Argdem a Traure - nečistá krev

Argdem a Traure

Batawské skály (mimo území smeček)

Jako na příběhu / večer, ještě svítí Slunce a je příjemně

Co se asi stane, kdyż smísíte benzín s ohněm? Nastane stejná situace i při setkání rasisty a toho, co odsuzuje?

Batawské skály
Někdy není od věci si jít odpočinout od povinností, na chvíli hodit všechno za hlavu a dát si šlófu. A teď na to byl ten správný čas. Žíhaný pochodoval mezi skalami a hlava mu šťastně zpívala, i když zvenčí byl ledově klidný, jako vždycky. Nebál se, že je na území nikoho - právě naopak, vlastně nevědomky hledal dobrodružství. Potkat znovu takového Zeissáka, který se omylem zatoulal, to by bylo žůžo. Nebo medvěda... Na toho by si sice sám netroufnul, ale alespoň by spadla ta zlá nuda, která svírala okolí. Cítil stopu zvěře, ale neměl v plánu lovit - proč taky, když má na to celé území vlastní smečky? Místo toho vyhledal stín, kde se i jeho žíhané tělo skrylo. A bylo s vledem na západ! Uvědomoval si, že bude mít proplánovanou další část Niwatu. Vlastně to byl i jeden z důvodů, proč šel právě sem. V dobách minulých tudy jen prošel, ale neměl přehled. To přece musí napravit!

Jen jsem šel a přemýšlel, jako to dělám vždy, když jdu sám. Svítilo večerní slunce a srst mi pročechrával studený vánek. Vlastně mi bylo docela chladno, jelikož jsem mám jen krátkou srst, jakožto doberman. Jak jsem tak šel prošel jsem kolem stromu, prve jsem si ničeho nevšimnul, ale pak jsem si uvědomil že na mne ze stínu stromu koukají dvě oči. Každé jiné, jako kdyby tam seděli dva jednoký vlci, ale ne, byl tam jen jeden. Jedno oko mu plálo rudě a to druhé modře. Již jsem porkal psy s dvěma různýma očima, ale ne takto výraznýma. Chvíli jsem na vlk jen koukal, ale pak jsem tedy něco řekl, abych narušil nepříjemné ticho."Dobrý den" řekl jsem jen a čekal jak vlk zareáguje.

Opravdu nebylo nic příjemnějšího, než chvíle klidu. Argdem si v klidu mohl rovnat myšlenky a užíval si příjemného vánku, než... K němu ten vítr přivál cizí pach. Byl jaksi známý, ale přesto mu nepřipomínal nic dost známého, aby si o tom mohl udělat obrázek. Však bral v potaz to, že je na území nikoho, a tak se ve stínu skal a stromů skryl tak, že ani žíhaná srst nebyla vidět, jen obrys velkého vlcího těla a různobarevné barevné oči šelmy. Přikrčil se sledoval původce pachu, jak se blíží. Rozpoznal krátkou a lesklou srst, která nesla tmavé barvy. Ledově sledoval postavu s výhružkou v očích - byl to pes, a ještě k tomu pách smečkou svitu. Na chvíli nakrčil čumák. Jakto, že se opovážil narušovat soukromí? Takže mluvitel v mysli? Ušklíbl se temně. Kdyby nevlastnil Ishimurský pach, jeden by si právě teď myslel, že je ze Zeiss. "Nazdar," pozdravil nahlas, możná pozdrav trochu odbyl na své poměry. Ale to ho teď netrápilo. "Ty jsi z Fénixe?" Natočil hlavu na stranu a nepřestával se dívat dobrmanovi do očí. Už nepůsobil tak nepřátelsky, jeho hlas zněl klidně, už jen mírně podrážděně. Nevědmky se jeho hustý a dlouhý ocas hýbal ze strany na stranu v náznaku nedůvěry a podráždění. Jeho výraz byl však nyní chladný jako led.

Planoucí oči na chvíly ve tmě zmizey, pak ale vystoupil mohutný šedý vlk a ledabyle odpověděl na můj pozdrav. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst zdali je rád, nebo pobouřen, ale jeho ocas naznačoval lehkou iritaci. "Ano, nově." zašklíbl jsem se na něj a usadil se na zemi. Vlk se mi pozorně koukal do očí, což mi po chvíly začalo být nepříjemné a nechtěl jsem aby se stalo to co s Ezrou (přesun mysli Traureho, do těla Eita), tak jsem otočil hlavu a koukal do dály. "Krásné to počasý že?" dodal jsem abych narušil znovu vzniklé ticho.

