Nira&její postavy - Co nás nezabije...

Bylo to zvláštní. Naše území se teď o tolik rozrostlo a smečka se o pár vlků rozšířila. Jako Delta jsem byla nad spousta kappami. Věděla jsem, že výdrží jsem teď jedna z těch lepších. Možná nejlepších, však co ostatní? Zívla jsem si. ''Tak fajn.'' Řekla jsem si a následně jsem se vydala z Tábora do Temného lesa. I síla se dost hodí. Kráčela jsem lesem celkem dlouho, než jsem našla jeden spadlý kmen. Ušklíbla jsem se a potom jsem se rozhlédla. Nedaleko byl palouk do kterého vedl menší kopeček. ''Výborně.'' Zachechtala jsem se a pootočila kmen tím směrem. Nebyl zrovna dvakrát velký, ale nebyl ani nejmenší. Zapřela jsem o něj své přední tlapy a vší silou jsem začala tlačit. Vůbec, než jsem se dostala k tomu kopečku, kdybych byla člověkem tak nad tou dřinou, můžu uhasit oheň, páč pot.., ale ne. oheň je fujky. Všechny svaly jsem napínala a zadníma tlapama jsem pomalu kráčela a předníma jsem se zapřela pořádně o kmen a tlačila jej. Nakonec mi asi v půlce podklouzla zadní tlapa a tím jsem se i s kmenem svezla dolů pod ten kopec. Výdrží to bylo v pohodě, jenže síla nebyla dostatečná a proto jsem to pro teď nechala. ''Příště tě dostanu nahoru.'' Odfrkla jsem na kmen a vydala se zase pryč.

Pro mladého polodémona nastali v životě velké změny. Měl v hlavě zmatek, plno zmatku. Nevěděl co dělat. Dokud měl ještě chvíli času, vyběhl. Vyběhl a běžel jak mu síly stačili. Jak nejrychleji mohl. Nevěděl kam, prostě někam. Vyběhl z lesa, ve kterém měli doupě. Následně zamířil do hor, i nich se na chvíli zastavil a vydechl. Zhluboka se nadechoval a vydechoval, aby popadl dech. Když pauzu skončil, napřáhl všechny svaly v těle a co nejrychleji běžel do kopce nahoru, jen aby byl co nejvýš za co nejkratší dobu. Což se povedlo. Relativně. Poté zhluboka a smutně zavyl, než vyčerpaně padl k zemi a popadal dech. Byl tak zmatený. Chtěl, ale nechtěl odejít. Musel chránit rodinu, když ochrana Ishimury, nebyla úspěšná, ani jím, ani nikým jiným. Ishimura už neexistuje..

Mladý vlk Aqua se rozhodl, že pro teď vynechá trénink své magie, ale bude se soustředit teď na něco jiného. Klusem se vydal z Tábora. Kam ho tlapy nesli. Chvíli za Táborem se rozběhl. Pravidelně se snažil vydechovat a nadechovat. Bohužel po chvíli, byl zadýchaný jako splašený kůň, kterého se nedá uklidnit. Srdce mu tlouklo jak o závod a plíce cítil snad až v krku. Šlo vidět, že na toto nebyl zvyklí, ale prostě musel. Musel ukázat, že si ten post Gammy zaslouží. A hlavně cítil ve vzduchu velké změny a tušil, že to bude prostě potřebovat.

Akio se znovu rozhodl, že bude trénovat. Jak jinak. Rozcvičil své ztuhlé tělo a pak se už během vydal na onen tréninkový výlet. Pravidelné hluboké nádechy čumákem a výdechy tlamou. Bohužel to mu příliš dlouho nevydrželo a proto opětovně dýchal jak splašený a srdce měl snad až v krku. A to měl v plánu doběhnout k horám a ještě je i vyběhnout. Bohužel. Mladý Akio si na takovou štreku bude muset ještě počkat. Od hor se celý udýchaný vrátil pomalým líným krokem zpět.

