| Skupinová SH | Vargova rodina; Rozlučka se starým vlkem

Děj: Odehrává se před Vargovým odchodem z Niwatu.

Účastníci: Kdo všechno chce z Vargovy rodiny
Konec: Až Varg napíše

••• Tábor smečky Ishimura •••
Dorazil jsem do tábora. Cassidy s Aitem se na krátko vzdálili, aby mi dali prostor. Něco si spolu povídali. Škoda, že chce odejít. Mohli být přátelé. Pomyslel jsem si. Ovšem jak se zdálo, Aite byl plně rozhodnut a jeho rozhodnutí jsem ovlivnit nemohl.
Zadíval jsem se po táboře a spatřil jsem Reela a několik malých vlčátek. "Zdravím tě Reele. Je tady někde Tenebris?" Zeptal jsem se černého vlka a prohlížel si malé kuličky. Vypadaly podobně jako Reel i Tenebris. Že by to byla jejich vlčátka?

▲ Připomínám (Tenebris)

VARG
••• oněkolik dní později •••

Cestou, kdy jsem se rozloučil se svou rodinou v kirigakure, jsem se zastavil též v Ishimuře, abych se rozloučil také tam. Byl jsem už rozhodnutý odejít z Niwatu a nikdo a nic mě nemohl zastavit. Co bych tady také dál dělal? Už jsem nebyl Alfou a vlci měli nového vůdce. Nepotřebovali mě. I když, já bych je rád třeba učil, jenže jak se říká, nevnucuj se, a tak jsem také činil. Ten mladší syn Dyerona, Aite, se rozhodl jít se mnou, prý jeho cílem bylo najít Dyerona. Netušil jsem, zda ten šedivej vlk, slepý na jedno oko, ještě žije, ale kdybychom ho potkali, rád bych jej znovu viděl taktéž. Inu, nerozmlouval jsem mu to a nechal, aby mě Aite doprovázel, když chtěl. A tak jsem odešel z Niwatu.

••• kousek za hranicemi •••

Překročil jsem hranice Niwatské chráněné krajinné oblasi a pozvolným krokem si to mířil kamsi k jihu. Aite šel napřed na výzvědy.
...

Prosím Rowenn, pokračuj tady.

Někde v Ishimuře → za Vargem
A znovu. Sek. Konec. Tma. Ten zvláštní pocit, jakobych se zasekla v čase, ale vše kolem mě přitom běželo dál. Konečně jsem se probrala. Byla jsem někde v Ishimuře, ale... kde je táta? Hrklo ve mě a srdce se mi rozbušilo. Co když už odešel? A já to nestihla? Nemohla jsem se s nímani rozloučit? Proletělo mi v hlavě. Okamžitě jsem se zvedla a zavětřila. Tátův pach byl zde příliš slabý, ale přeci jen tu ještě byl. Možná ho ještě stihnu... Tato myšlenka mě pohnala dál, a tak jsem se rozběhla a běžela dál a dál, jak nejrychleji jsem mohla. Po nějaké době jsem dorazila k hranicím. Táta tu nebyl. Ne, prosím... Před očima se mi začalo mlžit a tlapy se mi třásly. Ale v tom jsem zahlédla kousek za hranicemi tmavou siluetu vlka. V očích se mi rozzářilo. "Tati!" Štěkla jsem a rozběhla se, až se za mnou zvedl oblak prachu. Přiběhla jsem za ním a chytila ho za tlapu. Chvíli jsem ho jen držela a do očí se mi pomalu valily slzy. Pak jsem vzhlédla a pohlédla do jeho tváře. "Takže... už odcházíš? Navždy?" Řekla jsem smutným hlasem.

••• kousek za hranicemi •••

A tak jsem nikam nespěchal, proč taky? Neměl jsem již cíl, jen si užít poslední zbytky svého života. Můj rodný kraj se mi vzdaloval a zůstával mi za zády a možná nová, možná poslední dobrodružstí čekala přede mnou. Zaslechl jsem zvolání. Rowenn? to už se blížila. "Rowenn... ach, ano. Už je to tak. Nechci, aby mě viděli jako starého a slabého vlka. Už bych byl pro smečku jen příteží. Staré časy jsou pryč." Pronesl jsem se smutkem, ale i špetkou hrdosti.

