Aresea a Catorce: Hrátky osudu

//připomínám

Vždy za Areseu.
Aresea sa prechádzala po mieste, ktoré ešte nepoznala, však bolo jej známe. V spletke času sa toho stalo naozja veľa a jej nočná mora sa vyplnila. Zeiss rástla, silnela. Vedela, že je svorka silná už od začiatku a všetci ju len podceňovali. Všetci, čo patrili na stranu svetla. Naiome jej zabila sestru, otca a v jej svorke mala sestru druhú, Asmiu. Jej život sa okolo Naiome točil viac ako sama chcela. Aetas odišiel ani nevedela kam. Bez rozlúčky. Možno si nakoniec aj ona príde po smrť u královny temných. Jej mágia jej ukázala všetko, čo v Naiome je. Toľko nenávisti, hnevu, temna a zároveň však to dokázala všetko harmonicky ovládať a využiť v svôj prospech. Nevedela, či zostať v svorke Kirigakure, teraz už pomenovanú Elloris. Nevšimli si, keď ju uniesli...mali priamo v Tábore, väznili. Niekoľko mesiacov. Ako si tak všímala mladé a nové alfy svitu na svorky kašlali, nevedela ako je tomu teraz, ale ... Nebolo to správne. Vlci už nevedeli ako majú voliť. Neurčovali alfu schopnú podľa sily, intelektu a talentu, než podľa priateľstva. Nad všetkými myšlienkami potriasla hlavou. Zatočila sa jej hlava a upadla do bezvedomia. Jej telo bolo schátrané a vychudnuté.

Od doby, co se smečky spojily, jsem už netrávil tolik času v bývalém táboře Stříbrného fénixe. Nebyl jsem samozřejmě rád, že Zeiss obsadilo Ishimuru, to ne, ale v podstatě to nebylo nic špatného, když jsem se na to podíval z jiného úhlu. Obsadili území, přetáhli členy, ale nikdo nezemřel. Celé dobývání proběhlo překvapivě pokojně. Dalo se čekat, že Zeissané něco takového udělají a i když jsem temné opravdu ze srdce nenáviděl, dalo by se říct, že nám tím prokázali službu. Vlci si příliš zvykli na nicnedělání, zapomněli na hrozbu, kterou dříve vyhnanecká smečka představovala. Přiměli nás se spojit a začít být ostražitější. Zahloubaný ve vlastních myšlenkách jsem procházel Skalami. Zrak mi padl na cosi hnědého a chlupatého, co leželo kus přede mnou. Před očima se mi mihla vidina jiného vlčího těla, ležícího bezvládně mezi kameny. Stiskl jsem zuby a tiše zavrčel. na překonání vzdálenosti, která mne dělila od té ležící vlčice, protože to vlčice byla, mi stačilo pár skoků. Ne, tahle nebyla mrtvá, ale mnoho jí nezbývalo. Byla vychrtlá až na kost, vlastně bylo s podivem, že ještě žila. Smrt by pro ni byla dost možná milosrdnější. Ale ne, další vlčice už neumře, ne dokud jsem poblíž já. Proměnil jsem se do své lidské podoby a opatrně ji zvedl. Byla v bezvědomí, tady na slunci by dlouho nevydržela. potřebovala někam do stínu a k vodě. Jen škoda, že moje doupě bylo příliš daleko. Musel tu být poblíž nějaký pramen, nebo něco takového. "Haleyi?" Zavolal jsem. "Ano vlku? Ou, líbí se mi, co jsi se sebou provedl." Sup posměšně zakroužil nade mnou. "To chlupaté, to je dnešní oběd?" vycenil jsem na něj zuby. "Ne, samozřejmě, že ne. Buď užiteční a koukni se po nějaké vodě." Občas mě opravdu překvapovalo, proč jsme my dva drželi spolu Na okamžik zmizel z dohledu, když se opět objevil, hlásil: "Asi sto metrů na sever je malý pramen a jeskyně. Terén je schůdný." Výborně. zamířil jsem tím směrem a opravdu, brzy jsme dorazili k... no, nebyla to jeskyně, spíš skalní převis, ale nabízel stín a pramen byl opravdu poblíž. Položil jsme vlčici tam a od pramenu jí v dlaních přinesl trochu vody, kterou jsem jí vylil, opatrně, aby se neudusila, na čenich a do tlamy, spíš ve snaze ji trošku schladit. Pokud ležela na slunci dlouho, dost možná bude dehydrovaná a přehřátá. Nevěděl jsem, co bych s ní mohl udělat, takže nezbývalo, než čekat. Buď se probudí, nebo ne.

