Nira&Allweena ~ Borůvka a Sněženka ~

SSF --> Hranice Zeiss
Allweena, vlčice bledá jako sama smrt, po jejímž těle se klikatila spousta jizev, ošlehaná životem jako bičem až do krve, přesně ta teď kráčela ztichlou krajinou při hranicích Zeiss. Věděla, že by tam neměla chodit, minule ji to málem stálo život, jednou se tu ale potkala s Easy. Doufala, že teď ji potká to samé štěstí. Byla tak vychrtlá, až jí žebra lezly ven, ale hlad za tím nestál, prostě se tak vyzáblá už narodila. Našlapovala téměř neohrabaně a ledabyle. Žádná elegance se od ní asi čekat nedá. Avšak její oči, fialové, žárlivé a zlověstné, jiskřící zlobou, ale ztemnělé, se dívaly po krajině až příliš živě. Uši měla stažené k zátylku a byla připravená k sebeobraně. Přecijen ji to území vyhnalo. Vyhnanci ji vyhnali za to, že byla vyvrhel. Nechápala to. Vyhnanci měli režim tak pevný, že se uvnitř divila, že to tam Easy zvládá. Zároveň ale doufala, že se tam prohnalo nějaké tornádo, které by tu jejich Alfu, která tak nadržovala Niře, té protivné bestii s dokonalým životem, odneslo a rozmlátilo o skály! Oči jí ještě více potemněly a pysky zkřivila ve zlověstném šklebu a nakrčila i svůj zohyzděný čenich.

Odpočívala jsem a sledovala okolí. Až na pár ušáků jsem nic necítila, ani neviděla. Život šel dál a začínal mě nudit. Chtělo to nějakou akci. Akci na které by se stalo něco velkolepého. Co jsem za poslední dobu viděla? Jen to, že Kirigakurská Alfa, slabší než čaj zemřela. Však Alfa Velether ji dopřál až příliš dustojný odchod. Snad si toho na druhé straně váží. Najednou jsem pozvedla čenich a uši přikrčila k zátylku. Tlumeně jsem zavrčela. Až příliš známý pach se pohyboval tak blízko hranic. Byla to ona. Nikdy bych na ni nezapomněla.

Čím blíž byla území vyhnané smečky, tím víc s ní cloumala zlost. V hlavě měla i nedávný sen. Jakmile si na něj vzpomněla, zastavila se a zůstala stát jako přikovaná. Jaký ten sen měl vlastně význam? Uvědomila si, že nad tím nestihla přemýšlet. Vůbec. Náhle se k jejímu čenichu, rozdrápanému až běda, dostal pach tak známý, až se jí zpěnila krev v žilách a tepnách a vůbec celém těle! Borůvka. Zašeptal hlas v její mysli a ona tiše a zmučeně zasténala. Chtěla vidět Easy, nebo tělo té jejich slavné Alfy rozemleté o skály, ale ne ji! Ač se jí nechtělo nikam chodit, věděla, že když ona cítí Niru, tak Nira už jistě cítí ji samotnou. A utéct? Pff, zbabělost! Přece si před ní nebude dělat ostudu! To radši zdechne pod její tlapou než aby před ní utíkala a zachránila si hřbet. Na to v sobě měla až moc hrdosti. Možná po otci.

Pach se blížil, blíž a blíž. Byla jsem si více, než jistá, že ona již vycitíla i mě. Musím si však přiznat, že jistým způsobem mi její přítomnost i chyběla. S ní se vlk nikdy nenudil, i když to vždy skoro stálo krk obou. Postavila jsem se a napřímila jsem se. Má mysl se propojila ze stíny okolo a hledala kde se zhruba nachází. Teď jsem již jen čekala zda zde dojde, či ne. Jen pojď. Dlouho jsme se neviděli. Ušklíbla jsem se.  "Jsi o hodně silnější, než při posledním setkání, však nepodceňuj ji." Ozvala se patronka. Nikdy jsem ji nepodceňovala. Zavrčela jsem v mysli odpověď.

