Aeonii a Dino; Na stráži

//Umírám doslova z tvého stylu psaní... =DDD

Kráčel jsem si to pěkně lesem, míříc na jakousi louku tady vedle. Území jsem znal jako svoje boty a to nejen to Ishimurské, přestože jsem nikdy žádné boty neměl. Jediné, co mi teď v noci zbývalo, bylo držet stráž nad územím této smečky, jejíž jsem byl součástí a jež pro mě vlastně něco znamenala. Nevnímal jsem občasné zvuky noční přírody, neboť jsem na ně byl zvyklý. V posledních dnech jsem toho prospal strašně málo... zvláštní ale, že se necítím příliš unavený, na můj věk jsem docela extrém. poušklíbl jsem se nad sebou samotným a klusem pokračoval v cestě. Nojo, když Ishimura nemá hraničáře, asi si na něho musím občas zahrát já, no... napadlo mě. Nevadilo mi to, práce hraničářů mě zajímala a lákala vždy, už od té doby, co jsem tehdy na Watwayi potkal poprvé děsivého podivína Halta, který mě vraždil pohledem.
Bez nějakého ostychu, či strachu jsem doklusal až do středu louky a tam pomaličku, v pohybu zpomaloval, až jsem nakonec zůstal stát. Zvedl jsem hlavu a zakoukal se na nebe. To je tak úžo... pomyslel jsem si. Nyní jsem zvedl hlavu pořádně. Každý vlkoznalec by si mohl odvodit, co přijde teď. Ano, přesně. Začal jsem hluboce výt, bez ohledu na to, zda někoho vzbudím, či ne. V mém vytí byla radost ze svobody, kterou jsem jakožto stařičký vlk prožíval.

LSN
Třebaže to mohlo býti šílené, ale i ona se budila v domnění, že něco hlídala. Možná tak to, jestli ji nepodřízl někdo ve spánku. Jedenkrát takto lapala hrůzou po dechu, pak ani nedokázala hnout brvou a natož teď vůbec nemohla zamhouřit oka. Zdálo se ji mnoho zvláštních snů, ale tyto byly zatím jedny z nejhorších, které kdy ve spánku zažila. Přece jen nebyla tvrdým spáčem, ale ani lehkým odpočinkem nepohrdla. Potřebovala jednou zavřít oka, ale ani dnes se ji to nepovedlo. Vlastně, už se dávno rozhodla si vyjít na procházku a ulevit řetěz těchto několik myšlenek, který ji tížily a byly ji trnem v oku. Tlapku za tlapou kladla před sebe, ohlížela se okolo, ale nijak vlekou starost si nedělala. Pravděpodobně se mohla vyznat v těchto končinách jako místní a vůbec, nebyla ona už tím místním? Jenom se teda nikdy nepřidala do smečky. No jo no, chtěla tam jít, ale nakonec tento nápad opustila a rozhodla se žít po svém. Po cestě uchopila nějakých těch pár borůvek, aby aspoň polevila nervy před tím, než se ozvalo zavytí odněkud.
Našpicovala uši jako zajíc v pozoru. K sakru, už mě našli? pomyslela si ostýchavě a paranoidně se rozhlížela kolem sebe jako srnka v kruhu vlků, avšak nezahlédla nic zvláštního, a tak se rozhodla to hodit za hlavu. Správně, Aeonii je furt lehkomyslná, teda v jistém měřítku. Zastříhala ušima a oklepala se z jistého pocitu strachu. Odvaha ji opustila nedávno, co viděla.. raději se k tomu ani nechtěla vracet. Jenže zvědavost ji přece jen lákala a nejistě přešlapovala. Třeba to bude pomoc?! říkala si v hlavě jako nána pitomá. Jo, hloupoučká byla. Ale kdo by to popíral, že? A proto se shodla nad jedním ideálem, šla na to místo, kde oné zavýti zaslechla. Další z mnoha jejích chyb, které si sama neuvědomila, a přesto se za to nestyděla.
Kroky ji dovedly až k onomu místu, hltala poslední bobule a utišila se, aby ji ten někdo raději nezaslechl. Ale ten ji už musel slyšet na kilometry daleko, když tak pospíchala, jako na nějaký výprodej. Prohlížela si toho někoho z křovin. Vlk, zelenáč.. možná trochu starší? parametry byly pro ni důležité, jestli se vůbec rozhodne promluvit k tomu někomu nebo ne. Nevypadá až tak nebezpečně. zastavila se očima na jeho tváři a sama pro sebe se usmála. Vykopla se z křoví s šustěním a ladným krokem elegance si to vykročila skrze tuto loučku až k vlkovi. Zatím však nepromluvila ani slůvko.

