "Ste divný deda.." zamumlám k nemu. "Ste veliký, ale pritom ste ako ja.. maličký.." opäť zamumlem, k tomu nakloním hlavu opäť do strany. "To tu je každý? V tomto svete podobný vám?"

Bylo mi docela nepříjemné, že mi to vlče vykalo. Vždyť patřilo do stejné smečky jako já a smečka je přece něco, jako rodina! ,,Nevykej... připadám si pak až moc starý. A jo, úchyl jsem jen pro ty, kteří mě za něj mají..." zazubil jsem se na vlče a udělal krok stranou. Lehce jsem se zarazil, když vlčka zopakovala moji myšlenku. ,,Cože? Já to řekl nahlas?" zeptal jsem se. Byl jsem sice již zvyklý, že vlci zde uměli číst myšlenky, ale takové malé vlče? Po celou dobu jsem švihal ocasem, abych ukázal svůj zájem. ,,Každý určo ne... ale je dost takovejch, no... Jaktože už mě sníst nechceš?" nafingloval jsem na tváři smutek. ,,Můj život už nemá žádný smysl, když nejsem jedlej.." povzdechl jsem si, samozřejmě falešně.

Nakloním hlavu a očkami ho sledujem. "Čo je to vykať pane?" Opýtam sa opäť, pritom si uvedomim, že neviem ani čo to znamená uchyl, to slovíčko mi napadlo len tak, zničoho nič. 
"Ano, počujem vo svojej hlave rôzne hlasy, ale môžem rozprávať aj k inym. K tomu, dokážem ešte kýchať kovové šušne," ppzriem na neho, pritom sa prekvapene pozriem na jeho výraz. 
"Ja vás spapať už nechcem, ale zdá sa, že pre neho vyzeráte chutne," tlapkou ukážem na kanca, ktory stal neďaleko za veľkým, zeleným vlkom. (Prečo nie xddd)

,,Promiň, už jsem tak blbej, že mi nedošlo, že mi asi nebudeš rozumět..." zahuhlal jsem lehce potuleně a sklonil se k vlčeti. ,,Prostě mě ber, jako svého kamaráda, jo?" zeptal jsem se vlčice a ihned automaticky doufal, že to bude chápat. Zamrkal jsem na vlčku, docela jsem ignoroval to, že jsem od vlčice minimálně dvanáct let v rozdílu. Přišla mi na druhou stranu docela zajímavá, což bylo úsměvné. ,,Kýchat kovové šušně? A naučíš mě to?" zatvářil jsem se velice zaujatě, ale věděl jsem, že je to magie jako každá jiná. I když tato je vcelku zajímavá... napadlo mě. O magiích s různými manipulacemi s myšlenkami jsem věděl až dost, přestože jsem je ovládal pouze pokročile.
Další poznámka malé šedočerné vlčky mě poněkud zmátla. Kouknul jsem se směrem, kterým mi ukázala. Zpozorval jsem docela tlustého kance, stvořeného téměř jako na porážku. Ušklíbl jsem se. ,,Chceš vidět gladiátorský souboj?" ušklíbl jsem se na malou vlčku, poté se očním kontaktem spojil se zdivočelým zvířetem. Myslím, že nemáme na výběr, Dino... poznamenal mi vy hlavě Greenix. Pozoroval jsem jej, dokud nebyl aspoň třetí metr ode mě. Poté jsem se mu rozběhl naproti, větší rychlostí jsem stejným směrem poslal několik zvětšených a zmutovaných šípkových bodlin. Já nad zvířetem nadskočil, bodliny se mu zapíchly do čenichu, plecí a nohou, což jej výrazně omezilo. Skočil jsem za něj a otočil se. Zvíře jsem nadále pozoroval a Mitril taky.

"Tak jo," odvetím tomu zelenáči, ktorý mi teraz navrhol - priateľstvo? Tak som tomu totiž porozumela. Ach, už som to chcela ísť všetko vyžvaniť maminke a otcovi. Jaaj, ten by mu dal. Šibalsky sa pousmejem, no nakoniec sa začnem tváriť normálne, tak ako vždy. Keď sa ma spýtal, či by som ho nenaučila kýchať kovové šušne, iba sa na neho prekvapene pozriem a zavrtím hlavou štýlom - nene.
Nuž, to bolo o tom, teraz ide druhé. Podľa zelenáča nejaký gladiatorský súboj alebo čo. Nuž, iba som sa posadila a pozorovala som. Všimla som si ako sa ten zelenáč rýchlo, ale naozaj rýchlo rozbehol voči tomu divočákovy a zo zeme začali rasť nejaké rastliny, ktoré to zviera obmotali. Pozorovala som tú scenériu a iba prikatávala. Zelenáč mohol vydieť, akoby som sa týmto učila. "Hm, že by.." opýtam samej seba a sústedím sa. Chcela som to vyskúšať. Zelenáč mohol vidieť, ako mi niečo strieborne začalo tiecť z labiek. Formovalo sa to do podoby drátu, ktorý prudko vystrelil voči tomu divočákovy a rovnako ako tie rastliny, tak aj kovové dráty ho riadne obmotali a znemožnili mu pohyb. Tým pádom, divočák nemal možnosť sa hýbať. "Viem viacej ako kovové šušne!" zasmejem sa.
"Maminka povedala, že som talentovaná. Že mi mágia ide od labky a že v tomto veku s ňou dokážem vládnuť, tak.. akoby som ju vlastnila už niekoľko rokov.." hrdo vypnem hruď a švihnem chvostom. "Volám sa Mitril.. ale mohol by si mi pokojne vravieť aj Avyi, to druhé meno sa mi páči viacej, ale je mi to jedno. Ako chceš, gladiatore.." začnem mávať chvostom sem a tam. Bol to môj malý plán, použiť zelenáča aby toho divočiaka zamestnal a potom použiť kovové draty, aby som ho ja zviazala. Jo to bolo dobré!