U Varga
Vzhlížela jsem k tátovi a poslouchala jeho slova, přičemž se do mých kaštanově hnědých očí hrnuly slzy. Věděla jsem, že táta prostě odejde, že tomu již nemohu zabránit, ani jít s ním. Byla jsem s tím smířená, ale přesto smutná. Věděla jsem, že tohle jsou poslední chvilky s tátou v mém životě. I když čas plynul tak rychle, chtěla jsem prožít alespoň tu malou chvíli s ním. "Chtěla jsem tě doprovodit až na konec.." , špitla jsem. "Pro mě nebudeš nikdy slabý, tati" , pověděla jsem mu s úctou. Nerada jsem slyšela, když o sobě táta takhle mluvil. Přesto jsem byla ráda, když jsem v jeho hlase objevila alespoň špetku hrdosti. "Je mi líto, že jsem neměla prozatím nikdy možnost poznat mámu, ani své ostatní sourozence, ale ty jsi tu byl vždycky se mnou" , řekla jsem vděčně a tok slz se možná ještě zvýšil. "Děkuji ti. Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělal. Jak jsi mě vychoval, co jsi mě naučil. I když toho nebylo příliš, i když jsme společně nemohli strávit tolik času, přesto ti děkuji za každou chvíli, kdy jsem mohla být s tebou" , dořekla jsem a zabořila svůj studený čumák do jeho kožichu, kde dále padaly slzy s mých očí. Byla to pravda, neměla jsem v životě nikoho jiného, než tátu. Ale nemohla jsem být tehdy šťastnější.

Usmál jsem se na svou adoptivní dcerku. Měl jsem ji opravdu rád, konec konců, jako všechny své děti. Jak ty živé, tak i ty, které již nebyli mezi námi. "To je od tebe velice milé a já si toho cením. A přesto si myslím, že i pro tebe bude lepší, když si mě budeš pamatovat takového, jaký jsem ještě teď." Olízl jsem ji na šíji a jemně ji popotahal za její krásně vybarvenou srst na krku. "To jsem rád, ani ty nejsi slabá. Svou magii již znáš a nyní ji mužeš trénovat. Veř si a já vím, že to zvládneš a jednou budeš silná a chytrá vlčice." Ano, Rowenn mohla být vynikající. "I mně je to líto, ale není všem dnům konec. Někteří jsou ve smečce a určitě příjde den, kdy se s nimi budeš moci pobavit." Někteří byli pryč, s tím se nedalo nic dělat, život byl neúprosný a čas stejně tak. "A já děkuji tobě, žes se mnou zůstala. Ty jsi výjmečná Rowenn. Jsi jako den a noc, jsi kompletní i když se ti někdy může zdát, že je něco jinak. Ale důležité je, že jsi svá." Ano, byla svým způsobem zvláštní, ale kdo ne? I ten nejobyčejnější vlk může být zvláštní, záleží jen na tom, zda se mu podaří odhalit svou výjmečnost.

Tulila jsem se ještě chvíli k tátovi, pak jsem opět pohlédla do jeho očí. Kývla jsem hlavou na znak pochopení. Při jeho dalších slovech jsem se zamyslela. Kdo mě teď bude učit? Budu se muset rozejít životem po vlastních tlapách. "Děkuju, že ve mě takhle věříš" , vzlykla jsem a pousmála se. "Vždy, když mi bude nejhůř, když si budu myslet, že už nemám sílu na to, jít dál, vzpomenu si na tebe a na to, jak jsi ve mě věřil. Nikdy tě nezklamu, slibuji.." , po lících se mi skutálely další slzy a já položila svou hlavu tátovi na rameno. Jeho další slova mě vedla k zamyšlení. Zdála se mýti hluboký význam, a já byla náhle ráda, že mi to táta řekl. Jako bych si náhle vše uvědomila. "Děkuju Ti" , špitla jsem přes slzy. Chvíli jsem nic neříkala, jen jsem tátu pevně objala. Zavřela jsem oči. "Vzpomínám si na první chvíle, tehdy, kdy jsem byla ještě vlče a ty Alfa smečky. Na naše společné dny, které již vzal čas. Začalo to jako pocit, který vzrostl v naději. Naději života, kterou jsi mi dal. A já ji přijmula. Nyní jsme zpátky na začátku, a je to ten pocit. I když už tu nebudeš, vše, co budu moci dělat, se pokusím poznat. Kdo jsou mí přátelé, a než se vydám do války, vyberu si hvězdu na temném obzoru a budu následovat její světlo..." , řekla jsem a nepouště tátu z obětí. Chtěla jsem tutu poslední chvíli prodloužit, i když jsem se času nemohla vzpírat. Přála jsem si, aby táta ještě něco řekl, aby vydrželo naše obětí ještě chvíli. A tak jsem jen tiše plakala, i když jsem věděla, že nemohu být smutná. Ještě aspoň chvíli...