Odkudsi se ke mě přihnala vlčice. Zvláštní, její pach jsem tu dřív cítil, ale přede mnou se objevila jako blesk z čistého nebe, neviděl jsem ji přicházet. Čekala tu snad na mě? Kdo to je? pomyslel jsem si zvědavě a jako první k ní natáhl krk. Její myšlenky mě donutily se lehce ušklíbnout. ,,Ahele, další taková," zazubil jsem se na ni drze a drkl do ni čumákem. ,,No zdravíčko, papoušku," pozdravil jsem ji následně a se stále nemizícím úšklebkem ji pozoroval. Jaká bude asi její reakce? Doufejme, že to oslovení neveme jako urážku... a že nebude taková, no, nudná... pomyslel jsem si. Lehce zvědavě, aby se neřeklo, jsem naklonil hlavu na stranu a začal mírně švihat ocasem. Měl jsem o její společnost zájem a tímto jsem to dával jasně najevo, aby si nemyslela, že mě vyrušila, přestože jsem tak nějak tušil, že by jí to nějak neštvalo. Jediné, na co jsem se následně zmohl, bylo prudké kýchnutí a následné zatřepání hlavou, kterému následoval opět stejný, nebo aspoň podobný úšklebek, jako byl ten na začátku.

LSN
Polekalo ji, když zaslechla něco ve své hlavě jako ozvěnu. ,,Zvláštní, její pach jsem tu dřív cítil, ale přede mnou se objevila jako blesk z čistého nebe, neviděl jsem ji přicházet. Čekala tu snad na mě? Kdo to je?'' Počkat?! Co to--?! zamrkala překvapeně, když slyšela každé slovo vlka, ještě před tím, než promluvil a vypustil ze sebe těch pár slov. Celkem ji zajímalo, kde přišla k takovéto věci, tomuto talentu, či jak by to mohla oslovit. Možná to byla jenom shoda náhod, že slyšela to, co nebylo vyřčené, ale přesto ji to jaksi těšilo. Zamihotala se kolem vlka jako křehký motýlek, který mával svými křídly tak půvabně, jak ten stejný hmyz, možná si tím připadala opravdu krásnější. No, však názor si mohl utvořit jenom její mozek, který měl nad kapacitu svého sebevědomí, které v ní rostlo jako šlahoun, ovívajíc se ke slunečnímu třpytu. Lehce se odklonila od vlka, když do ni drnkl čumákem, uchechtla se nad tím. ,,Nazdárek, zelenáči." pozdravila s tím milým tónem v hlase, i když její tváře pravila úplně jiný příběh, než ten medový tón, který se z ní lil, jako plynoucí voda v řece. Opět se ozvala se svým chichotáním, když si poslechla jeho další myšlenku. Zase tak nudná nejsem nebo snad jo? úsměv ji při těch slovech neminul. ,,Na zdraví." řekla, když si kýchl. Zastavila se před cizincem a ještě chvíli si ho prohlížela. Na takového staříka vypadá furt v kondici. když se však setkala se jeho žlutě oranžovýma očima, tak trošinku zrudla. ,,Mohu se zeptat, co tu děláš v tak pozdní hodině?" optala se slušně, i když slušnost ji byla dost.. lhostejná? Jo, často to tak bývávalo, ale k tomuto vlkovi cítila určitý respekt? Přece jen, JAK může někdo TAK postarší furt být vzhůru? Moc ji to jako nezapadlo.

