Azrael&Anemon ~ Společně, teď a navždy? ~

Malá fialovo-bílá vlčka se procházela po lese. Jeden by mohl říct, že se takové malé vlče může v lese bát, ale jí tam bylo dobře. Mezi větvemi stromů pronikaly zlaté sluneční paprsky  a hrály Anemon do zad. Švihla malým chundelatým ocáskem a poskočila. Měla to tady a ráda a to tu byla poprvé. Vlastně se za svůj dosavadní krátký život nikam moc nepodívala. "Kytička!" vypískla radostně a přihopkala až k oné kytce. Možná bych tu být přecejen neměla, nebudou mít rodiče starost? Pomyslela si a dál zírala na květinu.

Malé černé tlapky se bořili do hlíny. Utíkal loukou co mu síly stačili. Mezi různými květinami a trávou by blbnul ještě dlouho, kdyby mu slabší vítr nepřifouknul do čumáčku pach, tak známí.. Rozlusal se po pachu a po nějaké chvíli dorazil do lesa. "Ane?" Zvolal a les to vrátil z ozvěnou. Azrael se nad tím rozchechtal. Ta ozvěna mu přišla velice vtipná.

Mladá vlčice se koukla kolem sebe. Zaslechla totiž bratrův hlas. Hravě zamávala ocasem a usmála se pro sebe. "Hehe," zasmála se potichu a začala se potichu plížit za bráškou. Popravdě by ji každý zkušenější vlk hned odhalil, přestože našlapovala potichu, jedovatá barva jejího kožichu pomalu v té zelené trávě zářila. To ji ale moc netrápilo. Jen co uviděla světlá záda, napjala zadní nožky a skočila po nich. Zavalila svého bratra celým svým poměrně hubeným tělem a kousla ho do ucha. Ne však moc. "Máám tě, mám tě, mám tě!!" pištěla mu do ucha a mezitím máchala radostně ocasem ze strany na stranu.

Očekával odpověď svojí sestry. Koutkem oka zahlédl fialový zadek, který se snažil plížit. Tiše se zachechtal, ale nechal ji v tom. Pod jejím tělíčkem skok jakštač usmál. Ještě neměl tak silné tlapky, ale ustál to. Když ho kousla a pištěla mu do ucha, pod jejím slabým stiskem zoubků několikrát střihl ouškem a osvobodil si jej. "Anemon." Zasmál se. Potom se zachechtal a lehce se zamračil. "Hledá tě taťka a pěkně se zlobí, že jsi tak zmizela." Řekl vážným hlasem a zadržoval výbuch smíchu, zatím úspěšně. Vůbec to nebyla pravda, ale rád sestru škádlil.

Trochu ji sklamalo, že Az nespadl na zem a nebyl oddán na milost a nemilost jejím smrtícím tesákům a síle hodné toho největšího vlka. Teda alespoň takhle si to myslela. Když se tedy vysvobodil z jejího sevření, celá rozzářená si před něj sedla a civěla na něj světle modrýma očima. "Ale našla jsem tě! Vůbec jsi mě neviděl!" zazubila se a byla hrdá na to, jaká je to šelma. Při vyslovení další věty nasucho polkla. "J-jo? No... ehm já se jen procházela a tyhle no...," rychle myslela a rozhlížela se po okolí a zrak jí padl na květiny hned vedle ní. "Tyhle květiny mě přemluvily abych šla za nimi. Já je nechtěla poslechnout! Fakt! Ale když ony byly tak přesvědčivé," řekla. No jedním slovem, lhářka fakt dobrá nebyla. Hlavně protože, že jí každé lživé slovo trápilo. A měla brášku i tatínka ráda, takže lhát by jim neměla.

"Neviděl, jsi lovec, jak se sluší a patří." Mrkl na ní. Narozdíl od ní, jemu nedělalo problém lhát a dělat si tak srandu. Potom, když viděl její reakci nenápadně protočil zelenýma očkama a skočil po ní, přičemž ji určitě musel shodit na záda. "Dělám si srandu, sestřičko." Vypustil zadržovaný výbuch smíchu a ocáskem mával sem a tam. "Kdyby jsi se teď viděla, hehe." Vypláznul dětinky jazyk a následně se nevinně zazubil, přičemž ji stále držel ve svém sevření.