Klusem jsem se vydala z Tábora a zamířila k lesu a jedné lesní mýtince. Přesně tam kde jsem minule nechala onův kmen. Když jsem dorazila na místo rozhlédla jsem se kolem. Rozhodně nebyl kmen tam, kde jsem ho nechala. Naštvaně jsem si odfrkla, ale potom.jsem si všimla, že namístě kde byl původně byl vyrvaný jeden větší kus kamene a proto kmen sjel asi víc dolů. Odfrkla jsem si a na konec nad tím jen protočila očima.
Opětovně jsem se zapřela předními tlapkami o kmen a okovy lehce zacinkali. Pomalu jsem začala zadními tlapami zabírat do země a pomocí předních jsem točila kmenem směrem ke kopci. Když již byl na původním místě začala jsem s kmenem stoupat do kopce. Napínala jsem všechny svaly v těle. Když jsem byla však už o něco málo výše, už jsem cítila, že mám v tomto dost. Ovšem již nechybělo hodně. Snažila jsem se ze všech sil a nakonec se mi povedlo s kmenem dosáhnout vrcholu mýtiny. Posadila jsem se vedle kmene a nechávala svaly odpočinout. Když s tímto kmenem jsem dosáhla cíle. Co příště? Hm.. prolétlo mi myslí a už teď jsem uvažovala nad tím jak zvýšit ještě víc svou sílu.

Diego už od rána byl na nohou a chodil sem a tam. Na své partnerce Eveline se občas snažil pomocí magie ji dostat ze spavé nemoci. To opravdu byla ta Niwatská proklatá nemoc nevylečitelná? Rozběhl se a běžel co mu síly stačili a přitom doběhl k jezeru ke kterému přišli, když utíkali že zaniklé Ishimury. Dokud mohl oběhl jezero několikrát a co mu síly stačili. Přestal až mu pomalu docházel dech a nakonec si lehl na břeh a sledoval svůj vlastní odraz. I on sám si viděl v očích bolest, co teprve ostatní?

Akio vyběhl z matčiného doupěte ve kterém se stále často zdržoval. Už by si mohl najít vlastní co?
Mířil klusem do hor a již teď se snažil pravidelně dýchat a šetřil si tak dech. Relativně na své tajné místečko dorazil rychle a jíž teď měl plíce až v krku. Proto si řekl, že i vytrvalostním klusem bez zastavení taky dokáže polehoučku trénovat vydrž. Proto když nabral druhý dech a výdychal se bez nějakého plánovaného zastavovaní vydal klusem zpět do doupěte.

Mladý vlk už opravdu začal pravidelněji se pohybovat. Konečně uznal, že to bude potřebovat, že potřebné zkušenosti mu drak Osudu nehodí jen tak z nebe. Utíkat se mu upřímně moc nechtělo, ale už minule přišel na to, že klusem to jde taky. A lépe. Delal pravidelné nádechy čumákem a výdechy tlamou. Cítil, že když bude takto udržovat stále tempo. Dost si tímto tréninkem pomůže
Klusal takto nejméně hodinu, než začal ztrácet pravidelnost dechu a svaly v těle taky začínali pociťovat únavu. Pokračoval tak ještě chvíli, než byl opravdu nucen zastavit. Nerad by tu zkolaboval, že jo.

Probudil se s myšlenkami smutnými. Před dvěma lety zmizela beze stopy Electra. Po pádu Ishimury se neobjevila Alsafi. Také beze stopy zmizela. Postavil se a vyšel z jeskyně ven. ''Přece nemohl být osud tak krutý, aby mi vzal obě sestry.'' Zavrčel a zrychlil krok do klusu. Klusal až k hranicím a hlídal si svůj dech. Musel zesílit. Musel zrychlit. Musel vydržet víc. Musel trénovat. Pokud se někdy vrátíš Angelo přísahám, že s tebe nezbude ani mastný flek. Pomyslel si a v jeho nitru ho začínala hřát magie, ovšem tu potlačoval, protože tu teď netrénoval.. Ani si nevšiml a téměř bez zadýchaní došel až k hranicím. Však u hranic se otočil a tentokrát to vzal během do hor. U nich se však už zadýchaně zastavil. ''Zničím každého, kdo mě bude chtít připravit o matku a Asuku.'' Zavrčel, tentokrát tlumeně a jeho pohled se změnil na tak chladný jako ještě nikdy.