Postupně jí myslí procházel ten sen. jaký měl tedy význam? Určitě tam byla ona. Zdá se jí o mně? Co když jo? A co je mi vůbec do jejích snů?! Určitě by se jí nezdála noční můra! Její sny jsou jistě plné jednorožců, růžové, kytiček a taky tam má trůn z růžových mráčků, na kterém sedí a na hlavě má korunu z křišťálu a... Zarazila se a zavrtěla hlavou. Měla by přemýšlet nad svým snem, ne s tím, co se zdá švestkoidní borůvce! Její sen jistě něco znamenal. Než se ale stihla dobrat k tomu, co znamenal,  zvedl se jí žaludek. Byla už Niře tak blízko, že ji viděla a pach se jí pořád nějakým způsobem hnusil. Polkla náhlou pachuť krve a vydala se sebejistým krokem k ní. Potlačovala vrčení, potlačovala nutkání ze sebe vyrvat srdce, vyždímat z něj krev a tou pak Niru zadusit, prostě k ní jen šla. Blíž a blíž. Co ale nepotlačila byl úšklebek. "Dlouho jsme se neviděly, co říkáš, borůvko?" prohodila a snažila se tonevypadat naštvaně, rozzuřeně a krvežíznivě. Vniiitřnííí kliiid...

Byla už tak blízko, že jsem již stihla slyšet zlomek jejich myšlenek. Ušklíbla jsem se. Ne. Vážně se mi nezdá o jednorožcích, růžové, kytičkách a tak dál.. Ale ta korunka z krystalů by se mi líbila. Měla jsem si kdysi o ní říct Kayovi. Pomyslela jsem si sama pro sebe. Nakonec jsem ji i spatřila. Zjizvené vychrlé bílé tělo. Fakt, že všechny jizvy, kromě té na čenichu, byly má práce mi vykouzlil lehký úsměv. Seděla jsem v klidu a čekala až dojde. "Máš pravdu. Neviděli. Koukám, že si naše poslední setkání přežila jen z jizvami." Odpověděla jsem ji z úšklebkem a na její myšlenku z vnitřním klidem jsem nereagovala.

Blížila se k Niře stále víc a žaludek se jí dále bouřil, bylo to, jako by tam měla oceán a nad ním zuřily blesky a plácaly tam o sebe vlny. Snažila se zklidnit vlastní dech i po Niřině poznámce. "A já koukám, že ten odpudivý kov máš na noze pořád. Neškrtí tě už? Co takhle se ho zbavit, než do tebe uhodí blesk," řekla uštěpačně. "Nebo víš co? Nech si ho, s trochou štěstí o něj někdy zakopneš a spadneš do nějaké rokle plné hodně ostrých šutráků," vydechla se zavrčením. Lomcoval s ní vztek, jen co ji viděla. Byla to prostě nenávist až za hrob. (Spíš závist až za hrob! ) Propalovala ji pohledem. Kdyby její pohled zabíjel, k její smůle to ovšem nebyla její schopnost, byla by už Nira nakrájená na kousky a vhozena do guláše a bylo by jedno, jestli s okovem, nebo bez.

Moc dobře jsem si všimla těch zhnusených pohledů doplněné nenávistí. Po její poznámce na můj okov jsem pozvedla obočí. "Hold, vlk si zvykne, když už to má od prvního roku svého života." Pověděla jsem z naprosto ledovým klidem. "Jinak už víš o své mamče?" Neodolala jsem a temně se mi blýsklo v očích a energeticky jsem vyskočila na tlapy a švihla ocasem.