Ano, musel jsem uznat, že můj věk se na mém vzhledu docela podepisoval, na některých místech těla jsem měl kůži lehce svraštělou a našedlou, hlavně okolo čenichu a nad očima, byť jsem si to nechtěl přiznat, nevnímal jsem to. Cítil jsem se stále jako mladík a to jsem dával výrazně najevo. Posadil jsem se a zvedl do vzduchu tu tlapku, na které jsem měl uvázaný oranžový šátek a opět prudce zašvihal ocasem. Můj výraz na tváři se stále neměnil, možná jen lehce změkčil, když vlčice konečně promluvila. Už jsem se bál, že budu mluvit sám se sebou. Paráda... pomyslel jsem si nadšeně, protože kdyby k tomu došlo, vlčice by mě nejspíš měla za blázna. Protáhl jsem se pořádně si ji prohléd.. ,,Ne, nudně rozhodně nevypadáš..." odpověděl jsem jí okamžitě na její myšlneku. Vypadá to, že ona umí totéž, co já... well... napadlo mě okamžitě. ,,Já? No... procházím se po území. Jsem převážně noční tvor, zvlášť, když je měsíc v úplňku," vysvětlil jsem. Ano, přesně, ti co mě znali lépe, mohli vědět, že si nenechám ujít jedinou příležitost zavýt na úplný měsíc. Nakonec jsem ke svým slovům, jež byly odpovědi na její otázku, dodal ještě jednu větu. ,,A doufal jsem, že dnes potkám někdo, kdo mi bude dělat společnost... a třeba vymyslel něco, co by mohlo být nevšední zábavou."

LSN
Vlk ji mile přesvědčil o tom, že s ním nebude leda jaká řeč o ničem, toto bude pro ni mnohem zajímavější známost, s kterou se ještě nesetkala. Teda až do teď, kdy jej měla před očima, v plné kráse  šedivějícího zeleně v tomto prašném kožichu. Ale ji to nijak nevadilo, vlastně ji to zvláštním způsobem lákalo, možná až v nezdravých dávkách. V momentě ji i proběhla myšlenka, jaké by to s ním asi bylo? Jo, Aeonii by nedala pokoje ani po tom všem, co se stalo. Jednoduše a jasně je neodbytná a ze svých chyb se nikdy nepoučila. Avšak nadále je opakovala jako na nějaké atrakci, na kterou opakovaně chodila. Ale stále si to užívala, neomrzelo ji to a to jako nikdy. Oblízla si svůj studený čumáček a tyrkysovými oči si jej ještě prohlížela, přesněji se zaměřila na jeho šátek. Netušila, co to znamenalo, ale přesto se ještě neotázala. Nakonec mluvíš přece jen s někým. úsměv se ji linul od ucha k uchu, když slyšela jeho každé slovo v myšlenkách. ,,Ach, děkuji." poctěně se napřímila, i když jeho výšce se nemohla rovnat. I přesto, že byl již postarším, tak nerostl zatím do země. Další fakt toho, že ji to dost zaujalo, zamávala nad tím ocáskem s tím uspokojením. ,,Noční tvor, říkáš?" zablýsklo se ji v očkách a ona neohrabaně udělala krok k němu s nakloněnou hlavou ve své zvědavosti. ,,Tak to jsi narazil na tu správnou." zazubila se a zhoupla se ve svých křivkách, přičemž narazila hlavou do jeho ramene a otřela se o nějž. ,,Máš babu, zelenáči!" jako vlče radostně vypískla a odklusala o kousek dále od zelenáče. Mě jen tak nechytíš. vyplázla na vlka jazyk s tím směšným úsměvem.