Bylo to zajímavé potkat něco nového. Nové věci znamenají přece nové dobrodružství, které Argdem sám miluje. Teď si však chtěl odpočinout a tento tvor ho vyrušil. Slunce zapadalo, stíny se prodloužily a barevné oči mohly budit pocit nebezpečí, i když se pohled ustálil. Žíhanému cuklo v koutcích úst, když dostal chabou odpověď na otázku. Nehodlal se tím ale zabývat, hlavou mu vrtala otázka. "Ty jsi pes?" Řekl, snažíc se krýt pohrdavost v hlase. Bylo mu divné, że pes se stal součástí smečky. Stále sledoval černohnědou postavu Fénixáka. Vlastně mu přišlo, že tohle je buď víc než trapné, nebo že se vlastně cítí jako Zeissák. Co to má být?

Při další otázce jsem se otočil zpět na vlka a odpověděl."Jo, čestokrevnej dobrman." přitom co jsem odpovídal jsem si vzpoměl na bratra. A sakra on po mě furt jde "Jo a, neviděl jsi tu procházet ještě jiného psa?" zeptal jsem se a nervózně se poohlédl po okolí. Když jsem nic nespatřil, trochu jsem se uklidnil a opět obrátil svůj zrak na vlka.

Narozdíl od dobrmana byly oči velkého mladého vlka nehybně zakotvené v tváři společníka. Hlavou mu probléskávaly celkem zahímavè myšlenky, které však rozhodně nebyly čisté. Kdybych chtěl, za tu nepozornost bych ho mohl i zabít. Malinko povytáhl 'obočí'. Nemyslel si, že by mu pes byl nějakým nebezpečím, to mu jeho ego nedovolovalo. Usadil se a ukázal svou bílou náprsenku s šedými pruhy, ocasem švihem překryl tlapky s ostrými drápy, které byly zrovna celkem čerstvě nabrousené. Hlavu natočil tak, aby se na dobrmana díval jen rudým okem, čumák zdvižený. Nenormální? Ne, to jenom Argdemovo ego stoupalo. "Znám všechna území svitu i území nikoho téměř nazpaměť, ale žádného psa jsem nepotkal. Vlastně jsem nepotkal ani psa, co patří do smečky. Hledáš ho?" Pousmál se. S těmi slovy opět přetočil hlavu tak, aby byla vidět jeho barevná očka.

Vlk se také usadil na ze a ovinul se svím ocasem. Vypadal dosti namyšleně, ale zatím jsem se neodhodlal úplně ho tímto stylem odsoudit. Stále mne fascinovaly vlka oči, ještě jsem takové neviděl a tak jsem se odvážil vlkovy chvíly dívat do očí. "Co? Pha! Ovšemže ne, to on hledá mě, ptám se protože mi de po krku!" zasmál jsem se a přivřel oči. Vlk předemnou byl mohutný a velice chlupatý a já si vzpoměl že jsem ještě nevěděl z jaké je smečky, tak jsem prohodil otázku. "A ty jsi vlastně z jaké smečky?" Hned co jsem to dořekl poohlédl jsem se po okolí jestli se náhodou neoběvil bratr.

Dobrman se zasmál a Argdem jen pomalu mrkl a také se pousmál. Hleděl stále na toho psa, ale perferním viděním vnímal zapadající Slunce. Podzim nebyl zrovna nejkrásnějším obdobím, ale on se těšil na zimu. Hustá srst byla k zimě přece uzpůsobená, stejně jako vydry mají uzpůsobenou srst vodě. "Takže před ním utíkáš? Je někde tady? Je tu někde další pes? Na Niwatě?" Položil otázku a chvost umístil na druhou stranu, opět přes tlapy. Zajímalo ho to, protože psi ho nikdy zrovna nepřitahovali. Z tohohle případu soudil, že Fénix přijal do svých řad psa. Psa! Vžyť psi nemůžou mít ani tucha o životě v divočině! Nevydrží dlouho. Frkl. Bylo možná zcela přirozené sdílet půdu s jinými tvory, ale Argdemovi to tak z neznámého důvodu nepřišlo. Na otázku směřovanou k němu byla naprosto jednoduchá odpověď. "Snad nás poznáš po pachu, nebo ne? Váš soused. Ishimura je mým domovem," řekl hrdě. Byla pravda, že poslední dobou vše kolem sebe trochu odsuzoval, ale Ishimuru měl stejně rád.