Temně se na ni usmála. "A neškrtí tě? Přecijen, když to máš už od prtěte, kdy jsi měla tlapku tak poloviční..." nedala se. Ani nevěděla, proč ji na to upozorňuje. Ale temný úšklebek zmizel hned po tom, co se zmínila Nira o matce. Ona jí matka byla celkem ukradená, ale znepokojoval ji ten temný lesk Niřiných očí. "Co s ní?" prskla stručně. Záměrně vynechala slovo "je", jako by jí bylo u ohonu, co se její matce právě děje, nebo dělo. Ale nebylo, tam někde uvnitř slyšela špitat hlásek, že ji potřebuje. Tu vlčici, která byla tak plná lásky... A ona, její vlastní dcera, nejstarší ze svého vrhu, ji opustila.

''Věříš, že ani ne?'' Odpověděla jsem ji jednoduše a pozvedla tlapu, kde okov měl ještě při tlapce menší mezeru. Však ne za účelem ukázat to Allweeně, ale podívat se sama. Když se zeptala co s ní, tak se mi v očích znovu blýsklo. ''Ále. Nedávno naposledy vydechla, přímo uprostřed Tábora Zeisského.'' Pověděla jsem chladně, přitom s temným úšklebkem. ''Jo, počkat. Ty jsi od ní vlastně zdrhla, takže tě to zřejmě nezajímá.'' Dodala jsem provokativně a s upřeným pohledem na ni, aby mi neunikl sebemenší detail jejího zachování a reakce. ''Co myslíš? Jak zareaguje?'' Ozvala se znovu patronka, tentokrát zvědavě. 'Netuším. Sama jsem zvědavá.' Odpověděla jsem ji.

//mohla bych se přidat s Ceronem? ^^

//Za mě klidně, ale pozdějiii, teď tu mám něco naplánovaný... když bys mohla pak bych ti ti písnula na fb..

Rozhovor o okovu Nira ukončila. Namísto toho zpozorněla, když mluvila o její matce, jejíž jméno si Allweena sotva pamatovala. Pozorovala Niřiny oči, když to říkala. Byla tak mrazivě klidná, že Allweeně nedošla její slova hned. Musela si je přebrat, aby pochopila jejich smysl. Když to tak udělala, zornice se jí zúžily a ona své oči vykulila do rozměru talířů. Že by se přeslechla? Ne, následující slova Niry to jen potvrdila. Ta temná radist z úmrtí její matky, vlčice, která na ni dávala pozor, když byla malá, ke které se mohla vrátit a říct, že ji moc mrzí to, jak se k ní zachovala... Ale neudělala to. Ale děsil ji ten Niřin úšklebek, ta vlčice ji přivítala ve smečce i když ji Allweena nemohla vystát a ona se teď raduje z její smrti? Nebo se raduje, že může nějak zaskočit ji samotnou? Oči se jí pomalu plnily slzami lítosti, bolesti, vzteku a smutku. Musela se posadit. Začala výt, silně, pronikavě a hlasitě výt. Bylo jí jedno, že ji Nira vidí, vlastně na její přítomnost zapomněla při pocitu viny. Její matka přišla o život v té ohavné smečce, ta samá vlčice, se kterou se rozhádala kvůli otci... Zvedla hlavu a setkala se s Niřiným pohledem. Tentokrát se na Niru už nedívala škodolibě, teď se na ni dívala s hrůzou, strachem, respektem. Kdo se může takhle smát, když tolik ubližuje? Sama jsem to dělala... Blesklo jí hlavou, náhle porozuměla, a neměla jsem k tomu ani pádný důvod. Teď se tlapou chytila za srdce, bolelo ji to, všechno ji to bolelo. Znovu se podívala na Niru. Zlost v ní teď jen bublala. "Ty jedna zmije!" zasyčela, "Jak jen můžeš být tak klidná?!" Pronikavě se jí dívala do očí, jako by čekala, že z ní vymámí střípek světla, který ukazovala všem, jen ne jí. "Mluvíš o té smrti jako by ti to snad dělalo radost! Copak jsi konečně šťastná, že už ani nemám to, co ty ne?" křičela, jako by se dralo na povrch všechno, tak dlouho potlačovaná žárlivost, tak dlouho potlačované slzy zloby. Vrhla se na ni a jiskřila, doslova, elektřinou. Ani nevěděla, že to umí, ale to jí teď bylo jedno. Toužila po tom, aby ta modrá bestie konečně odhodila tu masku. Jako už tolikrát předtím, kdy se ptala "co jsem ti udělala, že mě tak nesnášíš?"

