Minor & Ashmodeus - Začátek?

Ashmodeus, nebyl nějak pyšný na to jak se změnil, ale bratrovi to nemohl říct. Byl narozen k tomu, aby se rozhodl zle. Pomalu se vydával k hnanicím Zeiss, které vždy bral s respektem. Došlo k pádu Ishimury a spojení dvou smeček. Tohle bylo možná pro někoho dobrý, ale pro něj nějak extra ne. Jeho náhradní matka odešla někam kamsi pryč a on se tady vydával za ní. Chtěl si s ní promluvit, musel si s ní promluvit. Nebyl sice nadšený z toho, že tam bratra nechává samotného, ale bude se jej snažit vídat. Nikdy nebyl jedním z hodných vlků a nikdy nebyl ani jedním ze zlých. Prostě se rozhodoval podle toho, kam jej život zavanul a zrovna teď chtěl být tulákem.

Vlastně jsem si nebyl jistý, jak jsem se cítil. Byl jsem šťastný? Smutný? Naštvaný? Nedokázal jsem se v sobě vyznat. Možný by někdo mohl říct, že to co jsem právě zažíval bylo štěstí. Ale to takhle nevypadalo. Ne, pouze jsem našel cíl, za kterým jsem chtěl jít. Našel jsem smečku, která mi vyhovovala a jediné co mi v téhle fázi života scházelo... byli přátelé a asi i rodina. Ne, že bych tedy potřeboval za každou cenu opatrovat stáda vlčat, ale přeci jen, někomu bych měl svůj rod předat, i když ho nepoužívám. Možná by se s tím dalo něco dělat, pokusit se svůj rod vznést s hnoje ve kterém se nacházel. Bohužel pro mě jsem ale nenašel nikoho, koho bych byl ochotný delší dobu snášet, natož s ním mít vlčata. Protřepal jsem si hlavu a zvedl zrak od svých pacek. K mému překvapení se jeden ze sviťáků či možná tuláků objevil nebezpečně blízko hranic. Nakrčil jsem čumák a trochu zavrčel. "Tady bys být neměl," promluvil jsem k němu.

Uviděl před sebou vlka. Musel se tomu ušklíbnout, jak on mohl vědět že tu být neměl? "Proč bych neměl být na hranicích se smečkou do které se možná přidám? Je to snad nějaký nový zákon který neznám? Hlavně je tady více duší špatných vlků, které mohu sbírat, abych je pak využil." Pravil prostě a upíral na něj ledově chladné oči bez nějakého pocitu. Mlaskl a objel si jazykem pysky. "Nač se ale upírat k násilí, drahý vlku, přeci jen nikdy jsem nepatřil tak moc ke světlu jako někteří. O mém osudu již bylo rozhodnuto, když mě má matka nechala samotného ležet ve zbytcích sněhu. Myslíš že já jsem toužil po tom být vůbec nějak světlý?" Jeho pysky se protáhly do úsměvu. Uvidíme co si vlk vybere. Jestli se rozhodne jej ignorovat nebo se pokusí být jako ostatní. Až moc starostlivý o to, co se s ním stane a jakou cestu si vybere. Tohle byl jeho život a jeho pravidla.

Poslouchal jsem, co vlk říkal a nad jeho slovy občas zavrčel. Nelíbil se mi styl, kterým mi sděloval jak se věci mají. "Fajn, radši se ale vyválej v bahně, ať nám tu nesmrdíš svitem," ušklíbl jsem se a ukázal zuby v úsměvu tentokrát já. To, jaký měl život mi bylo jedno. Žil snad teď, ne v minulosti. No pravda, že jsem to říkal zrovna já. "Já o násilí nestál, pouze jsem tě varoval... což ode mě bylo vlastně milé a pozorné," naklonil jsem hlavu na stranu a pohnul ocasem, přičemž jsem udělal pár kroků blíž k vlkovi. Přesto jsem si ale dával pozor, abych nepřekročil hranice byť jen chloupkem na mé tlapce. "A co se týče tvé minulosti, každý nějakou máme. Já tě na rozdíl od tebe tou svou nezatěžuji," řekl jsem a sedl si těsně před hranice. I když mohla vyznít moje poznámka kousavě, tak jsem jí tak neřekl. Prostě jsem mu sdělil, co si o celé té situaci myslím. Nehodlal jsem někoho litovat, jestli čekal zrovna tohle. Navíc jsem ho svou minulostí zatěžovat nemohl, když jsem si ji nepamatoval.

Zasmál se, vždy nesnášel když jej někdo litoval. Litovat se mohl jen sám, protože si tím přiznával své chyby, ale nikdo jiný se nesměl dotknout jeho konfortní zóny. "Vím že smrdím svitem, pár z nich se mě snažilo přetáhnout na svou stranu, hlavně můj bratr mě objímal." Vysvětlil situaci, proč vlastně smrděl svitem. Načež sebou hodil do bahna a pořádně si začal špinit svůj krásný šedý kožich. "A já ti jen vysvětluji svůj důvod příchodu ještě více. Myslíš že bych chtěl aby mě někdo litoval? Ne, spíše rád mám věci na správné lajně, protože k nim nechci být přiřazován." Vlastně proto to řekl, aby vysvětlil svůj důvod příchodu a to jak moc svit nenáviděl. Co se v něm změnilo nikdo neví, ale tohle nové já se mu líbilo více než to staré.