Zasmál jsem se a odpověděl: "No, asi před ním utíkám co? Tady asi není, bude mu trvat dlouho než sem vůbec dorazí. Ale psů." udělal jsem pomlku a vydechl, "Psů je tady víc než jsem sám předpokládal. Já si dlouho myslel že tady Niwat, je jenom povídačka pro štěňata." postavil jsem se a oklepal. Zapadalo slunce a vítr byl čímdál studenější a já se svojí tenkou srstí to pociťoval. Popošel jsem blíže k vlkovy do stínu, který taky byl kryt od větru. Nebyl to žádný vichr, ale byl nepříjemný. "Ještě tady na to nejsem zvyklí, byl jsem zviklej na jinejch deset tlup odkud jsem přišel." usmál jsem se, ale dlouho jsem si úsměv neudržel, poněkud byl docela nucený.

Pomalu mrkl, na jeho tváři se objevil trochu znuděný výraz, i když měl stále zvědavě natočené uši dopředu. "Může třeba čekat, než vylezeš odsud. Co ty víš. Nemusíš ho cítit. Ale kdyby tu byl, věděl bych o něm," zašvihal ocasem a díval se do dáli, však uho měl natočené k psu, na znamení, že ho vnímá a slyší. Žíhaný byl v jeho přítomnosti stále ostrażitý, jelikož ať by dělal Traure co by chtěl, pes by si tak jako tak jeho důvěru nezískal. Při slovech o Niwatu jako povídačce pro štěňata cukl uchy. "Já jsem se tady narodil. Znám všechno, co se mi připletlo do cesty. Magie. Vlci. Temno. A věř, že se i ty, pse, rozkoukáš," pokud přežiješ. Zasmál se v duchu a zvedl hlavu, snad aby dal najevo svou velikost, zrak zabodnutý v těch Traureho.

Otočil jsem se na vlka. "Nemusím ho cítit, ale má pár týdnů spoždění a to nemluvim o to že ten blb se určitě stratil a eště stratí." odfrknil jsem. Pisadil jsem se opět na zem a díval se do dálky. Nemohl jsem si nevšimnout cuknutí vlka při zmínění povídačky, ale nebylo to nic podstatného, tak jsem na to neragoval."Asi màš štěstí.
Kde jsem se narodil já to stálo za nic." dodal jsem.

Argdemovo rostoucí ego začala rapidně stoupat a to zvedlo i potřebu se o něčem hádat nebo přít se, či prostě jednoduše tvrdit opak. A on věděl, že ve válce argumentů se s ním jen tak někdo přít nemůže, protože na to měl až moc schopné učitele a moc dobře si uměl o všem udělat obrázek. A ne zkreslený obrázek, nenosil růžové ani černé brýle. Vnímal svět takový, jakým byl. Alespoň se o to snažil. Právě jen jeho ego ho někdy zkreslovalo."Proč si mu prostě nevysvětlil, že je zbytečné tě pronásledovat? Proč si mu to rovnou nevrátil do ksichtu?" Slabost. Utíkat před někým je slabost. A Fénix tedy bere slabé. Bere psy. Gesto bylo ignorováno, i když dávalo najevo, že narážku, nebo alespoň tak to Argdem pojal, na Niwat nepřijal jako neutrál či klad. "Narodil si se mimo Niwat a neměl si tu čest opravdovým vlčím životem. Orfeon tě přijal do smečky jen tak?" Vrhl na něj modré oko a na jeho tváři by bylo vidět opovržení, kdyby nebyla skryta ve stínu, protože světlo pomalu mizelo, jak Slunce zapadalo. Jen planoucí oči velkého vlka a psa zůstaly.

Když začal mluvit o bratrovi, otočil jsem se na něj a zamračil se. "On možná ví, že to nemá cenu, budu mu utíkat ať se děje cokoliv, ale otec udělá cokoliv, aby mě před něj dostal, a bratr ho poslechne na slovo. A je mnohem silnější než já, boj s ním by byl zbitečnej."
Pak jsem se zase jen podíval do dály, kde se už slunce zmizelo za obzorem. Jeho další poznámka mě naštvala ještě víc, ale snažil jsem se to nedávat na jevo. Zasmál jsem se a odpověděl. "možná jsem si potravu nelovil, ale věř mi, životam tak odkzd jsem, je o dost těžší. Vy smečky tu máte luxus!" k přijetí do smečky jsem se jen ledabyle vijádřij, "Ivšemže ne, splnil jsem zkoušky."