Zasmál jsem se nad činy mladé vlčičky a přišel k divočákovi. ,,Dobře, Avyi, jíš už maso? Že bychom si z této přerostené balvaně udělali sváču?" zeptal jsem se mladé Mitril s návrhem, jak se dnes nabaštit. Sice maso nejím, ale neměl bych vlčata učit nic vykolejeného, well. Jednou mě to nezabije. Nebo snad jo? pomyslel jsem si jednoduše a své myšlenky nechal pouze patronovi, těžko říct, zda je vlčice taky slyšela, či ne. Určo nééé... pravil mi Greenix pohotově a já měl nyní pocit, že už mi nechybí vůbec nic. Poté jsem se rozhodl navázat na její předchozí řeč, abych mohl počkat na to, co odpoví. ,,A kdo je tvoje maminka, pokud se můžu zeptat? Je fakt, že toto ve tvém věku neumí jen tak někdo..." pravil jsem lehce zvědavě, avšak s naprostým klidem a přitom zběsile vrtěl ocasem, takže na mně radost šla docela vidět.

"Neviem, ale jem kamenie. Ale, môžem skúsiť, nie?" zazubím sa na zeleného gladiatora a začnem jemne mávať chvostom. "A mám strašný hlad!!" zasmejem sa, pritom sa obtrem o zelenáčove nohy - podobne ako to robili mačky. Je to moc milý vlčiak, tak rýchlo si ma získal. Páči sa mi to, ale zároveň aj hnevá, toto. Preskočí mi v hlave, než sa opýta na moju maminku. "Moja maminka? Noo, eh.." zamyslím sa. "Jej meno si riadne nepamätám, ale bývame ďaleko na hranici a nosí takú masku na tvári," strihnem uchom. "Vedel to ešte niekto? Že mu tá vecička šla ako po másle?" kuknem na zelenáča.

,,I kameny? Třeba by to dohromady mohlo chutnat dobře... já nikdy kameny nezkoušel, jak chutnají?" zeptal jsem se jí rovnou a oklepal se, načež jsem se podíval k mršině divočáka. Přičichl jsem k ní a znechuceně odvrátil pohled. Teď si o mě mladá vlčka mohla myslet, že jsem až nesnesitelně vybíravý, to bych šel špatným příkladem. Její myšlenka mě opravdu hodně potěšila. Na její slovní odpověď jsem jí jen pokýval hlavou. ,,Hm, aha, Haske..." poznal jsem ihned podle jejího vykládání. Více vlčic s maskou tu nemáme, nebo... jo? napadlo mě. Na její dotaz ohledně magie jsem se zamyslel. ,,No, já viděl už tolik vlků a tolik věcí, ale zatím jsem nikoho s tvou magií neviděl. A už vůbec ne, aby ji takto ovládal," snažil jsem se mluvit srozumitelně i pro maličkou vlčí slečnu.

"Tak, neviem to popísať. No vďaka tomu tá kovová vec je dlhšia a mám jej viacej," zazubím sa. Chcela som tým povedať, že vďaka požieraniu kameňov, sa obnovovala moja zásoba kovu v tele, ktorý som vylučovala aby som vôbec mohla používať svoju mágiu. Pociťujem náznaky, akoby mi to telo vravelo samé, no sama som tomu 100% nechápala. "Jo! Haske!" vyšteknem. Tak jej tatínek volal, tak sa volá moja maminka, hihi.
"Takže, som vynímočná? Keď som prvá, čo vidíš, že by ovládal tam tú vec.." ukážem labkou na kovový drát. "Až budu veliká, budu v tejto rodine!" zaštekám veselo, pritom stále mávam chvostom sem a tam. "Tak, ochutnáme tam tú vec? Veľký zelený gladiatore?" zazubím sa na zeleného vlka - ktorý mi akosi neprezradil ešte svoje meno. Neviem či mi to vadilo, ale titul zelený gladiator bol dobrý príklad. "Yooo.." poviem, keď si všimnem jeho znaky na tele. Boli bledšie ako jeho srsť a mali zvláštny tvar, ktorý sa mi páčil. "Aj ja chcem mať taký kožúšik!" opäť sa zazubím.

,,Jo, tu znám... docela fajn vlčice. Naposledy jsem ji viděl, jak tě čekala... tebe a brášky, sestřičky, cokoli, co z ní mělo vypadnout," ušklíbl jsem se drze. Netušil jsem, zda malá Mitrilka chápe, jak systém matky přírody na vznik vlčat funguje, ale nějak jsem na to nemyslel. ,,Jo. Jsi origoš. Myslíš smečku? Jo, to by šlo. Fajn nápad," pravil jsem jednoduše vlčici a kdybych byl člověkem, nejspíše bych teď pokrčil rameny. Jenže jsem člověk nebyl, takže jsem se zmohl na pouhé zastříhání ušima. ,,Tak začínej, jsi slečna, dej si první kus," pobídnu Mitrilku jednoduše a na její poslední slovní reakci si prohlédnu své záda, tedy ohlédnu se za sebe. ,,Mhm, nechtěla. Zelená srst je... nezvyklá, pro vlky," pravil jsem s úšklebkem. ,,Taky jsem něčím origoš, hehe..." pravil jsem a radši si už nic nemyslel. Byl divný pocit, když mi téměř cizí vlče četlo myšlenky.

//Připomínám...