S pozvednutým obočím, však ledově klidnou tváří a tiše jsem sledovala všechny emoce, jenž najednou dala najevo. Byla jsem ticho a spokojeně sledovala její smutek. Neštěstí této vlčice, bylo to jediné co mi výhradně dělalo radost. Typický sviťák. Ozvala se Auriel s posměchem. Proto ji Naiome do smečky nepřijala. Odpověděla jsem ji a plně vnímala, když se kolem Allweeny zablísklo a najednou jiskřila. Oh. Naučila se něco nového! Hvýzdla si v duchu. Chtěla na její vyštěknutí odpovědět, však to už byla na zemi. Temně jsem se zasmála. "Yllin, byla slabá. Její poslední myšlenky byly pro smečku. Ani na jednoho ze svých potomků si nevzpomněla." Pověděla jsem a pokud neměla oči zaslepené slzami, mohla spatřit, že okolo nás bylo najednou obrovské stínové místo. "Jsem klidná, protože vím, že ty trpíš. U tebe jediné mi to dělá ohromnou radost." Olízla jsem si čenich a Allweena byla uvězněná v mé magii. Pokud své magie netrénovala dostatečně mé uvěznění stínů vyrušuje každý efekt. Já však v klidu dál ležela pod ní. Stejně se nemohla hnout. "Co tak si v klidu popovídat, než se z toho vyklube další rvačka kterou bys prohrála, hm?" Pozvedla jsem vyzývavě obočí.

Její poznámky jí ježily chlupy a sušily slzy vzteku, zůstala už jen chladná zloba. "Ach, Niro," oslovila ji náhle s ledovým klidem. Uvědomila si, že teď už nezmůže skoro nic, skoro. Její magie již byla o něco výš než posledně, ale na Niru by neměla, toho všeho si byla vědoma. A tak jí jen pevně pohlédla do očí. "Už jsem skoro zapomněla, jak moc tě nenávidím," vydechla jsem. Stále to ale nebylo to poslední, co měla v rukávu. Ale nenamáhala se s tím, nepotřebovala to, pokud by si nebyla jistá svým kompletním vítězstvím. Jen se na Niru zadívala a pomalu přestala jiskřit, doufala ale, že ji to aspoň trochu zaskočilo a Nira bylaalespoň lehce popálená... Věděla, že má pravdu, když říkala, že by znovu prohrála, tak se ani nenamáhala to popřít. Zůstávala až podivně klidná. "Fajn," řekla úsečně, "Co kdybys mě teď pustila, abych z tebe mohla slézt, takhle tě nemůžu brát vážně," dopověděla. Pokud by si myslela, že je to ohavná léčka, stejně by měla výhodu, takže je vlastně jedno, jestli mi věří nebo ne, stejně nic nezmůžu. Pomyslela si rezignovaně. Věděla, že i tohle Nira ví, tahle vlčice není hloupá a neustále se mění a sílí.