Vstala jsem a přemýšlela jak vlastně můžu ještě zkoušet zvyšovat svou sílu. Stále jsem byla o proti některým Zeissakům slabá jako čaj. To se však muselo změnit. Hodlala jsem se stát jednou z nejlepších zeissaček. Vyšla jsem z Tábora a opět zamířila do lesů. V lese jsem hledala opět nějaký ten spadlý kmen, jenže kromě toho, který jsem už jednou dostala nahoru na kopec za lesem, jiný nebyl. ''Fajn. I tak o to půjde. Budu v tomhle asi pokračovat, dokud do nevytáhnu nahoru bez sebemenších potíží.'' Pověděla jsem si pro sebe. Proto jsem ho z kopce nechala skulálet a narazil do stromů dole. Bylo slyšet silné zapraskání, ale draku div se, nezlomil se. Hm, asi to budu muset příště víc hlídat. Vážně se mi pak nechce hledat další padlý kmen. Uchechtla jsem se a když jsem k němu došla tak jsem se opět pořádně předníma tlapama zapřela a začala s kmenem točit. Pomocí zadních tlap jsem se dostávala blíž ke kopci a pak rovnou do něj, bez nějakého sebemenšího zaváhání. Zdá se, že jsem to podcenila. Minule to bylo lehčí.. Nakonec po pár minutách se mi to přece jen podařilo.

Polodémon Diego, měl zase po nějaké chvíli kousek volného času, který hodlal využít na dalším zlepšování se. Jako poslední dobou, bylo to trénování rychlosti. Když trošku rozhýbal trošku ztuhlé svaly, tak nejdřív chůze, klus a hned na to běh. Napínal svaly a utíkal co nejrychleji mohl. Představoval si, že se jej snažil chytit a zabít. To mu dodávalo sílu, běžet jak nejrychleji dokázal. Utíkal přes území od jedných hranic ke druhým a zase zpátky.. Když už opravdu nemohl, tak se zastavil. Asi by to chtělo ten lidský vynález.. stopky, či jak to je? Pomyslel si s úšklebkem a vyřízený z běhu se vracel zpět.

Trénink v SH z 31.5.2018
Jako typicky jsem kontrolovala hranice, jak bylo mou povinností. Stála jsem pod stromem a kontrolovala jednu z mnoha pastí, když v tom najednou křupla větev. Natočila jsem tím směrem uši. Naše území je na první pohled mrtvé. Vlk tu zaslechne snad všechno. Lehce jsem se zasoustředila na stíny. Jejich šepot mi pověděl o koho jde. O vetřelce ze sviťácké smečky. Zamumlala jsem kouzelné slůvko a na zádech se mi zjevila modrá křídla, která mě hned nadzvedla do vzduchu. Na první pohled to vypadalo, že jsem si ho nevšimla, protože jsem letěla jiným směrem, než on byl. Když jsem se mu ztratila určitě z dohledu, slétla jsem dolů a splynula se stíny. ''Špatné místo na návštěvu.'' Poslala jsem mu myšlenku, ale nikde jsem se neukazovala. Nemohl mě vidět. Ještě ne.

Trénink v SH z 7.6.2018
''Ano přesně toto je Zeiss, které nesnáší vetřelce na svém území.'' Zamručela jsem. Přičemž jsem povolila stisk a slezla z ní. ''Měla bych ti snad říct, své jméno?'' Pozvedla jsem obočí a odfrkla jsem. Neměla jsem důvod se ji představovat. Proč taky jo. ''To už si skončila?'' Odfrkla si i znuděná Auriel. 'Ale kde že. Podívej se kolem.' Odpověděla jsem ji. Ano. Stáli v obrovském prostranství plném stínů. Teď se mladá Avyii, nějakou chvíli nepohne sama od sebe. Ovládání těla jsem zvládala na výbornou. Dokázala jsem se soustředit perfektně až na tři objeti polapené v mých stínech, co teprve na jednu jedinou?

Vyšla jsem z doupěte a zamířila na nové území, které jsme získali po pádu Ishimury. Vskutku bylo zde mnohem víc zeleně a živo, než na našem původním území. Cesta trvala dlouho, protože jsem nikam nespěchala. Usídlila jsem se v jednom z lesů a soustředila jsem se. Stíny se kolem mě hromadili, zvedali se ze země, do takových stínových hadů, které nabírali na hmotné formě. Rychlostí blesku zasáhli nejbližší stromy a na všech nechali spoustu škrábanců. Jeden tenký a mrtvý strom to dokonce skolilo a tak padl k zemi. Pak jsem to ještě několikrát zopakovala a na stromech okolo mě, bylo spousta škrábanců, které vypadali jako od mohutných dlouhých drápů, ale vskutku to zvládli mé stíny.