Trvalo asi deň či dva, kedy Aresea začala pomaličky naberať vedomie. Pootvorila svoje jantárovo- zlaté oči. Videla siluetu vlka, než sa jej podarilo zaostriť. Zhlboka sa nadýchla a vydýchla. "Kto si..."- zašepkaala slabým hlasom. Vlk jej ňufák polieval vodou a ona si stihla pár kvapiek ukradnúť na jej jazyk. "Ďakujem." - dodala slabo. Bola naozaj rada, že ju niekto našiel. Zrejme by si osud zobral svoju daň, ak by nie. "Volám sa Ares...Aresea." - predstavila sa. Nechcela znova upadnúť do bezvedomia, preto sa snažila s vlkom komunikovať. Mal nádhernú zlatavú srsť. S takou sa Aresea jemu nemohla rovnať.

Posadil jsem se vedle ní a krátce si ji prohlédl. "Catorce Jilah z Elloris." Představil jsem se. "Neublížím ti." Ale ona mě zřejmě ani nepodezírala z toho, že bych jí mohl ublížit. "Není zač." Musela tam ležet déle, než pár hodin. A určitě musela mít i hlad. "Pokud bys dokázala vstát, pár kroků odsud je pramen." Teď, když byla vzhůru, už jsem se neodvažoval proměnit se v člověka. Někteří vlci z pochopitelných důvodů neměli tyhle tvory rádi. Já vlastně taky ne, ale jejich podoba byla docela užitečná. "Taky ti můžu něco ulovit, když tu počkáš. Jsi ze smečky?" Ve Stříbrném fénixi jsem ji nikdy neviděl, ale mohla patřit do Kirigakure, nebo do Ishimury. Zeissanka rozhodně nebude.

Pozrela mu do zlatavých očí. "Môžem to vyskúšať." - odpovedala Catorcovi a zatla zuby. Privrela oči a snažila sa svoju veškerú silu zamerať na nohy. Horko ťažko sa postavila, ale dokázala to. Jemne sa o Catorca oprela, potom však previnilo naň pozrela a ustála to nejak tak, aby sa oň opierať nemusela. "Nie, nepoznám svorku Elloris. Som z Kirigakure, ale aj tam ma nikto už dlho nehľadal, takže som zrejme tulák." - dodala k svojej odpovedi. "Môžeme ísť k tomu potoku a potom sa rozhodneme, čo ďalej. Cítim sa lepšie." - pousmiala sa Aresea.

Nijak jsem nekomentoval její složité vstávání, jen jsem se znova sám sebe ptal, jak dlouho tam ležela. A kdy měla naposledy něco pořádného k jídlu. Tiše jsem ji pozoroval. Kirigakure? To pro ni mám špatnou zprávu. "Kirigakure už nějakou dobu neexistuje. Ne moc dlouho, ale je teď součástí Elloris společně se Stříbrným Fénixem a některými vlky z Ishimury. Pokud by jsi stála o členství, věřím, že by tě rádi přijali. Možná i bez zkoušky." Alespoň já žádnou zkoušku nedělal. "Takže k potoku. Tudy prosím." Ani by mi nevadilo, kdyby se dál opírala. Pomalým krokem jsem vyrazil směrem k vodnímu toku.

"Neexistuje? Ako to?" - spýtala sa prekvapene. Čo všetko zameškala? Aetasa nevidela už dlhšiu dobu a potom omdlela na vysílenie, keď odišiel. "Možno áno, ale u Zeissanov je moja sestra. V Zeiss ma týrali či psychicky tak fyzicky. Videla som veci, čo by vlk vidieť nemal. Naiome mi zabila otca a nepoznám dôvod. Kým zomriem, potrebujem ho poznať. A chcem sa jej to spýtať priamo..." - pokračovala. " potom sa zrejme pridám do Elloris. Som úplne sama, aj tak by som sa ako votrelec nudila. Môj partner Aetas ma opustil, vlastne ani neviem, či mojím partnerom stále je alebo niekam len odišiel na veľmi dlhú dobu..." - vravela Aresea so slzami v očiach. Keď jej ukázala cestu, vydala sa tým smerom po Catorcovom boku. Zrejme bola trápna a nudná, aby to musel počúvať.