Doprovázel jsem svůj styk s vlčicí lehce přiblblým úsměvem a čekal, co z ní vypadne. Když jsem prozatím zaslechl pouze její myšlenku, nějak jsem na ni nereagoval a pouze jsem zůstal u úšklebku. Mohl jsem na ni reagovat, asi by to bylo i vhodné, ale nač se zbytečně namáhat, když to šlo i jinak, hm? Prohlížel jsem si nadále vlčici, tedy aspoň než opět promluvila. Nakrčil jsem čenich a otočil zvědavě hlavu na stranu. ,,Jo... hele, počkej!" štěkl jsem, jakmile se mě vlčice dotkla a ihned se rozběhl za ní. Tak ty si ráda hraješ, jo? Hm, to si budeme rozumět... pomyslel jsem si a s jazykem až na fraku, jak se říká, doháněl vlčici. Ta dokáže postaršího vlka pořádně prohnat... božínku, místo abych se jako starší šetřil, jen běhám více a více. pomyslel jsem si. Jo, uklidni se, kdo tě má furt držet po kupě... zažvatlal na mě Greenix v myšlence. Aeonii jsem brzo dohnal a skočil před ni. ,,Baf!" štěkl jsem a nechal, ať pod ní vyrostou popínavé úponky. Ty ji vmžiku objemuly a vznesly nějaké ty dva metry nad zem. Soustředil jsem se, ať ji úponky pevně drží. ,,Ha, a co teď?" vyplázl jsem jazyk drze na vlčici a čekal, jak zareaguje.

LNS
,,Nepočkám, uteču ti!" chechot se ji linul skrze tuto rozevřenou tlamičku s trčícím jazykem, který se ji kymácel ze strany na stranu při každém nemotorném šlápnutí, přičemž ji odtud také odkapávalo pár slin, což u ni připadalo velice normální. Přece jen se chtěla do tohoto trošinku opřít a zasoutěžit se, kdo bude rychlejší. Ale Aeonii určitě nebyla ta, kdo měl větší šanci vyhrát. Myšlenkami se ji prohnal hlas, ale ten přesto ignorovala, přece jen nemohla se rozpůlit a věnovat se dvěma věcem naráz, takže jednoduše běžela, jako by ji hnala banda pytláků, (i když nikdy žádné nepotkala) přesto si však nemohla pomoct a ohlížela se do všech stran. Chtěla se ujistit, že není hned za ní, jenže než postřehla jistou změnu tak prudce zabrzdila, jen co se ji vlk zjevil před očima. ,,Aíí!!" zmateně uskočila s tímto tenkým pípnutím, když na nějž tak koukala. Omylem ho tak též frnkla do čumáku, ale zelenáči to jistě ani nemuselo zdaleka vadit. Avšak než se teda rozhodla pro okamžitou otočku, aby mu mohla včas utéci, tak ji něco chňaplo za kůži a nakonec celou obalilo. Znejistěla a začala se divit, třeštila oči a prohlížela si popínavé rostliny, které ji teď vznášely vzhůru. Po chvilce nakonec zastavily, snažila se z nich vyprostit, ale bylo to příliš těsné a nepříjemné se jen pohnout. Oddechovala si unaveně, přičemž ji pohled spočinul na zeleném vlkovi. Když ji vylíčil prohru, tak se trochu zděsila. C-co?! to jediné slovo ji první napadlo, koukala kolem sebe než si to sama uvědomila. ,,Grr, žádná kouzla!" zamračila se na cizince, a tak též na něj škádlivě vyplázla jazyk. ,,Chci druhé kolo a bez těchdle--těch.. ehh, KYTEK!" prohlásila a ještě chvilinku sebou házela o pokus dalšího vyproštění.. asi čekala, že by ta rostlina polevila svůj stisk, no ani omylem, jen ji to více svíralo žaludek, až ji bylo na zvracení.