Opět bylo chvíli volno a tak chtěl trénovat. Pracovat na sobě a zlepšovat se. Chtěl ukázat, že má na to být silnějším a pro smečku důležitým článkem. Zároveň potřeboval sílu a mrštnost na ochranu své rodiny. Vyběhl z Tábora ve kterém se zatím zdržovali, než najdou nové doupě a napínal všechny svaly v těle. Sic byl léčitelem, to neznamená, že by nebyl ochotný i bojovat za ochranu své nové smečky a držel by se v ústraní. Měl při boji výhodu. Povrchová zranění se mu léčila sama od sebe, aniž by to ovlivnil. Mezitím co přemýšlel, tak běžel. Běžel co mu síly stačili. Představoval si, že běží právě do něčeho nebezpečného a musí tam někoho zachránit. To mu dodávalo sílu běžet mnohem rychleji. Postupně i cítil, že se překonává, že každým během běhá rychleji a rychleji, ale jelikož se při běhu soustředil na to, aby běhal co nejrychleji, rychleji ztrácel dech.

Mladý vlček si přivstal. Jak rodiče, tak sestra s bratrem ještě spali. Vykradl se tiše z doupěte. Stále byla všude bílá peřina ledová na dotyk. Ale už od narození měl Azrael velmi hustou srst, takže zima mu nebyla, ne zase taková velká. Vyběhl ze vchodu doupěte a začal pobýhat a hrát si v něm. Podařilo se mu zakopnout o vlastní tlapu a hodit tlamu, ale to se jenom zasmál a pokračoval dál. Sníh jenom létal z toho jak v něm pobýhal. Po nějaké době se unavil, ale pokračoval dál. Užíval si to, běhal a nevědomky si tak trénoval, když se snažil zábavou překonávat únavu.

Trénink ze SH z 7.9.2018
Byly na cestě do lesa a poslouchal ho. "Promiň, ty cíťo." Zasměje se. "Slovo nevím, ale existuje horší pocit, než toto slovo a já pokud mě necháš tě nenechám ten pocit zažít." Usměje se na něj povbudivě. Když zaslechne Hatovu myšlenku, pochopí to, zřejmě proto se tak choval. "Až dospějeme budeš úžasným vlkem." Drcne mu do boku, zasměje se, mrkne na něj. "Pojď Závod!" Vyzve ho a rozběhne se směrem k lesu jak nejrychleji dokázal. Běžel přes spoustu balvanů a tak podobně. Až nakonec byl les brzy na dohled.

Trénink ze SH
Konečně vydechl a švihl ocasem, když se zachechtal nad jeho slovy. "To možná ano, ale každý má přece nějakou svou slabinu, no ne?" Mrkl na něj. Poté z úsměvem zavrtěl hlavou. "Ne, tohle jsem vážně ještě nezkoušel." Odpověděl mu a všiml si také bolestného syknutí při pohybu ocasem. "Mám ohledně tvého ocasu takovou teorii..." Začal zamyšleně, ale pak se zazubil. "...ale řeknu ti ji až potom." Vyplázl vlčensky jazyk a rozběhl se zase k nejbližším skalám. Snažil se aktivně dýchat, a zapojoval do běhu snad všechny svaly v těle. Když se však otočil hlavičkou na Hata, nevšiml si stromu před ním a plnou rychlostí do něj narazil. Chvíli mu v ní třeštilo, ale zasmál se nad tím. "Jsem v pohodě." Pověděl, aniž by se ho na to někdo ptal a když se srovnal, tak se dál zase do běhu. Nakonec za chvíli běhal strmou cestou, kterou tvořila půda a v ní kameny, až byl ve skalách na jednom z vyvyšených místech. "Ten strom mi vlezl do cesty." Obhájil se přecijen nakonec. [size=37]"Kdyby si se koukal kam běžíš a ne za sebe..."[/size]