Stále jsem si ležela v klidku pod její vahou. Nebo spíše neváhou? Vždyť jsem její vychrlé tělo ani necítila. Najednou byla až podezřelé chladná a já nad tím přimhouřila oči. Zaslechla jsem i její myšlenky, však k těm jsem se stále vůbec nijak nevyjadřovala. Pak by si na své myšlenky dávala pozor a při posledním setkání jsem číst myšlenky neuměla, takže o té schopnosti jednoduše vědět nemohla. Pomocí myšlenek jsem ovládla pomocí stínů její tělo a sundala ho ze sebe a postavila ji dál. Magii jsem zrušila až potom co jsem se postavila já. No co. Nikdy jsem ji nepodceňovala. Dávej si pozor, může to být past, jak tě zmást. Varovně se ozvala patronka. I kdyby mě chtěla zmást ani se nesnaží popřít, že by stejně prohrála. Allweena není zase tak hloupá. Odpověděla jsem ji a až teď jsem si všimla lehce popálené srsti z jejich blesků. "Allweeno, Allweeno.. Vím, že nejsi hloupá. Nenávidíme se už od útlého věku. O proti tobě já mám všechno a ty nemáš nic. Přitom to bylo vždy naopak." Mrkla jsem na ni a švihla jsem ocasem. Ano. To já se narodila pouze vlkům a ne do smečky, kterou by někdo před lidmi chránil. To já o rodiče přišla už jako vlče a musela jsem se naučit všechno sama. "To co já neměla jako vlče jsi měla. To co mám já teď, nemáš ty." Řekla jsem chladně. "Možná já mám smečku, však ty máš svobodu a možnost dělat si co chceš." Zavrčela jsem chladně. Chodit kde se mi zachce jsem toužila, však můj respekt vůči Naiome a jejím zákonům byl silnější od doby co mě povýšila na věrného vlka smečky, proto jsem si již nedovolila vytrácet se za hranice už nějaký ten pátek.. Kdyby něco, jsem tu pro tebe. Ozvala se patronka až příliš ochranářsky, což se k ní vůbec nehodilo. No nekecej. Odfrkla jsem odpověď.

Když ji ze sebe Nira sundala pomocí magie, zašklebila se. Neměla k tomu určitý důvod, jen jí udělalo radost, že je Nira vůči ní stále ostražitá. Poslouchala její slova. "Ale prosímtě! Já nikdy o nic jako byla rodina nestála! Jen se podívej, co to s vlkem dělá! Jistě, je bezva mít někoho, kdo ti stojí po boku, ale koukni, co se mnou dělá smrt mé matky!" prskla nakvašeně, ačkoli začínala tiše. "A k čemu mi je teď svoboda? K čemu? Nikde už nebudu vítána! Do Kirigakure se vracet nehodlám a jediné místo, které by mi odpovídalo byla ta vaše slavná smečka i s tou ještě slavnější Alfou!" prskala dál. Alfu Zeiss nenáviděla mnohem více než Niru, ano, přesně tak, ale měla k ní respekt, ne... Respekt ne, spíš strach. "Ale nemyslím si, že tam patříš. K temnu. Sice tě těší každá má slabá chvíle, ale nemyslím si, že by byl kdokoli jiný, komu bys přála to samé, co mně," vydechla nakonec. "Smrt rodiny jsi prožila jako pídě, ale vsadím se, že jsi nezůstávala takováhle. Takhle chladná. Myslím si, že tady, na tomhle světě, není nikdo, kdo by byl stoprocentně temný," vydechla nakonec. Chtěla, aby v Niře zase viděla to malé vlče ze svitu, které se zkamarádilo s tím druhým malým. Možná si chtěla dodat odvahy, říct si, že to Nira je ta slabší, ale možná v tom vězelo něco jiného. Dále nehnutě seděla a snažila se Niře zírat do očí a čekala na první záblesk pochybností.