Její slova mne hřála u srdce. Rowenn byla právě takovou dcerou, jakou by si přál snad každý vlk. A já měl to štěstí, že jsem se o ni mohl starat. "Oh, děkuji. Jsem moc rád, že ti mohu poskytnout alespoň takovou útěchu. Jistě, že v tebe věřím. Každý vlk na to má a když se snaží a ty jsi šikovná, to už jsem viděl a proto o tom vůbec nepochybuji." Nelhal jsem ji. Ona byla zvídavá a šikovná. Uměla se výborně učit a to byla velká výhoda. Usmál jsem se na ni a olízl ji hlavu mezi oušky, takový otcovský polibek pro milovanou dcerku. "Snaž se poznat dobro i zlo, ale vždy buď nad věcí. Nikdy se nenech ovládnout hloupostí zla, ani zlákat jeho lstí a lží, protože zlo bývá zákeřné a potměšilé, zlo není svoboda, zlo chce jen vládnout, získávat víc a ovládat druhé. Nabízí něco, co nikdy nemůže dát a tak se vlk honí za snem, bez toho aniž by ho někdy mohl dosáhnout, protože sen je jen iluze, touha, chtíč. Oproti tomu dobru nezáleží na tom někoho ovládat, ale chce pro vlky, aby se cítili dobře a v bezpečí. Neslibuje, ale nabízí. Dává svobodnou vůli, a ty můžeš být tím, kým chceš." Řekl jsem a objal dcerku. "Jsou to protipóly a přesto je hranice mezi zlem a dobrem tak tenká, že se prolínají."

Vážila jsem si každého slova, které mi táta řekl. Možná proto, že mi toho dávala dost do mého života, ale taky proto, že to byla vůbec poslední slova, která od něj kdy uslyším. A já byla nesmírně ráda, že to byla právě taková slova. Střihla jsem ouškama, když mi táta věnoval otcovský polibek. Vztáhla jsem i svůj čumák a věnovala tátovi na oplátku láskyplný polibek od dcerky na tvář. Při jeho dalších slovech jsem pozorně poslouchala. A ty můžeš být kým chceš... "Nikdy se nenechám ovládnout, budu tím, kým být chci..." , odvětila jsem tátovi tiše a pustila ještě pár slz, zabořená opět do jeho kožichu. A poslední dlouhou chvíli jsem zůstala v tomto obětí, prožívala poslední chvíle, kdy jsem mohla být u táty.

Pak už jsem cítila, že se blíží konec. Že už bych měla nechat tátu jít. Odstoupila jsem a pohlédla svýma kaštanově hnědýma očkama, kde se za slzami promítalo tolik emocí, do těch tátových. Nechtěla jsem přesto dát tátovi sbohem. "Budu tě mít v srdci napořád, tati. Mé vzpomínky budou pak jasnější a jasnější, dokud nebudou přímo před mýma očima. A až bude po všem, pak se znovu setkáme. Není třeba si dávat sbohem.." , řekla jsem, však i přes slzy jsem se zlehka pousmála. "Budeš na mě čekat?" Cítila jsem, jakoby se odpočítávaly poslední minuty, vteřiny. Bylo mi to líto a cítila jsem se těžko čím dál víc. Ale přesto jsem věděla, že loučení je nezbytné k tomu, abychom se mohli znovu setkat.