"Vlci ze Zeiss obsadili Ishimuru a druhé dvě smečky se spojily." Vysvětlil jsem prostě. Pak jsme poslouchal její povídání. Páni, zase docela ukecaná vlčice. Vůbec si nedělala hlavu s tím, že mluví s téměř úplným cizincem, ale možná jsem získal pár plusových bodů její záchranou. Kdybych byl někdo jiný, možná bych jí teď oplatil vlastním povídáním. nenápadně jsem si ji prohlédl. Měla pár jizev, to ano, ale i přes svou vychrtlost nepůsobila jako někdo, kdo byl týraný. Možná to už bylo dlouho. Ale jít do Zeiss, aby si popovídala s alfou? To nevypadalo jako dobrý nápad, i když jsem rozuměl jejím důvodům. "To, že se dozvíš důvod, může být dost dobře poslední věcí, kterou kdy uděláš." Pokud se vůbec dostane přes hranice. Zeissané už je určitě stačili zabezpečit podobně, jako hranice svého starého území. Její partner byl navíc dost možná mrtvý. Když vlci zmizeli, často je postihla spavá nemoc, ze které se mnozí neprobudili. Na to jsem ale neříkal nic, slova útěchy mi nikdy příliš nešla.

"Zeissani obsadili Ishimuru? Svorky sa spojili? Takže už Kirigakure neexistuje a ja som bez domova." - odpovedala. "Zrejme áno. Ale svoju sestru ešte raz v živote uvidím..." - dodala. "Ty patríš do tej novej svorky? Možno by sme tam mohli zájsť." - navrhla a jemne sa pousmiala. Bolo jej už lepšie a pri jeho prítomnosti sa cítila v bezpečí. "Alebo máš iný nápad?" - pozrela mu do jeho zlatistých očí.

"Obsadili, ale nejsi. Elloris přijímá všechny bývalé Ishimurské členy a bývalí členové Stříbrného fénice a Kirigakure nemusí ani plnit zkoušku." Byl jsem si jistý, že se do smečky dostane bez problémů, bude-li chtít. "Stojí ti za to vlastní život?" Zeptal jsem se. Musela by si být se sestrou opravdu velmi blízká, aby ano. A nebo nechtěla dál žít, o čemž jsem radši ani nechtěl přemýšlet. "Patřím a pokud chceš, samozřejmě můžeme." Ne, nic lepšího mě nenapadalo. Už nebyla v ohrožení života a já spíš uvažoval, že odejdu a nechám ji, ať dál dělá, co uzná za vhodné. Ale dělat jí doprovod mi ani v nejmenším vadit nebude. "Tábor je na stejném místě, kde byl předtím, pamatuješ si ho?"

"Uh, tak možno ak sa mi tam bude páčiť, zostanem. Ale ani život tuláka podľa mňa zlý nieje." - premýšľala. Za vlastný život? "Ja už žiaden život nemám..." - odpovedala mu. Sestra bola jediná, koho na svete mala. "V tom prípade poďme tam. Áno, mala by som si ho pamätať." - posumiala sa. Aresea pridala do kroku. ňufákom štuchla Catorca. "Tak poď!" - vyštekla a zamávala chvostom.
- Dalo by sa nejako na príbeh presunúť? Aby sme to nadviazali?

Není zlý? Viděl jsem na vlastní oči, jak pro ni život tuláka není zlý, ale zřejmě bude lepší to nijak nekomentovat. Naklonil jsem se k ní. "Že nemáš žádný život? Všechno, co v životě ztratíme, se k nám může nějakým způsobem vrátit. Dokud žijeme, všechno se dá napravit." No, téměř všechno. Smrt už vrátit nešla a vražda taky ne, ale ten zbytek... Každopádně jsem nechtěl, aby tahle vlčice obětovala vlastní život, jen protože si myslela, že všechno dobré už dávno ztratila. vyrazil jsem za ní a zařadil se vedle jejího boku.

//Jasně Na příběhu sice Cat skončil někde v Severním táboře, ale to už bylo celkem dávno