Nad jeho pochvalou se jí v očích objevily jiskřičky a radostně se usmála. "žejo!" zvolala a švihala ocáskem tam a zase zpátky. Byla ráda, že brášku vidí. Jen co jí povalil na zem, snažila se ho tlapičkami dostat ze sebe, aby ho pak mohla následně přimáčknout k zemi ona. A když jí řek, že si dělá srandu, dost si oddechla. "Víš musím se ti přiznat..." podívala se na něj modrýma kukadlama a smutně zamrkala. "Lhala jsem. Žádné květinky mě sem nenalákaly," řekla a sklonila hlavičku. U ní v hlavě totiž lhala dobře, takže se musela Azovi přiznat. Jen co na ní vyplázl jazyk, provokativně po jeho čumáku ňafla. "Jen počkej až tě ze sebe sundám. Dám ti pěknou nakládačku!" zazubila se a hravě zavrčela. Popravdě moc nevěděla co slovo nakládačka znamená, ale líbilo se jí, takže ho prostě použila.

Zvědavě naklonil hlavičku, když Anemon pověděla, že se mu musí přiznat a ještě u toho udělala smutné očka. "Z toho si nic nedělej, prosím tě." Zasmál se a šťuchnul do ní čumáčkem. Začal se ještě víc smát, když se ji nevyhnul a lehce ho štípla do onoho čumáčku. "Jó? Tak ty takhle." Zazubil se. Sklonil hlavu k jejímu bříšku a začal po něm jezdit čumákem a tak ji lechtat. Potom s ní seskočil a hruď přiložil k zemi a ve vzduchu měl zadek a ocasem snad zametal oblohu. Hravě zavrčel. "V tom případě tě vyzývám."

"Hahaha, pust mě!" smála se na celý les, když jí bratr začal lechtat. Když přestal, jen chvilinku ležela a nabírala sílu. Potom se ale zvědavě koukla na černobílého bratra a vyskočila na všechny čtyři. Místo postoje s hrudníkem u země, který zaujal Az, si stoupla a hrdě vypjala hruď. "A já tvou výzvu přijímám," zamrkala a potom se přikrčila. Představovala si celou situaci úplně jinak. Nacházela se teď na hranicích a stála proti zlému Zeissákovi. Vycenila zoubky, přesto se stála hravě culila. Přitiskla ouška k hlavě a skočila po svém bratrovi, který moc šancí na uhnutí neměl, protože byla opravdu rychlá. Ale i kdyby pod ní skončil, asi by mu její váha nic neudělala.

Jelikož byla Anemon o něco rychlejší, než on sám, kvůli její lehkosti, musel vymyslet něco jiného. On byl pro změnu silnější, než ona. Proto, když byla těsně blízko se předními tlapkami odrazil, stál na zadních tlapkách a předními se zapřel o její ramena. Tímhle zapříčinil, že spadli oba dva. Tiše se zasmál a potom dal uši k zátylku a znovu hravě zavrčel. Když se opět postavil tak zelenými očkami koukl na sestru, rychle se ji dotkl tlapkou. ''Máš ji.'' Zasmál se a začal utíkat směrem od ní. V nejméně nečekanou chvíli vyměnil hru za jinou a tak nabral trošku náskoku. Přičemž občas hlavou otočil, zda ho opravdu chytá.

Byla rychlejší a to ji potěšilo. Zatím byl její bratr skoro ve všem lepší, ale však ona ho dožene a její tatínek na ni bude hrdý. To bylo její největší přání, aby na ni byla její rodina hrdá. Opět spolu skončili na zemi, načež reagovala Ane stejným hravým zavrčením jako Az. Chvilinku jí trvalo zareagovat na rychlou změnu hry, ale přizpůsobila se i tak poměrně rychle. Napjala svaly, které měla v nohách a pár dlouhými skoky se dostala až za bratrův zadek. Jak se tak snažila se dotknout alespoň jeho ocasu, zapomněla se dívat pod nohy a tak se svalila k zemi, kvůli jedné blbé díře. Odfrkla si a rychle se postavila na nohy. "Jen počkej až tě chytím," zabrblala si pro sebe a opět se znovu vydala pronásledovat svého brášku.

Už ji cítil jak mu dýchá na záda a najednou bum. Na chvilku zastavil a vidět svou sestru na zemi. Zasmál se a když se sbírala ze země, dál se opět do běhu. Kličkoval mezi stromy a když mu už prostě došel dech, musel zastavit, aby ho popadl. Dýchal jak kůň po závodě.