Její slova jsem poslouchala s pozvednutým obočím. ''Nevybereš si kam se narodíš. Ačkoliv si o rodinu nestála máš ji. A díky ní chodíš po světe. Ano Yllin lehla. Nepřiznáš to nahlas, ale její smrt tě mrzí.'' Řekla jsem pouze ledabyle. Já o tu svou přišla už dávno a smířila jsem se s tím. Život jde dál a já teď vedla spokojený život. ''Nikde nejsi vítaná kvůli svému panovačnýmu chování. A čenich mě nešálí nikdy. Cítím z tebe území Fénixe a tak hádám, že sis našla úkryt tam.'' Odpověděla jsem i na její další slova a ty další jsem poslouchala. Musela jsem přiznat, že na jejich slovech něco bylo. ''Upřímně? Ani nevím proč mi tvoje bolest působí radost, ale zároveň je mi tě vlastně strašně líto. Já nejsem typický Zeissák. Nevrčím hned na koho potkám. V budoucnu se budou hodit dobré vztahy a moje magie už pokročila na tolik, že vlci ve kterých jsem si získala přízeň, že nejsem obyčejná vlčice ze Zeiss nebudou tolik očekávat, že bych časem na ně dokázala zaútočit. Nahrávám si do karet do budoucna.'' Pověděla jsem, ale zároveň jsem nechápala proč ji to vykládám. ''Ani nevím, proč ti to říkám.'' Dodala jsem chladně. ''I mince má dvě strany. V temných je vždy kousek dobra a ve sviťácích je i kousek zla.'' Pozvedla jsem obočí. Ano. I u samotné Naiome dceři pekel byly slabé chvilky. I když by to nikdo nahlas neřekl. Mé oči se ani nehnuli a stále jsem se snažila vázat oční kontakt s Allweenou. V hloubi duše jsem věděla, že Allweena si tohle vryje do paměti, stejně jako všechna naše setkání. Nepochybovala jsem o svých slovech ani jejích. Byla jsem stále na prosto v klidu a čekala jsem co teďkom s vychrtlé bílé vlčky vyleze..

"Nepřiznám nahlas? V podstatě už se stalo," zamrmlala si tiše pro sebe. "Panovačnému chování? Nemůžu za to, že většina vlků jsou lůzři, kteří ještě ke všemu čtou myšlenky, copak nemůžu mít kouska soukromí? Navíc tam u vás jsou jenom blbci, vyjma mé drahé nevlastní sestry," žvatlala dál v pokusu obhájit si své naprosto normální chování, které nikdo nedokázal akceptovat... Nikdo až na jednoho vlka. "No a co! Tak jsem šla k fénixům, v Ishimuře je těch vlků příliš a jsou stejně tak přeslazení jako kdekoli jinde," prskala zlostně. Copak není smečka, nebo jen sekta, kam by se vešla i se svým chováním? Nevěděla ani jak, ale Niřina slova vnímala jen napůl ucha, neboť se soustředila na své horké a oslepující... Slzy? Přerušila oční kontakt s Nirou, záměrně. Pak jí ale pohlédla do očí, přestože ty její vlastní byly teď o dost lesklejší a zarudlejší. "Jen se podívej na mou bolest," zašeptala a zatvářila se nanejvýš zoufale, "podívej se na mé opuchlé oči," pysky lehce pozvedla do úsměvu, "podívej, jak trpím, protože nikam nezapadám," pokračovala tentokrát monotónně, "líbí se ti to?" krákla najednou a pysky se zkřivily do šíleného šklebu, kterým bláznivý maniak pozoruje svou oběť, aby tomu dodala šmrnc, naklonila hlavu na stranu. Věděla, že se může hýbat, ale jen se s náhlým zapraskáním kloubů zvedla ze země. Očima, v nichž se zorničky zužovaly, očima, které sklovatěly, se ale stále dívala na Niru. "Víš ty vůbec, co mi způsobuješ? Víš ty vůbec, jak se kvůli tobě celej zas*anej život CEJTIM?!" štěkala, ale tentokrát nedopověděla větu, její ledový klid se z ní jednoduše vypařil kvůli vzpomínkám. Čekala na Niřinu reakci. Přesto, jak byla naštvaná a pološílená..? neplánovala na ni skočit. Ten jediný kousíček rozumu jí našeptával, že by to nebylo dobré.