Nyní jsem nehodlal polevovat, toto mě začalo bavit až teď, kdy jsem měl navrch. ,,Copak, nelíbí se ti má magie?" zazubil jsem se, avšak stále jsem zůstával docela klidný. ,,Mám tě pustit, jo? A co za to?" ušklíbl jsem se na vlčici a nechával ji stále nad zemí s volnými tlapkami. Kdyby jí bylo nějak moc špatně, dá mi vědět, nebo ne? pomyslel jsem si. Těžko říct... odpověděl Greenix nejistě a já vlčici jen pozoroval a čekal, co mi za své osvobození nabídne, byť by to byla jen pouhá kořist z chudého lovu, který mohla mít, než mě objevila. Na tváři mi stále hrál drzý úšklebek, který nehodlal polevit. Střihl jsem uchem, jakmile jsem si všímal, že tu něco nehraje. Budeš zvracet? Nebudeš. NEBUDEŠ. Na to hodně rychle zapomeň... přivřel jsem oči a donutil rostlinu klesnout níž, nyní již chybělo vlčici asi třicet centimetrů, aby došáhla na zem. Chtěl jsem zabránit tomu, aby jí bylo špatně, přesto jsem však stále trval na svém výkupném, které jsem si žádal za její osvobození.

LNS
Mrzutě pohlédla někam mimo s tím velkým protočením očí, které jezdilo tak otráveně, jako by ji zasáhl hrot otráveného šípu, ale přesto ji visel úsměv na tváři, třebaže se ji tam nějak uhnízdil. ,,Neříkám, že se mi nelíbí, ale.. není to prostě fér!" prohlásila s s tím hlasitým zafuněním, když se ji tato slova vyplivla, jakoby drak plivl svůj oheň. Avšak její každé slovo bylo k smíchu, chovala se jako dítě, které jenom vyrostlo o pár centimetrů do výšek, avšak ve vyspělosti furt bylo na této úrovni hlupáka, jenž si naivně stál za svým. ,,A co chceš?" překlopila pohled na nějž a hned se ji zas obrátil žaludek naruby, třeba ho napadlo to samé co ji nebo snad hůř? Aeonii k jídlu opravdu není! I když je barevná, solená a velice otrávená životem, tak určitě nebyla jako nějaký dezert, co se mohl slupnout jako malina. Na to byla přece jen příliš hezká, mladá a nějakým způsobem užitečná? Jo, sotva, ale ona si to o sobě myslela. Opravdu byla zaslepena svým egoistickým půvabem, který kde komu zaváněl pod čumák jako něco, čemu by se měli vlci vyvarovat. Asi by měla změnit orientaci. Možná v nějaké daleké budoucnosti. Jen co zaslechla jako myšlenky, tak se zazubila pod fousky. Nafoukla své líčka a už spustila svou mimu zvracejícího efektu. Drama ji šlo, ale dělat, že se ji chce blít? No.., vypadalo to spíše, jako by se ji chtělo spíše za keř. Pár kapek sliny ji odkapávalo z brady, jenže jejich barva.. byla zvláštní, taková duhová až možná v zelenajícím odstínu, pokud by se to dalo tak nazvat. Tlapkami se opírala o rostlinu a držela se ji jak jen to šlo, vysávala z ní barvu.

Začal jsem se smát. ,,Cokoli... já nevím..." pravil jsem svůdně, ale zároveň zamyšleně a předstíral usilovné dumání nad něčím neskutečným, či možná neexistujícím. Poté na vlčici obrátil zrak a zase se zlomyslně zašklebil. Čekal jsem, zda to vlčici napadne, po čem toužím, či tak něco, ale když rostlina začala ztrácet barvu, trochu mě to zarazilo. Hm, takže magie? Vcelku zajímavá. Podobná té od Arca? napadlo mě a nakonec jsem ji nechal pěkně spustit vlčici dolů. Stále jsem sic nedostal odpověď na svou žádost, ale to mi nevadilo. Nechal jsem rostlinu, kterou měla vlčka na sobě, stále na ni, jen jsem ji pomocí magie odtrhnul od země a zbytek nechal pomocí slunce, aby se obvinul podél jejího těla. Výrazně ji to ztenčilo. Sklonil jsem hlavu, zavřel oči a na malý moment se zasoustředil. V ten moment z těla vlčice vyrašily pestrobarevné květy. ,,Ha, Květo," zašklebil jsem se na ni. Bylo fakt, že takto vypadala pěkněji, ale pochyboval jsem vskutku, že se jí to bude líbit. Zatím se mi teda vůbec nezdála, jako někdo, kdo má smysl pro eleganci a krásu.