Jen co její bratr zastavil, vítězně se usmála, doběhla ho a dnes už po několikáté mu skočila na záda. Přitiskla ho k zemi a přiblížila svůj čumák k jeho uchu. "Víš co bychom mohli zkusit?" řekla a šibalsky se usmála. Hned potom bratra pustila (i když vy se pravděpodobně z jejího sevření dostal sám) přiblížila k němu hlavu a rozhlídla se kolem, snad jako by byl les plný otcových zvědů. "Prozkoumat hranice," opět ten uličnický úsměv a tichý hlas. Nechtěla aby se o tom její rodiče dozvěděli. Vždyť jim už odmalička přeci říkali, že by tam neměli chodit. Ale vždyť, co tam může být tak hrozného?

Vlček se snažil popadnout dech, když v tom... byl zase na zemi. Anemon ho svalila. Už-už se chystal ji ze sebe shodit, ale ona ho pustila. "Prozkoumat hranice?" Povytáhl obočí a poté opět rozvrtěl svůj ocásek. "Tohle může být ve výsledku problém, když nám na to přijdou.." Zauvažoval a pak se jeho úsměv rozšířil a on se rozchechtal. "Proč ne? Tohle bude zábava." Rázně přikývl a to už stihl popadnout dech a byl připraven vyrazit.

Ušklíbla se a přikývla na jeho otázku hlavou, i když to byla spíš řečnická. "Samozřejmě, že by z toho mohly být problémy," mrkla na něj s uličnickým úsměvem. "Ale tak jestli se bojíš...," protáhla a věděla, že bratr nakonec půjde, protože takový on prostě byl. Stejný uličník jako ona. Holt se stejná krev nezapře. I když je tedy pravda, že se moc nepodobali. "Tak honem!" vypískla nadšeně, strčila do něj tlapkou a vyběhla směrem, který se měly nacházet ony hranice. Hranice se zlou smečkou, ke které neměli chodit.

Zašklebil se a tlapkou šťouchl do Anemon. "Kdo se bojí? Problémy jsou moje druhé jméno!" Zachechtal se a společně se sestrou se vydal k hranicím. "Vždyť už běžím." Zavolal na ní, když do něj šťouchla a rozběhla se. Ihned se rozběhl i on. V jeho mysli se to nezdálo, ale cítil pomyslné hranice dřív, než se by stačil říct 'u draka osudu a přírody'.
"Překročíme?" Povytáhl obočí a lišácky se ušklíbl.

//Mám s Nirou nebo Saurou udělat bububu? x'D

Zazubila se a podívala se po svém bratrovi. Hranice podobně jako on cítila již několik metrů před tím, než k nim dorazili. Od otce věděla, že tam dřív Zeiss nebyla. Bylo těžké představit si, že místo téhle zlé smečky tam byla jiná. Stejně jako pro ni byla zvláštní představa její rodné smečky. Dřív to jedna smečka nebyla! Prostě nad tím musela zavrtět hlavou. "Jasně, že překročíme, přece se tam nebudeme jenom koukat," pověděla lišácky a švihla chundelatým ocáskem. Vypjala hruď, jako nějaký hrdina a překročila tu pomyslnou čáru. Ohlídla se po bratrovi a vycenila zoubky.

//Jasně, však někdo jim přes prdel dát musí, no ne?

Zachechtal se. A společně se sestrou překročil hranice temné smečky. "Pravda. Co myslíš, že nám asi rodiče provedou až na to přijdou?" Pozvedl zvědavě obočí. Neměl z problémů strach. Pořád si myslel, že to dokáže schovat za nevinný úsměv. Jeho vlčecí mysl si totiž neuvědomuje, že právě porušili zákony smečky. Obou smeček.

//Fajn. Postni, postnu já a pak zase já za Niru a pak zase ty :'D teda pořadí teď bude -> ty, já, já, ty :'D

Švihla ocásekem a zahubila se. "Nic nám neudělají, když na to nepřijdou," pronesla a poposkočila. Měla ráda zakázané věci, bohužel už se nerada dostávala z problémů, které ji to přivodilo. Neuměla lhát a ani to neměla ráda. Doufala proto, že je z toho dostane Až. Nebyla si jistá totiž, jestli by ji roztomilý pohled v téhle situaci pomohl. očima sledovala každý kout lesa. Nechtěla potkat žádného ze Zeissanů. slyšela o nich už mnoho povídaček a ani jedna se jí nelíbila. Možná proto ji to tady za hranicemi tak bavilo.

//Oukej