"Takže tě nánávidí bratr a otec a ty před nimi zbaběle zdrháš, i když máš smečku, která by tě měla chránit a ty chránit ji," zasměje se s nadsázkou v hlase, neměl problém říct kritiku vlastníkovi přímo do očí, vždy byl upřímný a teď ve starším věku byl i víc pesimistický, než dřív. A navíc... Tohle byl pes. Nepovažoval ho za sobě rovného, když pomalu neměl být ani ve smečce? "Takže tě krmili lidé? Žral si ty králičí bobky z plechové krabice?" Řekl provokativně, tentokrát to však už neznělo tak nepřátelsky, než pobaveně. Bylo vtipné slyšet, že 'mocný' alfa Stříbrného Fénixe přijal psa. "A cos měl za zkoušku?" Zeptal se s ocrlovou tváří. Dobrman si mohl všimnout dlouhých ostrých drápů, které se bledě leskly v posledních paprscích světla.

"Nenavidí bratr a otec? Ha! Mě nenávidí celá naše tlupa, který otec velel." odpověděl jsem sarkasticky pozitivním tónem, a ještě mumlavě dodal, "A měl jsem je velet já." snáh jsem packy, a podíval se na vlka."Co? Ovšemže ne! Ty granule bez chuti? My většinou jedly zbitky lidského jídla, někdy tu myš, nebo holuba. Nic jiného nám nezbejvali, ve městě." odpověděl jsem poměrně neutrálně, jelikož ani vlk to nenamítl negativně.
Po dlouhé době jsem si tlamou utálh obvaz na přední tlapě, a zase se podíval na vlka. "Týmově ulovit jelena a kozoroha." řekl jsem naprosto krácce.

Pozvedl 'obočí'. "Takže se před nimi schováváš tady na Niwatu a tupě doufáš, že tě nenajdou, když jsou to... Psi," zkonstatoval, i když nebylo cílem se nějak přiblížit reálu té události z dobrmanova života. Popravdě, Žíhaného ty kecy vlastně ani nezajímaly, ale snažil se odhalit si psa takového, jaký je. A zatím to nebyl moc dobrý dojem, co na Argdema udělal. Připadalo mu, že má v sobě hrozně důvěry a je celý zkažený růžovými brýlemi. Neví, vo si má myslet, všechno skrývá. Zadíval se na své velké tlapy a drápy - a pak na krádkou drsnou srst psa. "Město... A ty páchnoucí umělé plechovky se starým jídlem, ty jste vybírlali? Ještě k tomu jste se přiživovali na nemocných myších, které jsou prašivé a plné blech?" Fuj. Pohledem přeměřil psa, který byl oproti němu malým. "A co je tohle? Nějaký další lidký výmysl?" V hlase Argdema bylo poznat, že lidi a ba ani psy moc nemusí. A Orfeon za nějaký blbý lov přijal psa? "A podařilo se ti to?" Ušklíbl se. Začínal být dost drzý, protože ego stoupalo.

Vlk mě začal štvát a tak jsem poměrně iritovaně řekl: "Ne, neschovávám, jen doufám že bratr neni takovej debil, aby vstoupil na území plný větších vlků." sklonil jsem hlavu a potichu si zavrčel. Na jeho námitku s městem a plechovkama a zablešenejma myšma, se mi ani nechtělo odpovídat a tak jsem jen zamumlal: "A co jinýho nám zbylo... chcípnout hlady, a mi nechcípáme hlady kvůli naší 'pyšnosti'." Na jeho další poznámky jsem ani neodpověděl Takže i mezi vlkama jsou naprostý debilové pomyslel jsem si a zase se podíval na vlka. "Ovšemže se nám to povedlo." odsekl jsem mu a posadil se. Seděl jsem k bokem, tak že byla vidět moje jizva na zadní tlapě a má obvázaná přední tlapa. Pak jsem si všiml vlkových ostrých drápu, asi jsem měl znervóznit, ale ani to se mnou nehlo.

"Tys sem vstoupil. A taky tě to zřejmě netíží," uchechtl se, tentokrát už opravdu s výsměškem v očích i ve výrazu. Všechny ostatní poznámky psa už ignoroval - přišly mu nepodstatné a hloupé. Stál v celé své výšce u psa a náhle měl chuť si do něj kousnout. Jen ochutnat! Však ovládl se, ale natáhl přední tlapu dopředu a pokud pes neuhnul, tak stoupl na jeho tlapu se zraněním. "Ještě se uvidíme," řekl, "jestli nechcípneš někde cestou." S tímto úšklebkem se otočil a byl pryč.

// Přesunem do současnosti?