Trochu překvapeně jsem sledoval, jak má slova brak vážně. Opravdu si lehl do bahna a vyválel se v něm?! "Objímal tě bratr a ty ho takhle zrazuješ?" pozvedl jsem obočí a čekal co z něj vypadne za odpověď. Ony dobré vztahy mezi sviťáky a Zeissany nikdy nekončily dobře. "Pokud nechceš, aby tě někdo litoval, tak to si pak musel být ve svitu opravdu šťastný," poznamenal jsem sarkasticky a zamával ocasem sem a tam. Možná tento pohyb spíš připomínal kočku než vlka. Koneckonců, nebylo to jedno? "Vlastně tu také nejsem dlouho," poznamenal jsem. Vůbec jsem sice nevěděl, proč to tomu vlkovi vůbec vykládám, ale když už jsme tu seděli, proč ne, že?

"Já nikoho nezrazuji. Chci ses ním vídat furt, i když budu v jiné smečce, však nikdy nebudu schopný být ve svitu. Necítím se tam dobře." Přiznal se a přivřel oči. Pak se zvedl a oklepal se tak, aby na něj dopadli kousky bahna. Proto to udělal, ne aby se zbavil pachu, ale proto aby mohl nenápadně pocákat od bahna i jeho. "Ve svitu jsem byl nesmírně šťastný, hrozně se mi to líbilo, byl jsem šťastný a všude byla duha s jednorožci." Usmál se na něj. I on uměl mluvit hrozně ironicky. Pak se posadil na zem a očistil si klepnutím jednu packu od bahna. "Oh, takže si taky jedním z nováčků." Usmál se na něj. Možná odešel taky při té válce.

Škodolibě jsem se usmál a zvedl tlapku do vzduchu, i když jsem k tomu neměl vlastně žádný důvod. "Zeissáci nesmějí se svitem mít dobé vztahy," řekl jsem mu a přivřel očka, abych alespoň je ochránil před útokem bahnivých cákanců. Rezignovaně jsem dál seděl tak, jak jsem seděl i před tím, než mě ohodil. Nijak jsem se nepokoušel to bahno z kožichu dostat dolů. Stejně by to nešlo. "Jo, já vím," ušklíbl jsem se nad popisem svitu. I když jsem to  vlastně tak úplně nevěděl. Moc vlků jsem tam neznal, ale byla pravda, že všichni, které jsem stihl potkat byli milí a veselí. Možná by bylo lepší, kdybych tu paměť nikdy nestratil a byl dál bezstarostný veselý vlčík. "Jo, přešel jsem v den, kdy si Naiome vzala Ishimuru," mávl jsem packou. Vlastně se to nedalo označit moc jako boj nebo něco takové, protože tam prostě Zeisské alfy přišly a zmasakrovaly ty Ishimurské, které se tam ještě ani nenacházely obě.

"Myslíš že mě zajímá, kdo s kým má mít dobré vztahy? Ano, sic chci respektovat alfu, ale svého bratra se nevzdám, jako mládě sem mu dal slib a to mi nikdo nesebere. Jestli proti němu jednou budu muset bojovat, tak ho klidně porazím, ale takhle mu nechci předtím ublížit. Jediná věc, co mám na světě rád je právě on. Zbytek je mi ukradený." Ušklíbl se a švihl ocasem. Přešel v ten den, kdy padla jeho matka. Nebo bych měla napsat, že zbaběle utekla? "Navíc musím ještě Tenebris nakopat prdel za to, že nechala svého partnera a vykašlala se na své vlčata. Hned co jí vyválím držku v bahně se usadím k Naoime." Ušklíbl se. Svůj nezměrný smutek maskoval za silnými slovy, takhle to již asi bude vždycky. Vždy si nedokáže přiznat to, jak moc popraskaným je. Přeci jen, vypadal jako démon a tak se tak musel chovat. Bylo by to pro něj nejlepší.

Ušklíbl jsem se nad jeho slovy. Nebylo dobré mít rád někoho ve svitu, jelikož jste nikdy nevěděli jestli se proti němu nebudete muset postavit. Kdyby tady vlček spatřil jak dopadla růžová vlčice nebo ta zelená trubka, asi by změnil názor. Avšak mě bylo ukradené jaké mé názory, tak jsem mu je nechal. “Být tebou udělám to naopak. Naiome by nebyla ráda kdyby někdo uvližoval někomu z její smečky, ať už je to ta zrádkyně nebo nynější omega,” pronesl jsem. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli by se za ni postavila, ale bylo dost nepravděpodobné že by se členy Zeiss nechala vytírat. “Radši se staň prvně členem a pak jí to dej sežrat,” dodal jsem a švihl ocasem.

Podíval se na něj. Možná by měl prostě na všechno, co zažil předtím zapomenout. "Stejně se tomu ale nevyhne. Zradila svou rodinu a za to jí trest nemine. Bohužel ale nemohu říct, jak to ještě provedu. Na to bude potřeba se ještě více zamyslet." Zamručel Ashmodeus a podíval se na něj. Bylo zvláštní, že jej takhle pohltilo temno, ale nedalo se tomu bránit. Prostě se stal temným a tak se mu to líbilo. Pomalu k tomu asi klouzal od malička, přeci jen stával se ještě více a více zahořklým, až se najednou zahořklost proměnila ve zlo. Již si nechtěl dělat ze všeho srandu, ale chtěl být respektovaný a vážný. Sic projeví té blbce, co vede temno úctu, ale jinak to nechá na osudu.

//Připomínám. ^^