Jeho svůdnost ji nijak neuchvátila, natož se nad tím náznakem nijak dvakrát nezamyslela. Opravdu ji to napadlo a to v té obrovské vlně ji to smetlo, netušila co vlastně má říct, ale viselo ji něco na jazyku. Možná něco na způsob urážek, které si dovolila ke svému milému, který teď, jak je zřejmé a patřičné, odpočíval v pokoji. Doufala, že by se jednou k němu připojila na tom samém dnu pekla a opékali by spolu masíčko na rozpáleném ohni, opravdu tak daleko její fantazie dosáhla, ale přesto nedokázala uvěřit, že něco takového by se jednou stalo. Totiž tušila, že její sen by se nikdy nenaplnil ani do tohoto měřítka, ale ve svých snech snad mohla snít, ne? Co jiného mohla dělat? Snít, snít a chodit jako chodící mrtvola, která jej hledala. Škoda, že tentokrát před ní stál úplně někdo jiný než on. Protočila oči k zelenáči, přičemž se při prudkém pohybu ošila. Prohlédla si sama sebe a snažila se napnout každý sval, ale očividně ji chtěl ještě dát propracovanější kazajku. Vůbec se ji to nelíbilo, bylo by ji milejší, kdyby měla trochu prostor než by se vynaložila do nějakého aktu s ním. Skrze její tělo se rozproudila energie, jenž sžírala další kousky barev z těchto květů a rostlin, co ji ovíjely. Teď z nich zbyla jenom šedá a bílá. Přimhouřila oči a zatřepotala víčky jako s motýlky, opatrně přistoupila k cizinci. ,,Takže si neumíš hrát, hm?" olízla ho po líci, přičemž se její barevné sliny vsákly do jeho srsti až ke kůži. Dino mohl cítit lehké popáleniny, avšak mu to nijak výrazně nepoškodilo jemnou pokožku pod hustým kožichem. Hravě projela ocasem pod jeho čumákem. Na to, že jsi tak starý, tak si asi dost vyžaduješ. přeměřila si ho pohledem, přičemž co chvíli by lapala po dechu. Ty rostliny na ni byly opravdu nesnesitelné, ale když se měla hodit do role, tak co jiného ji zbývalo? Stáhnout ocas a utéct? Ne, to nebyl styl Aeonii.

Lehce jsem si povzdechl, jakmile Aeonii začala ničit barvy květin. Nechal jsem je uvadnout a oschnout, aby z kožichu vlčice co nejdříve opadaly, takto už neměly téměř žádný význam. A co vlčice? Mohla být ráda, že je konečně volná. ,,Hrát? To víš, že umím... a umím toho mnohem víc..." zamrkal jsem na ni, jako nefunkční semafor a rozhlédl se kolem. ,,V hraní jsem majstr," štěkl jsem na ni nakonec a už už se chtěl předvádět, když jsem dostal od vlčice zvláštní polibek, či jak to nazvat. Lehce jsem ztuhnul. Myslím, že jí nedošlo, jak to myslím... ale což... pomyslel jsem si a švihl lhostejně ocasem. Pálení jsem začal vnímat až teď, ale nebylo to nic výrazného. Natočil jsem se na stranu a poočku vlčici sledoval, načež můj ocas plápolal stále vzduchem, jako oheň, jež se má co chvíli přehoupnout v požár.

//Připomínám.